Nejsem vaše chůva, zpražila mě ostře tchyně, když jsem ji nutně potřebovala

Manžel byl na služebce, dcera byla nemocná a já nutně potřebovala k doktorovi. Měla jsem domluvené vyšetření, na které jsem čekala několik měsíců. Jenže co s dcerou, která měla horečku. A tak jsem zavolala tchýni. Jenže ona mě ani nenechala domluvit.

Hned v úvodu mě přerušila s tím, že není žádná chůva, a že mi to už zdůraznila několikrát. Chtěla jsem jí vysvětlit, že to není proto, abych si došla k holiči nebo na nehty. Ale pak slyším, jak se někomu omlouvá, že se mu bude hned věnovat. „Promiň, musíš si najít hlídačku jindy. Ale třeba příště, zlato,“ dodala takovým tím jedovým hláskem a položila.

Byla jsem na mrtvici. Manžel 200 km daleko. Nakonec mi pomohla kamarádka, která kvůli mně dokonce odešla dřív z práce. To mě utvrdilo v tom, že hodní lidé existují. A tchýně? Po pár týdnech se ukázala, zahrnula děti drahými dárky, ze kterých jsou naprosto hotové. Naslibuje jim, jak je vezme k moři atd.

A samozřejmě to nikdy nesplní. Ale děti babičku milují. Manžel se snaží naše vztahy „držet na uzdě“, i když to, že mi nemohla pohlídat, když šlo o mé zdraví, jí asi nikdy neodpustí.

Jenže víte co? Někteří lidé jsou prostě takoví. A můžete se postavit na hlavu, nenávidět je, nemluvit s nimi, ale stejně je nikdy nepředěláte. A tak vám nezbývá, než je tiše tolerovat a doufat, že od nich už nikdy nic nebudete potřebovat. Tak jsem se zase poučila.