Můj porod: nekonečná noc, která ale stála za to!
- Porod
- Adelaviki
- 25.11.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Každá máme jinou zkušenost s porodem. Já vždy chtěla tři děti, ale po tomto zážitku nevím, jestli to budu chtít někdy podstoupit znovu. I když tu svou princeznu nadevše miluju....
- 3
Měsíc před porodem jsem začala docházet do rizikové poradny v nemocnici.
Miminko bylo od začátku těhotenství malé, ale naštěstí v pořádku. Na rozdíl ode mě. Moje tělo (ač se termín porodu blížil ) nevypadalo že by v dohledné době mělo rodit.
Po každotýdenním vyšetření jsem týden před termínem porodu měla stále tvrdý čípek. Doktor nám řekl, že to půjde přirozeně, jen musíme čípek „donutit“ změknout. Domluvili jsme se na nástup do porodnice na 27.8.2020 (3 dny po termínu).
Nastoupila jsem v 7 hodin ráno. Už při příjmu jsem papíry vyplňovala třem různým doktorům a dvěma doktorkám. Přišlo mi, že se na mě učí nový doktoři vyplňovat papíry. Bylo to nekonečný… Po dvou hodinách mě konečně odvedli na pokoj a napojili na monitor, kde vše bylo v pořádku. Neměla jsem žádné bolesti a miminko mělo normální ozvy.
Konečně za mnou pustili muže… No sláva, ulevilo se mi, že nemusím čekat sama. Zanedlouho přišel doktor, že mi zavedou tabletu na změknutí čípku.
Zavedení tablety dost bolelo, ale dalo se to snést. Řekli nám, že rodit budeme nejdříve zítra večer, že mi budou zavádět minimálně tři tablety a poté, až změkne čípek, tak teprve začnou vyvolávat porod. Přišlo mi zbytečné, aby tam muž tvrdnul se mnou, když se nemá nic dít, tak jsme se spolu a doktorem domluvili, že jakmile se cokoliv začne dít, tak může přijet. Hned nato jsme se rozloučili a odjel (doteď toho lituji, že jsem ho poslala domů).
Před dvanáctou přišla paní doktorka, jestli jsem byla v nějakém předporodním kurzu, že když se porod vyvolává, tak nastávají okamžité porodní bolesti a ne postupné. Bohužel nám kurz zrušili kvůli covidu. Prý to nevadí, ujistila mě, e mají dostatek sester a porodních asistentek, tak se nemám ničeho bát. Zavedla mi druhou tabletu, to už poměrně dost bolelo, a odešla.
Ani ne po 5 minutách to začalo. Zničeno nic ukrutná bolest. Nevěděla jsem, jestli je to ono nebo ne tak jsem raději začala zvonit. Přišlo mi jako věčnost, než přišla sestra… Prohlídla mě. Čípek stále neměknul. Po napojení na monitor zjistila, že mi začali porodní bolesti a tak šla pro doktorku, která to jen potvrdila. Prosila jsem, zda může přijet přítel, aby mohl být semnou, ale bylo mi řečeno, že to není zatím třeba, že ho za mnou stejně zatím nepustí.
Jelikož jsem v tu chvíli na oddělení byla jediná rodička, tak mi nabídli vanu. Souhlasila jsem, s domněnkou, že to pomůže. Pamatuju si, jak ta voda pílila už na chodidla, ale prý je to v pořádku, že voda musí být vařící.
Dýchala jsem jak zběsilá. Odpočítávala jsem každou vteřinu na hodinách. Už mi přišlo, že mám jen bolesti a nic mezi tím. Bylo mi hrozné horko. Voda mě pálila. Měla jsem hroznou žízeň. Naštěstí se po hodině objevila sestra se sklenicí vody a ultrazvukem, aby zkontrolovala malou. Vše bylo stále v pořádku, ale čípek furt ne a ne měknout. Připustila horkou vodu a odešla.
Po další hodině mi přišlo, že necítím od miminka nic, žádné náznaky jakýchkoliv pohybů, jak kdyby tam nebylo. Zazvonila jsem. Konečně přišla porodní asistentka. Jen co přišla, hned mi začala nadávat, že dýchám špatně. Na to, že se mi nezdá miminko mi nic neřekla a prostě odešla. Ještě vydržela ve vaně…
Po další hodině jsem se trmácela do sprchy. To horko už se nedalo snést. Do sprchy jsem se plazila po čtyřech, nemohla jsem se bolestí postavit. I když jsem volala ze sprchy o pomoc, tak nikdo nepřišel. Přišlo mi divné, že takovou dobu nikdo nezkontroloval miminko, i když jsem jim řekla, že je něco určitě špatně, že ho necítím.
Bylo něco kolem půl šesté, když jsem se rozhodla zavolat příteli, že už nemůžu, že je něco s malou, ale nikdo mě neposlouchá. Rozhodl se přijet.
Chvíli po skončení hovoru přišel doktor a zeptal se, jak se cítím. Byla jsem vyčerpaná. Bolestí jsem až usínala, ale i tak jsem mu řekla, že já jsem v pořádku, ale že necítím miminko, že jsem to už říkala, ale nikdo ho nezkontroloval. Okamžitě mě dal kapačku, kvůli dehydrataci a napojil miminko na monitor. Hned po napojeni volal na sestry. Když přiběhli, tak jim řekl, ať mě připraví na sál. Že miminko nemá žádné ozvy a šel se sám připravit na sál. V rychlosti jsem volala příteli, že musím na sál. Mezitím mi sestry navlékly jakési punčochy. Po konci hovoru jsem odložila telefon. Sestry mi řekli, že nemají vozík, tak musím na sál dojit sama. Bylo to hrozný. Ne tak ta bolest, ale ten strach o miminko.
Na sále mi hned dali vzduch, abych se nadýchala.
Slyšela jsem jako poslední před usnutím sestru, jak říká, že si zato můžu sama, že jsem blbě dýchala, tak ať se nedivím.
Probrala jsem se na chodbě na lehátku. Naštěstí u mě byl přítel. Prý naší holčičku viděl, ale neřekli mu, co s ní je. Prý vůbec neplakala.
Bylo osm večer a pár minut, když jsem se probrala na pokoji. Hned jsem zvonila na sestru. Chtěla jsem vědět, co je s malou. Ujistila mě, že žije, ale musí být na dýchacím přístroji a že za mnou přijde dětský lékař a vše mi řekne.
Nemohla jsem spát. Ve tři ráno konečně přišel doktor. Začal na mě chrlit odborné termíny a to jsem ho hned zastavila, aby mi to řekl jako normálnímu člověku, že chci vědět, co s ní je. Že ji chci vidět.
Malá měla nulové svalové přepětí, nedýchala, nalokala se špatné plodové vody a měla omotanou pupeční šňůru okolo krku, ale že teď už je stabilní, jen musí být v inkubátoru, připojena na podporu dýchání. Prý ji mohu vidět, až mě převezou z JIPu na normální pokoj. Bylo to nekonečný, šílený… Z ostatních pokojů jsem slyšela plakat miminka a občas i smích maminek… A já byla sama ve tmě, aniž bych viděla svoje dítě. Po chvíli přišla sestra, zda bych jí nepůjčila telefon, že mi ji dojde alespoň vyfotit. Radostí jsem se rozbrečela…
Po tolika hodinách se konečně ke mně někdo hezky zachoval a konečně jsem viděla alespoň na fotce moji holčičku.
Jakmile začalo svítat, přišla sestřička, že až si dojdu na záchod, tak mě přesunou na pokoj k ostatním maminkám. Ač jsem se snažila sebevíc, vyčůrala jsem se až po desáté hodině. Hned mě přesunuli na normální pokoj.
Ve 12:00 pro m přišel doktor, jestli ji chci vidět. Přes veškerou bolest jsem vylezla z postele a skoro až utíkala ze ním. Došli jsme k inkubátorům. Nevím, jestli intuice nebo mateřský pud, ale hned jsem se rozešla k inkubátoru, aniž by mi řekli, ve kterém leží. Prostě jsem cítila, že je zrovna tam. A byla. Cítila jsem takovou úlevu, radost, oddechnuti, že tam je, že mohu být konečně s ní! Bylo to až neskutečný… Dovolili mi otevřít dvířka inkubátoru. Jakmile jsem na ni sáhla, otočila hlavu ke mně, otevřela oči a usmála se. Vím, že to je u miminek jen tik, když se usmívají, ale tohle ne, opravdu jsem cítila, jak ví, kdo jsem, že ví, že jsem tam s ní, a že vše bude v pořádku. Po dvou dnech mi ji vyndali z inkubátoru. Konečně jsem si ji mohla pochovat. Jakmile mi ji dali do náruče, opět se usmála. V tu chvíli mi bylo jasné, že teď už je po všem. Ten strach, bolest, nevědomost… nikomu to nepřeju. Ale stálo to za to čekání.
Miluju ji celým srdcem. Od té doby až doteď usne, jen když mě drží za ruku. To pouto, co mezi sebou máme je nepopsatelné. Jako kdyby si vše uvědomovala stejně jako já. Jako by trpěla beze mě, jako já bez ní. Teď vím, že dokážeme všechno spolu. Ona je moje bojovnice. Je to už teď nejsilnější žena! Milujeme ji ♡♡♡♡
Tohle je můj příběh porodu.
Měla jsem vysněny porod s panikařením, když mi praskne voda a šílením, kdy přítel bude běhat okolo mě a nebude vědět, co první naložit do auta, ale nestalo se.
Každý má nějaký příběh. Každý porod je jiný. Já chci jen popřát všem maminkám krásný porod a lepší zkušenosti, než mám já. Ale i tak to za to stálo!
Přečtěte si také
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 2503
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 3752
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 3361
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 358
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 3343
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 3898
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Máma se vrátila k příteli, který ji málem zabil. Mám o ni obrovský strach
- Anonymní
- 01.09.26
- 2898
Je mi 25 let a mamce 45. Celý život tak nějak pořád hledá toho pravého. Nikdy jsem jí v tomhle moc nerozuměla. Ona prostě nedokáže být sama. Tři manželství, tři rozvody a několik dalších vztahů jen...
Dcera nechce jezdit k tátovi. On tvrdí, že ji proti němu navádím
- Anonymní
- 01.09.26
- 1447
Po rozchodu jsme se s bývalým domluvili, že dcera u něj bude každý druhý víkend. Jenže poslední měsíce před odjezdem pláče, bolí ji břicho a prosí mě, abych ji tam neposílala. Když jsem to začala...
„Mít jedináčka je sobecké!“ řve tchyně. Přitom sama vychovala jen jedno dítě
- Anonymní
- 01.09.26
- 7870
Náš syn je na světě zázrakem. Můj porod byl jedno velké trauma, na které do smrti nezapomenu – nastaly vážné komplikace a lékaři na sále bojovali o život můj i o život miminka. Zvládli jsme to jen...
Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
- kristyna dostalova
- 01.09.26
- 943
Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.
ještě jsem neslyšela, že by nějakou rodičku naložili do tak horké vany, snad by vám to mělo ulevit a být příjemné a ne, že se tam budete vařit 
ani bych se nedivila, kdyby měla dcera ty potíže i kvůli tomu, chudák malá 
Ale játrové statečné, teď už bude jen dobře, přeju hodně zdraví a užívejte si to 
, mně napadlo po přečtení všeho, jestli ti vůbec správně spočítali termín porodu? malá velice malinká a tvrdý čípek 
jestli jsi správně neměla rodit třeba až za 14 dní minimálně?
