Můj porod: nekonečná noc, která ale stála za to!
- Porod
- Adelaviki
- 25.11.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Každá máme jinou zkušenost s porodem. Já vždy chtěla tři děti, ale po tomto zážitku nevím, jestli to budu chtít někdy podstoupit znovu. I když tu svou princeznu nadevše miluju....
- 3
Měsíc před porodem jsem začala docházet do rizikové poradny v nemocnici.
Miminko bylo od začátku těhotenství malé, ale naštěstí v pořádku. Na rozdíl ode mě. Moje tělo (ač se termín porodu blížil ) nevypadalo že by v dohledné době mělo rodit.
Po každotýdenním vyšetření jsem týden před termínem porodu měla stále tvrdý čípek. Doktor nám řekl, že to půjde přirozeně, jen musíme čípek „donutit“ změknout. Domluvili jsme se na nástup do porodnice na 27.8.2020 (3 dny po termínu).
Nastoupila jsem v 7 hodin ráno. Už při příjmu jsem papíry vyplňovala třem různým doktorům a dvěma doktorkám. Přišlo mi, že se na mě učí nový doktoři vyplňovat papíry. Bylo to nekonečný… Po dvou hodinách mě konečně odvedli na pokoj a napojili na monitor, kde vše bylo v pořádku. Neměla jsem žádné bolesti a miminko mělo normální ozvy.
Konečně za mnou pustili muže… No sláva, ulevilo se mi, že nemusím čekat sama. Zanedlouho přišel doktor, že mi zavedou tabletu na změknutí čípku.
Zavedení tablety dost bolelo, ale dalo se to snést. Řekli nám, že rodit budeme nejdříve zítra večer, že mi budou zavádět minimálně tři tablety a poté, až změkne čípek, tak teprve začnou vyvolávat porod. Přišlo mi zbytečné, aby tam muž tvrdnul se mnou, když se nemá nic dít, tak jsme se spolu a doktorem domluvili, že jakmile se cokoliv začne dít, tak může přijet. Hned nato jsme se rozloučili a odjel (doteď toho lituji, že jsem ho poslala domů).
Před dvanáctou přišla paní doktorka, jestli jsem byla v nějakém předporodním kurzu, že když se porod vyvolává, tak nastávají okamžité porodní bolesti a ne postupné. Bohužel nám kurz zrušili kvůli covidu. Prý to nevadí, ujistila mě, e mají dostatek sester a porodních asistentek, tak se nemám ničeho bát. Zavedla mi druhou tabletu, to už poměrně dost bolelo, a odešla.
Ani ne po 5 minutách to začalo. Zničeno nic ukrutná bolest. Nevěděla jsem, jestli je to ono nebo ne tak jsem raději začala zvonit. Přišlo mi jako věčnost, než přišla sestra… Prohlídla mě. Čípek stále neměknul. Po napojení na monitor zjistila, že mi začali porodní bolesti a tak šla pro doktorku, která to jen potvrdila. Prosila jsem, zda může přijet přítel, aby mohl být semnou, ale bylo mi řečeno, že to není zatím třeba, že ho za mnou stejně zatím nepustí.
Jelikož jsem v tu chvíli na oddělení byla jediná rodička, tak mi nabídli vanu. Souhlasila jsem, s domněnkou, že to pomůže. Pamatuju si, jak ta voda pílila už na chodidla, ale prý je to v pořádku, že voda musí být vařící.
Dýchala jsem jak zběsilá. Odpočítávala jsem každou vteřinu na hodinách. Už mi přišlo, že mám jen bolesti a nic mezi tím. Bylo mi hrozné horko. Voda mě pálila. Měla jsem hroznou žízeň. Naštěstí se po hodině objevila sestra se sklenicí vody a ultrazvukem, aby zkontrolovala malou. Vše bylo stále v pořádku, ale čípek furt ne a ne měknout. Připustila horkou vodu a odešla.
Po další hodině mi přišlo, že necítím od miminka nic, žádné náznaky jakýchkoliv pohybů, jak kdyby tam nebylo. Zazvonila jsem. Konečně přišla porodní asistentka. Jen co přišla, hned mi začala nadávat, že dýchám špatně. Na to, že se mi nezdá miminko mi nic neřekla a prostě odešla. Ještě vydržela ve vaně…
Po další hodině jsem se trmácela do sprchy. To horko už se nedalo snést. Do sprchy jsem se plazila po čtyřech, nemohla jsem se bolestí postavit. I když jsem volala ze sprchy o pomoc, tak nikdo nepřišel. Přišlo mi divné, že takovou dobu nikdo nezkontroloval miminko, i když jsem jim řekla, že je něco určitě špatně, že ho necítím.
Bylo něco kolem půl šesté, když jsem se rozhodla zavolat příteli, že už nemůžu, že je něco s malou, ale nikdo mě neposlouchá. Rozhodl se přijet.
Chvíli po skončení hovoru přišel doktor a zeptal se, jak se cítím. Byla jsem vyčerpaná. Bolestí jsem až usínala, ale i tak jsem mu řekla, že já jsem v pořádku, ale že necítím miminko, že jsem to už říkala, ale nikdo ho nezkontroloval. Okamžitě mě dal kapačku, kvůli dehydrataci a napojil miminko na monitor. Hned po napojeni volal na sestry. Když přiběhli, tak jim řekl, ať mě připraví na sál. Že miminko nemá žádné ozvy a šel se sám připravit na sál. V rychlosti jsem volala příteli, že musím na sál. Mezitím mi sestry navlékly jakési punčochy. Po konci hovoru jsem odložila telefon. Sestry mi řekli, že nemají vozík, tak musím na sál dojit sama. Bylo to hrozný. Ne tak ta bolest, ale ten strach o miminko.
Na sále mi hned dali vzduch, abych se nadýchala.
Slyšela jsem jako poslední před usnutím sestru, jak říká, že si zato můžu sama, že jsem blbě dýchala, tak ať se nedivím.
Probrala jsem se na chodbě na lehátku. Naštěstí u mě byl přítel. Prý naší holčičku viděl, ale neřekli mu, co s ní je. Prý vůbec neplakala.
Bylo osm večer a pár minut, když jsem se probrala na pokoji. Hned jsem zvonila na sestru. Chtěla jsem vědět, co je s malou. Ujistila mě, že žije, ale musí být na dýchacím přístroji a že za mnou přijde dětský lékař a vše mi řekne.
Nemohla jsem spát. Ve tři ráno konečně přišel doktor. Začal na mě chrlit odborné termíny a to jsem ho hned zastavila, aby mi to řekl jako normálnímu člověku, že chci vědět, co s ní je. Že ji chci vidět.
Malá měla nulové svalové přepětí, nedýchala, nalokala se špatné plodové vody a měla omotanou pupeční šňůru okolo krku, ale že teď už je stabilní, jen musí být v inkubátoru, připojena na podporu dýchání. Prý ji mohu vidět, až mě převezou z JIPu na normální pokoj. Bylo to nekonečný, šílený… Z ostatních pokojů jsem slyšela plakat miminka a občas i smích maminek… A já byla sama ve tmě, aniž bych viděla svoje dítě. Po chvíli přišla sestra, zda bych jí nepůjčila telefon, že mi ji dojde alespoň vyfotit. Radostí jsem se rozbrečela…
Po tolika hodinách se konečně ke mně někdo hezky zachoval a konečně jsem viděla alespoň na fotce moji holčičku.
Jakmile začalo svítat, přišla sestřička, že až si dojdu na záchod, tak mě přesunou na pokoj k ostatním maminkám. Ač jsem se snažila sebevíc, vyčůrala jsem se až po desáté hodině. Hned mě přesunuli na normální pokoj.
Ve 12:00 pro m přišel doktor, jestli ji chci vidět. Přes veškerou bolest jsem vylezla z postele a skoro až utíkala ze ním. Došli jsme k inkubátorům. Nevím, jestli intuice nebo mateřský pud, ale hned jsem se rozešla k inkubátoru, aniž by mi řekli, ve kterém leží. Prostě jsem cítila, že je zrovna tam. A byla. Cítila jsem takovou úlevu, radost, oddechnuti, že tam je, že mohu být konečně s ní! Bylo to až neskutečný… Dovolili mi otevřít dvířka inkubátoru. Jakmile jsem na ni sáhla, otočila hlavu ke mně, otevřela oči a usmála se. Vím, že to je u miminek jen tik, když se usmívají, ale tohle ne, opravdu jsem cítila, jak ví, kdo jsem, že ví, že jsem tam s ní, a že vše bude v pořádku. Po dvou dnech mi ji vyndali z inkubátoru. Konečně jsem si ji mohla pochovat. Jakmile mi ji dali do náruče, opět se usmála. V tu chvíli mi bylo jasné, že teď už je po všem. Ten strach, bolest, nevědomost… nikomu to nepřeju. Ale stálo to za to čekání.
Miluju ji celým srdcem. Od té doby až doteď usne, jen když mě drží za ruku. To pouto, co mezi sebou máme je nepopsatelné. Jako kdyby si vše uvědomovala stejně jako já. Jako by trpěla beze mě, jako já bez ní. Teď vím, že dokážeme všechno spolu. Ona je moje bojovnice. Je to už teď nejsilnější žena! Milujeme ji ♡♡♡♡
Tohle je můj příběh porodu.
Měla jsem vysněny porod s panikařením, když mi praskne voda a šílením, kdy přítel bude běhat okolo mě a nebude vědět, co první naložit do auta, ale nestalo se.
Každý má nějaký příběh. Každý porod je jiný. Já chci jen popřát všem maminkám krásný porod a lepší zkušenosti, než mám já. Ale i tak to za to stálo!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 360
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 240
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 423
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 196
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 140
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 17831
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2392
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2588
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2313
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1538
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
ještě jsem neslyšela, že by nějakou rodičku naložili do tak horké vany, snad by vám to mělo ulevit a být příjemné a ne, že se tam budete vařit 
ani bych se nedivila, kdyby měla dcera ty potíže i kvůli tomu, chudák malá 
Ale játrové statečné, teď už bude jen dobře, přeju hodně zdraví a užívejte si to 
, mně napadlo po přečtení všeho, jestli ti vůbec správně spočítali termín porodu? malá velice malinká a tvrdý čípek 
jestli jsi správně neměla rodit třeba až za 14 dní minimálně?
