Nekonečné snažení
- Snažení
- yellowlola
- 03.08.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dlouho jsem váhala, jestli napsat formou deníčku, co se mi honí hlavou, potřebuji ale uvolnit své myšlenky, protože si připadám jako v nekonečném příběhu o jednom honu za tím, stát se vzornou a pyšnou maminkou.
Všechno to začalo, no tak před třemi a půl lety. Rozešla jsem se přítelem po dlouholetém vztahu, ale do cesty mi přišel někdo jiný. Byly Vánoce a já jsem se bláznivě zamilovala. Byl krásný, galantní, milý a věděla jsem, že je to on. Začali jsme spolu chodit a brzo i žít. Je o pár let starší a je rozvedený, přičemž má z prvního manželství ještě syna. Bylo mu šest let a mě čekala úplně nová zkušenost v roli macechy („nebo jak říká macešky“). Nebylo to vždy jednoduché, ale zvládali jsme to. Malý klučík byl hodný, poslušný a šikovný. Mně, ale začalo hodně chybět mít své vlastní děťátko. Přítel nic nenamítal, protože i on toužil po dalším miminku a po sourozenci pro svého kloučka. Jako otec se choval vzorně, skvěle a já jsem věděla, že chybu určitě neudělám, a tak začalo naše Snažení.
Zprvu jsme to zkusili jen tak trochu, ještě s trochou nejistoty. A začali řešit bydlení, protože jsme oba měli pěkné zaměstnání a oba jsme po předchozích vztazích bydleli dočasně u rodičů, rozhodli jsme se že koupíme byt. A tak jsme koupili. Krásný, velký a obyčejný byt v našem městě. Byla to jako pohádka. Až jsem si někdy říkala, jestli nejsem blázen, známe se tak krátce, tenkrát asi 3 a půl měsíce. Ale já jsem střelec a tak střílím. Po předchozím vztahu jsem věděla, že i když z někým dlouho žijete a plánujete, nemusí to vyjít, tak na co teď čekat.
Přišel duben a my jsme se stěhovali. Bylo to krásné, konečně do svého. A jaké to bylo překvapení, když jsem po nastěhování zjistila, že mám pozitivní test. Trochu jsem byla v šoku, ale říkala jsem si, že jsme to chtěli. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to šlo takhle rychle. HA jsem nikdy nebrala, tím pádem nic nevysazovala, prostě jsem to nechávala osudu a přírodě. A teď jsou tu // čárky a já mám obr radost. Přítel byl v práci a já jsem to nevydržela a hned jsem mu to běžela říct. Byl šťastný, večer mi přinesl obrovskou kytici a oba jsme společně přemýšleli, jak to všechno uděláme.
Znovu stav jako v pohádce. Nový byt a v novém bytě hned mimi, jen se ta představa objevila a byla jsem v euforii. Protože ale nenosím růžové brýle, držela jsem to trochu zkrátka a čekala. Přeci jenom bylo ještě brzo. Nikomu jsme to neříkali a já jsem chodila do práce. Objednala jsem se zatím k lékaři, ten vše potvrdil. Při další prohlídce vše také v pohodě, srdíčko tlouklo a tak jsme šli s věcí ven. Okolí bylo nadšené. Všechny kamarádky zatím jen tak spekulovaly, kdy to na ně přijde, a až na pár jich moc děti ještě ani nechtělo.
Pak se to ale stalo, byl asi květen. Dělala jsem vše, co jsem potřebovala, navíc ani má práce nebyla nijak lehká. Ale přeci jsem jen těhotná. V novém bytě je potřeba ještě pár úprav, přítel si poranil nohu a měli jsme rozmalovaný pokoj, chtěla jsem to dodělat, nemám ráda rozdělanou práci. Jenže ten den jsem začala nějak špinit. Moc se mi to nezdálo, říkala jsem si ale, že to může být pozůstatek poslední vynechané MS. Uvnitř jsem měla pocit, že ale spíš není něco o. k., a tak jsme jeli na gynekologickou pohotovost.
Cítila jsem hrozný strach a zároveň jsem vůbec nechápala, co se to děje. Brzo na to jsem v ordinaci zjistila, že je konec, že srdíčko nebije. Byla jsem jako hromádka neštěstí, proč já, proč? Po revizi dělohy a pár dní léků formou času jsem si říkala, že prostě někoho to potkat musí a že příště se to povede.
Začali jsme se tedy znovu snažit, moje myšlení bylo ale tou ztrátou poznamenané, a tak jsem občas mívala deprese a každá nová MS mě stála litry slz. Přítel nebyl moc rád, že se tak trápím a snažil se mě všelijak podporovat. Tenkrát mě tak hrozně bolelo, když k nám přišel jeho syn a oba se k sobě tulili, žárlila jsem na něj a trochu jsme se kvůli tomu i hádali. Byla jsem sobec, ale chybělo mi, že nemůžeme mít mimi, abychom se mohli tulit všichni. Cítila jsem se tak sama.
Uběhlo několik měsíců, já jsem pořád jen chodila do práce a snažení bylo bez výsledku. Bála jsem se i toho, jestli mi u té revize nějak nepoškodili dělohu nebo cokoli. Ale žádné problémy jsem neměla. Tak mi to nedalo a objednala jsem se ke svému lékaři. Všichni tenkrát říkali, že se to stává, že jsem mladá a že není potřeba to nějak dramatizovat, a tak jsem si i já říkala, že příště to bude dobré. Jsem optimista a věřím.
Přišla jsem k lékaři a chtěla jsem se s ním poradit, kupodivu mi ale podle jeho slov připadalo, že není moc co dělat. A že řešit se to dá až po roce snažení bez úspěchu a tohle bylo teprve 9 měsíců (s půlroční pauzou, nekonečný rok a půl) a řekl, ať přijdu za tři měsíce. Při další návštěvě mi byl nabídnut spermiogram v Pronatalu pro partnera a já jsem si měla 3 měsíce měřit teplotu. Nechápala jsem, proč mě tu teplotu nenechal měřit už ty předchozí tři měsíce a byla jsem naštvaná, jak to natahuje, ale co se dalo dělat, vrátit to nešlo, a tak jsem měřila a objednala nás do Pronatalu.
Když jsme tam v domluvený den a hodinu přijeli, říkali, že nás objednané nemají a že nás musí poslat domů a objednat znovu. Navíc se tam chovali dost hrozně (paní na recepci se s námi bavila, jako když otravujeme). Tak jsme to vzdali a řekli si, že najdeme jinou kliniku. Moc jsme jich tenkrát neznali a kamarádi nám doporučili Apolináře, následovalo objednání a čekání další 4 měsíce. Zatím jsem měřila, čekala a donekonečna jsme zkoušeli, jestli to prolomíme. Náš sexuální život tím začínal trochu trpět a vůbec to nešlo jakkoli to změnit.
Čekalo nás posledních asi 14 dní do návštěvy Apolináře a já jsem to zase nedostala, přesto jsem ale vůbec nedoufala, že by to mohlo znamenat těhu po těch skoro dvou letech snažení jsem prostě už nějak nevěřila. Ale nedalo mi to a druhý den ráno jsem zjistila přítomnost // čárek. Byla jsem v šoku a zároveň ani neumím popsat tu radost. Do práce jsem chodila, ale byla opatrnější a hned jsem to kolegyním řekla, aby se nedivily, ale jinak jsem si to nechávala pro sebe. Věděla jsem, jak bolí brát to zpět.
Uběhlo pár týdnů a vše v naprostém pořádku, tak jsem dostala „průkajdu“, pořád jsem se na ni dívala a na všechny kliniky zapomněla. Říkala jsem si, tak teď, teď je to ono. Bohužel ani přes všechny snahy odpočívání a šetření se se opět nezadařilo, v nemocnici vše ukončili a ani je nenapadlo, že roztrhnout před mýma očima tu vysněnou průkazku bylo jako když mě bodnou nožem do srdce.
Zavřela jsem se doma a s nikým o tom nechtěla mluvit, tenkrát jsem psala akorát malinko sem do diskuze, abych nabrala další síly. Po druhém potratu mi časem bylo kupodivu o něco lépe než po prvním, protože jsem věděla, že časem se to spraví. V tu dobu okolo mě začal baby boom a kamarádky rodily jak o život, to mi moc nepřidalo a trochu sobecky mi těhulky začaly vadit. Ale nadávala jsem to moc znát a jako snažilka jsem s nimi často řešila ty jejich problémy.
Tenkrát mi ale po druhém ukončení doporučili, ať si necháme udělat genetické testy, a zase nic, pořád se mi to zdálo málo a měla jsem pocit že toho musí jít víc, testy dopadly dobře, tím pádem příčina nezjištěna a jen možnost čekání. Pořád se to pro lékaře jevilo normální. Ok. S přítelem jsme to přestali řešit, a protože mě požádal o ruku, začali jsme plánovat svatbu. Taky jsem všechny peníze našetřené na nouzi na mateřské roztočila na vysněné dovolené se sestrou v Karibiku a řekla si, že to musím udělat úplně jinak.
V práci mě to začalo hrozně štvát a uvažovala jsem o změně ve svém životě. A tak jsem těsně před naší červnovou svatbou navštívila doktora specializovaného na tento problém. A místo řešení svatby jsem řešila, co se s tím dá dělat, ale všichni se divili, proč nepočkám až se vdám. Měla jsem tušení, že teď by to mohlo vyjít a svatbu jsem tak nějak naplánovala, tak co to zbytečně přehánět, spontánní věci jsou stejně nejhezčí, a taky byly, svatba se moc povedla. A my jsme zjistili, že musíme na umělé oplodnění, protože náš spermiogram není úplně ok. Byli jsme rádi že už víme, kde je problém a věřili jsem, že teď to vyjde. Nové jméno, nový život.
Místo na svatební cestu jsme tedy jeli do Iscaru. Vše šlo děsně rychle a já jsem byla přesvědčená, že to musí vyjít. Teď je 10.30 hodin, 31. 7. 2012 a já jsem 12 dní po ET, podstoupili jsme ICSI s dvěma embrijky, na zamrazení nic nezbylo, v sobotu se objevil duch, dnes úplně prázdno. Už nevěřím, že to dopadne, ačkoli někdo může říci, že je pořád brzy, já tu sedím jako hromada neštěstí a nevěřím, cítím to.
Přečtěte si také
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 2634
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1276
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 970
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 1020
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 1352
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7205
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 7031
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 2195
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1393
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 762
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
Usměj se na svět, i prázdný test a řekni, že - dobrá, ale já to vydržím a bude dobře 
ale mozna to be chtít fakt doplnit nějaká ta vyšetření…
To mi přijde prostě 
Promiň, já se v tomhle vůbec nevyznám. 
já se v tom taky nevyznám…
Je pravda, že to na mě působí od tvého muže dosti sobecky a otázka je(jak už tu nadnesla BertaCek),jestli děti vůbec chce. Další věc je - řekla si mu to takhle? Řekla si mu, že uvažuješ, že ho opustíš, když ti v ničem nevyjde vstříc? Pokud ano a přesto se jeho postoj nezměnil, tak máš určitě právo ho opustit. Ale pořád to nic nemění na tom, že jeho stav není jeho vina. Přeju hodně štěstí a více chápavého manžela 