Nespí, nejí, odmítá pomoc. Dcera (17) mě drží v šachu slovy o sebevraždě

Pak jsou věty, které mě paralyzují. Tak to si asi budu muset něco udělat řekla minulý týden a odešla do svého pokoje, aniž by čekala odpověď. Nevím, jestli je to výhrůžka nebo křik zoufalství, obě možnosti mě drtí a já cítím bezmoc, kterou nedokážu skrýt.

Byli jsme u psycholožky. Jednou. Další návštěvu odmítla. Zkazila jsi mi to řekla mi tehdy, když jsme odcházely. Přitom jsem se snažila jen naslouchat a podporovat ji, ale Erika má schopnost obrátit naše snahy proti nám. Každý pokus o rozhovor končí pláčem, hádkou nebo tichým odchodem.

Její denní režim je destruktivní. Špatně spí, špatně jí a neučí se. Celé dny tráví u počítače a mobilu a když se snažím navrhnout nějakou změnu, přijde ironický tón, vždyť mi nikdy nic nevyhovuje. V duchu počítám, kolik hodin opět nespala a kolik jí toho dnes nezbylo do žaludku.

Minulý týden přibyl nový moment, Erika otevřeně řekla, že nás trestá nebo alespoň já to tak cítím. Když si stěžuje, pláče, vyhrožuje, my ustupujeme a ona získává moc nad našimi emocemi. Každý den se ptám, jestli je možné přežít další měsíc, další týden, další den.

Maturita se blíží a já se bojím, že tento rok bude pro ni i pro nás peklem. Snažím se najít způsob, jak situaci přijmout, jak žít s destruktivním životním stylem mé dcery, který nám všechno komplikuje. Přijmout, že odmítá pomoc, že nespí, nejí a že její smutek a vztek nás drží v šachu.

A přesto sedím, píšu, modlím se a doufám. Doufám, že Erika jednou najde cestu ven z role oběti, že přestane nás trestat a dovolí nám být jejími rodiči, aniž by každý den visela nad námi výhrůžka. Každý den je boj o přežití, ale musím doufat, že se její světlo objeví dřív, než nás všechny pohltí její tma.