O tom, jak člověk míní...
Jak jsem vyfasovala novou životní roli aneb Chcešli rozesmát Boha, sděl mu své plány.
Nikdy jsem nebyla mateřský typ. Na novorozeneckých návštěvách jsem se k miminkům nikdy nehrnula, a když šlo z náruče do náruče, tak jsem stála v řadě poslední, ne-li někde v koutě a doufala, že se na mě zapomene…nezapomnělo!
Stála jsem jako tvrdé Y s děckem v zavinovačce a přemýšlela, proč se všichni rozplývají nad tím malým divným stvořením, které si žužlá prsty a divně se protahuje. Se synovci jsem si začala rozumět teprve nedávno při jejich nástupu do 1. třídy, a to mi ještě půlhodinová komunikace stačila na pár měsíců.
Můj život byl perfektní – okruh kamarádek, které stejně jako já neřešily děti, ale to, kam půjdeme v pátek posedět. Mám dobrou práci, perfektní kolektiv (kdo to dneska může říct), čas na kadeřníka, kosmetiku a největší moje starost byla ta, jestli si na páteční akci vezmu černé šaty nebo šedé sako.
Když nebylo co dělat a v televizi nebylo nic zajímavého, tak jsme se s manželem jeli do kina, potom na nějakou tu večeři. Když přišly slunečné dny, už jsem se nemohla dočkat, až s kamarádkami sedneme někam na zahrádku, půjdeme nakupovat a budeme se smát maminám, které se plahočí kolem mimin v kočárku či batolat na písku.
Po šesti letech se můj milý vyjádřil a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Jasně, proč ne? Milujeme se, jsme spolu dlouho, nic nám nechybí. A po změně příjmení jsem toužila už dlouho.
V době, když jsem plánovala svatbu, mi kamarádka Markéta řekla, že se s přítelem snaží o prcka. Co? Na co Ti bude prcek? Vždyť MY děti neřešíme! S kým teď budu chodit na dívčí sedánky? To nemyslíš vážně…
Zhruba po roce - den před mou rozlučkou se svobodou - mi řekla, že se jim konečně zadařilo, tak ať se nezlobím, ale nebude na rozlučce pít. Pane Bože, mimino! Samozřejmě jsem jí popřála hodně štěstí a držela jsem jí palce, ale nějak jsem se s tím nemohla vnitřně smířit.
Svatba byla úžasná! Užili jsme si to, jak jsme jenom mohli! Tolik darů, tolik gratulací…. „Hodně smíchu, málo pláče – do roka dva kudrnáče.“ To víte, že jo! A ještě dva. Na děti je ještě času – minimálně 4 roky, a jestli vůbec.
Jak plynuly týdny, a s manželem jsme podnikali různé výlety, když začal s monologem: „To bude super, až s námi tady tak půjde náš prcek, že? Víš, my jsme teď rodina… ale pořád nám něco chybí… Jenom to tady přestěhuju, kdybychom měli mimčo, tak ať to nemusíme řešit potom.“
Co? Jaké mimčo? Do čeho mě tlačíš? V té době se snažili o prcka jeho nejlepší kamarád s manželkou – nešlo jim to.
V lednu jsem šla z osobních důvodů ke kartářce, byla jsem ve špatné osobní situaci (nepovedené podnikání) a potřebovala jsem vědět, jak z ní ven.
Kartářka se na mě podívala a spustila: „Jste chvíli vdaná, do tří měsíců otěhotníte. Bude to holčička a za pět let druhá. Rok 2016 pro vás bude zlomový.“
Jaká holčička? Děti neplánuju, zajímá mě jenom, jestli se vylížu z toho hloupého nápadu otevřít si obchod. Z toho jsem se díky Bohu vylízala do pár týdnů.
Na začátku března jsem si uvědomila, že jsme zapomněli na jeden svatební dar – pobyt v horském hotelu v Beskydech. Hned jsem volala provozní hotelu (skrz moji práci jsem na ni měla kontakt), ta nám zarezervovala „lepší“ pokoj a za 14 dní jsme jeli.
S manželem jsme po pár skleničkách vína na čerstvém vzduchu narazili na téma děti. Tak jo… tak to teda zkusíme! Antikoncepci neberu několik měsíců a za chvíli mám přece jenom 29 a všem okolo se nedaří, takže budeme rádi, kdyby prcek přišel do těch dvou let. Po třicítce bohatě stačí, pak se to „nějak“ vyřeší samo.
Poslední březnový pátek se Markétě narodila Kristýnka. Byla jsem jako čestný host pozvána hned ten den do porodnice na čumendu. Zase mimino… Tentokrát to bylo jiné. K malé jsem se hrnula, tekly mi slzy a měla jsem pocit, že nic krásnějšího jsem snad nikdy neviděla. A jak mě chytla tou malou ručičkou za prst…
„Evi, neboj, do roka takhle budeš sedět se svým prckem. Na to dám ruku do ohně.“
„To víš, že jo. Nestraš!“
V ten večer jsme s ostatními kamarádkami malou oslavili. Po druhé sklence jsem šla domů, protože mi nechutnalo a byla jsem unavená. Divné! Ten den jsem měla v práci roční hodnotící pohovor s nadřízenou.
„Evi, nepřemýšlela jste nad tím, že byste změnila pozici? Plánujte děti, když máte po svatbě?“
„Ano, plánuju, za 2-3 roky. To úplně stačí. Ano, změna pozice by mě lákala.“
V sobotu jsem bohužel dostala po několika letech kvasinkovou infekci. Nepříjemné! Vydržela jsem to do pondělí, kdy jsem během pracovní doby utíkala do lékárny. Lékárnice si mě změřila pohledem, nabídla mast.
„„Ale paní, víte, že v době, kdy ji budete užívat, nesmíte být těhotná, že?“
„Já a těhotná? Kde bych k tomu přišla? Ano, vím. Tak mi ji dejte, protože už to nevydržím.“
„Víte co? Já vám dám raději těhotenský test. Běžte to zkusit, a pak si když tak dojděte pro tu mastičku.“
To si děláte srandu? To se mi teda ještě nestalo.
Pro mastičku jsem už nedošla. Seděla jsem v práci za stolem, v ruce držela test s červenou dálnicí, která vyskočila snad do dvou sekund. Spustily se mi slzy.
Kolem zrovna procházela kolegyně, která se s hrůzou v očích u mě zastavila: „Pane Bože, co se ti stalo?“
„Já, já… asi jsem těhotná!“
„Ale to je super, co řveš? Já jsem se lekla, že tě někdo znásilnil!“
Ve stejnou chvíli mi došel email od provozní horského hotelu: „Dobrý den, ani jste se po Vašem svatebním pobytu v našem hotelu neozvala. Věřím, že z naší strany bylo vše v pořádku, pobyt jste si užili a budete na nás dlouho vzpomínat.“
Ještě pořád s testem v ruce jsem spustila opět vodopád slz, ano – budu vzpomínat hodně dlouho. Chtěli jsme miminko, ale za dva roky. Ne za tři týdny…
Nastávající dny byly hodně divoké. Manželovi jsem krásnou novinku oznámila ještě ten den. Prožíval to samé co já. Nemohl tomu uvěřit, byl šťastný, chvílemi se bál, jak to zvládneme.
Já to měla jako na horské dráze – chvíli jsem se modlila, aby ta druhá čárka byla jenom omyl, aby zmizela s dalším testem (a právě naopak, byla čím dál silnější), chvíli jsem brečela, chvíli jsem se bála, jak vyjdeme finančně, chvíli jsem nechtěla o práci přijít, chvíli jsem se na mimino neskutečně těšila, chvíli jsem chtěla utéct a na všechno tohle zapomenout.
Na konci dubna jsem šla na první potvrzující gynekologickou prohlídku. Všechno v pořádku, srdíčko bije, zatím ukázkové těhotenství. Nejkrásnější den v mém životě! Svatba byla krásná… ale tohle! To se nedá popsat slovy. Opět krokodýlí slzy.
Hormony jsou úžasná věc – otočily mě o 180 stupňů. Všechno jsem odsunula na druhou kolej. Nahlížím maminám do kočárků, ňufám ke každé malé čepičce, která mi dojde poštou, s miminkem si často povídáme, užíváme si s manželem prvních pohybů.
Kdybych věděla, že to bude tak krásné období, tak bych otěhotněla už v osmnácti. V řadě na pochování miminek stojím první, a jsem naštvaná, když ho musím dát někomu dalšímu.
Na ultrazvuku ve 12. týdnu těhotenství mi doktor povídá: „Maminko, kdybyste chtěla, tak bych vám mohl možná i říct, co to bude.“
„Holčička, pane doktore, to my už dávno víme.“
„Jak si můžete být tak jistá? Ale ano, opravdu to vypadá na holku, protože je dobře natočená.“
Ve 21. týdnu těhotenství nám ji potvrdili.
Sama nevím, co mě všechno čeká. Jenom vím, že kojení bolí. Taky vím, že zoubky nerostou jenom jednu noc. Vím, že dlouho nenaspím 12 hodin v kuse po propařené noci s kamarádkami. Taky bohužel vím, že nemám ráda hovňousy a netuším, jak budu toho malého drobečka několikrát denně přebalovat, když jenom při pohledu na psí hovínko se mi zvedá žaludek.
Vím, že u nočního kojení, kdy manžel bude spokojeně spát, budu chtít vrátit svůj starý život – sednout si někde na terasu s dvojkou bílého a čekat až bude večer. Taky vím, že budu proklínat české zákony, že se na dítě nevztahuje lhůta, ve které jde vrátit bez poplatku, a budu proklínat manžela, že nevydělá miliony a nemůžeme si dovolit chůvu, která mě toho malého uřvance aspoň na jeden den zbaví.
Taky vím, že hubnutí z vorvaně do velikosti menšího tuleně bude stát hodně sil a proběhaných kilometrů. Dokážu si to představit a čekám, že tyto představy se naplní ještě 5× horším scénářem.
Ale já tohle chci! Cítím zodpovědnost za toho malého prcka, který se rozhodl, že k nám přijde ne za dva roky, než se dostatečně vybouřím, ne než změním v práci pracovní místo, ale teď. Vím, že letos budeme mít Vánoce opravdu veselé. Ale na to se právě těším. Na to, že od vánočního stolu 3× odejdu, abych zkontrolovala malou.
Jsou 4 ráno a já sepisuju všechny tyhle mé pocity do jednoho článku. Před pár lety jsem se v tuto dobu teprve vracela domů. Dnes nemůžu spát, protože převalování z jednoho boku na druhý jsem vzdala už tak ve 2 hodiny ranní a třetí bok nemám. Hrozně mě brní ruce a na záchod chodím tak co 30 minut. Do toho malá hrozně kope a těší se na další slunečný den. Stejně jako já.
Příští léto už tady bude s námi a budeme se ve 4 ráno těšit spolu, protože vím, že tento den strávím s dvěma lidmi, které neskutečně miluju. Těhotenství si užívám se vším všudy, na porod se těším úplně ze všeho nejvíc. Je to krásné období a věřím, že mateřství bude ještě hezčí…
Přečtěte si také
Děti chtěly pořád něco kupovat. Jedno pravidlo nás zbavilo většiny proseb
- Anonymní
- 26.09.26
- 1624
„Mami, já to potřebuju.“ Věta, kterou jsem za poslední roky slyšela tolikrát, že už přesně vím, že ve většině případů následuje něco, co dítě ještě před pěti minutami vůbec neznalo. Dlouho jsem si...
Myslela jsem, že je to konečně ten pravý. Pak mě kontaktovala jeho manželka
- Anonymní
- 26.09.26
- 1191
Už jsem si skoro začínala říkat, že jsem konečně měla štěstí. Po několika vztazích, které nikam nevedly, jsem potkala muže, se kterým mi bylo dobře. Byl pozorný, zajímal se o mě, pamatoval si...
První měsíc školy je za námi. A já už přesně vím, co jsme letos podcenili
- Anonymní
- 26.09.26
- 1156
Nějak pevně doufám, že to, co zažívám doma teď já, prožívají v nějaké menší obměně i ostatní matky. Upřímně prázdniny byly náročné a na školní rok jsem se těšila jako na smilování, jenže kde je ten...
Chtěla jsem rodičům říct o hypotéce a novém autě. Místo radosti přišel výslech
- Anonymní
- 26.09.26
- 4454
Nedávno jsme s manželem podepsali hypotéku. Nebyla to žádná malá věc. Dlouho jsme vybírali dům, počítali peníze a přemýšleli, jestli do toho opravdu jít. Nakonec jsme se rozhodli, že ano.
Syn měl před každou návštěvou lékaře hysterický záchvat. Až tohle zabralo
- Anonymní
- 26.09.26
- 574
Vždycky, když jsem svému sedmiletému synovi Nicolasovi oznámila, že půjdeme k lékaři, okamžitě zbledl. Odmalička má z doktorů panický strach. Je to bohužel spojené s jednou nepříjemnou zkušeností,...
Začala jsem nakupovat jídlo podle jídelníčku. Ušetřili jsme víc, než jsem čekala
- Anonymní
- 25.09.26
- 1253
S manželem jsme pořád hádali o tom, kolik utrácíme za jídlo. Je pravda, že náklady byly obrovské, návštěvy supermarketů čím dál častější. Vždycky jsem si říkala, že jen koupím pár věcí k večeři, a...
Pracuji jako chůva, děti miluju. A nikdo nechápe, proč jsem vlastní nechtěla
- Anonymní
- 25.09.26
- 2876
V dnešní době každý řeší toho druhého. Když se něčím „lišíte“, je to špatně. Mně je 45 let, už roky pracuji jako chůva, mám vystudovaný peďák, učila jsem ve škole, vedla kroužky a nakonec si...
Osm let jsem byla jen na rodičáku. Teď mi manžel oznámil krutou zprávu
- Anonymní
- 25.09.26
- 3503
Osm let. Přesně tak dlouho jsem strávila na rodičovské dovolené. Tři děti jsem si pořídila hned po vysoké škole, takže mé pracovní zkušenosti byly prakticky nulové. Ale byla to naše společná...
Dcera odmítá jíst normální jídlo. Ale když ho nazvu jinak, najednou ho miluje
- Anonymní
- 25.09.26
- 3958
Dceři jsou právě 4 roky. Má úžasnou fantazii a prakticky cokoliv řekne, je jak vystřižené z nějaké kouzelné pohádky. Stromy prostě nejsou stromy, ale jsou to nádherní gigantičtí tvorové, co...
Chtěla jsem vrátit peníze za nefunkční kroužek. Odpověď vedení mě rozzuřila
- Anonymní
- 25.09.26
- 4428
Na letáku to vypadalo jako naprosto dokonalá investice do budoucnosti naší dcery. Slibovali intenzivní rozvoj řeči, stimulaci kognitivních funkcí a dokonce i speciální cvičení na posílení středu...
super deníček hodně štěstí být mámou je dar 
