Odpouštím... sama sobě
- Porod
- Anonymní
- 19.10.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Trvalo rok a půl než to přišlo. Odpuštění.A jak že probíhá distokie ramének?
S přítelem jsme se nechránili, ale dávali jsme si pozor. Říkali jsme si, že buď a nebo.
Jaké bylo překvapení, když jsem v říjnu 2014 držela v ruce pozitivní těhotenský test.
Byli jsme šťastní, těšili jsme se na miminko. Já si přála holčičku, přítel zase kluka, furt mi říkal, že přece ví, co dělal, a je to jasnej kluk.
Těhotenství probíhalo v pořádku, žádné nevolnosti, bříško dlouho žádné, nebýt ultrazvuku, asi bych ani nevěřila, že jsem vlastně těhotná.
No a jaké bylo překvapení, když v 16. týdnu těhotenství nám paní doktorka řekla, že mi v bříšku roste malá princezna.
Přítel byl lehce zklamaný. Už si plánoval, jakou autodráhu chlapečkovi koupí, jestli bude dělat fotbal nebo hokej. Ale zklamání přešlo už v čekárně u doktorky a už vymetal uličky krámu a košík plný růžových věciček a plánů, jak jednou bude střílet nápadníky. ![]()
Screeningy dopadly dobře a my se pomalu blížili do zdárného finále, jenže naší princezně se nechtělo od maminky. Monitory v pořádku, průtoky taky, tak jsem se na každé kontrole v porodnici s doktory dohadovala o vyvolání, ale rvala jsem se za nás zuby nehty. ![]()
Najednou jsem cítila, že něco není, jak by mělo být. Cítila jsem že je něco prostě jinak, a proto nechce ven. Věřila jsem, že k tomu má důvod a ví, co dělá. Najednou bylo bříško strašně obrovské, váha stále rostla a rostla, otoky byly nesnesitelné, tlak zvýšený.
Na kontrole jsem se zmínila, že se necítím úplně dobře a že bych ráda věděla váhový odhad maličké, i když vím, že je nepřesný, ale pro jistotu. Byla jsem 40+5tt. Odpověď lékařky - „Slečno na tohle nemáme čas, je to zbytečný, udělám vám Hamiltona a kdyžtak přijďte příště, nashle.“ Bříško tvrdlo, ale jinak nic.
Další kontrola. Myslela jsem, že otokama prasknu, sotva jsem do ordinace došla. Opět prosím doktorku o váhový odhad, ten den 41+4tt klidně jako samoplátce, je mi to jedno. Odpověď doktora: „Nebudu vám dělat ultrazvuk, uděláme Hamiltona a kdyby nic, přijďte ve čtvrtek na vyvolání, nashle.“ Zákrok bolel, hodně, byl surový a cítila jsem takové prasknutí, když to dělal.
Druhý den ve středu v 6 ráno mě probudily lehké kontrakce. Říkala jsem si: „Huráá, za chvilku třeba budeme spolu, princezno.“
Byly velmi nepravidelné - jednou po 15 minutách, jednou po 20 minutách a jednou po 10 minutách. Rychle jsem ještě uklidila, upekla bábovku, vyluxovala a k večeru už jsem kontrakce prodýchávala ve vaně. V 10 večer byly pravidelné po 10 minutách a ve čtvrtek ve 2 ráno už jsme seděli v autě a jeli do porodnice. Kontrakce pravidelné po 8 minutách.
Na přijmu mě připojili na monitor a pak přišla doktorka na vyšetření. Prohlídla mě, říkala, že jsem na dva prsty a udělala ultrazvuk. Dlouho koukala do monitoru, klikala a najednou říká: „Jakej jste týden?“
„41+6tt,“ odpovídám.
Doktorka přemýšlí a pak řekne: „No tak uvidíme,“ a odešla…
Dali mě na oddělení rizikového těhotenství a říkali, že ráno mě prohlídnou a podle toho, jakej bude nález, mě přesunou na porodní sál. Ráno v 9 už jsem měla kontrakce po 5 minutách a už nabíraly na síle. Byla jsem na 4 cm a stěhovala jsem se na sál. Přijel přítel a už jsme jen čekali na příchod toho zázraku.
Otvírala jsem se hrozně pomalu, dva dny jsem pomalu nespala a docházely mi síly. Přišla doktorka, že mi praskne vodu a dá klystýr, že se to rozjede. No a měla pravdu, to co přišlo potom, byl horor. Kontrakce už byly nesnesitelné, po 3 minutách.
Najednou přišli, že mi dají epidural. Epidural mi zabral na 10 minut a pak se to rozjelo nanovo. Otvírala jsem se 1 cm za 2 hodiny. V 5 odpoledne jsem brečela, že už nemůžu, omdlévala při kontrakcích a začal mě napadat císař jako vysvobození. Prý vůbec, jde to krásně. Už jsem jen ležela, neudržela jsem se na nohách.
Ve 21:00 kontrola a jsem na 9 cm - prý už jen chvilku. Porodní asistentka zavřela dveře a řvu na celý sál, že musím tlačit. Přiběhla, že to není možné, koukla a byla jsem na 10, branka zašlá.
„Tak jo, tak tlačte.“
Na první zatlačení byla hlavička venku, šlo to hladce.
Dál to nešlo, tlačila jsem furt a nic. Najednou se začal sál plnit, začali na mě křičet, ať se snažím, že miminko na tom začíná být špatně a musí ven. Tlačila jsem pořád a nic. Tři sestry mi střídavě skákaly na břiše, byla to hrozná bolest, horší než všechny kontrakce. Začala jsem padat do bezvědomí, krvácet.
Najednou přišel nějaký doktor a klidným hlasem mi řekl, že miminko má ozvy skoro na nule, ať to zkusím naposledy, jinak mi bude muset pomoct. Sebrala jsem zbytky sil, řvala a tlačila. Cítila jsem, jak ji rve za hlavu a najednou byla venku a bylo ticho. Byla úplně modro fialová a rychle s ní utíkali pryč.
Ptala jsem se, co s ní je, mám prý vydržet. Po nějaké době za mnou začali chodit lékaři a začali mi říkat, že maličkou museli resuscitovat, že žije, ale nehýbe rukou a druhou hodně špatně a že neví, jestli budou i jiné následky. Brečela jsem, tak strašně jsem se o ni bála. Pak mi ji na minutu ukázali, hrozně plakala. Řekli mi, že ji bolí ty ručičky a že musí na JIP. Viděla jsem ji až za 2 dny.
Přítel chtěl znát míry - 4,7 kg a 55 cm. Myslela jsem, že blbě slyším, že se spletli.
Náš příběh pokračoval rehabilitacemi, neurologiemi, strašením, samí doktoři.
Stále jsem si vyčítala, že jsem si ten váhový odhad nevydupala, že bych tomuhle mohla zabránit, že mohla být zdravá, v pořádku, nemusela se trápit Vojtovkou. Pořád jsem nad tím přemýšlela, ze spaní mě budily děsy o tom tichu, když se narodila, pronásledovalo mě to rok a půl.
Maličká je zdravá, ručičkama hýbe, mluví od 8 měsíců a je zlatá.
Po roce a půl jsem došla k odpuštění, odpustila jsem sama sobě, že v tu chvíli jsem udělala maximum, aby byla zdravá, snažila jsem se udělat vše pro její dobro…
Přečtěte si také
Moje příšerná tchyně řídila celý náš vztah. Manžel jí nikdy neodporoval
- Anonymní
- 19.05.26
- 1425
Musím se vypsat aspoň tímto způsobem. Vím, že tchyně jsou téma samo o sobě. Ta moje, dnes už bývalá, ale patří mezi ty nejhorší. Od začátku našeho vztahu mě neměla ráda. Nebyla jsem pro ni dost...
Babička si zlomila nohu a já šílím. Co s dětmi o prázdninách? Nemám tolik volna
- Anonymní
- 19.05.26
- 840
Letní prázdniny se blíží a já začínám panikařit. Mám dvojčata v první třídě a celou dobu jsem počítala s tím, že nám přes léto pomůže moje mamka. Jenže si ošklivě zlomila nohu a skončila na...
Seriál Monyová ve mně otevřel staré rány. Připomněl mi mého bývalého manžela
- Anonymní
- 19.05.26
- 858
Od Simony Monyové mám doma mnoho knížek. V té době by mě ani nenapadlo, že jednou prožiju něco hodně podobného. Já na rozdíl od ní ale měla štěstí, přežila jsem, i když šrámy na duši se asi nikdy...
Syn (8) na rodinné oslavě nechtěně prozradil něco, co nám všem změnilo život
- Anonymní
- 19.05.26
- 1678
Byla to klasická rodinná oslava se vším všudy. Tchán slavil sedmdesátiny a s tchyní si oba potrpí na velkolepé oslavy. Všechno bylo celkem fajn. Tchán a můj muž se jako vždy opili a řešili různé...
„Ty rozmazlené spratky sem nevoďte,“ křičela na nás tchyně po poslední návštěvě
- Anonymní
- 19.05.26
- 1030
Manželova matka byla vždycky trochu zvláštní. Ale dokud chodila do práce a měla kolem sebe běžný režim, dalo se s ní celkem vyjít. Jenže od chvíle, kdy odešla do důchodu, se hodně změnila. Jako by...
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 6729
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 1669
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 1384
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1766
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 5188
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...