Odpouštím... sama sobě
- Porod
- Anonymní
- 19.10.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Trvalo rok a půl než to přišlo. Odpuštění.A jak že probíhá distokie ramének?
S přítelem jsme se nechránili, ale dávali jsme si pozor. Říkali jsme si, že buď a nebo.
Jaké bylo překvapení, když jsem v říjnu 2014 držela v ruce pozitivní těhotenský test.
Byli jsme šťastní, těšili jsme se na miminko. Já si přála holčičku, přítel zase kluka, furt mi říkal, že přece ví, co dělal, a je to jasnej kluk.
Těhotenství probíhalo v pořádku, žádné nevolnosti, bříško dlouho žádné, nebýt ultrazvuku, asi bych ani nevěřila, že jsem vlastně těhotná. 
No a jaké bylo překvapení, když v 16. týdnu těhotenství nám paní doktorka řekla, že mi v bříšku roste malá princezna.
Přítel byl lehce zklamaný. Už si plánoval, jakou autodráhu chlapečkovi koupí, jestli bude dělat fotbal nebo hokej. Ale zklamání přešlo už v čekárně u doktorky a už vymetal uličky krámu a košík plný růžových věciček a plánů, jak jednou bude střílet nápadníky.
Screeningy dopadly dobře a my se pomalu blížili do zdárného finále, jenže naší princezně se nechtělo od maminky. Monitory v pořádku, průtoky taky, tak jsem se na každé kontrole v porodnici s doktory dohadovala o vyvolání, ale rvala jsem se za nás zuby nehty.
Najednou jsem cítila, že něco není, jak by mělo být. Cítila jsem že je něco prostě jinak, a proto nechce ven. Věřila jsem, že k tomu má důvod a ví, co dělá. Najednou bylo bříško strašně obrovské, váha stále rostla a rostla, otoky byly nesnesitelné, tlak zvýšený.
Na kontrole jsem se zmínila, že se necítím úplně dobře a že bych ráda věděla váhový odhad maličké, i když vím, že je nepřesný, ale pro jistotu. Byla jsem 40+5tt. Odpověď lékařky - „Slečno na tohle nemáme čas, je to zbytečný, udělám vám Hamiltona a kdyžtak přijďte příště, nashle.“ Bříško tvrdlo, ale jinak nic.
Další kontrola. Myslela jsem, že otokama prasknu, sotva jsem do ordinace došla. Opět prosím doktorku o váhový odhad, ten den 41+4tt klidně jako samoplátce, je mi to jedno. Odpověď doktora: „Nebudu vám dělat ultrazvuk, uděláme Hamiltona a kdyby nic, přijďte ve čtvrtek na vyvolání, nashle.“ Zákrok bolel, hodně, byl surový a cítila jsem takové prasknutí, když to dělal.
Druhý den ve středu v 6 ráno mě probudily lehké kontrakce. Říkala jsem si: „Huráá, za chvilku třeba budeme spolu, princezno.“
Byly velmi nepravidelné - jednou po 15 minutách, jednou po 20 minutách a jednou po 10 minutách. Rychle jsem ještě uklidila, upekla bábovku, vyluxovala a k večeru už jsem kontrakce prodýchávala ve vaně. V 10 večer byly pravidelné po 10 minutách a ve čtvrtek ve 2 ráno už jsme seděli v autě a jeli do porodnice. Kontrakce pravidelné po 8 minutách.
Na přijmu mě připojili na monitor a pak přišla doktorka na vyšetření. Prohlídla mě, říkala, že jsem na dva prsty a udělala ultrazvuk. Dlouho koukala do monitoru, klikala a najednou říká: „Jakej jste týden?“
„41+6tt,“ odpovídám.
Doktorka přemýšlí a pak řekne: „No tak uvidíme,“ a odešla…
Dali mě na oddělení rizikového těhotenství a říkali, že ráno mě prohlídnou a podle toho, jakej bude nález, mě přesunou na porodní sál. Ráno v 9 už jsem měla kontrakce po 5 minutách a už nabíraly na síle. Byla jsem na 4 cm a stěhovala jsem se na sál. Přijel přítel a už jsme jen čekali na příchod toho zázraku.
Otvírala jsem se hrozně pomalu, dva dny jsem pomalu nespala a docházely mi síly. Přišla doktorka, že mi praskne vodu a dá klystýr, že se to rozjede. No a měla pravdu, to co přišlo potom, byl horor. Kontrakce už byly nesnesitelné, po 3 minutách.
Najednou přišli, že mi dají epidural. Epidural mi zabral na 10 minut a pak se to rozjelo nanovo. Otvírala jsem se 1 cm za 2 hodiny. V 5 odpoledne jsem brečela, že už nemůžu, omdlévala při kontrakcích a začal mě napadat císař jako vysvobození. Prý vůbec, jde to krásně. Už jsem jen ležela, neudržela jsem se na nohách.
Ve 21:00 kontrola a jsem na 9 cm - prý už jen chvilku. Porodní asistentka zavřela dveře a řvu na celý sál, že musím tlačit. Přiběhla, že to není možné, koukla a byla jsem na 10, branka zašlá.
„Tak jo, tak tlačte.“
Na první zatlačení byla hlavička venku, šlo to hladce.
Dál to nešlo, tlačila jsem furt a nic. Najednou se začal sál plnit, začali na mě křičet, ať se snažím, že miminko na tom začíná být špatně a musí ven. Tlačila jsem pořád a nic. Tři sestry mi střídavě skákaly na břiše, byla to hrozná bolest, horší než všechny kontrakce. Začala jsem padat do bezvědomí, krvácet.
Najednou přišel nějaký doktor a klidným hlasem mi řekl, že miminko má ozvy skoro na nule, ať to zkusím naposledy, jinak mi bude muset pomoct. Sebrala jsem zbytky sil, řvala a tlačila. Cítila jsem, jak ji rve za hlavu a najednou byla venku a bylo ticho. Byla úplně modro fialová a rychle s ní utíkali pryč.
Ptala jsem se, co s ní je, mám prý vydržet. Po nějaké době za mnou začali chodit lékaři a začali mi říkat, že maličkou museli resuscitovat, že žije, ale nehýbe rukou a druhou hodně špatně a že neví, jestli budou i jiné následky. Brečela jsem, tak strašně jsem se o ni bála. Pak mi ji na minutu ukázali, hrozně plakala. Řekli mi, že ji bolí ty ručičky a že musí na JIP. Viděla jsem ji až za 2 dny.
Přítel chtěl znát míry - 4,7 kg a 55 cm. Myslela jsem, že blbě slyším, že se spletli.
Náš příběh pokračoval rehabilitacemi, neurologiemi, strašením, samí doktoři.
Stále jsem si vyčítala, že jsem si ten váhový odhad nevydupala, že bych tomuhle mohla zabránit, že mohla být zdravá, v pořádku, nemusela se trápit Vojtovkou. Pořád jsem nad tím přemýšlela, ze spaní mě budily děsy o tom tichu, když se narodila, pronásledovalo mě to rok a půl.
Maličká je zdravá, ručičkama hýbe, mluví od 8 měsíců a je zlatá.
Po roce a půl jsem došla k odpuštění, odpustila jsem sama sobě, že v tu chvíli jsem udělala maximum, aby byla zdravá, snažila jsem se udělat vše pro její dobro…
Přečtěte si také
Vždycky jsem si myslela, že svoje dítě nikdy neuhodím. Pak jsem mu dala facku
- Anonymní
- 06.10.26
- 1154
Jednu věc jsem měla ve výchově svých dětí vždycky jasnou. Nebudu je bít. Sama jsem jako dítě dostávala facky a párkrát i pořádně přes zadek. „Škoda každé rány, která padne vedle,“ slýchala jsem...
Tchyně má klíče od bytu a chodí bez ohlášení. Manžel to neřeší
- Anonymní
- 06.10.26
- 979
Klíče od našeho bytu dostala tchyně jen pro případ nouze. Jenže postupně je začala používat kdykoli se jí zachce. Nosí polévku, přerovnává věci, kontroluje domácnost a manžel tvrdí, že bych měla...
Dělala jsem vše pro podporu jeho imunity. Stejně byl syn ve školce pořád nemocný
- Anonymní
- 06.10.26
- 418
Když Matěj loni nastoupil do školky, počítala jsem s tím, že první rok bude horší. Rýma, kašel, jednou za čas teplota. Jenže realita byla taková, že byl doma snad každé dva týdny. A já málem přišla...
Manžel domů „donesl“ pohlavní nemoc. Tvrdí, že mě nepodvedl
- Anonymní
- 06.10.26
- 1459
K lékařce jsem šla kvůli potížím, které jsem nejdřív přičítala něčemu banálnímu. Výsledek vyšetření mě zaskočil. Manželovi jsem řekla, že by se měl nechat vyšetřit také, ale on odmítá připustit, že...
Dcera začala používat slovo „normální“. Zjistila, že naše rodina normální není
- Anonymní
- 06.10.26
- 536
Dcera už pomalu dorůstá do věku, kdy má na všechno vlastní názor a hlavně potřebu mi ho pravidelně sdělovat. Čím je starší, tím častěji také zjišťuji, že věci, které jsem ještě před pár lety...
Máma celý život řešila moji váhu. Teď začala hlídat i moji dceru
- Anonymní
- 05.10.26
- 985
Od dětství jsem poslouchala, že mám silná stehna, neměla bych si přidávat a některé oblečení mi nesluší. Dlouho jsem věřila, že to maminka říká pro moje dobro. Když ale stejné poznámky začala...
Spolužačka dcery (11) kouří. Konfrontovala jsem její matku a nestačila se divit
- Anonymní
- 05.10.26
- 1697
Podle mého soudu jsou děti ve věku kolem deseti let opravdu ještě příliš malé na to, aby nebyly pod dohledem rodičů. Potvrdilo se mi to hned po prvním týdnu školy. Dcera totiž přišla domů a svěřila...
Na svatbu dcery nepůjdu, pokud tam bude její otec. Jsem špatná matka?
- Anonymní
- 05.10.26
- 1821
Možná mě za to odsoudíte, ale já opravdu nevidím jiné řešení. A není mi z toho vůbec dobře. Když byly moje děti v pubertě, rozvedla jsem se s jejich otcem. Nebyl to jednoduchý člověk a po rozvodu...
Po porodu jsem bývala emoční troska. Překvapilo mě, jak se zachoval manžel
- Anonymní
- 05.10.26
- 1031
Když se mi narodila má prvorozená dcera, byl svět jako pohádka. Holčička nám spala skoro celou noc a byla obecně neskutečně hodné miminko. S manželem jsme byli v tu dobu snad nejšťastnější pár na...
Manžel přestal dávat spropitné. Tvrdí, že už tak všechno stojí moc
- Anonymní
- 05.10.26
- 1200
Nikdy jsme nebyli rozhazovační, ale ani jsme nemuseli počítat každou korunu. Když jsme šli s manželem do restaurace, nechali jsme obsluze něco navíc. Stejně tak v kavárně nebo když jsem šla ke...
Hlavně, že jste to s maličkou zvládly a je v pořádku!
hrozný pohled…a nyní jaký je z něj Evžen - lovec žen 
Vše se spraví, vyléčí, sama to vidíš na svém dítěti… 
Tady není co k odpouštění 
, tak jsem, když mi řekli, ať lehnu, málem brečela. Kdybych mohla rodit na čtyřech, jsem nejradši. Další dva byly rychlé, ale ležení bylo utrpení. Je to fyziologicky přirozené, miminko jde vlastní vahou a lépe. Akorát doktoři si to usnadňují, když nás ženou do lehu.
vědí prd. Ale i tak váha není indikace k cs pokud je jinak těhotenství OK. Takže si to nevycitej a spis se pochval, zes to zvládla. Jo a u druhého se mi s odhadem sekli uz jen o půl kila, tak hlavu vzhůru, priste bude lip 
