Pan "Nanuk"
- Porod
- Mischellka88
- 23.01.16 načítám...
Jak pan Nanuk na svět přišel... :) Předem mého deníčku vám všem popřeji příjemný den, pohodlně se usaďte. Ještě totiž nevím, jestli deníček bude dlouhý nebo krátký, ale vím, že bude o tom, jak jsme k našemu druhému štěstí přišli. :)
V prvním deníčku jsem psala o tom, jak jsme dlouho bojovali o první miminko, o naši úžasnou dcerku Julinku, která se narodila v únoru 2014.
Po šestinedělí (březen 2014) jsme se s manželem domluvili, že nenasadím žádnou antikoncepci, vzhledem k tomu, že pole by mohlo být (jak řekl manžel a pan doktor) pohnojené, tak bychom mohli mít velkou šanci, než se vrátí mé klasické cysty na přirozené oplodnění.
Tak hurá. 
Máme s manželem oba radost.
A tak začíná doba užívání si, malou krásnou princeznu máme doma, nic nás netlačí, psychika je na tom taky dobře, zamilovaně každou vteřinu koukám na šťastného manžela a ten zrzavý uzlíček štěstí.
Přišlo září 2014 a pravidelná kontrola u mého gynekologa, k tomu vynechaná menstruace. Jak já se těším na ultrazvuk a jaké je mé zklamání, že místo miminka je tam jedna obrovská cysta - opět.
Opět začíná koloběh - jednou tam cysta je, jednou není, a tím pádem není s největší pravděpodobností ani ovulace. Jedu domů, smutná a s otázkou co dál. Čím víc cyst tam je, tím víc mi ničí vaječníky.
Manžel je hrdina, oznamuje mi po mé nešťastné zprávě, ať koukám opět volat do CAR, ať se začne dít něco dřív, než další dítě třeba nepůjde vůbec, nikdy člověk přeci neví.
Do CAR nás tak objednávají na říjen.
První návštěva u té samé paní doktorky, díky které máme dcerku, proběhla standardně. Domluvili jsme se prozatím na hlídání ovulace, jsem akorát ve správné době cyklu a hle? Předpokládané se potvrdilo. Ovulace nikde.
Na příští měsíc tak vyzkoušíme inseminaci (IUI). Abych vše zkrátila, IUI jsme vyzkoušeli dvakrát s Clostylbegitem, jednou s cystou a jednou s folikuly - nic moc. Sliznice vždy krásná, takže marná snaha, ale jak se říká. snaha byla. Ta se cení.
Přichází rozhodnutí, je březen, mám po svých 27. narozeninách a co tedy dál? Jelikož nám zbyly dva nanuky (dvě oplodněná pětidenní emryjka), domlouváme se v CAR na stimulovaný KET (pro ty, co neví, rozmrazí nám pětidenní embryjko a dopraví ho k mamince.)
A tak beru prášky na potlačení klasického cyklu, který u mě stejně neprobíhá, a čekám na den „D“, kdy nám prcka rozmrazí.
Volají z CAR, sedím a poslouchám zprávu, zda je vše ok. Oznamují, že vše proběhlo v pořádku a ať vyrazíme, že už se dělí na další buňky a chce už do teplíčka ke mně.
HURÁ HURÁ! A tak vyrážím, šup do košilky, šup na sál a miminko je u mě. A teď dlouhých 14 dní čekání na těhotenský test, zda vše dopadlo.
Jako každá potencionálně těhotná čekatelka jsem rad paní doktorky, že mám testovat až za 14 dní, neposlechla a testovala už pátý den od vložení našeho nanuka.
A je to tu //. Jsem nesmírně šťastná, manžel také. Dva dny na to ale ráno zjišťuji, že krvácím. Brečím, nevím, co bude. Volám do CAR, říkají, ať zvýším dávku Utrogestanu, ležím a jím Ascorutin, mimčo se buď udrží, nebo ne.
Po 14 dnech krvácení mi z odběru krve potvrzují, že hCG je v pořádku. Za další týden ultrazvuk, miminko je v pořádku a má srdíčko. Krvácím vesměs celé 3 první měsíce, několikrát jasnou krví (která prý znamená potrat), a tak jsem byla 5× na pohotovosti. Vždy vše v pořádku, doktor se směje, že je to určitě chlap, že vždy chlap v břiše dělá čurbes.
„Nechceme znát pohlaví, necháme se překvapit,“ říkám doktorovi. Má radost.
A tak jsem si od třetího ukončeného měsíce konečně začala těhotenství užívat. Bylo léto, dovolená s rodinou, starání se o malou a čas letěl neskutečně rychle. Najednou mi doktor říká, že už mě předává do porodnice, není co řešit. Díky slaboulinké cukrovce a dvojího náznaku slepého střeva už ve 34. tt.
V porodnici mi od tohoto týdne říkají, ať ještě vydržím, že ale miminko určitě do termínu nedonosím, mám nález 2 cm., ať hodně odpočívám, jo jo, s rok a tři čtvrtě starou slečnou můžu ležet od rána do večera. 
Ve 40+0 (30. 12.) na monitoru se sestřička směje, co tam prý ještě dělám. Žádám Hamiltonův hmat, mám odhad většího dítěte, už dcerka měla 3730 g, vody máme dost, na porod to nevypadá, ultrazvuk v pořádku, odhad 3600 g.
40+1 (31. 12.) nic se neděje, jen slabě krvácím, byla jsem na to upozorněna po Hamiltonovi. Silvestr je fajn, mám doma na návštěvě rodiče, tak si hrají s malou a já odpočívám. Jako celá rodina oslavíme nový rok.
40+2 (1. 1.) ráno nacházím na papíru jakousi věc do zelena, vážně mě to vyděsilo, raději zajedeme do porodnice se zeptat. Mladá paní doktorka konstatuje, že to nic není, udělá na mou žádost ještě druhého Hamiltona, kontrolní ultrazvuk, prcek je v pořádku, vody má, že neví, co s ní.
Porod mi drží pouze plodovka, která mi sama nepraskla ani u malé. Říká, že kdyby jí praskly, tak nemusejí vyvolávat, že by se porod rozjel sám. Ptám se, jestli si mě tam nechtějí nechat (pořád mě děsí ta zelená věc z rána) a neprasknout ji. Prý ona nemůže, ale ať přijdu ráno, že tam bude hodný pan doktor a třeba se dohodneme.
Stejně musím druhý den zas na monitor. Jedeme domů, loučíme se s rodiči, kteří už musí domů a jako další návštěva tchánovci, paráda, už bych si lehla. Tchyně se ujímá koupání malé, jsem ráda. Odjíždí kolem osmé, malá spí.
Na rady zkušenějších mamin (když sex několikrát nezabral) zkouším ohřát víno, házím do něj hřebíček a skořici (ze Silvestra zbyla decka ), za následek to má bolest hlavy.
„Jdu spát,“ oznamuji manželovi, „dokud to jde.“ . Je 21:30.
Probouzím se (2. 1.) v 1:15, divně se kroutím, co to je?
„Ať už to dítě jde ven,“ říkám si.
Manžel se budí, říkám mu, že si jdu dát sprchu a ve vtipu mu říkám, že je to blbá hodina v 1:30 pro odjezd do porodnice, že by neměl kdo hlídat malou, takže to vydržím do rána.
Sprcha nepomohla, jdu si lehnout do obýváku, spím asi tak po sedmi minutách, pak usnu i na hodinu a zase se probouzím. Je 6 ráno, pouštím si televizi, abych myslela na něco jiného.
V 6:45 se jdu oblíknout, mám jet stejně na monitor… Manželovi dávám do postele malou, která mě slyší, tak aby neplakala, a říkám mu, že jedu do porodnice. Posadil se na posteli a zeptal se: „Jako jak? Jako sama?“
Ano sama, hlídání zatím nemáme, bolesti nejsou takové, mám je hlavně v zádech, tak těch 8 km odřídím. Do tašky přes rameno jsem hodila jen košilku a papíry, kdyby náhodou… Muži ještě oznamuji, že jestli mi řekne pan doktor, že to není ono, tak budu asi sprostá. Smějeme se…
V půl osmé jsem v porodnici, říkám jim, co se děje.
„Tak šup na monitor,“ povídá sestra.
„Máte papíry, pro jistotu?“
Vše jí předávám. Přichází porodní asistentka a povídá, že kontrakce po 3 minutách. Ani nevím, nepřijde mi to tak hrozné. Šup na kozu. Nález 4-5 cm. Tak dneska porodíme.
Ubytuji se na porodním sále, je půl deváté, volám rodičům ke snídani, ať vyrazí pro malou, že dneska porodíme. Mají to hodinu cesty…
V půl desáté klystýr, asi na mě nezabírá… v 10:00 přijíždí muž s taškou, kouká na mě a říká: „Vždyť ti nic není, to zas budeme rodit dva dny.“ (Malá byla za 21 hodin.)
Průběžně mě kontrolují, nález na 5 cm, dělají monitor… V 11:15 přichází, že to závisí už jen na té vodě a nabízí mi prasknutí (stále mám před očima tu zelenou věc), souhlasím, u dcery mi také sama nepraskla.
A co se nestalo? Mé podezření se potvrdilo, voda je zelená jak brčál, připomínalo mi to špenát.
Asistentka a doktor se mnou laškují, že už nemám žádné břicho (přibrala jsem asi 10 kg), abychom zahnali debatu o zelené vodě. Od té doby mě musí nechat na monitoru pořád. Antibiotika prý dávat nebudou, porod bude rychlejší, tak není důvod.
Po pěti minutách od píchnutí se rozjely bolesti takové, že bych prokousla i vlastní ruku. Připíchnutá na monitoru… Po 20 minutách přichází porodní asistentka, kontroluje mě, už máme nález na 7 cm. Tak šup do sprchy a jdeme na sál.
Ze sprchy jsem málem nedošla a to to bylo asi 5 metrů… Je mi na omdlení a zvracení, prodýchávám další kontrakci.
Přiběhl hodný a vtipný pan doktor Holba: „Tak ještě prodýchneme 3 kontrakce a jdeme tlačit.“
Jsem chytrá už od minule, vím jak se tlačí. A? Vím prd.
„Tak maminko, tlačíme.“
Tlačím blbě, kontrakce nikde…
Asi na popáté je prcek venku, je 13:03. Pan doktor byl ohozen zelenou plodovkou, a tak má náš syn přezdívku VODNÍK. První chlapeček příbramské porodnice v roce 2016. Ukázali mi ho a v rámci plodové vody odnesli k pediatrům, manžel šel s ním…
Zvládla jsem to bez nástřihu, jeden kosmetický steh, jsem na sebe hrdá.
Porodili jsme placentu, bohužel se mi ale nezavinovala děloha, takže najednou jsem měla napíchnutou kanylu, šup jedna kapačka na zastavení, šup druhá na doplnění vody.
„Rychle, krev!“ slyším v dálce.
„Neomdlívejte!“
To se vám řekne… Stíhám oznámit nízkou hladinu železa, dostávám těžký polštář na břicho. Ufff, povedlo se nám to zastavit, moc nevnímám, ztráta krve kolem litru…
Na porodním sále nás nechali 3 hodiny i s malým. Krásně se přisál i po hodině, dřív jsem neměla sílu - nebyla jsem schopna nic jiného, než koukat, ležel vedle mě, koukal na mě, chtělo se mi brečet štěstím… A brečela jsem štěstím.
V půl páté nás převáželi na šestinedělí, ovšem mě posadili a zase nechali lehnout, nebyla jsem schopná sedět, omdlívala jsem, ještě do večera. Prvně sama na WC jsem si bez dozoru došla asi kolem 22:00 a od 3:00 jsme už s malým byli nonstop spolu.
Shrnutí:
Porod od píchnutí vody trval 2 hodiny (hodnocen jako rizikový). Malý měl šňůru kolem krku, byl tam na šikmo a salutoval. Apgar máme ale 10-10-10, je to šikulka. Já ztratila litr krve, který mi tedy doplnili. Zvládli jsme to bez chemie, žádný oxytocin, kapačky proti bolesti, nic. Prodýchala jsem v celku asi 15 kontrakcí.
Šla bych do toho ale klidně zase…
Náš malý Toníček se narodil ve 40+3 tt 2. 1. 2016 ve 13:03 s porodní váhou 3830 g a 51 cm. Je to zdravý krásný chlapeček. A je náš. Domů nás pustili za 3 dny.
Velké poděkování patří porodním asistentkám, které mě podporovaly na porodním sále, panu doktorovi Holbovi, který mě svým optimismem neskutečně podržel a podpořil a mému manželovi, který je naštěstí truhlář, a tak jeho silná ruka přežila bez újmy. Porodnici Příbram za super péči, jak na porodních sálech, tak na šestinedělí.
Vše vám děkuji za přečtení, nevím, jestli to má hlavu a patu. Chci si vše uchovat, všechny myšlenky a vzpomínky na narození toho našeho krásného malého vodnického nanuka.
Tak hezký den!
Přečtěte si také
Nechci děti a máma je z toho nešťastná. Jako jedináček jí prý dlužím vnoučata
- Anonymní
- 24.04.26
- 2356
Je mi 35 let a už dlouho jsem přesvědčený o tom, že děti mít nechci. Možná je mít ani nemůžu. Kdysi jsem měl přítelkyni, se kterou jsme se o dítě snažili přes rok, ale nevyšlo to. Pak jsem si...
„Rodičovská je pohoda," tvrdí manžel. Jenže vyměnit si to se mnou nechce
- Anonymní
- 24.04.26
- 943
Chlapi jsou občas na odstřel. Můj manžel je typický příklad toho, jak dokážou věci banalizovat. Pořád mi předhazuje, jak skvěle se mám na rodičovské. Prý si můžu dělat, co chci, zatímco on musí...
Lhala jsem doktorům o drogách v těhotenství. Blíží se porod a já panikařím
- Anonymní
- 24.04.26
- 1125
Na svou obranu musím říct, že jsem o těhotenství dlouho nevěděla. I když jsem tak nějak cítila, že se něco děje, prostě jsem to ignorovala. O dítě jsme se nesnažili a můj přítel je takový bohém....
Jedna ženská z posilovny mi systematicky ničí rána. Dneska to už vážně přehnala
- Anonymní
- 24.04.26
- 1633
Dneska jsem se po ranním cvičení vrátila domů zamyšlená a extra znechucená. Říkám si, proč to mají někteří lidé vůbec zapotřebí? Zeptala jsem se ženský, kterou potkávám na cvičení, jestli jí nějak...
Můj první, má láska a ticho v ložnici: Deník o vášni
- Anonymní
- 24.04.26
- 839
Občas si říkám, že bych mohla napsat příručku o tom, jak nepropadat panice, když se z libida vašeho partnera vytratí to, co vás k sobě kdysi tak vášnivě táhlo. Je mi jedenadvacet, mému příteli o...
Manželka je těhotná, ale já myslím na sousedku. Bojím se, že nám zničím život
- Anonymní
- 23.04.26
- 3707
Potřebuji se alespoň tady svěřit, protože o tom nemůžu s nikým mluvit. Možná je to hlavně v mé hlavě, ale mám pocit, že sousedka Alena to cítí podobně. Bydlíme v paneláku a před pár měsíci se vedle...
Dcera si v obchodě „půjčuje“ hračky. Občas odejdeme bez placení
- Anonymní
- 23.04.26
- 1466
Není to nic, čím bych se chtěla chlubit. Stalo se nám to už několikrát. Nejen s plyšákem, ale většinou s nějakou hračkou. Malá sedí v kočárku a pořád chce něco koupit, tak jí občas půjčím plyšáka...
Manžel si sice vybere „otcovskou“, ale ne pro to, aby mi pomohl s miminkem
- Anonymní
- 23.04.26
- 5317
Sedím v kuchyni, břicho mám až pod bradu a připadám si jako obří nafukovací balon, který každou chvíli praskne. Venku voní jaro, všechno kvete a já bych se z toho měla radovat. Jenže místo toho se...
Deník: Život na vedlejší koleji (1. díl)
- Anonymní
- 23.04.26
- 1575
Jak jsem se probrala během jedné minuty... Vždycky jsem si myslela, že jsem ta „rozumná“. Ta, co má v lednici srovnané jogurty podle data spotřeby a v životě jasno. Jenže pak přišla třicítka,...
Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?
- adels230
- 23.04.26
- 1353
Letní vzduch voněl po moři a volnosti. Ten týden na dovolené byl jako malý únik z reality – a on se v ní objevil jako ztělesnění té lehkosti, kterou jsem tak postrádala. Seznámili jsme se náhodou,...
je to na mě takhle po ránu dlouhé 
Gratuluji k niminku.
Skvěle se četl… 
měla jsi podobný porod. Na dva cm jsem se otvírala 30 hodin, pak po prasknutí vody jsem do dvou hodin porodila, ale bolesti teda šílené oproti dvěma předchozím porodum. Též bez chemie a David měl 4850g, bez stehu 
moc gratuluji k chlapeckovi s krásným jménem. Deníček se mi četl moc hezky. Přeji celé vaší rodince jen štěstí a zdraví..
krásné napsané 