Pár dní štěstí...
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 26.07.17
- Sdílet
Tento deníček píšu jako formu terapie. Nečtu po sobě nebyla bych schopná psát dál.
Byl první listopadový den 2013 a já se po třech letech snahy konečně stala maminkou. Synek pěkně rostl a učil se nové a nové věci. Jedinou chybičku to mělo, a to můj zdravotní stav. Nedlouho po porodu se objevily komplikace s cyklem. I přes návštěvu různých specialistů, operací, hormonálních přípravků jsem víc jak rok a půl v kuse krvácela nebo špinila. Jediné, co jsem od doktorů slyšela, byl návrh na odstranění dělohy.
Řekla jsem si, že tomu zkusím ještě pomoct sama a začala jsem zkoušet různé přípravky -nejspíš už ani nespočítám, kolik jich bylo, ale moc toho, co bych mohla ještě vyzkoušet, už nezůstalo. A pak se stal zázrak ve jménu sojových izoflavonů a já díky nim špinila jen cca týden v druhé části cyklu. Byl to pro mě velký úspěch a jelikož nade mnou pořád stál ten strašák s odstraněním dělohy, dohodli jsme se, že se pokusíme o druhé dítě a pak tedy ať mi dělohu vezmou, když to bude nutné.
Když už to byl rok, co se nedařilo, rozhodli jsme se navštívit centrum a požádat o pomoc. Partner spermiogram v úplném pořádku, moje hladiny hormonů taky ok, jen pořád to špinění v druhé části cyklu. Proběhlo první IUI - nic. Druhé taky nic a při třetím už jsem ani nedoufala - co se ale nestalo - po třech dnech slabšího krvácení jsem udělala test (vždy před Clostilem dělám abych si byla před nasazením jistá) a tam krásné //.
Bohužel radost byla jen chvilková, protože v den testu bylo hCG 118 a
o dva dny později už jen 75. Verdikt - biochemické těhotenství. Počkali
jsme jeden cyklus na vzpamatování a vyzkoušeli další tři pokusy. Bez
úspěchu. 
Jelikož pojišťovna proplácí
6 IUI za rok, čas do dalšího IUI jsme chtěli využít snažením doma.
Když jsem pak těsně před Štědrým dnem našla další slabé //, svitla ve
mně naděje. Zázrak se ale nekonal a proběhlo další biochemko.
V tu dobu začal běžet projekt klinické studie a v ní možnost hrazeného IVF cyklu. V březnu jsme tedy přešli do jiného centra a po všech testech nás zařadili do studie. Stimulace probíhala docela dobře, po OPU bylo 10 oocytů a z toho 9 zralých. Druhý den jsem si volala a 8 se jich podařilo oplodnit. V den ET jsem zjistila, že do pátého dne přežila jen jedna blastocysta skvělé kvality a pak ještě dvě, které by ještě šly zamrazit.
Po šesti dnech se na testech začala objevovat druhá čárka a postupně sílila, krevní testy ukazovaly ukázkové stoupání hCG v krvi a já věřila, že za ty dva a čtvrt roku snahy jsme nejblíž našemu druhému štěstí. Všechny návštěvy u doktora proběhly v pořádku, miminko rostlo ukázkově a nastal tedy čas objednat se na první screening. Přítel měl velké obavy, aby bylo vše v pořádku, ale já ho vždy uklidňovala, že nemůže být nic špatně. 11.7. sedíme v čekárně, přítel nervózní, ale já ve skvělé náladě, že zase uvidím miminko.
Ležím na lehátku, doktorka diktuje sestřičce, že vidí všechny končetiny, močový měchýř, mozek, nosní kůstku. Pak trošku zatlačila sondou a miminko s sebou vztekle škublo - to bylo naposledy, kdy jsme se s partnerem zasmáli. Paní doktorce zvážněl výraz, pořád něco přeměřovala. Jednou hlásila hodnotu 7, pak 6, pak 6,6 a začala vysvětlovat, že je to velmi špatné, že hodnota NT je obrovská. Držela jsem přítele za ruku a přes slzy poslouchala, že je naše vysněné miminko nejspíš vážně postižené a všechny varianty toho, co můžeme udělat.
Rozhodli jsme se, že druhý den podstoupím odběr choriových klků a dle výsledků se rozhodneme, co bude dál. Cestu domů jsem probrečela, odpoledne jsem nezvládala a byla jsem ráda, že prvorozeného hlídá babička. Přítel musel odjet večer na noční směnu a to byly muka. Celou noc jsem probrečela, prozvracela a nebyla schopná logického uvažování. Výkon odběru prováděl pan docent s paní doktorkou, která screening dělala. Docent kontroloval uložení placenty a zhrozil se, jak vypadá. Měla velmi zvláštní tvar, v jednom místě obrovská - jediné, co mi řekl, že to odpovídá nějaké vadě.
Výsledky mi paní doktorka měla volat v pátek. Dny mám jako v mlze. Vím jen, že jsem pořád hledala na internetu zkušenosti a marně doufala, že bude ještě vše v pořádku. Zazvonil telefon a mě bylo sděleno, že je holčička postižená a že pokud chci stihnout ukončení těhotenství bez nutnosti rodit, mám v neděli nastoupit do nemocnice. Souhlasím a dál už přes slzy nejsem schopná vnímat.
Je neděle a já mám před sebou nejhorší dva dny v životě.
V 9 večer mi jsou zavedeny
dilapany na roztažení děložního čípku. Zavádění nebylo příjemné,
trochu to pálilo, ale dalo se to nějak vydržet. Hned po zavedení jsem
začala krvácet a mít pravidelné bolesti ve vlnách. Bolest se nestupňovala
(měla jsem strach, že porodím sama v noci), jen krvácení sílilo a opět
mi přes nervy nešlo spát - i když jsem dostala léky na spánek a
uklidnění - ty myšlenky v hlavě to prostě nedovolily.
Ráno mě přišla sestřička vycévkovat a dozvěděla jsem se, že naplánovaných je spoustu výkonů a já musím čekat. Bylo 11:15, kdy jsem si lehala na operačním sále a v poslední myšlence k moji holčičce s prosbou o odpuštění, mě uspali… Po výkonu jsem se probudila zpět na svém lůžku v kaluži krve. Zhroutila jsem se. Nikdy mi nebylo tak zle a v zoufalství opět prosila o nějaký lék na uklidnění… Zbytek dne mám opět v mlze…
V úterý mi před propuštěním udělali ultrazvuk - zjistilo se, že tam mám dva hematomy, dostala jsem injekci na stažení dělohy a pustili mě domů k přítelovi a synkovi - ti mě teď drží nad vodou.
17.7.2017 jsme ve 14. týdnu těhotenství přišli miminko. Syn se snaží pochopit¨, co se stalo, ale pořád mi říká, že se zlobí, že jsem nedovezla miminko s sebou. Bude to teď těžké období, které musíme nějak odžít a snad co nejrychleji uteče čas, kdy nabereme sílu a pokusíme se o miminko znovu - snad už se šťastným koncem. Neumím vyjádřit, jak moc mě bolí u srdce a nikomu nepřeju, aby si tím musel projít. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já toto budu muset řešit.
A pro naši holčičku: Prosím, odpusť mi, co se stalo a vrať se nám ve zdravém tělíčku zpět! Čekáme na Tebe!
Posílám mnoho sil a držím palce do dalšího
boje. 
z nějakého důvodu s tebou v tomhle
souhlasím i když vím, že to, co teď musí autorka prožívat je strašně
smutné 
velice empaticky komentar…presne jak pise 
(tak a ted me za tenhle nazor ukamenujte 
