Porod číslo dvě...

Dvě těhotenství, dva porody. Proces tak stejný a přitom vždycky jiný. Toto je deníček o mé druhé zkušenosti, občas se ale nevyhnu srovnání s první. Stejně jako v případě prvního těhotenství takříkajíc okamžitě nabývám mamutích rozměrů, takže ve druhém měsíci vypadám tak hezky těhotná, jak zhodnotí kamarádka, a od šestého měsíce jsou nezasvěcení přesvědčeni, že každým dnem rodím.

*

Poprvé v požehnaném stavu jsem si připadala jako bohyně, jako femme fatale, jejíž největší ozdobou je její těhotenské břicho. Výjimečnost a krása jiného stavu ze mě tehdy jen zářila.

Podruhé jsem se vidím jako nepřitažlivý opuchlý soudek věčně v teplácích velikosti „4XL po tebe dobry, kup si“, jak praví vietnamská prodavačka… Poprvé jsem si užívala těhotenství a nedokázala jsem si představit, jaké to bude, až budeme tři, podruhé se nemůžu dočkat, až budeme konečně čtyři.

Jelikož jsem kvůli průběhu prvního těhotenství „riziková“, jdu nestandardně už v 18. týdnu na „velký ultrazvuk“, jehož závěr zní: „Předpokládáme vzhledem k rodinné anamnéze srdeční vadu, vidíme cysty na mozku (které jsou v tomto týdnu těhotenství zcela běžné a neškodné) a více jsou viditelné střeva (což může být v 99 % tím, že se mimčo víc napilo vody, takže opět neškodné), ale už jsou to tři (!) diagnózy, takže doporučujeme odběr plodové vody.“

Můj zdravý selský rozum praví, že „předpokládáme“ a „je to v tomto týdnu běžné“ nejsou žádné diagnózy, navíc doktoři netlačí na rozhodnutí hned teď, takže se asi nic tak závažného neděje, a hlavně - vyšetření na vývojové vady ve 12. týdnu těhotenství dopadlo naprosto v pořádku, tudíž je dle mého zcela zbytečné nechat se píchat do břicha a riskovat potrat.

O dva týdny později absolvuji speciální vyšetření srdce mimča i jeho celkovou prohlídku. Je zdravé. Vnímáme to jako malý zázrak, který se mi chce radostí obrečet.

Vše nadále plyne v poklidu, až na glukózový test, který na rozdíl od normálního průběhu v prvním těhotenství trávím na lůžku v odběrové místnosti, kam dobíhám za půl minuty dvanáct před omdlením, a pak pro jistotu ještě jednou, i když už to vypadalo, že vše bude ok.

Nejspíš se mi udělalo poprvé zle po přečtení článku o útocích v Paříži a myšlenkách na to, do jakého světa přivedu dítě, možná za to mohla jen ona glukóza, kdo ví. Naštěstí se tyto kolapsové stavy omezily jen těch pár hodin strávených na odběrech.

Kvůli nízko položené placentě a riziku krvácení, které může ohrozit dítě, mi moje doktorka tvrdí, že bych měla rodit císařem a že ona by mě nikdy přirozeně rodit nenechala, kdybych byla její sestra.

V porodnici mají jiný názor a já si do poslední chvíle kladu otázku, jestli by zvolili přirozený porod a podstoupili hrozící riziko i v případě, že bych byla příbuzná někoho z lékařského týmu. Nutno dodat, že nesnáším operace jakéhokoliv druhu, ale pokud přirozený porod ohrožuje dítě, klidně se nechám zoperovat celá křížem krážem a zpět, jen abych měla jistotu, že dítě bude v pořádku.

Jsem ve 35. týdnu. Je večer a naráz cítím něco, co vyhodnocuji jako plodovou vodu. Je to krev. Z deníčků na eMiminu jsem informovaná o případech odloučení placenty. Jsem k smrti vyděšená, že se to možná stalo i mně. Okamžitě vyrážíme směr porodnice. Naštěstí vše vypadá v pořádku, nucená sekce se nekoná.

Doktorka mi ordinuje kapačku a klid na lůžku. Sestra mi nabízí prášek na spaní. S díky odmítám – dle doktorky mám sledovat intenzitu krvácení, a kdyby něco, hned se ozvat. Přeci se nemůžu „nadopovat“ a klidně spát…

Poprvé jsem pryč od své dvou a půlleté dcery. Noc trávím obavami tu o miminko, tu zase o dceru, jak to zvládá – ještě nikdy neusínala beze mě, ještě nikdy nedržela půl hodiny nikoho jiného za ruku a nenechala si od něj povykládat pohádku, pak druhou, třetí…

Druhý den se dovídám, že vše zvládá naprosto skvěle. Na návštěvy pak chodí malý, leč přes noc vyspělý človíček s baťůžkem, který zamává a pošle pusu od dveří, žádné scény, žádný pláč, prostě ví, že maminka musí být kvůli miminku v nemocnici a brzy zase přijde. Jsem mile překvapena a pyšná zároveň.

Po čtyřech dnech mě stabilizovanou pouští domů. Za pár dnů přichází kontrola u gynekoložky. Nezdají se jí ozvy, takže opět vyrážím směr porodnice. Ozvy dobré, za tři dny jsem zpět. Neuběhne ani týden a znovu krvácím. Tentokrát to začalo k ránu ve spánku a výsledkem je velká sraženina.

Už nejsem tak vyděšená, ale i tak nenápadně třesu s břichem po cestě do nemocnice a snažím se vzbudit mimčo, abych aspoň věděla, že žije. Závěr: „Jste tu už potřetí, tak vám porod raději vyvoláme.“

Jsem ve 38. týdnu. Dostávám kapačku magnézia, se kterou mám strávit noc. Po pár hodinách je něco špatně a je nutné najít nové místo pro vpich. Odmítám vydat vplén svou jedinou zbývající žílu, kterou si šetřím na porod.

Nejsem typ, co říká lékařům, co je dle mého správné nebo lepší, ale zastavovat porod (který navíc neběží), aby se druhý den vyvolal, mi přijde jako léčení pro léčení. Neodmítá se mi to lehce, uroním i slzu zoufalství a pokorně žádám o náhradu v podobě léků. Podařilo se a jsem opět pyšná, tentokrát na sebe.

Po nevalné noci strávené na normálním pokoji mě přesunují na „hekárnu“. Je středa, poledne a dostávám první tabletu. Nic se neděje, takže mi večer doktor popřeje dobrou noc. S radostí vítám možnost se před očekávaným porodem pořádně vyspat.

Ráno dostávám druhou tabletu, kterou mé tělo opět ignoruje. Ve dvě odpoledne se doktorka, která slouží službu, nejspíše rozhodla, že zkrátka dneska porodím a i přes údiv porodní asistentky, že mi chce dát zase další tabletu, zavádí třetí. Opět se neděje nic závratného, takže mi dovolují odpoledne sníst oběd.

Vím, že z bolesti zvracím, a tuším, že oběd uvidím znovu, pokud se porod rozběhne, ale hlad je sviňa… Pozdě odpoledne přichází pravidelné kontrakce. Trávím je na lůžku pozorováním praskliny na kachličce. Když zavolá manžel, že by mě s dcerou navštívili, vidím to jako milé zpestření.

Kontrakce po cca 3 minutách vydýchávám na chodbě dle svého přesvědčení velmi nenápadně, přesto mi na klíně sedící dcera občas zavelí: „Mami, nefoukej!“

S manželem máme úmluvu stejně jako v případě prvního porodu, že nebude přítomen druhé době porodní, ale tu první že se mnou povinně prožije – jsem přesvědčená, že otírání potu z čela ještě žádnému chlapovi neublížilo a mně to pomůže…

Při pohledu na mě, ačkoli se mimo kontrakce usmívám a bavím se zcela normálně, začíná být nemluvný a bledne, až nakonec prohlásí, že by mi byl vděčný, kdyby mohl přijít až k hotovému, z čehož nejsem úplně nadšená. Nakonec se dohodneme, že uspí dceru a přijede.

Následuje příprava, kterou mám zpětně slitou v jeden ne úplně příjemný pocit hektičnosti (sprcha, holení, klystýr, jedna kontrakce za druhou, stupňující se bolest a opětovné setkání se s obědem…) a strachu o dítě, protože opět začínám silně krvácet.

Je asi osm hodin večer, když mi doktorka oznamuje, že jsem otevřená na 5 cm a vzápětí mi píchá plodovou vodu. Při představě, že jsem se otvírala cca 1 cm za hodinu, a tudíž mě čeká ještě dalších 5 hodin bolestí, krvácení a obav o dítě, se odhodlám zeptat doktorky, zda bychom to nemohly nějak ukončit.

„Nemohly.“

A doktorka i obě porodní asistentky někam mizí. Vzápětí mám neodbytnou potřebu tlačit. Doktorku i porodní asistentku přivolají zvuky, které přitom vydávám. Žádná z nich nechce věřit, že by už mohlo jít o porod samotný. Ale je to tu.

Když jsem ležela na předporodním pokoji, slyšela jsem odrodit dvě ženy. Podle zvuku jsem poznala, že obě porodily na tři zatlačení a domluvila jsem svému dítěti, že to musíme mít stejně. Nechtěla jsem znovu zažít hodinu úsilí a porod přidušeného dítěte s apgar score 1.

Tento vědomý strach, možná až panika, řídí nyní moje činy, takže tlačím i mimo kontrakci a jednou dokonce volám na doktorku, ať ji ze mě vytáhne. Doktorka se snaží, porodní asistentka se snaží, všechny nerozumně spěcháme. Porodní asistentka mi tlačí na břicho a po třech zatlačeních v kontrakci je tu naráz dítě. Od hlavy až po paty celé od krve a mázku, brečící a čurající.

Doktorka jej vítá zvoláním: „Je to kluk… teda vlastně holka.“

Naběhlé genitálie, které občas čerstvě narozené holčičky mívají, ji zmátly. Mě ne, vím, že čekám, tedy vlastně už mám holčičku… Je 20:21 hodin, takže závěr porodu bleskový. Na chvíli mi ji položí na břicho, pak ji ale odnesou na umytí a následně položí do postýlky vedle mě.

Mrzí mě, že nemůže okamžitě přijít manžel, který by ji pochoval, zatímco doktorka doslova tahá placentu a následně dvacet minut zašívá natržení i nástřih. Holčička na mě kouká přes plexisklo pojízdné vaničky, otvírá pusu a hledá, kde by se mohla přisát. Když už si ji nemůžu pochovat, natáčím si ji alespoň na mobil.

V pozadí je slyšet cinkání nástrojů, které doktorka používá na šití. Když se později dívám na video, působí to, jako by se narodila právě uprostřed oběda, kde dvacet lidí dál nerušeně hoduje…

Zkouším se dovolat manželovi, ale je zrovna čas uspávání starší dcery, takže mé pokusy jsou marné. Když se konečně spojíme, oznamuji mu, že je už půl hodiny dvojnásobný táta.

„Už nic neříkej, okamžitě jedu,“ předává dohled babičce a vyráží.

Když se znovu setkáváme, malá už je spokojeně přisátá. Táta je také spokojen. Na sobě má mundůr, co nosí i porodní asistentka, na nohách crocsy s nápisem „otec u porodu“. Je jak z pohádky o chytré Horákyni – vypadá to, jako by u porodu byl, ale vlastně nebyl, takže mu to vyšlo a ještě navrch má krásnou holčičku jako bonus celého večera.

Po dvou hodinách od porodu přecházíme na pokoj. Malou vezou zvlášť. Jsem přesvědčená, že nám ji hned dovezou, když se ale půl hodiny neobjevuje, jdeme zjistit, co se děje. Na novorozeneckém nám sestřička oznamuje, že jí dali příkrm a spokojeně spí.

Jsem z toho trochu rozladěná, není přece jediný důvod, proč bych ji nemohla dostat na pokoj a znovu nakojit, místo aby dostávala Nutrilon. A to nese nemocnice titul Baby friendly. Jakmile se malá probudí, nechávám si ji dovézt a od té doby je se mnou.

Rozmohl se v deníčcích nešvar dávat na závěr nějaké poučení, které z deníčku plyne. Já vám takové nenabídnu. Nemám jej. Mám jen epilog o početí a potvrzení rčení, že „maminka a režisér mají vždycky pravdu“.

Když jsem začala mluvit o druhém dítěti, manžel byl z řady iracionálních a pár pochopitelných důvodů proti. Nakonec připustil, že bychom druhé dítě mohli mít, že to zkusíme, a když to nevyjde, tak jsme ho zkrátka mít neměli a zůstaneme jen u jednoho potomka.

Ten čas, který tomu vymezil, je tak krátký, až je mi to vůči snažilkám trapné napsat. Přesto jsem cítila, že jestli máme být čtyři, tak se to stane, a to dítě, které přijde a z něhož má táta strach – jak zvládneme výchovu a bezesné noci, zda bude zdravé atd. – bude hodné, klidné a ke všemu celý táta, který z něj bude ve finále „hotový“.

A jak to dopadlo? No přece – maminka má vždycky pravdu…

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
734
26.1.17 07:03

Dojetim u toho pláču…mam doma dcerku ktera se v lete ve svych dvou a pul letech stane velkou ségrou…dokonce i my v létě ještě druheho potomka neplanovaly a pak po volnem jednom průběhu večera je tu :D hlavně že jste v pořádku. doufam ze muj druhy porod bude stejně krásný a hladký jako první ale jak bylpdlouho řečeno co porod to original..

Příspěvek upraven 26.01.17 v 07:26

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.1.17 07:57

Achjo…ty tehotensky hormony. Mam na krajíčku. I my cekame druhatko…A ten epilog, je jak psány mym manželem. Přeji hlavně hodne zdravi a co nejvíce snovych noci! Krasne! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2194
26.1.17 08:28

Moc hezky napsane. Cekam v lete tretatko a taky se trochu obavam(e), jak ty noci a vse okolo zvladneme. No, ale zvladli jsme se dvema, tak to bude muset jit i s tremi :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2830
26.1.17 09:18

Deníček krásně napsaný, velmi dojemný, moc gratuluji k holčičce!

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.1.17 10:53

Pekny, ja uplne stejne citim, ze 5 je akorat, tedy 2 rodice a 3 deti. Bohuzel my mame spoustu pochopiletnych důvodů, proc to nejde…

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
26.1.17 12:13

Po dlouhe dobe opravdu vtipny a vkusny porodni denicek. Bravo :potlesk: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.1.17 18:17

Jsem tu asi jediná, co není těhotná a taktéž dojatá. Krásný deníček, moc se Ti povedl. Přeji hodně zdraví a ať dětičky dělají radost. :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
27.1.17 11:01

Jsem čerstvě po šestinedělí a proplakané noci mé princezny a tohle pro změnu rozbrečelo mě. :srdce: Ta představa drobečka v boxu hledajícího mámu…jdu pro další kapesník. Ať se vás štěstí i zdraví drží!

  • Nahlásit
  • Zmínit
10206
27.1.17 17:28

To je opravdu moc hezky a citlive napsaný deníček  :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit