Porod Tomíka 2015
- Porod
- whelp
- 05.05.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nadarmo se neříká „...to bylo jak porod!“ Takže ano, byla to dřina a ani já jsem se nevyhnula hamiltonovi, který spustil 24 hodin falešných kontrakcí, oxytocinu v závěru porodu a nástřihu a šití hráze. Po třech neúspěšných KETech s PCO (nakonec těhotná přirozeně) a píchání inzulínu na těhu cukrovku vše proběhlo relativně přirozeně a podle porodního plánu. Takže pro všechny, kdo jsou zvědaví, jak to s touhle anamnézou může probíhat... a omlouvám se za délku. :)
Absolvovala jsem předporodní kurz, měla k porodu domluvenou dulu, připravený porodní plán a v plánu rodit, co nejpřirozeněji to půjde.
Díky těhu cukrovce a inzulínu jsem se snažila maximální možnou dobu chodit ke své gynekoložce, takže na ambulanci porodního sálu jsem přišla až ve 40. tt – den před termínem. Mít v kartě napsáno „těhotenská cukrovka a inzulín“ je jako mávat před býkem červeným hadrem. Už skoro ve dveřích jsem se dozvěděla, že paní doktorka přenášet určitě nedoporučuje. Moje argumenty, že s mými hodnotami cukru by mě ještě minulý rok nikdo neřešil, inzulín mám jen na noc a v minimálních dávkách a podle prvního ultrazvuku máme termín až devatenáctého, i když do průkazky napsali termín z NT patnáctého, ji moc neohromily.
A výsledek vyšetření? Monitor v pořádku, miminko dle UZT odhad 4 kg, porodní cesty nepřipravené, CS4 = no na porod to tedy nevypadalo. Pak padl dotaz, jak moc jsem alternativní – jakože jaký mám názor na léky při porodu. Nad mou odpovědí, že „bych byla raději, kdyby to šlo bez nich a přirozeně“, lékařka jen protočila panenky.
Doporučení? Vzhledem k inzulínu, dneska udělat Hamiltona a zítra nástup s taškou na vyvolání. Ufff…
Tak jsem s díky odmítla. Chtěla jsem malému dát šanci si to zařídit po svém, zařídil si už početí, tak přece zvládne i porod! Takže přišel na řadu negativní reverz. Poté, co jsem podepsala, že svým rozhodnutím zabiju sebe, dítě a vymře mi málem půlka rodiny, si MUDr. oddechla a začala dávat takové ty klasické rady s procházkami, svařákem a sexem.
Další kontrolu jsme domluvili na sedmnáctého (byl to pátek) s tím, že teda už uděláme toho Hamilton a kdyby to nezabralo, tak tedy to vyvolání. Termín vyvolání mi nabídla celý následující týden a mohla jsem si vybrat kterýkoliv den… No toto? Takže najednou zas až tak nespěcháme? Takže to s tou cukrovkou a inzulínem zase nebude tak horké, že…
Abych byla v klidu a nic nezanedbala, objednala jsem se ještě ke svojí gynekoložce na kontrolu průtoků placentou. Vše bylo v pořádku, placenta fungovala a malý byl dobře živený a zásobený kyslíkem.
Sedmnáctého na kontrole už bylo CS 6, ale jinak se nic závratného nechystalo. Tak tedy šup sem s tím Hamiltonem. Hamilton mě nebolel, bylo to jako takové podrobnější gynekologické vyšetření.
Sedmnáctého v 17 hodin mě začalo bolet v podbřišku a rozjely se první kontrakce. Každá různě dlouhá, mezi nimi různé intervaly, různě intenzivní. Čekala nás s přítelem noc plná stopování a zapisování, nádechů a výdechů a občas krátkých zdřímnutí mezi kontrakcemi. Poučeni z kurzu jsme věděli, že pokud není pravidelnost, nic se neděje…
Pravidelnost přišla kolem šesté hodiny ranní osmnáctého, kdy jsem zvedla telefon a volala dule, že už se nám to zdá pravidelné a diktovala jí zjištěné mezičasy. Slíbila, že se pobalí a vyrazí se na nás podívat. Jenže ouha – telefonát trval šest minut a mezitím žádná kontrakce, i když před tím byly co tři minuty. Kruci kruci, pravidelnost zase v háji…
Měření a stopování zdárně pokračovalo a i kontrakce se začaly zintenzivňovat. Pod vedením duly jsem různě střídala pozice, lezla do vany a z vany, dřepala, klekala, lehala, hopsala na míči. Zjistila jsem, že nejhorší bolest není kontrakce, ale to, jak při ní dostávám křeč do kříží, svalů na zadku a v některých polohách do kyčlí. Dula i přítel se trpělivě střídali v masážích a snažili se mi ty bolavé křeče uvolnit. Taky jsem se snažila křeč prodýchnout – no někdy to šlo, někdy ne.
V 10 hodin dopo ovšem dula prohlásila, že to bohužel není porod, že jsou to jenom silnější poslíčci po Hamiltonovi. Kontrakce nebyly pravidelné, intervaly se různě prodlužovaly a zkracovaly, nikam se to nevyvíjelo.
„Cože, takže já jako ještě nerodím? No to nééééé, tak to pojeďme do porodky pro ten epidurááál, kdo má tohle vydržet.“
Vydrželi jsme.
Dostali jsme příkazem dlouhou procházku, návštěvu u kamarádů nebo sex. Pprostě cokoliv, co by mohlo přirozeným způsobem porod rozjet. Na návštěvu jsem se necítila, sex bychom sice stihli (přece jen kontrakce měli pauzu 3-5 minut
), ale na to zas nebyla nálada. Tak teda ta procházka.
Zvládli jsme 3 km ještě před oběděm a další 3 km po Šilberku odpoledne. Co 3 minuty zastávky na rozdýchání kontrakcí, kdy jsem přítele křečovitě držela a s nosem zapíchnutým v jeho bundě funěla dle jeho pokynů. No kolemjdoucí z nás museli mít divadlo. ![]()
Ve 23 hodin osmnáctého mi praskla voda. No sláva, tak se přece jen něco děje. Znovu jsme povolali dulu a vystřídali pár poloh, než jsme se pobalili a vyrazili do porodnice.
Tam jsme dorazili kolem 2 hodiny ráno. Monitor mělo mimi ukázkový, já otevřená na 5 prstů – tak to už je nejhorší za mnou. Vybrali jsme si porodní pokojíček, kam se nám přišla představit porodní asistentka a lékařka a probraly s námi porodní plán. V zásadě žádný problém, jenom hned strašily nástřihem, protože mimi mělo vysoký váhový odhad. Dohodly jsme se, že uvidíme, jak to bude postupovat a podle toho se zařídíme.
V pokoji jsme si zhasli, svítili jen v koupelně, abychom měli intimčo. PA to vůbec nevadilo, jednou za 30 minut nás přišla zkontrolovat a poradila třeba změnu polohy. Dula s přítelem mě ještě nahnali na půl hodinky na míč do teplé sprchy. Pak jsme využili vybavení pokoje a zkoušeli pozice pro lepší postup miminka ve dřepu u žebřin, na boku na žíněnce, na míči. Podle vložky jsem měla trochu podezření na zkalenou plodovou vodu, ale nebyla jsem to schopná rozeznat od hlenů. Tak snad by to lékařka při příjmu poznala, ne?
Za hodinu a půl už jsem byla na 10 cm, branka skoro zašlá, ale malému se nechtělo sestupovat. To už mě napojili na monitor natrvalo (prý kvůli sledování ozev miminka), takže jsem se moc nemohla hnout z postele. Naštěstí to byla ta polohovatelná, takže se na ní daly docela dobře střídat pozice.
Protože jsme potřebovali malého dostat níž, začala jsem už v podstatě tlačit. Hlavně v kleče a v pozici na boku = tam se PA zdálo, že postupuje nejlépe. Samozřejmě, že moje věrné křeče v kříži, kyčli a ve svalech na zadku mě neopustily a přihlásily se hned, jakmile povolila kontrakce – to byl teda boj. Přítel s dulou se opět střídali v masírování a uvolňování, aby mi nějak ulevili.
Za další půl hodinky, kdy se mimi sice hnulo, ale ne zas až tolik, mi poprvé začali nabízet oxytocin. Zatím jsem nechtěla a protože měl malý ozvy v pořádku, nechali mě ještě hodinku tlačit.
Nakonec se mimi dostalo, kam mělo, až po 6 hodině ranní a ouha… Kontrakce, místo aby zintenzivněly a pomohly dostat malého ven, se skoro ztratily.
V tu chvíli PA a MUDr. opět nabídly oxytocin s tím, že malému už stoupá tepovka, jak je nacpaný v těch porodních cestách a nemůže ven. Už jsem byla dost unavená, tak jsem je požádala, zda se můžu poradit s přítelem, což respektovali a na chvíli odešly. S dulou a přítelem jsme si řekli, že už nebudeme trápit ani mě, ani malého a ten oxytocin teda dáme.
Po injekci oxytocinu přišla jedna obří nekonečná kontrakce, kdy jsem zatlačila jako drak a malý byl asi během 2 minut venku. Tak na 10 sekund mi ho dali na břicho, ale hned si ho zase odebrali, protože byl v zakalené plodové vodě. Takže mu chuďátku museli odsávat vodu z bříška a z plic, kvůli možné infekci. Původně jsme chtěli nechat dotepat pupečník a měl stříhat tatínek, ale jak viděli plodovku, na nic nečekali a střihli.
Pak už mi malého konečně dali na břicho a mohlo začít seznamování. Nástřih mi samozřejmě udělaly. I když slibovaly, že bude malý, tak těch stehů potom… au au. Šití nebylo příjemné – cítila jsem jej i přes injekci na umrtvení, ale že by to bolelo více než porod, to si nemyslím. A hlavně už jsem měla v náručí miminko, tak se to dalo snést.
Placenta vyklouzla sama při poslední kontrakci asi 10 minut po porodu. PA sice nabízela, že když popotáhne, tak půjde ven hned, ale malý už byl venku, tak mi přišlo, že není kam spěchat.
Celkově musím říct, že jsem si prožila v celku přirozený porod. Škoda toho Hamiltona, nemusela jsem se tak dlouho trápit a myslím si, že si malý nakakal do vody právě kvůli těm 24 hodinám „zbytečných“ kontrakcí, které nikam nevedly. Oxytocin a nástřih na konci porodu už bylo jen nutné zlo.
Bez duly a podpory mého přítele bychom asi skončili v porodnici už o den dřív, takže bychom se medikaci a vyvolávání určitě nevyhnuli. Také oceňuji, že v porodnici maximálně dodrželi můj porodní plán (i když někdy až paradoxně důsledně
).
Paradoxy mého porodního plánu ![]()
- První koupání až za 24 hodin po porodu = takže náš malý byl sice pěkně od mázku, ale taky „špinavý“ od zakalené plodové vody
- Kanavit (vitamin K) nepíchat, ale podat do pusinky = nechtěli jsme, aby prcka hned po porodu píchali, to jsem ale netušila, že kvůli těhu cukrovce a kontrole glykémie ho hned ďobnou jehlou do prstíku. A pak si užil ještě odběry kvůli žloutence.
- Nekapat očka opthalmo-septonexem = to dodrželi. Při prvním koupání o den později mu ovšem sestřička kapla opthalmo úplně automaticky, dřív než jsem stačila něco říct.

Malý je zatím zlatíčko, doufám, že ta moje snaha o co nejpřirozenější porod bez léků se na něm podepíše jen pozitivně.
A příště už dulu ani potřebovat nebudu, přítel byl totiž neuvěřitelný a úžasně mě podržel, v podstatě si toho našeho prcka porodil se mnou.
Přeji vám všem, aby váš porod proběhl maximálně podle vašich představ a ať jsou vaše miminka krásná, zdravá a spokojená!
Whelp
Přečtěte si také
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 54
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 44
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 49
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 41
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 44
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2042
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 952
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 2161
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 607
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 572
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...