Porodit a domů
- Porod
- Kassy
- 12.09.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, že i v porodnici se dá zažít naprosto přirozený porod, po kterém odejdete po svých domů.
Na porod první dcery vzpomínám nerada. Byla jsem vyjukaná prvorodička a do porodnice jsem šla vybavená toliko informacemi z tříhodinového předporodního kurzu a přesvědčením, že to zvládly milióny žen přede mnou, tak to zvládnu taky. Věřila jsem personálu a řídila se jejich doporučeními, nezkoumala jsem, proč dělají to, co dělají, nebo jestli by to nešlo jinak.
Výsledkem byl porod pěkně vleže na zádech zakončený nástřihem, skákáním po břiše, ze kterého mě ještě měsíc bolela žebra, a nakonec kleštěmi. Museli mi dávat dýchat kyslík, ztrácela jsem vědomí a první okamžiky s prvorozenou dcerou si tak pamatuju jen nezřetelně, jako v mlze.
Já byla tak slabá, že mi dceru odmítli dát na pokoj a dalších 24 hodin mi ji nosili jen na kojení. Ani žádný příliv lásky se nekonal, po porodu jsem cítila jen obrovskou úlevu, že mám tu bolest za sebou, a k dceři jsem hledala cestu půl roku, než jsem přestala mít pocit, že mi ji někdo podstrčil a musí si pro ni každým dnem přijít a zase si ji odnést, aby se můj život vrátil do normálu.
Dnes ji samozřejmě miluju z celého srdce a nedala bych ji za nic na světě. Ale zážitek z prvního porodu mě vedl k zájmu o tuto problematiku a čím víc jsem četla a diskutovala, tím víc jsem byla přesvědčená, že napodruhé to chci jinak.
Když se mi po roce snažení konečně povedlo znovu otěhotnět, měla jsem od začátku jasno, že tentokrát půjdu do porodnice s porodním plánem a že chci, pokud bude všechno v pořádku, jít hned po porodu domů - tedy ambulantní porod. A takhle to koncem srpna dopadlo:
V noci z úterý na středu mě jako už několik posledních nocí budí poslíčci, tentokrát ale nepolevují ani ve sprše. Ráno už je jasné, že se začíná něco dít, poslíčci nemizí, naopak se z nich stávají celkem pravidelné křížové bolesti opakující se po 15 minutách. Upozorňuju manžela, že budu rodit, ať je v práci na telefonu, a povoláváme hlídací babičku, která musí zvládnout dojet vlakem z Olomouce.
V průběhu dne se kontrakce postupně zesilují a intervaly zkracují na 7 minut. Rozdýchávám je mezi stavěním věží z dupla a vařením oběda. Dcera se mě soucitně ptá, jestli jsem nemocná, a chce mě uložit s plyšákem do postele.
Konečně manžel přichází z práce a přijíždí i tchyně, která přebírá péči o dceru. Já tak můžu vypnout a soustředit se jen na sebe. V teplé vaně bolesti trochu polevují, ale jakmile vylezu, zkracuje se interval na pět minut a bolest začíná slabě jít i do břicha. V jednu v noci, když mám kontrakce po pěti minutách už tři hodiny a stále zesilují, padá rozhodnutí k odjezdu do porodnice.
Na příjmu se mě ujímá příjemná porodní asistentka, která se vyptává, jak dlouho a jak často mám kontrakce, jak jsou silné, pokolikáté rodím… Manžel musí zatím čekat na chodbě. Nechápu proč, v ambulanci jsem sama. Proběhne vnitřní vyšetření a zdlouhavý monitor, při kterém mi porodní asistentka několikrát šťouchá do břicha, aby se dítě probudilo a hýbalo.
Jsem otevřená teprve na jeden prst, ale jako druhorodičku si mě už raději v porodnici nechají. Následuje nezbytná administrativa, vypisování zaměstnavatele, anamnézy, jmen pro dítě… Na závěr naopak já předávám porodní asistentce svůj porodní plán.
Vyjadřuju v něm přání porodit pokud možno přirozeně, bez medikace, bez nástřihu (raději spontánní natržení), ve zvolené poloze. Plodovou vodu chci nechat odtéct spontánně, pupečník nechat dotepat a po porodu chci dítě ihned na břicho.
Čekám kyselý obličej, ale porodní asistentka je stále příjemná a profesionální, plán si hned pročte, k většině bodů poznamená, že to dělají automaticky. Jen u některých mě upozorňuje, že může nastat situace, kdy je dodržet nepůjde. S tím samozřejmě počítám, porod se přece nedá naplánovat do puntíku. Nezaráží ji ani požadavek na ambulantní porod.
Po vyřízení příjmu fasujeme oba s manželem erární oblečení, odkládáme tašku v šatně (na porodní box se smí vzít jen věci potřebné u samotného porodu - ručník, vložky, jídlo a pití, mobil…). Jsem v tuto chvíli v porodnici jediná, díky čemuž dostávám porodní box č. 1, který jediný má vanu. Za to jsem vděčná, už z domova vím, že horká voda mi hodně pomáhá.
Porodní asistentka mi na boxu nechává ještě další papíry k vyplnění a podpisu - je to informovaný souhlas s hospitalizací a péčí. Moc se mi nezamlouvá, je formulovaný v podstatě jako bianco šek, který lékařům umožní dělat si se mnou, co budou chtít. Alespoň tam tedy dopisuju, že jsem porodnici předala svůj porodní plán, a společně s manželem některé formulace přepisujeme tak, abych byla ochotná to podepsat. Stejně si ale nedělám iluze, že by to k něčemu bylo. Nezbývá než doufat, že vstřícnost, se kterou jsem se setkala u příjmu, bude pokračovat i nadále.
Muž mi z mého MP3 přehrávače pouští přinesenou hudbu a já lezu do vany s horkou vodou. Kontrakce rozdýchávám v kleče s břichem ve vodě (a už tuším, v jaké poloze budu chtít rodit), zatímco muž mi sprchuje záda. Tenhle způsob tlumení bolesti celkem funguje. Vanu občas střídám s procházením, abych pomohla sestupu dítěte.
Na boxu nás nikdo neruší, porodní asistentka přichází zhruba jednou za tři hodiny zkontrolovat postup otvírání a natočit monitor. U toho musím ležet, což není moc příjemné, ale vzhledem k jinak opravdu vstřícnému přístupu k mým přáním v tomhle zase vycházím vstříc já a neprotestuju. Jen dokud to jde, ležím aspoň na boku.
Porodnice se postupně plní, občas z chodby slyšíme hlasy a kroky, jak přichází další rodičky a později slyším některou z nich i křičet. Porodní asistentka má asi plné ruce práce, a tak u mě opravdu nijak nezasahuje. Jsem ráda, že porodní plán funguje a já se nemusím vyčerpávat odmítáním klystýru, epidurálu, oxytocinu a dalších zbytečných zásahů.
V šest se mění směna, přichází se mi představit nová porodní asistentka a doktorka.
Kolem osmé ráno začínám mít nutkání tlačit, ale pořád nejsem dost otevřená. Už to trvá dlouho a začínám být unavená, opouštím proto vanu a volím polohu vleže na boku, mezi kontrakcemi usínám. Muž mi v kontrakcích masíruje záda. Poslední monitor už bohužel nejde na boku natočit, ozvy nejsou slyšet, musím proto na záda. To je špatné, ale co se dá dělat. Muž má ruku skřípnutou pod mými zády a stále masíruje. Já se zoufale snažím kontrakce prodýchávat, ještě neodtekla plodová voda. Brní mě ruce a tváře, doktorka mi vysvětluje, že hyperventiluju a mám se pokusit zpomalit dýchání. Pomáhá to.
Nutkání tlačit je čím dál silnější. Říkám to porodní asistentce, ptá se, jestli teda má píchnout vodu. Už opravdu chci tlačit, takže souhlasím. Asistentka si chystá nástroje, ale pak musí na jiný box, takže říká, že tomu ještě dáme čas. Několik dalších kontrakcí a voda odtéká sama.
Muž jde pro porodní asistentku. Přicházejí dvě a já konečně dostávám svolení tlačit. Společně s instrukcí: „Zvedněte nohy a chyťte si je pod koleny.“
Aha, tak tady porodní plán nefunguje, ale od čeho mám pusu, že… Říkám, že bych to raději zkusila v kleče a s manželovou pomocí se přetáčím do své oblíbené pozice na všech čtyřech.
Tři nebo čtyři kontrakce a dcerka je venku. Otáčím se zpátky na záda a dostávám ji na břicho. Tentokrát jsem naprosto při vědomí a všechno vnímám naplno. Je to nádherný pocit, přivítat vlastní dítě na světě a vědět, že jsem ho porodila JÁ, že ho ze mě nikdo nevymáčkl ani nevytáhl.
Dcera se narodila ve čtvrtek pár minut před desátou dopolední. Pupečník přestřihl manžel až po dotepání, mně po porodu placenty přišla zkontrolovat doktorka, která jen konstatovala, že šít není co. Následující 4 hodiny jsme s manželem a novorozenou dcerou strávili na porodním boxu, kam jsme dostali oběd a kam nám taky postupně přinesli všechny potřebné papíry k propuštění - musela jsem samozřejmě podepsat reverz za sebe i dítě.
Nenarazili jsme na žádný odpor, vyhrožování ani zastrašování, moje rozhodnutí odejít domů bylo plně respektováno. Jen doktor na novorozeneckém byl trochu arogantní a dával najevo, že se mu to nelíbí. Měl asi důvod, ale bohužel nám ho nedokázal (nebo možná nechtěl) srozumitelně vysvětlit, pochopili jsme až doma po konzultaci s naší pediatrou a Googlem.
Dcera i já jsme v naprostém pořádku a doma se pěkně sžíváme. A já děkuju personálu porodnice Milosrdných bratří, který mi u porodu pomáhal. Především za to, že opravdu „jen“ pomáhali a umožnili mi, aby porod byl skutečně můj a mojí dcerky.
Přečtěte si také
Nechala jsem děti manželovi a odjela. Reakce mojí mámy mě zarazila
- Anonymní
- 24.09.26
- 1609
Mám dvě skvělé děti a musím říct, že na nedostatek pomoci si stěžovat nemůžu. Moje máma hlídala odjakživa velmi pravidelně a já jí za to byla vděčná. Jenže se postupně stal zvykem vzorec, který mě...
Chtěla jsem si přivydělat pronájmem pokoje. Spolubydlící si spletl byt s hotelem
- Anonymní
- 24.09.26
- 2125
Když mi letos zvedli nájem, začala jsem přemýšlet, jak si trochu ulevit. Bydlím sama ve větším bytě a jeden pokoj jsem stejně používala jen jako skladiště. Řekla jsem si, že ho nabídnu někomu, kdo...
Kroužky nám měly zpříjemnit podzim. Místo toho máme každý den závody s časem
- Anonymní
- 24.09.26
- 2332
Když se mě někdo v létě zeptal, na jaké kroužky budou děti chodit, měla jsem z toho ještě docela radost. Připadalo mi to jako hezká součást podzimu. Děti budou mít nějaké aktivity, najdou si...
Doma se pořád hádáme o peníze. Manžel prý jen vydělává a já na rodičáku utrácím
- Anonymní
- 24.09.26
- 762
Dokud jsme neměli Anežku a já chodila do práce, peníze jsme nikdy moc neřešili. Každý jsme měli svůj účet a bylo to v pohodě. Jenže na rodičovské jsem přišla o svůj příjem a co si budeme povídat,...
Pořád si stěžuju, že mi je zima. Manžel už mě prý nemůže poslouchat
- Anonymní
- 24.09.26
- 817
V poslední době je mi pořád zima. Stačí, aby se venku trochu ochladilo, a já už vytahuju mikinu. Ráno mám studené ruce, večer si beru ponožky a když sedím delší dobu na gauči, nejraději se zabalím...
Jsem organizovaná, ale iritují mě ženy, co přesypávají mouku do krabiček
- Anonymní
- 23.09.26
- 8667
Občas mám pocit, že bych potřebovala mít život víc pod kontrolou. Pak otevřu sociální sítě a vidím kuchyň, kde má někdo přesypanou mouku do nádoby s popiskem FLOUR, a okamžitě chuť organizovat svůj...
Odmítla jsem opilého šéfa. Od té doby mám v práci peklo a přemýšlím o výpovědi
- Anonymní
- 23.09.26
- 1938
Pracuji v jedné marketingové agentuře. Jsem tu už pár let a vždycky to bylo fajn. Můj šéf je sice trochu zvláštní člověk, ale vždycky jsem s ním tak nějak vycházela. A pak jsme jeli na...
Myslela jsem, že manžel chodí jen s kamarády na pivo. Pak jsem zjistila pravdu
- Anonymní
- 23.09.26
- 2912
Manžel mi roky říkal, že když jde večer ven, sedí s kamarády v hospodě. Nikdy jsem to neřešila. Máme děti, práci, hypotéku a každý občas potřebuje vypadnout z domu.
Měli jsme se nastěhovat k sobě. Po jeho návrhu uvažuji spíše o rozchodu
- Anonymní
- 23.09.26
- 11343
S přítelem jsme spolu dva roky a náš vztah fungoval do teď skvěle. Když přišla řeč na společné bydlení, přišlo mi to jako přirozený posun. Dohodli jsme se, že se přítel nastěhuje ke mně i se svým...
Zjistila jsem, že moje děti mají úplně jinou představu o tom, co je drahé
- Anonymní
- 23.09.26
- 2016
Věta „Mami, kup mi to, stojí to jen dvě stovky“ mi nedávno doslova vyrazila dech. Vlastně jsem si do té doby ani moc neuvědomovala, že moje děti žijí v naprosté nevědomosti. Tak nějak jsem myslela,...