Porodit a domů
- Porod
- Kassy
- 12.09.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, že i v porodnici se dá zažít naprosto přirozený porod, po kterém odejdete po svých domů.
Na porod první dcery vzpomínám nerada. Byla jsem vyjukaná prvorodička a do porodnice jsem šla vybavená toliko informacemi z tříhodinového předporodního kurzu a přesvědčením, že to zvládly milióny žen přede mnou, tak to zvládnu taky. Věřila jsem personálu a řídila se jejich doporučeními, nezkoumala jsem, proč dělají to, co dělají, nebo jestli by to nešlo jinak.
Výsledkem byl porod pěkně vleže na zádech zakončený nástřihem, skákáním po břiše, ze kterého mě ještě měsíc bolela žebra, a nakonec kleštěmi. Museli mi dávat dýchat kyslík, ztrácela jsem vědomí a první okamžiky s prvorozenou dcerou si tak pamatuju jen nezřetelně, jako v mlze.
Já byla tak slabá, že mi dceru odmítli dát na pokoj a dalších 24 hodin mi ji nosili jen na kojení. Ani žádný příliv lásky se nekonal, po porodu jsem cítila jen obrovskou úlevu, že mám tu bolest za sebou, a k dceři jsem hledala cestu půl roku, než jsem přestala mít pocit, že mi ji někdo podstrčil a musí si pro ni každým dnem přijít a zase si ji odnést, aby se můj život vrátil do normálu.
Dnes ji samozřejmě miluju z celého srdce a nedala bych ji za nic na světě. Ale zážitek z prvního porodu mě vedl k zájmu o tuto problematiku a čím víc jsem četla a diskutovala, tím víc jsem byla přesvědčená, že napodruhé to chci jinak.
Když se mi po roce snažení konečně povedlo znovu otěhotnět, měla jsem od začátku jasno, že tentokrát půjdu do porodnice s porodním plánem a že chci, pokud bude všechno v pořádku, jít hned po porodu domů - tedy ambulantní porod. A takhle to koncem srpna dopadlo:
V noci z úterý na středu mě jako už několik posledních nocí budí poslíčci, tentokrát ale nepolevují ani ve sprše. Ráno už je jasné, že se začíná něco dít, poslíčci nemizí, naopak se z nich stávají celkem pravidelné křížové bolesti opakující se po 15 minutách. Upozorňuju manžela, že budu rodit, ať je v práci na telefonu, a povoláváme hlídací babičku, která musí zvládnout dojet vlakem z Olomouce.
V průběhu dne se kontrakce postupně zesilují a intervaly zkracují na 7 minut. Rozdýchávám je mezi stavěním věží z dupla a vařením oběda. Dcera se mě soucitně ptá, jestli jsem nemocná, a chce mě uložit s plyšákem do postele.
Konečně manžel přichází z práce a přijíždí i tchyně, která přebírá péči o dceru. Já tak můžu vypnout a soustředit se jen na sebe. V teplé vaně bolesti trochu polevují, ale jakmile vylezu, zkracuje se interval na pět minut a bolest začíná slabě jít i do břicha. V jednu v noci, když mám kontrakce po pěti minutách už tři hodiny a stále zesilují, padá rozhodnutí k odjezdu do porodnice.
Na příjmu se mě ujímá příjemná porodní asistentka, která se vyptává, jak dlouho a jak často mám kontrakce, jak jsou silné, pokolikáté rodím… Manžel musí zatím čekat na chodbě. Nechápu proč, v ambulanci jsem sama. Proběhne vnitřní vyšetření a zdlouhavý monitor, při kterém mi porodní asistentka několikrát šťouchá do břicha, aby se dítě probudilo a hýbalo.
Jsem otevřená teprve na jeden prst, ale jako druhorodičku si mě už raději v porodnici nechají. Následuje nezbytná administrativa, vypisování zaměstnavatele, anamnézy, jmen pro dítě… Na závěr naopak já předávám porodní asistentce svůj porodní plán.
Vyjadřuju v něm přání porodit pokud možno přirozeně, bez medikace, bez nástřihu (raději spontánní natržení), ve zvolené poloze. Plodovou vodu chci nechat odtéct spontánně, pupečník nechat dotepat a po porodu chci dítě ihned na břicho.
Čekám kyselý obličej, ale porodní asistentka je stále příjemná a profesionální, plán si hned pročte, k většině bodů poznamená, že to dělají automaticky. Jen u některých mě upozorňuje, že může nastat situace, kdy je dodržet nepůjde. S tím samozřejmě počítám, porod se přece nedá naplánovat do puntíku. Nezaráží ji ani požadavek na ambulantní porod.
Po vyřízení příjmu fasujeme oba s manželem erární oblečení, odkládáme tašku v šatně (na porodní box se smí vzít jen věci potřebné u samotného porodu - ručník, vložky, jídlo a pití, mobil…). Jsem v tuto chvíli v porodnici jediná, díky čemuž dostávám porodní box č. 1, který jediný má vanu. Za to jsem vděčná, už z domova vím, že horká voda mi hodně pomáhá.
Porodní asistentka mi na boxu nechává ještě další papíry k vyplnění a podpisu - je to informovaný souhlas s hospitalizací a péčí. Moc se mi nezamlouvá, je formulovaný v podstatě jako bianco šek, který lékařům umožní dělat si se mnou, co budou chtít. Alespoň tam tedy dopisuju, že jsem porodnici předala svůj porodní plán, a společně s manželem některé formulace přepisujeme tak, abych byla ochotná to podepsat. Stejně si ale nedělám iluze, že by to k něčemu bylo. Nezbývá než doufat, že vstřícnost, se kterou jsem se setkala u příjmu, bude pokračovat i nadále.
Muž mi z mého MP3 přehrávače pouští přinesenou hudbu a já lezu do vany s horkou vodou. Kontrakce rozdýchávám v kleče s břichem ve vodě (a už tuším, v jaké poloze budu chtít rodit), zatímco muž mi sprchuje záda. Tenhle způsob tlumení bolesti celkem funguje. Vanu občas střídám s procházením, abych pomohla sestupu dítěte.
Na boxu nás nikdo neruší, porodní asistentka přichází zhruba jednou za tři hodiny zkontrolovat postup otvírání a natočit monitor. U toho musím ležet, což není moc příjemné, ale vzhledem k jinak opravdu vstřícnému přístupu k mým přáním v tomhle zase vycházím vstříc já a neprotestuju. Jen dokud to jde, ležím aspoň na boku.
Porodnice se postupně plní, občas z chodby slyšíme hlasy a kroky, jak přichází další rodičky a později slyším některou z nich i křičet. Porodní asistentka má asi plné ruce práce, a tak u mě opravdu nijak nezasahuje. Jsem ráda, že porodní plán funguje a já se nemusím vyčerpávat odmítáním klystýru, epidurálu, oxytocinu a dalších zbytečných zásahů.
V šest se mění směna, přichází se mi představit nová porodní asistentka a doktorka.
Kolem osmé ráno začínám mít nutkání tlačit, ale pořád nejsem dost otevřená. Už to trvá dlouho a začínám být unavená, opouštím proto vanu a volím polohu vleže na boku, mezi kontrakcemi usínám. Muž mi v kontrakcích masíruje záda. Poslední monitor už bohužel nejde na boku natočit, ozvy nejsou slyšet, musím proto na záda. To je špatné, ale co se dá dělat. Muž má ruku skřípnutou pod mými zády a stále masíruje. Já se zoufale snažím kontrakce prodýchávat, ještě neodtekla plodová voda. Brní mě ruce a tváře, doktorka mi vysvětluje, že hyperventiluju a mám se pokusit zpomalit dýchání. Pomáhá to.
Nutkání tlačit je čím dál silnější. Říkám to porodní asistentce, ptá se, jestli teda má píchnout vodu. Už opravdu chci tlačit, takže souhlasím. Asistentka si chystá nástroje, ale pak musí na jiný box, takže říká, že tomu ještě dáme čas. Několik dalších kontrakcí a voda odtéká sama.
Muž jde pro porodní asistentku. Přicházejí dvě a já konečně dostávám svolení tlačit. Společně s instrukcí: „Zvedněte nohy a chyťte si je pod koleny.“
Aha, tak tady porodní plán nefunguje, ale od čeho mám pusu, že… Říkám, že bych to raději zkusila v kleče a s manželovou pomocí se přetáčím do své oblíbené pozice na všech čtyřech.
Tři nebo čtyři kontrakce a dcerka je venku. Otáčím se zpátky na záda a dostávám ji na břicho. Tentokrát jsem naprosto při vědomí a všechno vnímám naplno. Je to nádherný pocit, přivítat vlastní dítě na světě a vědět, že jsem ho porodila JÁ, že ho ze mě nikdo nevymáčkl ani nevytáhl.
Dcera se narodila ve čtvrtek pár minut před desátou dopolední. Pupečník přestřihl manžel až po dotepání, mně po porodu placenty přišla zkontrolovat doktorka, která jen konstatovala, že šít není co. Následující 4 hodiny jsme s manželem a novorozenou dcerou strávili na porodním boxu, kam jsme dostali oběd a kam nám taky postupně přinesli všechny potřebné papíry k propuštění - musela jsem samozřejmě podepsat reverz za sebe i dítě.
Nenarazili jsme na žádný odpor, vyhrožování ani zastrašování, moje rozhodnutí odejít domů bylo plně respektováno. Jen doktor na novorozeneckém byl trochu arogantní a dával najevo, že se mu to nelíbí. Měl asi důvod, ale bohužel nám ho nedokázal (nebo možná nechtěl) srozumitelně vysvětlit, pochopili jsme až doma po konzultaci s naší pediatrou a Googlem.
Dcera i já jsme v naprostém pořádku a doma se pěkně sžíváme. A já děkuju personálu porodnice Milosrdných bratří, který mi u porodu pomáhal. Především za to, že opravdu „jen“ pomáhali a umožnili mi, aby porod byl skutečně můj a mojí dcerky.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1191
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 707
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1231
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 511
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 316
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19144
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2528
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2755
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2477
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1661
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....