Porodit a domů
- Porod
- Kassy
- 12.09.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, že i v porodnici se dá zažít naprosto přirozený porod, po kterém odejdete po svých domů.
Na porod první dcery vzpomínám nerada. Byla jsem vyjukaná prvorodička a do porodnice jsem šla vybavená toliko informacemi z tříhodinového předporodního kurzu a přesvědčením, že to zvládly milióny žen přede mnou, tak to zvládnu taky. Věřila jsem personálu a řídila se jejich doporučeními, nezkoumala jsem, proč dělají to, co dělají, nebo jestli by to nešlo jinak.
Výsledkem byl porod pěkně vleže na zádech zakončený nástřihem, skákáním po břiše, ze kterého mě ještě měsíc bolela žebra, a nakonec kleštěmi. Museli mi dávat dýchat kyslík, ztrácela jsem vědomí a první okamžiky s prvorozenou dcerou si tak pamatuju jen nezřetelně, jako v mlze.
Já byla tak slabá, že mi dceru odmítli dát na pokoj a dalších 24 hodin mi ji nosili jen na kojení. Ani žádný příliv lásky se nekonal, po porodu jsem cítila jen obrovskou úlevu, že mám tu bolest za sebou, a k dceři jsem hledala cestu půl roku, než jsem přestala mít pocit, že mi ji někdo podstrčil a musí si pro ni každým dnem přijít a zase si ji odnést, aby se můj život vrátil do normálu.
Dnes ji samozřejmě miluju z celého srdce a nedala bych ji za nic na světě. Ale zážitek z prvního porodu mě vedl k zájmu o tuto problematiku a čím víc jsem četla a diskutovala, tím víc jsem byla přesvědčená, že napodruhé to chci jinak.
Když se mi po roce snažení konečně povedlo znovu otěhotnět, měla jsem od začátku jasno, že tentokrát půjdu do porodnice s porodním plánem a že chci, pokud bude všechno v pořádku, jít hned po porodu domů - tedy ambulantní porod. A takhle to koncem srpna dopadlo:
V noci z úterý na středu mě jako už několik posledních nocí budí poslíčci, tentokrát ale nepolevují ani ve sprše. Ráno už je jasné, že se začíná něco dít, poslíčci nemizí, naopak se z nich stávají celkem pravidelné křížové bolesti opakující se po 15 minutách. Upozorňuju manžela, že budu rodit, ať je v práci na telefonu, a povoláváme hlídací babičku, která musí zvládnout dojet vlakem z Olomouce.
V průběhu dne se kontrakce postupně zesilují a intervaly zkracují na 7 minut. Rozdýchávám je mezi stavěním věží z dupla a vařením oběda. Dcera se mě soucitně ptá, jestli jsem nemocná, a chce mě uložit s plyšákem do postele.
Konečně manžel přichází z práce a přijíždí i tchyně, která přebírá péči o dceru. Já tak můžu vypnout a soustředit se jen na sebe. V teplé vaně bolesti trochu polevují, ale jakmile vylezu, zkracuje se interval na pět minut a bolest začíná slabě jít i do břicha. V jednu v noci, když mám kontrakce po pěti minutách už tři hodiny a stále zesilují, padá rozhodnutí k odjezdu do porodnice.
Na příjmu se mě ujímá příjemná porodní asistentka, která se vyptává, jak dlouho a jak často mám kontrakce, jak jsou silné, pokolikáté rodím… Manžel musí zatím čekat na chodbě. Nechápu proč, v ambulanci jsem sama. Proběhne vnitřní vyšetření a zdlouhavý monitor, při kterém mi porodní asistentka několikrát šťouchá do břicha, aby se dítě probudilo a hýbalo.
Jsem otevřená teprve na jeden prst, ale jako druhorodičku si mě už raději v porodnici nechají. Následuje nezbytná administrativa, vypisování zaměstnavatele, anamnézy, jmen pro dítě… Na závěr naopak já předávám porodní asistentce svůj porodní plán.
Vyjadřuju v něm přání porodit pokud možno přirozeně, bez medikace, bez nástřihu (raději spontánní natržení), ve zvolené poloze. Plodovou vodu chci nechat odtéct spontánně, pupečník nechat dotepat a po porodu chci dítě ihned na břicho.
Čekám kyselý obličej, ale porodní asistentka je stále příjemná a profesionální, plán si hned pročte, k většině bodů poznamená, že to dělají automaticky. Jen u některých mě upozorňuje, že může nastat situace, kdy je dodržet nepůjde. S tím samozřejmě počítám, porod se přece nedá naplánovat do puntíku. Nezaráží ji ani požadavek na ambulantní porod.
Po vyřízení příjmu fasujeme oba s manželem erární oblečení, odkládáme tašku v šatně (na porodní box se smí vzít jen věci potřebné u samotného porodu - ručník, vložky, jídlo a pití, mobil…). Jsem v tuto chvíli v porodnici jediná, díky čemuž dostávám porodní box č. 1, který jediný má vanu. Za to jsem vděčná, už z domova vím, že horká voda mi hodně pomáhá.
Porodní asistentka mi na boxu nechává ještě další papíry k vyplnění a podpisu - je to informovaný souhlas s hospitalizací a péčí. Moc se mi nezamlouvá, je formulovaný v podstatě jako bianco šek, který lékařům umožní dělat si se mnou, co budou chtít. Alespoň tam tedy dopisuju, že jsem porodnici předala svůj porodní plán, a společně s manželem některé formulace přepisujeme tak, abych byla ochotná to podepsat. Stejně si ale nedělám iluze, že by to k něčemu bylo. Nezbývá než doufat, že vstřícnost, se kterou jsem se setkala u příjmu, bude pokračovat i nadále.
Muž mi z mého MP3 přehrávače pouští přinesenou hudbu a já lezu do vany s horkou vodou. Kontrakce rozdýchávám v kleče s břichem ve vodě (a už tuším, v jaké poloze budu chtít rodit), zatímco muž mi sprchuje záda. Tenhle způsob tlumení bolesti celkem funguje. Vanu občas střídám s procházením, abych pomohla sestupu dítěte.
Na boxu nás nikdo neruší, porodní asistentka přichází zhruba jednou za tři hodiny zkontrolovat postup otvírání a natočit monitor. U toho musím ležet, což není moc příjemné, ale vzhledem k jinak opravdu vstřícnému přístupu k mým přáním v tomhle zase vycházím vstříc já a neprotestuju. Jen dokud to jde, ležím aspoň na boku.
Porodnice se postupně plní, občas z chodby slyšíme hlasy a kroky, jak přichází další rodičky a později slyším některou z nich i křičet. Porodní asistentka má asi plné ruce práce, a tak u mě opravdu nijak nezasahuje. Jsem ráda, že porodní plán funguje a já se nemusím vyčerpávat odmítáním klystýru, epidurálu, oxytocinu a dalších zbytečných zásahů.
V šest se mění směna, přichází se mi představit nová porodní asistentka a doktorka.
Kolem osmé ráno začínám mít nutkání tlačit, ale pořád nejsem dost otevřená. Už to trvá dlouho a začínám být unavená, opouštím proto vanu a volím polohu vleže na boku, mezi kontrakcemi usínám. Muž mi v kontrakcích masíruje záda. Poslední monitor už bohužel nejde na boku natočit, ozvy nejsou slyšet, musím proto na záda. To je špatné, ale co se dá dělat. Muž má ruku skřípnutou pod mými zády a stále masíruje. Já se zoufale snažím kontrakce prodýchávat, ještě neodtekla plodová voda. Brní mě ruce a tváře, doktorka mi vysvětluje, že hyperventiluju a mám se pokusit zpomalit dýchání. Pomáhá to.
Nutkání tlačit je čím dál silnější. Říkám to porodní asistentce, ptá se, jestli teda má píchnout vodu. Už opravdu chci tlačit, takže souhlasím. Asistentka si chystá nástroje, ale pak musí na jiný box, takže říká, že tomu ještě dáme čas. Několik dalších kontrakcí a voda odtéká sama.
Muž jde pro porodní asistentku. Přicházejí dvě a já konečně dostávám svolení tlačit. Společně s instrukcí: „Zvedněte nohy a chyťte si je pod koleny.“
Aha, tak tady porodní plán nefunguje, ale od čeho mám pusu, že… Říkám, že bych to raději zkusila v kleče a s manželovou pomocí se přetáčím do své oblíbené pozice na všech čtyřech.
Tři nebo čtyři kontrakce a dcerka je venku. Otáčím se zpátky na záda a dostávám ji na břicho. Tentokrát jsem naprosto při vědomí a všechno vnímám naplno. Je to nádherný pocit, přivítat vlastní dítě na světě a vědět, že jsem ho porodila JÁ, že ho ze mě nikdo nevymáčkl ani nevytáhl.
Dcera se narodila ve čtvrtek pár minut před desátou dopolední. Pupečník přestřihl manžel až po dotepání, mně po porodu placenty přišla zkontrolovat doktorka, která jen konstatovala, že šít není co. Následující 4 hodiny jsme s manželem a novorozenou dcerou strávili na porodním boxu, kam jsme dostali oběd a kam nám taky postupně přinesli všechny potřebné papíry k propuštění - musela jsem samozřejmě podepsat reverz za sebe i dítě.
Nenarazili jsme na žádný odpor, vyhrožování ani zastrašování, moje rozhodnutí odejít domů bylo plně respektováno. Jen doktor na novorozeneckém byl trochu arogantní a dával najevo, že se mu to nelíbí. Měl asi důvod, ale bohužel nám ho nedokázal (nebo možná nechtěl) srozumitelně vysvětlit, pochopili jsme až doma po konzultaci s naší pediatrou a Googlem.
Dcera i já jsme v naprostém pořádku a doma se pěkně sžíváme. A já děkuju personálu porodnice Milosrdných bratří, který mi u porodu pomáhal. Především za to, že opravdu „jen“ pomáhali a umožnili mi, aby porod byl skutečně můj a mojí dcerky.
Přečtěte si také
„Sedněte si, maminko.“ Trapas v MHD, po kterém pálím šaty a začínám cvičit
- Anonymní
- 27.05.26
- 2389
Vždycky jsem se považovala za ten typ holky, kterou by malíři v baroku milovali. Žádná vychrtlá modelka z přehlídkových mol, ale poctivý slovanský typ. Krev a mlíko, jak říkávala moje babička. Mám...
Kámoška nás přihlásila na běžecký závod. Stydím se jí říct, že to nedám
- Anonymní
- 27.05.26
- 801
Jsem mileniál. Takže když se kolem mě zvedla vlna běžeckého šílenství a můj Instagram zaplavily fotky vysmátých lidí v upnutých legínách s hashtagy jako runtastic nebo morningrun, věděla jsem, že v...
Máma tátu celý život podváděla. Myslela jsem si, že budu jiná, teď dělám to samé
- Anonymní
- 27.05.26
- 1970
Moje máma byla vždycky tak trochu „do větru“, jak se říká. Jako malá jsem to samozřejmě nevnímala. Myslela jsem si, že naši mají normální manželství jako všichni ostatní. Jenže čím jsem byla...
Manželka po porodu odmítá sex. Když jsem zmínil milenku, označila mě za vyděrače
- Anonymní
- 27.05.26
- 1596
S Danielou jsme měli vždycky krásný intimní život. Nikdy mezi námi v tomhle směru nebyl problém a patřili jsme k párům, které si byly opravdu blízké. Jenže všechno se změnilo po narození naší dcery...
Šéf mě po poradě psychicky znemožnil. Rozbrečela jsem se na záchodě
- Anonymní
- 27.05.26
- 2161
Myslela jsem si, že svou práci zvládám, i když jedu poslední měsíce úplně na doraz. Jenže po jedné poradě si mě šéf zavolal bokem a řekl mi něco, po čem jsem se šla okamžitě rozbrečet na záchod.
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 4670
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 2208
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 3144
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 2052
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 859
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...