Potrat? proč?

Ahoj holky, můj příspěvek je spíš takové zamyšlení nad několika články, na které jsem v poslední době narazila. Ráda bych znala váš názor. Nějak mi nejde do hlavy přístup některých maminek, které se léta těší na miminko, nadšeně oznamují světu, že na papírku z lékárny se objevily dvě čárky a pak při UZ nebo genetickém vyšetření zjistí, že dítě bude pravděpodobně downík  a vysněnou ratolest nechají připravit o život. Omlouvám se za tvrdá slova, ale není to tak? Život plodu budoucího dítěte už přece nepokračuje...

Jsem teď ve 36. týdnu. Miminko to je doslova vymodlené - pokud někdo z vás natrefil na pár mých příspěvků v diskusích, tak ví, že mám zdravotní problémy a nemůžu otěhotnět přirozenou cestou. Při té spoustě vyšetření, které jsme podstoupili, lékaři žádnou vývojovou vadu nezjistili. Ale i kdyby se tak stalo, určitě bych na interrupci nešla. Proč? I postižené dítě má přece právo na mámu a tátu, na život mezi lidmi. Je to taky člověk, sice „jiný“, ale přesto člověk. A své rodiče má rád. Neplácám jen tak, strávila jsem nějaký čas mezi dětmi a mládeží s Downovým syndromem, autismem atd. Nebylo to snadné, běhal mi mráz po zádech při představě, že by naše dítě mělo jednou podobný problém, ale zvládla jsem to. A s pomocí rodiny a přátel bych to zvládla určitě i u svého dítěte.
Vím, můžete teď namítnout - ne každý má tolerantní a milující rodinu a přátele ochotné pomáhat. Ne každý má dost síly starat se o postižené děti. Můžete říct, že je to právo každé matky rozhodnout se, jestli to dítě chce nebo ne. Ale já si myslím, že v dnešní době, pokud dítě nechci, beru antikoncepci. Pokud ho chci, mělo by to být zodpovědné rozhodnutí přijmout dítě takové, jaké je, a ne si vymýšlet… Chápu, že mohou nastat situace, kdy vady dítěte jsou neslučitelné se životem - ale děti „downíci“ žít mohou, a jak!
Nechci nikomu svůj přístup vnucovat. Jen bych chtěla, aby se ženy, které se chtějí stát maminkami, zamyslely i nad touto možností - přijmout dítě i s postižením. Jakožto věřící zastávám názor, že na život (důstojný život) má právo každý a že nikdo nemá právo ho nikomu brát.
Zdravím všechny, kdo to dočetli (y) až sem a přeju krásný den. Omlouvám se, jestli jsem někomu tímto příspěvkem zkazila náladu, ale potřebovala jsem to říct, napsat, sdělit.
 Eva

Přečtěte si také

S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme

S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
  • Anonymní
  • 15.09.26
  • 700

Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Lesina
9867
13.4.07 14:21

Chápu tvůj názor i tvé pobouření nad tím, že ne všechny postižené děti se narodí - ale myslím, že nemáš osobní zkušenost. Myslím tím dlouhodobou ryzí rodinnou zkušenost života s například mentálně postiženým. A přeji ti, abys ji nikdy neměla.
Sama ji mám a neodvažuji se říct, co je špatné a jen se modlím, abych nikdy nestála před podobným rozhodnutím. Člověk pak pochopí mnohé, změní se. A teprve pak je jeho názor opravdový.  

Vím, že nemám právo nikoho soudit.  

Lesina

  • načítám...
  • Zmínit
Lora
91
13.4.07 14:21

Naopak, Evo, tvé zamyšlení mne potěšilo, je málo takových hlasů. I já se občas v duchu podivuji nad lehkostí, s jakou někteří lidé rozhodují o potratu, s jakou samozřejmostí si řeknou: tak to nevyšlo, zkusíme to znovu od začátku. Myslím si, že žena nemá právo rozhodovat o životě či neživotě svého plodu v kategoriích chci-nechci, budu mít chuť - nebudu mít chuť se starat. Vím, rozhodování o potratu je vždy těžké ( takřka nemožné) a nikomu ho nezávidím. Je paradoxem lékařské vědy, že nás staví do situací, na které nemáme žádnou výbavu. Ale možná obdobně jako tobě, Evo, mi běhá mráz po zádech z úvah: šla bych určitě na potrat, protože já bych neuměla strávit  život péčí o postižené dítě. Jsme opravdu tak nezralí a povrchní? Lora  

  • načítám...
  • Zmínit
babetka333
9226
13.4.07 14:28

Ja si myslim ze to nemuze soudit nikdo, kdo to neprozil a neprala bych to nikomu. Ja osobne zadnou zkusenost s postizenym ditetem nemam, ale jak pises,  „kazdy ma pravo na dustojny zivot“, to je pravda, ale pokud je to dite mentalne postizeny, neumi se po:,–(it, najist se, nevi kde je, co je, kouka nepritomnym vyrazem a potrebuje peci 24 hodin denne, 365 dni v roce, tak to neni dustojny zivot ani trochu. To at se na me nikdo nezlobi, to nez tenhle zivot, to radsi zadny. Ovsem pokud se chce nekdo cely zivot na to dite divat, uzirat se bolesti, ze mu nedokaze pomoc, tak to jen klobouk dolu, pred jeho statecnosti a silou.

  • načítám...
  • Zmínit
maxik
5846
13.4.07 14:35

Ahoj Evo,  

je dobře, když jsou tyto věci říkány; od doktorů většinou člověk dostane jen nabídku toho „jednoduchého“ řešení - jedna z nevýhod tak pokročilé lékařské vědy. Zvláštní, že tyto diagnostické možnotsi a tento přístup k ještě nenarozeným miminkům s vrozenými vadami je zrovna v době, kdy je pro rodiče pečující o dítě s postižením k dispozici tolik podpory finanční od státu i odborné, informační, psychologické a nakonec i respitní od různých státních i nestátních organizací jako snad nikdy předtím.  

E.

  • načítám...
  • Zmínit
maxik
5846
13.4.07 14:43

Babetko - Nevnímala jsem to jako souzení, ale jako méně obvyklý pohled.I
I s takovými dětmi jsem pracovala, a věř, že i ony můžou žít šťastně a důstojně - ne podle našich parametrů, ale jejich - pokud jim je to umožněno. Ke každé těžké situaci v životě, a myslím, že se jim nevyhne zcela nikdo, se můžeš postavit různě: utéct z ní, pasivně ji akceptovat nebo ji aktivně přijmout a snažit se z toho dostat to nejlepší.   Konec konců, ani „zdravé“ děti, kterým dovolíme se narodit, nikdy nebudou takové, jaké je chceme mít, ale takové, jaké je Bůh, příroda nebo v co kdo věří stvoří - a pokud z toho při výchově a životě s nimi nevycházíme a nerespektujeme to, tak jim ubližujeme.  

  • načítám...
  • Zmínit
nezkusena_mamina
2689
13.4.07 14:56

Evo, napsala jsi to pěkně. Ale myslím, že je to pohled člověka věřícího, který ani nemusí (nevím či může) uvažovat o potratu. Ze svého okolí vím, že věřící lidé tyto těžké situace berou jako životní zkoušku, že to tak Bůh chce. Něco jiného jsou potraty z důvodu nechtěného těhotenství, to v dnešní době je spíš důsledek vlastní nezodpovědnosti.
Já sama mám 2 děti, u obou mi byla doporučena amniocentéza. Těch několik týdnů od oznámení špatných výsledků z krve do zjištění skutečnosti z plodovky bylo strašných. Člověk pořád uvažuje, zjišťuje si všechny možné informace, plácá se v tom, brečí, bojí se, nespí, pochybuje o sobě samém. Rozhodnutí ukončit těhotenství a vlastně tak zabít své dítě je strašně těžké a člověk si ho v sobě nese do konce svého života. Abych pravdu řekla, sama nevím, jak bychom se nakonec s manželem rozhodli, kdyby výsledky z plodovky byly špatné.  Když se na ty své drobečky dívám a pomyslím, že bych někdy dříve rozhodla, že je zabiju, tak se strašně stydím, ale tak to cítím teď, když vím, že jsou zdraví.
Mám kamarádku, která téměř celý svůj život prožila se sestrou s DS (zemřela v 23 letech) a její postoj k této věci je jasný, říká, že už nikdy nechce zažívat to, co denodenně viděla doma.
 Míša

  • načítám...
  • Zmínit
sandra
131
13.4.07 15:03

Jsem ráda, že se o tomhle mluví, ale sama mám rozporuplné pocity.
Naprosto chápu, že se na postižené dítě někdo necítí, a než ho odložit do ústavu, raději zvolí potrat. Myslím že záleží také na tom, jak strastiplnou cestu k miminku rodiče podstoupí. Pokud žena otěhotní vždy napoprvé a nikdy nezažila potrat, může brát těhotenství jako věc samozřejmou a pak, když problém nastane, může říct, zkusíme to znovu, příště už to vyjde. Znám spoustu žen, které nikdy neměly problémy s otěhotněním ani s donošením plodu a vyjádřili se, že kdyby náhodou to bylo postižené, bez váhání by to dali pryč a udělali nové zdravé miminko. Já jsem 2× potratila, není to moc, ale stačí to k tomu, že jsem si uvědomila, že dítě chci víc než cokoliv jiného na světě a to jakékoliv. V tomto jediném mám jasno. Kdybych věděla, že budu mít postižené dítě, dopředu bych se na to připravila a pak se o něj náležitě starala. Vím že jsou to odvážná slova, ale já bych prostě nedokázala žít s pocitem, že jsem své dítě zabila, nebo odložila. Ale pokud to udělá kdokoliv jiný, vůbec ho neodsuzuji. Manžel mi v těhotenství řekl, že by postižené dítě nikdy nechtěl. Pokud bych měla volit mezi dítětem a manželem, zvolila bych dítě. K tomuto všemu jsem dávno dospěla po dlouhých úvahách během svých dvou těhotenství a nikdy jsem svůj názor nezměnila. Naštěstí obě dcery jsou v pořádku a děkuji za to Bohu. Néé za to, že mě ušetřil rozhodování, protože v tom mám jasno, ale zato, že můžu s dětma prožívat plnohodnotný život a nemusím ho obětovat celodenní péči o postižené dítě.
Také je důležité, do jaké míry je dítě postižené, pokud nic nevnímá, je naprostý ležák a není naděje na zlepšení, pak to opravdu není život, ale utrpení pro něj i rodiče. Nevím, jestli jsou doktoři schopni říct předem, do jaké míry bude dítě postižené.
Takže závěr - já bych na potrat nešla nikdy, ale u druhých to neodsuzuji, každý má právo se rozhodnout sám.
Ještě  musím napsat, že nesmírně obdivuji rodiče, kteří se o své postižené děti starají, občas sleduji v televizi takové dokumenty  a jsem vždy dojata a stydím se, jaké blbosti řeším každý den a co všechno musí překonat oni.
 Sandra

  • načítám...
  • Zmínit
Ajjaa
3492
13.4.07 15:50

Tak tohle píšou vždycky ženy, které nikdy nestály před takovýmto rozhodnutím a nosí či mají zdravé děti a nemají ani potuchu o tom co člověk zažívá když se ho to konkrtétně dotýká a je mu sdělena tato diagnóza u jejího dítěte. Nesuď druhé dokud sama nestojíš před stejným rozhodnutím. Já sama jsem čekala takto postižené dítě, ale ne jen s Downvým syndromem, ale i s těžkou srdeční vadou. Vůbec si neumíš představit co žena v té chvíli prožívá a nejen v té chvíli. Nesu si to s sebou celý život. Je mi z tvého deníčku tak smutno, že se mi chce brečet, ale mám dvouletého chlapečka o kterého se musím postarat a nedat najevo, že mi právě chtěl někdo svými slovy ublížit.
Jak jednoduché odsoudit něco co se tě vůbec netýká a hlavně když neznáš souvislosti a další nevyléčitelné nemoci tak často spojené s downovým syndromem, které se prokáží již v těhoteneství.  

A.

  • načítám...
  • Zmínit
babetka333
9226
13.4.07 15:55

Ja taky nikoho nesoudila, jen jsem rekla svuj nazor a posoudit, zda si nechat nebo nenechat postizene dite, mohou jen ty, kterych se to tyka.
Ja bych to jen nenazyvala „zabitim“ …

  • načítám...
  • Zmínit
Lesina
9867
13.4.07 15:56

Kvůli všem, kdo to prožili jsem dost váhala s vydáním článku. Ale možná někdo pochopí, že to opravdu není tak snadné, jak to na první pohled vypadá.  

L.  

Omlouvám se všem, komu způsobilo mé rozhodnutí článek pustit bolest. Ale necítila jsem úmysl ublížit, jen upřímný názor maminky, která nemusela projít těhotenstvím nebo životem s dítětem s vážným handicapem.

  • načítám...
  • Zmínit
RADULKA
860
13.4.07 17:15

Ahoj,
ja myslim, ze kazdy ma pravo na nazor a kazdy se muze rozhodnout, jestli postizene dite chce nebo nechce a my bychom nemeli nikoho soudit.
Nestala jsem pred touto situaci, nikdy bych ji nechtela resit, ale nerikam, ze jsem nad tim nikdy nepremyslela. Vzdycky mi ale na mysl tanula otazka, a kdo by se o me postizene dite staral az bych tu nebyla.....  

R.

  • načítám...
  • Zmínit
Jiitulle
213
13.4.07 17:33

Já si myslím,že rozhodnutí je na každé mamině.Můj brácha je postižený.Nemá tělesnou vadu,ale má myšlení na úrovni malýho děcka.Prostě se musí o něho pořád někdo starat.Je mu 35 let.Nám to nevadí,prostě jsme to vzaly jako součást života.A jsem připravená na to se o něho postarat,až budu muset.I mýmu manželovi jsem to řekla.tak v tom problém není.
Ale horší je přístup okolí.Nedovedete si představit jak dokážou být lidi zlí.Někteří se dívají hrozně opovrhlivě.Hlavně ti,kteří to nezažily.A těch je většina.Když jsme byly s bráchem malý,tak i ostatní děti se mu posmívaly.Já to tenkrát strašně těžko nesla.
I dneska,když už je „velkej“,tak je odkázanej na mou mamku.Byl dlouho bez práce.Strašně těžko se hledá pro takový lidi zaměstnání.Ted se naštěstí jedna práce našla.Ale mamka se bojí,aby se tam nenašel nějakej blbec,kterej mu bude ubližovat,a zvedat si na něm sebevědomí!V minulosti se to už stalo.
Takže závěrem chci říct,že samotní postižení berou život celkem v pohodě,oni si prostě žijí svým životem.Ale více trpí rodina,kvůli hroznýmu přístupu některých lidí.Já sama nevím,jak bych se rozhodla,kdyby mě řekli,že budu mít postižený dítě.Vzhledem k tomu,že by to byl „vymodlenej“ tvoreček.....,doufám,že se nebudu muset takhle nikdy rozhodovat.

  • načítám...
  • Zmínit
Zuziky
17878
13.4.07 18:01

Ahojky!
Potrat je vrazda- tohle jsem si vzdy myslela…jenze pak jsem otehotnela podruhe, vysly spatne vysledky screeningu v prvnim trimestru, pak i ve druhem trimestru (ty opravdu hodne spatne), ja sla na odber plodove vody a najednou prede mnou byla dlooouhatanska doba cekani na vysledky- uvazovala jsem porad- co kdyz..? Co budu delat? To miminko mozna bude zit stastny zivot, ale co my kolem? Jsme na to pripraveni? Muzu to udelat starsimu synovi? Muzu to udelat sobe? Mit taaak obrovitanskou zodpovednost za nekoho, kdo se treba nebude v nasi hnusne dobe umet branit? 
nasztesti jsem to nemusela resit definitivne-mam krasneho a zdraveho chlapecka- dekuju Bohu. Ale nikoho za tohle rozhodnuti neodsuzuju…Za interupci jen proto, ze se mi momentalne dite nehodi ano- to je pro me stale vrazda…ale rozhodnuti o zivote ci nezivote postizeneho ditete- to uz dle meho je malinko jinde…
Zuzka a lumpici

  • načítám...
  • Zmínit
Verunka
574
13.4.07 19:19

Víš, ono se ti to hezky píše když jsi takovéto rozhodnutí nemusela řešit, já bohužel ano.

Ono je něco jiného se o to dítě starat v ústavu, nebo kde jsi se o ně starala, a jiné je to pokud jsi s ním 24 hodin denně. Pokud víš, že na to nemáš a ani nechceš celý zbytek života být odkázaný jen někomu sloužit, a vím že těmto lidem opravdu sloužíš, tak je lepší to raději v začátku ukončit.

Neodsuzuj nikoho , že nechce mít dítě které je i v 50-ti letech dítětem. A tyhle děti jimi jsou celý život. Pokud ty chceš, tak je to jen a jen tvoje volba.

Já jsem jedna z těch která si miminko s Downovým syndromem nechala letos v lednu vzít. Víš, je mi jedno zda mě odsoudíš, stejně jako bych mohla já kvůli tvé víře a nikdo tě neodsuzuje, ale tvým článkem jsi mě opravdu hodně urazila.

Šárka

  • načítám...
  • Zmínit
PeZa
2257
13.4.07 19:38

Ahoj, i mě vyšli screeningové testy špatně a taky jsem tři týdny čekala, jak to dopadne..Je to spusta času na to, aby sis uvědovmila, jestli mimi, které bude postižené chceš nebo ne. Já jsem byla těhotná poprvé, poprvé jsem zažívala ten radostný pocit z rostoucího bříška, ale také jsem poporvé pochopila, že ho moc chci a přišlo mi strašně nespravedlivé, že třeba já budu ta, co bude mít nemocné dítě..Ale jednu věc jsem věděla..Neměla jsem na to..Na to, abych se bála nejenom reakce okolí, ale i sebe, že se jednou za to budu nenávidět..Za to, že jsem nemohla porodit zdravého chlapečka nebo holčičku, na to, že jsem se o něj nemohla postarat tak, jak by potřeboval. Vím, že každá maminka má v sobě tu svojí vnitřní sílu a vím, že je to volba každé maminky, ale je to jen a jen na ní, jestli se tak rozhodne, protože ostatní jí třeba odsoudí, ale pak se pomalu přesunou do svých domovů a nechají jí samotnou a už se víc nezajímají..Je to můj názor, nikoho neodsuzuji ani za jednu z variant, ale je dobré vědět, že vychovávat dítě třeba s Downovým syndromem není zátěž jenom pro matku, ale zatíží to celou rodinu a na hodně dlouhou dobu. Někoho to moc a moc posílí, tomu opravdu tleskám a ze srdce přeju, ale někdy se díky tomu rodiny rozpadnou a to si myslím, že pak je o to smutnější, ale i to se stát může. Všem pěkný den Petra

  • načítám...
  • Zmínit
Inkah
755
13.4.07 20:14

Ahoj všem,
ráda bych se podělila o svůj názor a zkušenost. Několik let pracuji každodenně se zdravotně postiženými. Většinou s dospělými po úraze, ale také s dětmi, které jsou tělesně i mentálně postižené od narození. Vidím (a jsem si jistá, že nevím o všem), jak náročná je o ně péče, znamená to starat se o ně 24 hodin denně a to po celý život, spousta z nich si na nikoho cizího nezvykne a vyžaduje hlavně péči matky, která si tak těžko „odpočine“ třeba i jen na pár minut, aby nabrala síly na další péči. Je to psychicky a později, když dítě vyroste, i fyzicky náročné. Přestavte si, že se máte tahat třeba s patnáctiletým dítětem, které váží 50 kg - ne jednou za den na vozík a večer do postele, ale několikrát denně… Znám postižené, kteří nemluví, jen vydávají zvuky, s nikým cizím se nedomluví, sami se nenají, nenapijí, nedojdou na WC, musíte je přebalovat do dospělosti atd.  

Protože péče o takto postiženého je většinou na matce, myslím si, že matka má právo rozhodnout, jestli bude schopná se o takové dítě a později dospělého postarat nebo ne. Pokud jde o mě, možná bych to zvládla, ale 100% si tím jistá nejsem. Hlavně se ptám, jaká je kvalita života postiženého? Ne moje, ale jeho. Něco ve mně mi říká, že na to nemůžu a neumím odpovědět, že mi na to může odpovědět jen ten postižený, ale jak? Myslím si, že to závisí na mnoha faktorech a na dané situaci. Obdivuju všechny, kteří se denodenně o postižené starají, současně neodsuzuju nikoho, kdo si na to „netroufne“ a raději zvolí potrat.  

Sama jsem potratila 3×, miminko jsme moc chtěli, vždy za mě rozhodla příroda a doufám, že se nikdy takto rozhodovat nebudu muset…
Mimochodem, nevím, jestli se to tak někde prezentuje nebo kdo o tom tady psal, ale spousta rodin postižených potřebuje mnohem víc finančních prostředků na pokrytí potřeb o péči postiženého, než se v současné době poskytuje.  

Hezký večer všem
Inka  

P.S. Vím, že nepíšu o Downově syndromu, ale chtěla jsem se podělit o další pohled na postižené (i když jiným onemocněním).

  • načítám...
  • Zmínit
Ajlili
380
13.4.07 20:27

Ja bych tohle pochopila, ne kazdy se dokaze predstavit jak narocna a smutna je pece o postizene dite. Malokdo bez osobni rodicovske zkusenosti si dokaze predstavit jake to je. Ja take ne, ale na potrat bych nesla, je hodne moznosti jak se o dite postarat a nezabit ho. Me mrzi zivoty vsech miminek, ale hlavne asi tech zdravych, ktere si nekdo ustouchne a pak kdyz se mu to nehodi tak jde na gyndu a proste si to necha vzit. Vzdyt kolik maminek prislo o deti pri spontannim potratu, kolik slz a bolesti je to stalo. A kdyz nekdo muze mit zdrave dite ale zrovna se mu to nehodi, to je vic nez k placi.

  • načítám...
  • Zmínit
maxik
5846
13.4.07 20:36

Inkah - asi myslíš mě, psala jsem, že dnes jsou podmínky a podpora nejen finanční  pro rodiny s dítětem s handicapem lepší než kdykoli předtím v minulosti,  za tím si stojím.  

Taky hodím pohled z jiné strany: Už jsem to kdysi na emiminu zmiňovala; pracovala jsem před mateřskou mj. na speciální škole, jednou došla do 9. třídy, kde bylo jaksi „divně“ - po chvilce mlčení někdo vypálil otázku, jestli si myslím, že když někdo čeká postižené dítě, tak má jít na potrat. Nakonec z nich vylezlo, že kolegyně v předchozí občance probírala těhotenství, interrupce atd. ne právě citlivě vzhledem k tomu, koho měla před sebou: byly tam děti s DMO, ale i s vrozenými vadami, z nich některé by byly indikací k potratu. Vykládat v takové atmosféře něco o následcích 2. světové nemělo cenu, tak jsme se bavili o prenatální diagnostice, co jde zjistit a co ne, možnostech co pak atd. A pak to jedné holčině seplo - Takže kdyby to mamka věděla nebo nechtěla, tak tu nejsem.A já se dívám na patnácti-šestnáctiletou holku, hubatou, s vlasy do půl zad - a co jí chcete říct?  

Holky, které jste to musely řešit, nemyslím, že by vám sparkling chtěla ublížit nebo vás zranit, je to pohled na věc z jiné strany.

  • načítám...
  • Zmínit
nat02
2786
13.4.07 21:27

Chtela bych jen rict toto. Kazda matka ma pravo se rozhodnout v takto tezkem okamziku o tom, jestli je ci bude schopna se starat o dite s tezkymi vrozenymi vadami. Osobni zkusenost nastesti s takovym to rozhodnuti nemam a rada bych vyjadrila soucit vsem maminkam , ktere se musely s touto zivotni zkusenosti poprat.  

Myslim, ze nikdo kdo ceka miminko a v prubehu tehotenstvi zjisti jak moc je postizene neni vinny svou volbou prerusit tehotenstvi. Mam pocit, ze tyhle maminky si nesou ty zivotni jizvy s sebou a ze jsou porad cerstve a sypat jim sul do ran jednoduse neni fer.  

Nat  

  • načítám...
  • Zmínit
Petula_
868
13.4.07 21:43

Ahojte,
každá maminka má právo se rozhodnout, zdali dítě chce či nechce donosit… Na začátku či zhruba uprostřed …
Ale o tom jsem nechtěla psát…
Ono by možná velmi pomohlo, kdyby se zdravotně postižení dostali více do společnosti (nejsem zdravotník, takže neznám možnosti)… Stručně řečeno … Znám tisíc druhů lidí, od svatých po zločince, od abstinentů po feťáky, mluvky, blbce, odborníky, vědce… Ale neznám „zdravotně postižené“ … Samozřejmě - mohu patrně navštívit a pomoci někde v domově či ústavu, ale o tom nemluvím… Prostě mi neustále není jasné, proč takovéto lidi nepotkávám … Bydlela jsem v Brně, na Vysočině, v Ostravě a okolí, cestuji … ale ti lidé se nějak nevyskytují … Potkávám třeba slepé lidi, umím se k nim chovat, dokážu jim alespoň relativně usnadnit miliontinu života, ale to je tak asi jediná skupina…
Asi je to o to špatných zkušenostech, o lidské netoleranci, o zlobě a nenávisti, proč nejsou mezi námi… Dle mého je to škoda. Já bych je třeba ráda poznala i s mým dítkem… A uměla bych ho naučit, že i tací jsou lidé…
Myslím, že kdyby se obecně postižení lidé mohli pohybovat více mezi námi a my měli možnost je poznat… Alespoň trochu nahlédnout do toho jejich světa… Pak by ten náš náhled na téma tohoto článku byl možná trošku jiný…
To je asi vše, přeji hezký večer !
 Peťula

  • načítám...
  • Zmínit
kkatus
1230
13.4.07 21:54

Ahoj.

Zaujimavy clanok, ale aj ja si myslim, ze  dost ublizujuci…som jedna z tych, ktore pred podobnym rozodnutim nestali a ani si nedokazem predstavit aka velka bolest to musi byt pre zenu, ktora sa musi rozhodnut. Vlastne moze rozhodnut aby som bola presnejsia…

Mam k tomu dva priklady zo zivota.
Veriaca mamicka lekarka… na utz uz v 12 tyzdni tazke poskodenie plodu, po amniocenteze a dalsich UTZ vysledky hovorili, ze dieta bude fyzicky aj mentalne velmi postihnute. Matka sa rozhodla ze si ho necha za kazdu cenu.
Bola som pri porode…cisarsky rez, lebo dieta malo take poskodenie, ze by sa normalne neporodilo. Matka aj otec po porode vyhlasili, ze im nikto nepovedal ze to bude AZ tak zle a dieta par tyzdnov zomieralo v nemocnici. Bez rodicov.

Druhy priklad. Matka 3 deti, diabeticka. Otehotnela, pretoze nebrala antikoncepciu. Lekari jej povedali, ze tehotenstvo je velmi rizikove pre nu aj pre dieta, riziko hraniciace so smrtou a doporucili jej potrat. Nesla. Pri porode zomrela ona aj dieta. Otec zostal sam s tromi malymi detmi…

Podla mna oboje zbytocna tragedia a trapenie.

Tak skusme nebyt zle na tie zeny, ktore vzali NA SEBA velke a viem takmer na 100% ze CELOZIVOTNE trapenie a urobili toto rozhodnutie.  Ako velmi ich to musi boliet… 
 k.

  • načítám...
  • Zmínit
Jiitulle
213
13.4.07 22:28

Petulo,oni mezi náma jsou,ale ti méně postižení,na kterých to není až tak poznat.Já jich pár znám.Ti více postižení jsou většinou v ústavech,protože někteří lidi jsou zlí a dívají se skrz prsty.My máme u nás v práci jednu trochu slabomyslnější ženskou,a můžu říct,že polovina lidí si jí vůbec nevšimne,někteří se jí posmívají a jenom zlomek lidí s ní prohodí pár slov.Oni stejně žijí ve svým světě.A možná jim je někdy líp než nám,protože nic dlouho neřeší.A mají míň starostí.

  • načítám...
  • Zmínit
Fazole
2172
13.4.07 22:34

Přečetla jsem si tady různé názory, všichni mají svým způsobem pravdu, ale… Přijde mi, že se nezmínila jedna věc, kvůli které byl možná tento deníček taky napsán. A to, že lékaři , zdá se mi, často nedávají matce příliš na vybranou, jednají, jako by to byla hotová věc. Mám mladého, milého gynekologa,  a když mi vyšel špatný screening a posílali mě na plodovku, kulantně zahlásil: „a v případě poškození se těhotenství prostě ukončí“. Co je to za formulaci, proboha? Neberu nikomu právo na zhodnocení vlastní situace a rozhodnutí, ať už je jakékoli, ale štvě mě to přesvědčení, s jakým se lékaři k podobným situacím a priori stavějí.

  • načítám...
  • Zmínit
Munz
86
14.4.07 00:17

Ja osobne považujem za šťastie, že žijeme v krajinách kde je potrat povolený a každá žena u nás má právo na rozhodnutie. Nie som zástancom potratu používaného namiesto antikoncepcie, ale práve v prípade ťažkých vývojových chýb alebo aj DS, si myslím, že len žena, ktorej sa to týka sa má rozhodovať, pretože práve ona sa bude starať (celoživotne) o to dieťa. Ja sama mám zdravú 2ročnú dcérku, zažila som radosť s rastúceho bruška (tiež som vďačná za to, že je zdravá každý deň), ale v prípade ďalšieho tehotenstva a zistenia DS by som neváhala ani sekundu a išla by som na potrat. Mne zas nejde do hlavy, že by ma mal preto niekto odsudzovať .Samozrejme sú ženy, ktoré by za žiadnu cenu nepodstúpili interupciu a chcú si postihnuté dieťa nechať, tiež je to len a len ich voľba na ktorú majú právo.
Stále si neviem predstaviť tú bolesť, ktorú by som cítila pri pohlade na MOJE dieťa, ktoré trpí či už fyzicky (napr. pri častých operáciách) alebo psychicky (práve pre ten odmietavý prístup okolia, alebo keď si uvedomý, že je veľmi odlišné), a snáď najviac by ma trápilo, kto by sa oňho staral ,keď  tu ja nebudem. Mám právo žiadať od svojej zdravej dcéry aby prevzala náročnú starostlivosť o postihnutého súrodenca v dospelosti? A to len preto, že JA som sa tak rozhodla a nie ona. Myslím si, že starostlivosť o postihnuté dieťa, je vždy na úkor rodiny, či toho zdravého dieťaťa. Takže všetky sme iné  a každá z nás má právo na svoj názor, a keďže medicína je na takej úrovni, že vieme už počas gravidity, či je dieťatko zdravé, len možeme byť rady, že máme aj takúto možnosť a nikto nám to nezakázal a dúfam, že ani nezakáže. A nakoniec, ľahko sa medituje nad niečím , čo sa nás osobne netýka.....
Každému želám veľa zdravia a radosti z ich detičiek, 
 Kati

  • načítám...
  • Zmínit
lamvinek
729
14.4.07 06:16

Ahoj holky já přidávám taky svůj názor.Já před podobným rozhodnutím stála.O vánocích 2004 jsem byla v 16. týdnu svého třetího těhulkovství.Předchozí dvě nám přinesly dvě zdravé dcery,v tom třetím bylo vše v pořádku až do vyšetření krve na Downuv syndrom.Byla pozitivní, pozvali nás na genetiku dva dny před vánocemi.Při přečtení dopisu jsem se v práci zhroutila.Všichni mě uklidnovali, že to bude dobré.Ale ten okamžik je strašný každý se s tím musí poprat sám.
Já měla na pomoc jen Boha, doma mě posílali na potrat, manžel váhal jen já jsem věděla, že své dítě obhájím. Řekla jsem , že to nepřipadá v úvahu, že pokud je to tak tak at.Na amniocentézu jsem nešla, nač riskovat když jsem byla rozhodnuta přivést dítě na svět.
No psychicky mi občas bylo moc těžko, ale prostě bych toho človíčka nedokázala zabít.
Naštěstí se nám díky Bohu narodila zdravá holčička Zuzanka.
Všem bojovnicím přeji hodně sil ke správnému rozhodnutí, ktérého by pak nikdy nelitovaly.
 Barča

  • načítám...
  • Zmínit
stef
1364
14.4.07 08:32

Taky přidám svou zkušenost. Taky nám byla doporučena amniocentéza, kvůli nálezu cyst na mozečku ve 20.týdnu. Mé těhotenství bylo vytoužené a dlouho očekávané. Výsledky nakonec dopadly dobře, teď jsem ve 32.týdnu a na naši holčičku se nesmírně těšíme. Přesto nedokážu říct, jak bychom se rozhodli, kdyby to dopadlo špatně. Bylo to dlouhých 14 dní. Jen chci podotknout, že nevěřím, že je tohle rozhodnutí pro někoho snadné. A taky se neodvažuji nikoho soudit.    

  • načítám...
  • Zmínit
Kaede
613
14.4.07 10:32

Sparkling, je pravda, že downíci můžou být báječní lidé, můžou se radovat ze života, to máš určitě pravdu. Ale taky s sebou mnohdy nosí kříž těžkých vrozených vad a někteří jsou hodně nemocní. Sama jsi psala, že ti běhal mráz po zádech při představě, že by se ti downík narodil. To prostě mluví za vše. Dovedeš si představit, že by to asi nebyla procházka růžovým :,-(em, že jo. Jenomže ty tvoje úvahy jsou náramně jednoduchý. Tobě nikdo během těhotenství neřekl, že budeš mít postižený miminko. Nemusela jsi procházet mučivým rozhodováním, jestli pokračovat nebo ne. Vůbec nevíš, jaký to je a přeju ti, abys před podobnou volbou nikdy stát nemusela.

Námitka, že ne každý má dost síly se postarat se o postižené dítě je naprosto legitimní a pokud přístup tvůj nebo pana poslance Karase způsobí, že žena jej bude nucena donosit a porodit, může se stát, že jej nepřijme a zničí tak život nejen sobě, ale i tomu dítěti. A kdepak je ten důstojnej život, o kterým jsi psala? Pokud matka po těžkým rozhodování řekne, to nezvládne, co jí chceš vyčítat? Na to se nedá říct vůbec nic.

Ta tvoje poznámka, že mám brát antikoncepci, když nechci podobný dilema riskovat, ta mě namíchla ze všeho nejvíc. Kdo jde do těhotenství s tím, že nedopadne dobře?? Nikdo - a na světě se rodí miliony zdravých miminek. To, že některá žena má tu obrovskou smůlu, že ji lékaři postaví před šílenou volbu, jestli si to svoje milovaný miminko nechá nebo ne, tomu já neříkám „vymýšlení“. A řeknu ti, že tohle od tebe bylo, milá sparkling,  mimořádně hnusný.  

K, která pořád kroutí hlavou nad tím, jak některým věřícím naprosto chybí schopnost empatie.

  • načítám...
  • Zmínit
Mamuldinka
21
14.4.07 13:42

Mně dali v ordinaci leták, proč mám podstoupit odběr krve na zjištění vývojových vad. Odběr jsem odmítla a paní doktorka byla na mě hodná, jen potřebovala kvůli genetikům můj podpis do karty, že jsem to odmítla.
Na tom letáku bylo napsáno: „Buďme humánníˇ(zjištěme postižené a odstraňme je), abychom nemuseli později hledat alternativy.“ To je ale dokonalá lež.
Humánní je naopak takové dítě si ponechat, a ne mu zabránit v životě a vývoji a odmítnout s ním sdílet jeho strasti a radosti. Ty radosti bych zdůraznila. To do toho letáku psal dokonalý zabedněnec, který se neumí vcítit do duše postiženého. I postižení jsou rádi na světě a vděční za život. Mnohdy až díky svému postižení si uvědomí on a ti okolo něj hloubku a kvalitu, jaký život může mít.
Proto je potřeba mít k postiženým lidem respekt, a ne je pro jejich nepohodlnost odklízet z cesty.
Lékařská věda ale není všemocná, a někdy u plodu postižení neodhalí.  

Možnost potratu bych ponechala pouze pro ty, kteří se k němu informovaně rozhodnou, když zváží pro svou situaci obě varianty a všechna pro a proti. Nenabízela bych jej automaticky, jako je to třeba v tom letáku.

  • načítám...
  • Zmínit
Majčus
356
14.4.07 15:11

Souhlasám, se všemi které Ti napsaly, že každý má právo rozhodnout se sám, zda si miminko s postižením nechat či ne, soudit budeme moci, až si sami něčím takovým projdeme a vyřešíme no jak si psala, tak že si miminko necháme, nemyslím si ale, že by maminky, které tímhle děsivým rozhodováním prošli, procházejí a ještě projdou měly být za něco souzeny, co si potom myslíš o těch které své dítě zabijí ještě dřív než se vůbec dovědí zda bude zdravé či ne, prostě jen proto, že dítě nechtějí nebo se jim to nehodí. Jsem svobodná matka mám zdravého krásného ročního chlapečka, za nic bych ho nevyměnila, ale vím jak moc těžké je rozhodnout se zda jsem schopna se sama postarat o dítě.
Všem maminkám, držím palce aby se dověděli, že jejich miminko je v pořádku a doufám, že ty co se to bohužel nedovědí budou mít kolem sebe chápající a milující okolí ať už se rozhodnou jakkoli

  • načítám...
  • Zmínit
Epi
826
14.4.07 19:21

Nezlob se, ale chtěla jsem se zeptat, jestli máte v rodině někoho, kdo vychovává postižené dítě. Já před takovými lidmi smekám, kteří to dokážou. A dost mě vyvádí z míry, tvůj optimismus pečovat o postižené dítě.
Sama jsem z rodiny, kde se narodil bratr se svalovou dystrofií, kterou diagnostikovali v 10 letech jeho věku. A můžu ti říct, že nepřeji nikomu, aby ho tohle potkalo. To starání a péče, to bylo asi to nejjednodušší.
Ta hrůza, že by se to stalo i mně, je nepředstavitelná. A vžij se do toho, že by jsi byla člověk, který se narodí s toutou nemocí. Kolikrát bratr říkal, jak je to nespravedlivý, že nám /sourozencům/ nic není a že ví, že stejně umře. Protože mozek nezůstal zaostalý, ale plně funkční, jen svaly odumíraly . A ted si vyber? A koukej na umírající a bezmocný dítě?
Dostal sice život, ale co z toho měl??????

  • načítám...
  • Zmínit
Ulrika
563
14.4.07 22:53

Ahojky, můj názor je takový, že dokud člověk neprožije něco sám, nemůže se vžít do pocitů nebo důvodů někoho jiného (i když si myslí, že může). Poučila mě nedavná zkušenost. Umřelo mi donošené zdravé miminko prakticky při porodu a ze všeho nejvíc mě deptaly reakce některých kamarádů typu „vím jak ti je“. Ale nikdo to neví, dokud to neprožije. A s potratem je to stejné - dokud člověk není nucen se sám rozhodovat, může si tisíckrát myslet, že by to sám neudělal, ale kdyby přišlo na lámání chleba, může to dopadnout úplně jinak.      

  • načítám...
  • Zmínit
zuzanag
752
14.4.07 23:01

Taky souhlasím se všemi co psali, že každá žena-matka má nárok se rozhodout… já tohle naštěstí nemusela ani u jednoho ze svých 2 dětí řešit, ale jsem si téměř jistá, že pokud by bylo podezření na DS a nebo jiné postižení či vadu, tak bych šla na potrat… bavili jsme se o tom i doma s manžílkem… Nedovedu si vůbec přestavit, že bych porodila postižené dítě… tohle bych určitě nezvládla. Takže odsuzovat někoho, že se takhle rozhodl je podle mě hrozné a ještě u veřících lidí, bych čekala víc tolerance. i když chápu, že potrat je pro věřící asi nepředstavitelný.

A všem maminkám, které si i přes špatné výsledky testů miminka nechaly přeju plno sil a velice je obdivuji.. stejně jako ty, které volily variantu přerušení těhotenství. A chápu, že tohle si ponesou po celý život.

  • načítám...
  • Zmínit
Ulrika
563
14.4.07 23:36

Promiň mi tu otázku, ale proč si myslíš, že se lidé rozhodují k potratu s lehkostí?

  • načítám...
  • Zmínit
alda
291
15.4.07 00:09

K zaslepenosti věřících co se týče interupcí se raději vyjadřovat nebudu, to je hrázení hrachu na stěnu.

Co mě na článku ale opravdu dojalo je ta kýčovitá fráze o „důstojném životě“ na které mají postižení právo. Mám  bratrance, který je těžce postižený, jeho nemoc se s ním vleče od ranného dětství a o důstojném životě se nedá mluvit. Spíš se dá mluvit o utrpení - jeho a celé rodiny. Léta je v příšerných bolestech, léky, které na bolest pobírá mu ničí všechny možné orgány v těle, každou chvíli mu něco přestane fungovat a on skončí v nemocnici. Vypadávají mu vlasy, chvílemi nevidí, pak zase neslyší, je na vozíku. Pro jeho maminku a pro všechny okolo je strašné se muset dívat na to jak člověk, kterého mají rádi už mnoho let denně trpí v bolestech a všechny čas od času napadne, že den kdy ty bolesti skončí, bude pro všechny vysvobozením.
Je mi jasné, že odpověď věřících by byla cosi o tom, že nás bůh zkouší a podobné nesmysly. Schválně to zkusím říct příště tetě až mi zase bude plakat do telefonu, že její syn prokřičel tři dny bolestí.

  • načítám...
  • Zmínit
monicka-S
1406
15.4.07 11:32

Ahojky všichni  

Je vidět, že článek napsal někdo,kdo před takovým rozhodnutím nestál -ptám se, kde ja sakra bůh, když dokáže dovolit stvořit takového človíčka. Tímto se nechci nikoho dotknout sama zastávám názor ať se rozhodne každý podle svého svědomí. Ano postižení lidé jsou „možná“ spokojení ve svém světě, ale o čem ten svět je když jehop rodina, okolí se o něj musí 24 hodin denně plně věnovat a co potom až tu rodiče nebudou????  

Mě vyšly všechny testy na 1* a pak se mi narodila dcera, která neměla mozek a já musela čekat půl roku na její smrt a vysvobození. Ano kakala, čůrala a dýchala, ale byla na morfiu a jen tiše čekala až to její tělíčko nezvládne:-(   Byla vytoužená a očekávaná 7 let.  Jediné co jsem si říkala, že lepší smrt než celoživotní postižení.  

Asi ano měly by tyto články vycházet jsou o životě, ale mě třeba dost ublížil a i když je to už 3 roky tak mě zase sakra rozplakal :-((((((     

A bůh - stále nevím co si mám myslet???!!!!!     I když chce se mi říct Díky Bohu, že tento stát  je normální a povoluje potraty  

Všem přeji, aby se nikdy v životě nemusely takto rozhodovat a měly to nejpevnější zdravíčko  

Monika

  • načítám...
  • Zmínit
majka11
236
15.4.07 12:28

Už dva dny si čtu komentáře ke článku od Sparkling, dnes mi to už nedalo a píšu ijá. Mnoho let jsem pracovala v USP s mentálně postiženými a to i s těžce postiženými ležícími a tak si to alespoň částečně dovedu představit. Nikdy !!!!!!!bych si netroufla někoho soudit když já to rozhodnout nemusela. A troufám si říct, že nevím kde k tomuto souzení našla odvahu Sparkling. Buď ráda , že ty sis to rozhodovat nemusela a neubližuj svými soudy těm, které musely!!!!Článek si sice napsala, ale na reakce na něj již neodpovýdáš, tedy pokud jsem dobře četla, a to samo o sobě něco ukazuje.AŤ tvé těhotenství dobře dopadne.

  • načítám...
  • Zmínit
Ajjaa
3492
15.4.07 13:49

Už jsem do tohoto deníčku více nechtěla psát protože žádná sparkling, která navíc vůbec neví o čem píše a soudí mi za to nestojí. Jen jsem chtěla poděkovat těm ženám - maminkám, které nikdy nestály před podobnou situací, neprožily tolik bolesti, stesku a prázdnoty, že neodsuzují nás, které si tímto prošly. Jsem ráda, že jste a přeji všem aby jejich děti byly zdravé.  

Moje holčička by měla pravděpodobně dneska tři roky a je mi velmi těžko a smutno.  

A tobě sparkling nepřeju nic zlého jen příště víc uvažuj než něco sepíšeš. Několika maminek včetně mě jsi se nehezky dotkla. Buď ráda, že jsi nikdy nebyla na našem místě. A pokud by ses ty dokázala dívat jak tvému dítěti s downovým syndromem pořád dokola operují srdíčko způsobují bolest a nemohla jsi mu nijak pomoct tak nevím.  

A.

  • načítám...
  • Zmínit
Bibina
741
15.4.07 16:21

Já jsem nejšťastnější, že jsem před tak šíleným rozhodnutím nikdy nestála, a je mi strašně líto maminek, které si něčím takovým musely projít. Nechtěla bych to rozhodovat ani za nic, i když si myslím, že pokud bych měla mít „downa“, tak bych šla na potrat. Protože podle mě tihle lidi nevedou plnohodnotný život, navíc mít v rodině takto postižené dítě je zatěžující pro celou rodinu, a svojí dcerce bych nechtěla ztěžovat život takovým sourozencem. Na druhé straně chápu ženy, co si takové děti nechají, protože je prostě chtějí. Ale zase je to jejich rozhodnutí, ony budou zažívat všechna pro a proti.
Rozzuřil mě třeba názor jednoho mýho známýho, který říkal, že kdyby byl ženská, tak kdyby čekal postižený dítě, šel by hned na potrat. Ačkoli mám názor stejný, tak přece jenom chlap neví, jak je to těžký, když něco v sobě žena nosí čtyři měsíce, miluje to maličký, těší se, podřizuje tomu celý svět a svůj život a najednou to má dat pryč. A to stejný si myslím o tomto článku. Pokud autorka nic takovýho nezažila, nemá právo na jakýkoliv soudy. Bohužel věřící lidi k tomu mají nejblíž.

Je dobře, že máme právo svobodné volby. Nedovedu si představit zemi, kde striktně zakážou veškeré potraty, třeba i ze zdravotního důvodu. (Myslím, že v Polsku se o tom živě diskutuje). Zajímalo by mě, jak potom ten stát bude zajišťovat život postiženým lidem, to ale bude sociální politika !

Bibina

  • načítám...
  • Zmínit
Kacha
661
15.4.07 19:12

Lesina - Ahoj, vubec se s tim netrap. Jen to jen nazor. A myslim, ze nejsem sama, kdo ti za publikovani vsech nazoru podekuje. I kdyz s timto clankem hrube nesouhlasim a myslim si, ze je plny naprostych blabolu a autorka nema absolutne poneti o cem si to dovolila psat.

Jsem jedna z tech, kdo to rozhodnuti musel podstoupit, mozna si vzpomenete na nedavny clanek. Dneska je to dva mesice od ukonceni meho tehotenstvi pro DS a verte mi, ze jsem ani jednou nezapochybovala. Udelala jsem spravne a jsem si tim opravdu jista. Nakonec i pitevni zprava mi to po case potvrdila. Muj chlapec mel dalsi postizeni neslucitelne se zivotem, takze by pravdepodobne okamzite umrel. I kdyby to byl jak autorka pise „jenom downik“ nenechala bych si ho. A to jen a jen pro to, ze ja sice mam zodpovednost ale nemam pravo pripravit mu zivot, ktery by ho cekal, jak jej mnoho z vas tu detailne popsalo. Odziju ho snad ja za nej?! Nebo az ja nebudu mit silu se starat a to at ze zdravotnich nebo jakychkoliv jinych duvodu - co bude nasledovat? Ustav? Ulice? Je mi to moc lito - a je to zase jenom muj nazor - nepodstoupit v tomto pripade ukonceni tehotenstvi mi prijde jako vrchol sobectvi. Chtit dite tak moc, ze nebudete brat ohled na to, co zakusi, je, prominte, sobecke.

Nedavno jsem potkala zenu, ktere se narodila holcicka s DS. Nevim jak se to stalo, ale jeji triple testy nic neukazaly, na amnio tedy nebyla. Z te maminky je absolutni troska, ktera neni schopna normalne fungovat ani komunikovat. A to jen proto, ze se musi rozhodnout co se svoji dcerou. Jestli se o ni zvladne postarat nebo ji radsi ma dat do ustavu, aby se o ni postarali odbornici. Dalsi nejednoduche rozhodnuti. Sama od sebe mi rekla, ze mam byt vdecna medicine a lekarum, kteri postizeni meho chlapecka odhalili. Ona by za to ted dala vsechno. I ona by sla na preruseni.

Ptam se tedy - budete nas dal idiotsky soudit a plnit ustavy nemocnymi detmi nebo sklapnete podpadky a uznate, ze nevite nic o tom, co jste se rozhodla popisovat, mila sparkling?!

Vsem komu prijde muj prispevek tvrdy se omlouvam, ale byla jsem opravdu hodne rozcilena. Vsem preju jen to nej a krasne slunne jaro. Kacha

  • načítám...
  • Zmínit
Demi
4047
15.4.07 23:35

No - dobrý večer všem.  

Já doufám, že můj příspěvek bude jedním z posledních v této nicneřešící a marné diskuzi…
Předesílám, že jsem věřící člověk, ikdyž určitě žádný kandidát na svatořečení. Nedovoluji si nikoho soudit za to, jaká kdy udělal rozhodnutí ve svém životě, protože za veškerá rozhodnutí je každý zodpovědný pouze každý sám.
Ale také jsem přesvědčená, že křičet tady po někom, kdo si dovolil prezentovat svůj názor na tomto serveru, je stejně nesmyslné, jako někomu svůj názor vnucovat.
Podle mě Sparkling nenapsala nic zlého, ať čtu, jak čtu, nic, co by bylo urážkou jiným lidem s jiným názorem nebo životní zkušeností. Psala o svých pocitech, a já ji nemám problém pochopit. Tento server snad nepodléhá cenzuře… proč by se měl někdo pohoršoval nad tím, že si jiný dovoluje veřejně sdělit svůj vlastní názor, natož se jej za to snažit hrubě ukřičet.  

Přirozeně každá máma si přeje zdravé a krásné děťátko. Ovšem v životě to tak pokaždé není. Mohou se naskytnout situace, kdy se ze zcela zdravého a chytrého dítěte může stát fyzicky i psychicky troska, a stačí k tomu často třeba jen pár vteřin, které naráz změní osud jeho i všech jeho blízkých. Copak by v takovém případě, jednalo-li by se o vaše dítě, některá z vás neudělala vše, co je možné, aby mu pomohla? Copak by některá z vás nehledala jakoukoli cestu, aby mu život ulehčila? Copak by vlastnímu dítěti někdo mohl odepřít lásku? Nebo je nějaký extra rozdíl mezi dítětem, které vidím vyrůstat před očima, a dítětem, které vidím jen na ultrazvuku?  

Spousta z vás se tady už mnohokrát zastávalo žen, které se rozhodly pro potrat, a to z jakéhokoli důvodu. Ale kdo se zastane těch dětí, které jsou vůči takovým rozhodnutím naprosto bezbranné…?  

Demi.

  • načítám...
  • Zmínit
miselline
1503
16.4.07 09:34

Ahoj Lesi…  

neomlouvej se. Myslím, že jsi udělala dobře, i když to nejednu maminku zabolí.
Já díky Bohu mám víc štěstí než rozumu, ale i já jsem se musela hodně..hodně zamyslet. A ty víš, na které straně já jsem..a právě proto, že já si rozhodování prožila jinak..tedy spíš ten důsledek.
A ač bych před lety nevěřila…tak Bože děkuju!  

miselline

  • načítám...
  • Zmínit
Janek
268
16.4.07 10:10

Naprostý souhlas.
Nikomu to nezávidím a ani nepřeju.
Zajímalo by mě , jestli ví maminky o tom, že se údaje pro  screening zadávají do počítače. Aspoň podle toho co vím od mých dr. rodičů a svého gyn. se zadává velikost hlavičky a délka stehenní kosti miminka z utz. + krevní testy 16.tt a z toho pak počítač!!! vyhodnotí číselně pravděpodobnost  výskytu vrozené vady.(např. 1: 300, 1: 8000, 1: 20 apod.)Výsledek může hodně ovlivnit, pokud se testy dělají v jiném týdnu nebo i velikost miminka. Nutno říct, že nikomu nevyjde nula - tedy,že dítko bude 100%bez postižení.  Pak to riziko a stres z amniocentézy. A hodněkrát se stalo, že i přes negativní výsledky se mimi narodilo s postižením minimálním nebo i úplně zdravé. Navíc nikde není psáno, že se něco nemůže stát při porodu a děťátko se narodí zdravé.Co by dělaly pak( v opačném případě) ? Taky by je nechaly zabít ? A co když se dětem nebo manželovi stane nějaký úraz, který je připoutá na lůžko ? Taky  zabijí?  Mám dvě tety(kluci: špatná kontrola f-ce štítné žlázy v těhu -20r, nezjištěná toxoplazmoza v těhu - 8r) a sestřenku (klukDS 3r) s postiženými dětmi a fakt bylo nebo jim je  (pro jejich vztah k sobě navzájem) ten človíček určitým způsobem požehnáním. I pro mě jsou příkladem, že se rodina více semkla a nesou ty těžkosti spolu.
Myslím, že  hodně síly nám dává víra , ale i případy a příklad života rodin z okolí(i příbuzných), které mají postižené dítě.  

Nedá mi to- názory typu „buˇme humánní a postižené odstraňme“ , to už tu bylo za 2.světové.     
Pro každého je život plnohodnotný. Plný hodnot, které je schopen přiměřeně svým schopnostem vědomím vnímat. Hlavně pokud cítí všedávající bytosti (nejvíc mámu) kolem sebe. Život je zázrak. Mám tři.
Mějte se krásně užívejte si své těhumimi a dětičky. Jaro je tu ptáčci cvrlikají, všechno voní, kvete i Vy.

  • načítám...
  • Zmínit
Lesina
9867
16.4.07 10:53

Jde jen o to, že NIKDO NEBRÁNÍ ženě přijmout tento osud a přivést dítě na svět. Je to o tom, že někdo chce NUTIT ženu, porodit dítě bez šance na normální život.  

Za druhé nikdo se nerozhoduje v tak vážné věci jen podle screeningu. A je opět na zvážení, zda postupovat amniocentézu když jsem rozhodnutá mít dítě bez ohledu na jeho zdravotní stav.  

A za třetí - diskuse je o tom - že jedna skupina obyvatel přikáže druhé, jak se má chovat. Ne jak se chová někdo podle svého přesvědčení, ale to, že nutí někoho jiného, aby se choval podle norem, které mu jsou cizí.  

Nevím, jak by se nám všem líbilo, kdyby nás někdo nutil přijmout dejme tomu islám - vždyt přeci muslimů je na světě mnoho, tak musí mít pravdu, no ne? (je to absurdní argument, ale nedá mi ho nepoužít.)  

A za poslední, argument, že se postiženým může stát kdokoli z nás je také malinko mimo. Kdyby byla šance odvrátit takový úraz nebo nemoc, každý by jí využil… Takže srovnávat náhodný úraz s plánovitým přivedením na svět podle mého názoru nelze.  

A znovu říkám, že je jen na rozhodnutí rodičů postiženého dítěte, jak se rozhodnou. A znovu říkám, že nikdo nemá právo poučovat a soudit, dokud si tím neprojde. A já bych si moc přála, aby takových rodin bylo co nejméně.  

Lesina

  • načítám...
  • Zmínit
Munz
86
16.4.07 11:37

Kedže Sparkling zverejnila svoj názor ( v ktorom podľa mňa odsudzuje ženy, ktoré sa rozhodli takého dieťaťa vzdať, a nejde v ňom len o to čo by robila ona ale čo by sme mali urobiť podľa nej my všetky)  tak sa nemože čudovať ani ona a ani Ty milá Demi, že sa niekto iný na tým pohoršuje. Ako napr. aj tá poznámka, že keď niekto nechce deti má brať antikoncepciu, alebo si má nechať aj postihnuté dieťa, keď už tú antikoncepciu nebral. Vtom nevidím žiadnu logiku, ten kto deti nechce ju berie, a ten kto ich chce ju neberie, ale nie preto aby vedome priviedol na svet postihnuté dieťa.
Je pravda, že aj zdravému dieťaťu sa može stať niečo, a my sa vynasnažíme urobiť preň všetko na svete. Ale práveže JE rozdiel  medzi dieťaťom ktoré vidíme vyrastať medzi nami a poškodeným plodom (najma vo vnímaní), ktoré vidím na UTZ. A ešte ma niekto bude považovať za povrchnú a nezrelú (Lora), zato že nechcem stráviť svoj život obetovaním a trápením sa nad dieťaťom, ktorému nemôžem pomôcť. Také niečo by zo mňa určite nespravilo „lepšieho človeka“ ale strhanú trosku (poznám prípady zo života).
Takže prosím, nesnažte sa nás presvedčiť, aby sme sa vôbec zamýšlali či priviesť vedome na svet postihnuté dieťa . Ani Vás nikto nepresviedča aby ste na interupciu išli, keď si to neželáte, tak ako nepresviečala doktorka ani Mamuldinku aby absolvovala krvné testy, doktorka potrebovala len podpis o odmietnutí, aby ona sama bola krytá, keby sa narodilo postihnuté dieťa, aby ju nikto nebral na zodpovednosť za zanedbanie starostlivosti.
prajem krásny jarný deň všetkým

  • načítám...
  • Zmínit
Packa
4419
16.4.07 12:24

Nedá mi to a musím se naprosto ztotožnit s prvním příspěvkem od Lesiny. Nepřeji nikomu nic zlého, natož mít v rodině postižení. Já jsem se do takové rodiny vdala. Můj švagr je mentálně i fyzicky postižený, je mu 40 let a celý život je tedy doma, rodiče ho do ústavu nedali, přestože jim to bylo lékaři doporučováno a lidmi byly spíš ještě odsouzený za to, že ho mají doma. Tím, že je doma postižené dítě trpí úplně celá rodina, včetně příbuzných, utrpí tím citové vztahy v rodině. Je to na hodně dlouhé povídání, ale musím vám říct, že dokud jsem nepoznala manžela a jeho rodinu, taky jsem vždy říkala, že bych se nikdy nevzdala postiženého dítěte. Ale po této zkušenosti, když to vidím deno denně, tak už bych asi jednala jinak. Ať si každý myslí co chce, říká co chce, vidím to utrpení nejen toho postiženého, ale i té rodiny. Vážně, teď už bych uvažovala jinak.

  • načítám...
  • Zmínit
maxik
5846
16.4.07 12:48

Lesino - průšvih je v tom, že potratem neodvrátíme nemoc/postižení, pouze zabráníme tomu, aby se takto nemocné dítě narodilo. Ono už, pokud se bavíme o trisomii 21. chromozomu, postižené je.
O tom NIKDO NEBRÁNÍ bych polemizovala - zkuste si jen odmítnout amnio při vysokém riziku zjištěném při tripple testech nebo tripply samotné a uvidíš.  

Etické a morální hranice se posouvají - v Holandsku, kde je eutanazie legální, se v současné době zvažuje možnost eutanazie u nevyléčitelně nemocných či vážně postižených dětí - tam, kde není předpoklad, že by bylo jejich postižení dlouhodobě slučitelné se životem, i malých dětí, miminek. Upřímně řečeno, poněkud je mi mdlo z představy, kam toto směřování může vést - taky bychom se mohli dočkat povinné eutanazie při určitých diagnózách nebo v určitém věku (přeháním - tedy doufám).  

Kolik z nás ví o určité vrozené vadě či potenciálně nebezpečné genové mutaci, která se v rodině objevuje, nelze ji všajk zjistit prenatálním screeningem, a přesto má děti (mám teď na mysli třeba nositelky genu odpovědného za rakovinu prsu, hemofilie atd. )? Co když nás za pár let začnou lékaři a aktivisté přesvědčovat, jak je humánní nemít děti, které tuto mutaci ponesou, a pokud už tedy nezodpovědně děti chceme, tak využívat umělého oplodnění s vajíčkem dárkyně?  

Většina tu píše - nezažila to, nemá tedy o tom žádné právo psát…  Na příspěvek třeba Lamvínka, která měla vysoké riziko Downova syndromu, doma dvě zdravé holčičky, podporu v rodině mizivou a privátní peklíčko s tchýní, se kterou bydlí a přesto si Zuzanku nechala a nebyla ochotna ji podrobit ani tomu malému riziku spojenému s amniocentézou, nereagoval nikdo.  

Nepřeju nikomu, aby tohle v reálu musel řešit, a nesoudím nikoho - mám kamarádky, které byly na potratu i bez zdravotní indikace, a beru to jako jejich rozhodnutí, které za ně nikdo jiný neudělá a jehož následky nikdo jiný, kromě miminka, neponese - jen si myslím, že není na škodu, když zazní i jiný názor - a článek někde na serveru alespoň mi osobně toho moc NEVNUTÍ. Spousta lidí tady odsuzuje sparkling za manipulativní a bezohledný článek - hm, v tom případě jste ještě nečetly skutečně manipulativní a bezohledný blábol - ať už pro- či protiinterrupční…  

Přeju hezký den všem - ať už se na věc díváte jakkoli. E.

  • načítám...
  • Zmínit
sparkling
143
16.4.07 16:06

Ahoj holky,
po pár dnech jsem se dostala k Internetu a pročetla reakce na svůj článek. Docela mě zarazily některé odpovědi - ale musím říct, že jsem ráda i za ty negativní…
Pokud jste si můj článek četly fakt pozorně, jistě jste si všimly, že tam nikoho neodsuzuji. Nepíšu tam - pokud půjdeš na potrat, jsi vražedkyně! Své dítko si musíš nechat za každou cenu! Je mi líto, že některým z vás to tak připadlo. Nevím ale, proč bych to měla dělat, ničemu bych tím neprospěla… Článek jsem taky nesměřovala na ženy, které už potratem prošly, ale - jak jste si jistě všimly - maminkám nastávajícím. „Nechci nikomu svůj přístup vnucovat. Jen bych chtěla, aby se ženy, které se chtějí stát maminkami, zamyslely i nad touto možností - přijmout dítě i s postižením.„Snažila jsem se tady vypsat své pocity, které naštěstí nejsou jen moje, ale jsou bohužel tak často nepochopeny a napadány…
Chci zareagovat na pár více či méně negativních příspěvků. Za ty pozitivní děkuju, jsem ráda, že aspoň někdo sebral odvahu a podpořil mě.
Kacha píše: „Ptám se tedy - budete nás dal idiotsky soudit a plnit ústavy nemocnými dětmi nebo sklapnete podpatky a uznáte, že nevíte nic o tom, co jste se rozhodla popisovat?“ O tom odsuzování jsem už svoje řekla. O plnění ústavů nemocnými dětmi se tady nebudeme bavit - já tento postoj neuznávám a nepropaguji, proto nechápu, proč mi ho vkládáte do úst, milá Kacho. O tom, co jsem se rozhodla popisovat, bohudíky nevím tolik, co některé z vás, ale troufám si říct, že toho vím docela dost.
Jiitulle píše: „…horší je přístup okolí. Nedovedete si představit jak dokážou být lidi zlí. Někteří se dívají hrozně opovržlivě. Hlavně ti,kteří to nezažili. A těch je většina. Když jsme byli s bráchem malí, tak i ostatní děti se mu posmívaly…„Děti jsou kruté.Kolikrát jim stačí „blbost“ - mně se spolužáci posmívali, že nosím brýle a jsem tlustá. Kamarádce předhazovali, že se její rodiče rozvedli. Jedna holčina se trápila poznámkami spolužáků, že je „ťamanka" - její táta je Asiat. Mimochodem učím na základce a tam se s podobnou psychošikanou setkáváme dnes a denně. Škola jako výchovně-vzdělávací instituce s tím ve většině případů nic nenadělá, pokud rodiče dítěti doma neřeknou, že tohle se nedělá, učitelé se mohou stavět na hlavu a odrážet se ušima…A spousta omezených dospělých se z dětského posmívání nevyhrabe a v dospělosti s tím pokračuje. Prostě jakkoliv je někdo „jiný" než většina, je to v naší společnosti důvod k ukazování prstem. Je tedy možné předpokládat, že i zdravému dítku někdo něco vyčte - je chytřejší než ostatní? Je to hnusnej šprt. Je hezčí než spolužačky? Je tedy namyšlená kráva. A tak podobně.
Kaede píše: „To, že některá žena má tu obrovskou smůlu, že ji lékaři postaví před šílenou volbu, jestli si to svoje milovaný miminko nechá nebo ne, tomu já neříkám „vymýšlení“…" Promiň, Kaede, ale nesouhlasím. Dnes je normální a legální říct, že své dítě nechci, protože je nemocné. Když to přivedu až do absurdity, za pár roků díky „morálce" dnešní společnosti může být normální říct - „nechci to dítě, protože bude mít tmavé vlasy". Hranice toho, co je normální, se pořád posunují, to mi nikdo nevymluví. Jo a pokud je to miminko opravdu „milovaný", tak jaké rozhodování? Pokud to beru tak, že to, co nosím v břiše, je shluk buněk, budiž. Pokud zastávám názor, že v sobě mám člověka (ač měří pár centimetrů), prostě ho beru takového, jaký je, ne?  

Dnes jsem byla na kontrole, novinky mě moc nepotěšily. Modlím se za zdravé mimčo a za sílu přijmout i „nezdravé"…  

Holky, přeju vám všem krásný jarní den.  

Eva*   *

  • načítám...
  • Zmínit
miselline
1503
16.4.07 17:34

No tak vítej…
Dlouho jsem nereagovala a možná i čekala, zda se budeš nesmyslně bránit nebo jak se projevíš..Bohužel se domnívám, že špatně čteš příspěvky holek právě ty a ne ony tvůj článek. Tím ti neberu právo jej sepsat..Toto je svobodný server, kde si může každý myslet  svoje..jen bych si asi být tebou přeci jen dala pozor, jakým stylem toto podáváš, jak se vyjadřuješ.
A nedej Bože..neobvinuji tě, neútočím..Jen jsem svým způsobem jedna z těch, kteří si myslí, že nemáš ani páru, o čem jsi napsala a co hájíš. A ano, budiž ti přáno tuto naivitu?přesvědčení? a nikdy bych ti nepřála nic jiného..
Chceš reagovat..ne na dobré, ale na špatné..budiž..
Jak můžeš říct, že o „plnění ústavů“ víš své??? Kdo jsi? Nezlob se na mě, ale neuznáváš? Co neuznáváš? To, že maminka s bolestí v srdci dá své dítko do ústavu? Já přesně tímto rozhodnutím prošla..a věř mi, že to je peklo. Hodně velké peklo..Najednou máš rozhodnout o vymodleném dítěti, které jsi nosila pod srdcem..a „odsoudit“ buď jej, sebe nebo všechny kolem…A pár holek ví, jak jsem se rozhodla..ale o tom to momentálně není.
Zdaleka nemůžeš koukat jen na dítě..na tvora..na živou bytost, ať třeba bez fungujícího mozku. Nebo můžeš, samozřejmě..ale co ostatní? Co když máš doma další dítě..? Kdo se bude starat o něj, když ty bys dle tvých chytrých teorií převzala péči o postižené miminko? To jen tak odložíš to zdravé? - Abys „neplnila“ ústavy????
Co tvůj muž? Přítel? Rodina? Okolí???
Plácáš..hrozně plácáš a možná jednou ti dojde, jak moc jsi tady holkám ublížila.
Bereš to strašně jednoduše a je mi z toho moc a moc smutno…a klobouk dolů a poklona až k zemi maminkám, které převzali péči o jakkoliv nemocné dítě a zvládají opečovávat i zbytek rodiny a že i takové znám a jsou to báječný ženský, který před lety netušily, co je čeká…Možná by tehdy klevetily stejně jako ty teď. Útočíš na Kaede..opět..Kde jsi vzala, že jeNORMALNIříct, že svoje dítě nechceš? Opravdu zírám..
Když jsem četla reakce holek na článek, tak jsem tě možná svým způsobem litovala..jako že na tebe útočí, že si hodně rozmyslíš, jestli napíšeš další podobný článek, ale nyní vidím, že to byl jen takový výkřik do ničeho..
Já jsem klidný člověk, život mě vyškolil a vidím hromadu věcí úplně jinak, než dřív..tady s holkama jsem zestárla o hodně let, i když sem chodím tak čtyři roky..a ač nejsem věřící a modlím se opravdu jen vyjímečně…tak Dej Bůh, abys nikdy nic podobného nepoznala!  

miselline  

  • načítám...
  • Zmínit
Kacha
661
16.4.07 19:00

Uz jsem nechtela do tehle diskuze znovu vstupovat, ale tato veta me donutila:  
Jo a pokud je to miminko opravdu „milovaný", tak jaké rozhodování?
Muzete mi prosim nekdo vysvetlit co tim sparkling myslela?! Ze pokud svoje dite miluju, tak me ani nenapadne premyslet o tom, jestli bude trpet nebo jestli bude muset podstoupit mnoho operaci, bolesti a nakonec stejne umre?! Neni to o spis o tom, jak moc sobecky miluju myslenku, ze mam dite a to jakekoliv?! Ze ja prece budu mit to milovane dite, ktere ,byt postizene a milovane, stejne jednou zakusi ztratu a bolest, protoze nejsem nesmrtelna?!        

  • načítám...
  • Zmínit
babule
16.4.07 19:18

Nechceš toho už nechat?? Nikdy jsem nevěřila, že učitelka = diagnóza, ale u Tebe to sedí jako prdel na hrnec.

  • Upravit
Vložit nový komentář