Pro dobrotu na žebrotu. Sice jsem někoho zachránila, ale sama skončila v sanitce

Nechat ho venku? V těch mrazech? To fakt nešlo. A je úplně jedno, že nejsem pejskař, že psům vlastně moc nerozumím a že vím, že cizí zvíře může reagovat nevyzpytatelně. Tenhle pes prostě potřeboval pomoct. Tečka.

Po návratu jsme zkoušeli obejít okolní chalupy, klepat, ptát se. Nikdo o žádném ztraceném psovi nevěděl. Signál mizerný, sníh všude, pozdě večer. Pes se třásl, byl unavený, ale pořád působil klidně. Poslouchal, reagoval na hlas, nechal se od manžela pohladit. Rozhodli jsme se zavolat místní policii, která by mohla dohledat majitele podle čipu…

Jenže než si ho policisté převzali, chtěla jsem mu dát trochu jídla. Byl venku na mrazu, vypadal vyčerpaně, přišlo mi to samozřejmé. Sklonila jsem se k němu, ruku s miskou kousek blíž… a najednou cvak. Rychlé rafnutí, bez varování. Žádné vrčení, žádné vyceněné zuby.

Nejdřív jsem to ani pořádně necítila. Jen tlak, pak pálení. Když jsem se podívala na ruku, byla celá od krve! Najednou už nešlo o záchranu psa, ale o mě, atmosféra se během vteřiny úplně změnila. Právě v tu chvíli dorazili i poldové a psa okamžitě zajistili. Volali mi i sanitku. Seděla jsem tam na schodech, ruku zabalenou v kapesníku, hlavu plnou adrenalinu a totálního chaosu. V jednu chvíli zachraňujete zvíře, v další řešíte, jestli nemáte průšvih na celý život.

V sanitce to šlo rychle. Otázky, odkud byl pes, jestli ho znám, jestli měl majitele, jestli jsem ho nějak nevyprovokala. Upřímně? Nevím, nevím a zase nevím. Přesně tohle chcete slyšet, když vás vezou na infekční. Dostala jsem antibiotika, tetanovku. Očkování proti vzteklině se teď prý nedává. Prý jen u divokých zvířat nebo u psů, kteří vypadají nemocně a nejsou dohledatelní. Tenhle pes byl čistý, nevypadal nemocně a policie řešila útulek.

Papírově to celé dávalo smysl. Pocitově vůbec. V hlavě mi jelo jen: Co když? Co když něco přehlédli? Co když jsem to podcenila? Co když jsem měla reagovat jinak?

Další den se ozval útulek. Pes měl čip, majitel se našel, normální člověk, pes očkovaný proti vzteklině, všechno doloženo, mám prý být v klidu. Mně se tedy neozval, že by mi aspoň poděkoval… Zachránila jsem psa, který by možná tu noc venku nepřežil. A zaplatila jsem za to bolestí, strachem a otázkami, na které nikdo neumí dát stoprocentní odpověď. Pro dobrotu na žebrotu zní jako klišé. Do chvíle, než ho zažijete na vlastní kůži.