Proč, holky? Proč?
O tom, jak bojuji s předsudky a moje názory na to, jak se nezbláznit. Proč, holky proboha... proč jste takový CÍTI? Předem chci upozornit, že se nechci nikoho dotknout, urazit ho a už vůbec ne poučovat. Jen se prostě potřebuju vypsat z toho všeho, co mě poslední dobou potkává – vlastně už od početí dcery. Asi to bude delší, doporučuju kávu, čaj a něco k snědku.
Je mi 26 let, mám krásnou, úžasnou dcerku Ellu, skvělýho přítele, se kterým jsem už 10 let, a 3 milovaný „problémy“ – 2 fenky, ridgeback a německá doga, a jednoho naprosto flexibilního, flegmatickýho mainského mývalího kocoura. A tady se už dostáváme k tomu, o čem chci psát…
Když jsem otěhotněla, po těch 12ti nejkritičtějších týdnech jsme se rozhodli, že to řekneme rodině. Ale pořád k tomu nebyl čas, příležitost apod., až jsme to nakonec oznamovali ve 20. týdnu. Moji rodiče i prarodiče všechno vzali naprosto v klidu a pohodě, nebyly žádný rady o tom, co mám a co nemám dělat, ani o tom, jestli je na to vhodný čas nebo není. Ale přítelovi rodiče a prarodiče, to byl jiný med.
Ve chvíli, kdy jsme to řekli, tak začala lavina otázek. „Co budete dělat s kočkou?“ „Pes vám dítě sežere.“ „Neměli jste si pořizovat děti, jste mladý, není na to vhodná doba, proč jste nepočkali.“ apod. Nechápala jsem, co to je za dotazy. Sakra, co bych měla dělat s kočkou? Je to plnohodnotný člen rodiny! Pes, co mi sežere dítě? Panebože, za co?! Samozřejmě si přisadili historky o vyškrábaných očích, pokousaných a jinak znetvořených dětech – bez těch by to nemělo ty grády. Tak jsem ze začátku vysvětlovala, že toxoplazmózu spíš chytím ze špatně upraveného masa, špatně omyté zelenině než od dospělýho, očkovanýho a doma chovanýho kocoura. O psech jsem se nevyjadřovala, tam nemělo smysl cokoliv říkat.
Po čase, kdy se otázky stupňovaly, odpovědi nebyly akceptovány, jsem přišla na jiné řešení – na blbou otázku, blbá odpověď. „Co uděláte s kocourem?“ „Coby, když už jsem si ho tak vykrmila, tak ho přece nevyhodím, ale normálně ho kuchnu a udělám z něj čínu.“ Hnus, já vím, ale dotazy přestaly. Už jsem jenom neměla sílu cokoliv obhajovat.
Po porodu, když jsme přinesli malou domu, tak jsem jí všem dala očuchat. Kocour nejdřív utekl, ale pak chodil k postýlce nebo lehátku a zvědavě koukal. Když se malá nehýbala, tak na ní strašně opatrně sáhnul, pohladil ji tlapkou po tváři - vážně bylo to hrozně krásný. Fenky moje zlatý ji okamžitě očuchaly a braly ji jako mládě do smečky- Lehávaly u ní u postýlky, venku u kočárku seděly bez hnutí a nikdo se nesměl přiblížit, pokud jsem tam nebyla já. Opět jsem samozřejmě poslouchala o své nezodpovědnosti, že až se nebudu v noci dívat, že mi jí sežerou.
NESMYSL! Nikdy jsem například nepoužila chůvičky – nebyl důvod. Vždy u ní byl buď kocour nebo jedna z fenek a kdykoliv se malá probouzela už jsem slyšela, mňoukání nebo kvíkot holek. Když jsem dlouho nešla nebo je neslyšela, přišli pro mě.
V době těhotenství jsem si říkala, že kocour nebude v žádným případě spát v postýlce… ale spal. Po x-tým pokusu jsem to vzdala a nechala ho tam, jelikož jí ležel pouze v nohách. Když je měla studený, přikryl jí je ocasem. Světe, div se, žádný vyškrábaný oči se nekonají, sežrání taky nebylo… A co je neuvěřitelný, moje „nezodpovědnost“ nepřipravila moje dítě o život!
Když už malá začala lézt, tak si myslím, že to bylo hlavně díky kocourovi a fenkám, protože za nimi tolik chtěla, že se musela snažit. Vždycky se kousek odplazila a všichni o kousek ustoupili a takhle prolezli celý prostor. Když už začala vstávat a chodit kolem nábytku, hlídala jsem víc, aby na ani jednoho z nich nespadla a neublížila jim a následně oni jí. Ale jaké bylo moje překvapení, když přijdu do pokoje, mladá stojí a opírá se dogu, se kterou pochoduje po pokoji. Můj prvotní šok vystřídalo překvapení a třesoucíma rukama jsem fotila – další krásné fotky.
Zároveň si myslím, že díky zvířátkům má silnější imunitu. Přece jenom dělí se s nimi o jídlo – jednou kousnu já, jednou ty. To jsem taky nechtěla, nakonec jsem zjistila, že nemá smysl se stresovat. Dále má jemnější motoriku, protože jí učím, že zvířátka můžou mít „bebí“, když nebude opatrná a bude jim tahat ouška, ocas apod., takže je jenom hladí.
Ví, že se jim nesmí brát jídlo, ale to taky nevyšlo, protože jednou jsem byla v koupelně, slyším rachot a vylítnu ven, co že se to děje… a naše mladá krámuje ve špajzu, otevírá různé pytlíky s těstovinama, piškotama a o všechno se potivě dělí. Stejně jako oni se dělí, když se náhodou dostane k miskám s granulema.
Byla jsem několikrát venku označena ostatníma matkama za tu naprosto nejhorší a bez soudnosti. Jak sakra můžu nechat dítě s fenkama? A ještě k tomu mít kočku, která spí s malou v posteli? Bože! Ano můžu, protože přece vím, co můžu udělat. Znám svoje psi, znám svoje dítě. U cizích bych nedovolila to, co doma – logicky. Ve chvíli, kdy jsme v parku, dám deku na zem a potřebuju si třeba zatelefonovat, tak řeknu jenom „zůstaň“ a holky celou dobu hlídají malou na dece, aniž by se k nim směl přiblížit jakýkoliv pes nebo člověk – já jsem samozřejmě blízko. Ale jelikož malá mi tahá telefon od ucha a křičí, tak se s ní telefonovat nedá a já musím jít aspoň na metr dál – pro rejpaly.
A tak se ptám… holky, co vám ta zvířata udělala? Proč se koček zbavujete hned, jak otěhotníte? To vám to není ani trochu líto? Strašák toxoplazmóza sice je, ale ne v kočkách (pokud je očkovaná apod.). Přece jen, abyste chytly toxo, musely byste pojídat její výkaly a nevěřím, že by to některá z vás dělala.
Dále nemám ráda rozlišení psů malej/velkej, bojový/nebojový plemeno. To je blbost. Víc útočí malá plemena, ty jsou nejzákeřnější jenom hold by to v Blesku nevypadalo tak děsivě, když by byl článek o tom, jak „malý rozkošný yorkšírek pokousal dítě“. „Zákeřná bestie rotweiler pokousalo dítě“ zní líp. Ač je hrozný oboje.
Ze zkušenosti vím, o čem mluvím. Na pohotovosti jsme měli víc pokousání od menších tzv. mírumilovných plemen (jezevčík, yorkšír, krysařík, čivava) než těch „bestií“ rottweilerů, dog, apod.
Proto mi tedy řekněte, proč mě to vyčítáte, říkáte mi o nezodpovědnosti, když potom necháváte malé děti samotné běhat po parku, házet kameny na psi, lidi, apod. To není nezodpovědné? JE!
Pak je další skupinka a to skleníkové dítě. Jeden skvělý příklad je u nás v parku, stačí trochu zafoukat a už se běží domů, aby náhodou… Samozřejmě je pořád nemocný, doma se vytírá denně Savem a zvířecí chlup by se nesnesl, natož když vidí, jak moje malá se dělí o piškoty, tak se o ní pokoušej mrákoty.
Chápu strachy maminek, taky ho mám, ale chci mít normální dítě, který se umí chovat k přírodě a zvířatům, které nebude neustále nemocné a jediné, co bude znát, tak domov a na chvíli ven v hezkým počasí. My jsme pořád venku, už jenom kvůli venčení a nemáme problém s nemocemi, stejně jako se špínou a bakteriemi. Přece jen spadne a umaže se, no a co? Mám pračku. Sní rohlík, který jí upadl ze země? Jo, sní, nerada to vidím, ale ani to jí nijak neublíží. Tak holky, neblázněte, vzpomeňte si na svoje dětství. Bběhala máma neustále se savem v ruce, zakazovala vám chodit ven, umazat se apod.?
Doufám, že vás můj deníček bavil, nepohoršil, že jste se pobavily a hlavně že se nebudete chytat každého slova. Bylo to dlouhý, já vím, ale potřebovala jsem to napsat. Potřebuju od někoho slyšet, že nejsem blázen a že svět kolem mě se taky ještě úplně nezbláznil. Kdo to dočetl, tak mě moc potěšil a já doufám, že vám to aspoň trochu zpříjemnilo den. ![]()
Přečtěte si také
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 725
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 385
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 834
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 322
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 273
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2176
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 1039
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 2711
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 704
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 637
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...