Říkali jí zázrak
S přítelem jsme si přáli miminko, podařilo se mi otěhotnět až na čtvrtý pokus umělého oplodnění. Když jsem se s přitelem seznámila, byla jsem neskutečně šťastná a zamilovaná, krátce po té co jseme začali spolu chodit, mě chytil slepák a musel ven, jenže jsem měla pořád nějaké komplikace a bohužel mi museli odebrat i vejcovody.Byla jsem z toho dost špatná, bylo mi už třicet a přítel děti nemá a hodně toužil po rodině.
Rozhodli jsme se tedy pro umělé oplodnění co nejdříve i když jsme spolu byli jen krátce. První tři pokusy nevyšly, byla jsem hodně zoufalá a ztrácela naději, přítel se ale nevzdával a dodával mi sílu pokračovat dál. Čtvrtý pokus se podařil, byli jsme neskutečně šťastní a má dcera se na sourozence taky moc těšila. O to větší radost byla, že jsme se dozvěděli, že čekáme dvojčátka.
Těhotenství jsem si moc užívala, nebylo mi špatně a cítila se skvěle, ale v 8 týdnu mi paní doktorka řekla, že jednomu z dvojčátek nebije srdíčko, že se jedná o zamklé dvojče, ale druhé miminko se mělo k světu. Moc jsem se bála i o to druhé, trochu jsem si oddechla, když jsem měla po prvním trimestru, pak jsem byla klidnější, když jsem začala cítit pohyby a byla šťastná, že miminko prospívá.
Bohužel jsem měla pozitivní výsledky na Downův syndrom a musela na odběr plodové vody, měla jsem neskutečný strach, jak dopadnou výsledky, naštěstí bylo vše dobré a já se dala do klidu a opět si začala užívat těhotenství. Po 14 dnech jsem z ničeho nic začala malinko krvácet, neměla jsem žádné bolesti, nebylo mi špatně, pohyby jsem cítila, tak mě to hrozně vyděsilo a jeli do nemocnice, tam nic nezjistili, vše mělo být v pořádku, ale nechali si mě tam na pozorování.
Po týdnu po ultrzvuku mi doktor řekl, že mě budou muset urychleně převést do jiné nemocnice, kde mají speciální inkubátor pro nedonošené děti, začala se mi odlučovat placenta 4 cm, přitom já sama jsem necítila žádné komplikace, byla jsem ve 24. týdnu a nadovedla jsem si představit, že je to konec našeho štěstí. Když mě přivezli do druhé nemocnice, tak mě uklidnili, že je vše v pořádku, že nechápou, proč na převoz tak spěchali, trochu jsem se uklidnila.
Když za mnou lékař nechodil mě kontrolovat ani mi nedali léky, tak jsem si myslela, že je vše v pořádku, ale k ránu jsem měla bolesti a došlo k porodu. Narodila se mi krásná zdravá holčička, ale byla strašně malinká, měla pouze 28cm a 400g a tím byla moc slabá na přežití. Hned jak to bylo možné jsem za ní šla. Nedovedla jsem si vůbec představit, jak vypadá miminko narozené, tak brzy a strašně moc jsem se toho pohledu bála, ale ona byla tak krásná, kůžičku krásně napnutou a růžovou, krásné dlouhé řasy, vlásky a obočí měla jak namalované.
Měla vše, jak má být, byla jako panenka. Nemohla jsem se vynadívat, jak byla krásná, ale to taky bylo vše, co pro ni mohl člověk udělat. Byla to hrozná bezmoc, když člověk viděl, jak bojuje. Všude samé hadičky a přístroje a když nějaký zapípal, tak jsem šla pomalu do mdlob, ten neskutečný strach při každém nadechnutí, že je to to poslední. Každý den jsem za ní jezdila a strávila u ní hodiny a prosila Boha ať jí dá šanci, ať to náš drobeček, zlatíčko zvládne.
Doktorka mám dala naději, že pokud začnou dobře fungovat střeva a močový měchýř, tak má naději, a to se stalo po třech dnech, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít neskutečnou radost z prvního hovínka, které měla. Dokonce byla tak živá, že si narazila ručičku, jak sní hýbala a celé oddělení jí začalo držet palce a doufali, že to zvládne, říkali jí tam zázrak. 8. den se ale její stav zhoršil na začínající zápal plic, bojovala 9. dní a do poslední chvíle se snažila hýbat ručičkama jako kdyby nám chtěla zamávat. Zemřela chvíli poté co jsme odešli.
Zhroutil se mi celý svět, nechápala jsem proč se vše stalo, nechtěla jsem přijmout tu skutečnost, týden jsme byli zavření s přítelem doma a nenáviděli toho tam nahoře, proč nám ji vzal, hlavně ve chvilkách, kdy jsem musela odstříkávat mléko a nemohla ten náš malý zázrak přiložit k prsu. Nikdy by mě nenapadlo, že místo miminka si domů přivezeme urnu, vždy jsem si myslela, že pohřbívat budou jednou děti mě, né já je, aspoň si myslím, že by to tak v životě mělo být.
Je to 7 měsíců a pořád to bolí, jako kdyby to bylo včera, ale mám doma dceru, která jde do puberty a ta mě potřebuje, ale musím říct, že nebýt přítele, tak bych to nezvládla. I když má dcera není jeho, za vlastní ji považuje a to mi dodává sílu, ale smířit se s tím je těžké, vlastně nevím do dneška, proč k porodu došlo, zda díky tomu odběru plodové vody nebo selhal lidský faktor, v jedné nemocnici poznají, že hrozí porod a v druhé tvrdí, že je vše v pořádku, a to je asi důvod, proč se člověk pořád trápí.
Nyní zkoušíme štěstí dál, podstoupila jsem opět umělé oplodnění, ale bohužel se to nepovedlo, nevzdáváme to a půjdeme do toho znova, přítel věří, ale já mám strach. Myslím na tu naší krásnou vymodlenou princeznu, na naší bojovnici, strašně mi chybí a pořád ji budu milovat.
Přečtěte si také
„Máš mu jednu vrazit. Tohle by sis ty nikdy nedovolila,“ připomněla mi máma
- Anonymní
- 14.11.26
- 300
Naši byli na mě a bráchu vždycky dost přísní. Táta dokonce nešel pro ránu daleko a máma to schvalovala. Já jsem se ale zařekla, že svoje děti nikdy bít nebudu. Jenže mladší syn je pořádné kvítko....
Zaplatíme 65 tisíc za dovolenou, abychom týden jen leželi. Letos už fakt ne
- Anonymní
- 14.11.26
- 299
Letos jsem manželovi oznámila, že na další dovolenou u hotelového bazénu nepojedu. Jeho reakce mě utvrdila v tom, že už spolu možná ani neumíme trávit volný čas. Zatímco on si představuje další...
„Podívej se na sestru!“ vyčítá mi máma. Nechápe, že o víkendech musím pracovat
- Anonymní
- 14.11.26
- 259
„Podívej se na sestru, ta si na rodinu čas vždycky najde.“ Tuhle větu od mámy poslouchám skoro každý víkend. A pokaždé mám chuť jí připomenout, že zatímco moje sestra v sobotu dopoledne peče buchtu...
Vydělává 50 tisíc, ale doma nehne prstem. Jen chlastá pivo a čumí na televizi
- Anonymní
- 14.11.26
- 270
Už mě nebaví poslouchat, jak je můj manžel unavený z práce. Já totiž také pracuji, starám se o dvě děti, domácnost a všechno, co je potřeba zařídit. Jenže zatímco já večer padám únavou, Petr si...
Vysnila jsem si hodnou holčičku. Místo toho už 16 let trnu, co zase provede
- Anonymní
- 14.11.26
- 214
Nepíše se mi o tom vůbec snadno. Po dvou synech jsem strašně chtěla dceru. A dlouho se nedařilo. Kluci jsou dvojčata a porodila jsem je jako velmi mladá. Bylo mi 19 a já si to tehdy ani moc...
„Trápíš vlastní děti!“ vyjela na mě tchyně, protože je nechci večer uspávat sama
- Anonymní
- 13.11.26
- 683
Tchyně mě obvinila, že jsem špatná matka, když jsem oznámila, že už večer nehodlám uspávat obě tříleté holčičky sama. Stála jsem uprostřed obýváku, v ruce držela pyžama a chvíli jsem přemýšlela,...
Myslela jsem, že mám tu práci v kapse. Pak šéf zmínil něco, co mě šokovalo
- Anonymní
- 13.11.26
- 799
Na pohovor jsem šla s docela dobrým pocitem. Měla jsem za sebou roky praxe, uměla jsem jednat s lidmi, zvládala cizí jazyky a věděla, co práce na hotelové recepci obnáší. Říkala jsem si, že...
„Musíš zhubnout, říkal táta,“ sdělil mi syn. Jakoby nestačilo, že se nenávidím
- Anonymní
- 13.11.26
- 530
Zrcadlo dokáže být občas neúprosně kruté, ale to, co vám vmete do tváře vlastní dítě, má sílu dýky vražené přímo do srdce. Děti jsou totiž nejupřímnějším, a proto i nejbrutálnějším filtrem našeho...
Po smrti táty jsem hledala muže, kteří mi ubližovali. Pravdu odhalila až terapie
- Anonymní
- 13.11.26
- 438
Bylo mi deset, když táta zemřel. V té době jsem ještě netušila, jak moc mi bude v dospělosti chybět. Dlouho jsem si myslela, že mám jen smůlu na muže. Jeden vztah střídal druhý a já se pořád...
Učitelka křičí na děti, že na střední školu nemají. Syn má přitom samé jedničky
- Anonymní
- 13.11.26
- 411
Když mi můj deváťák nedávno přišel ze školy s tím, že si vybral obor opravář zemědělských strojů s výučním listem, málem mi zaskočil oběd v krku. Můj syn, který má od první třídy na vysvědčení samé...
Držím moc moc palce, aby jste to všechno brzy zvládli a vaše princezna vám seslala nové a zdravé miminko co nejdřív, které odnosítě úspěšně až do konce. 
. Je mi z toho do breku, ale věřím, že když jsi jednou na dně, tak už může být jen lépe a od toho dna se jde jedině odrazit směrem nahoru. Přeji vám, ať vás brzy potká štěstí v podobě krásného, zdravého miminka, které bude váše holčička z nebíčka hlídat na jeho cestě životem. 
