Říkali jí zázrak
S přítelem jsme si přáli miminko, podařilo se mi otěhotnět až na čtvrtý pokus umělého oplodnění. Když jsem se s přitelem seznámila, byla jsem neskutečně šťastná a zamilovaná, krátce po té co jseme začali spolu chodit, mě chytil slepák a musel ven, jenže jsem měla pořád nějaké komplikace a bohužel mi museli odebrat i vejcovody.Byla jsem z toho dost špatná, bylo mi už třicet a přítel děti nemá a hodně toužil po rodině.
Rozhodli jsme se tedy pro umělé oplodnění co nejdříve i když jsme spolu byli jen krátce. První tři pokusy nevyšly, byla jsem hodně zoufalá a ztrácela naději, přítel se ale nevzdával a dodával mi sílu pokračovat dál. Čtvrtý pokus se podařil, byli jsme neskutečně šťastní a má dcera se na sourozence taky moc těšila. O to větší radost byla, že jsme se dozvěděli, že čekáme dvojčátka.
Těhotenství jsem si moc užívala, nebylo mi špatně a cítila se skvěle, ale v 8 týdnu mi paní doktorka řekla, že jednomu z dvojčátek nebije srdíčko, že se jedná o zamklé dvojče, ale druhé miminko se mělo k světu. Moc jsem se bála i o to druhé, trochu jsem si oddechla, když jsem měla po prvním trimestru, pak jsem byla klidnější, když jsem začala cítit pohyby a byla šťastná, že miminko prospívá.
Bohužel jsem měla pozitivní výsledky na Downův syndrom a musela na odběr plodové vody, měla jsem neskutečný strach, jak dopadnou výsledky, naštěstí bylo vše dobré a já se dala do klidu a opět si začala užívat těhotenství. Po 14 dnech jsem z ničeho nic začala malinko krvácet, neměla jsem žádné bolesti, nebylo mi špatně, pohyby jsem cítila, tak mě to hrozně vyděsilo a jeli do nemocnice, tam nic nezjistili, vše mělo být v pořádku, ale nechali si mě tam na pozorování.
Po týdnu po ultrzvuku mi doktor řekl, že mě budou muset urychleně převést do jiné nemocnice, kde mají speciální inkubátor pro nedonošené děti, začala se mi odlučovat placenta 4 cm, přitom já sama jsem necítila žádné komplikace, byla jsem ve 24. týdnu a nadovedla jsem si představit, že je to konec našeho štěstí. Když mě přivezli do druhé nemocnice, tak mě uklidnili, že je vše v pořádku, že nechápou, proč na převoz tak spěchali, trochu jsem se uklidnila.
Když za mnou lékař nechodil mě kontrolovat ani mi nedali léky, tak jsem si myslela, že je vše v pořádku, ale k ránu jsem měla bolesti a došlo k porodu. Narodila se mi krásná zdravá holčička, ale byla strašně malinká, měla pouze 28cm a 400g a tím byla moc slabá na přežití. Hned jak to bylo možné jsem za ní šla. Nedovedla jsem si vůbec představit, jak vypadá miminko narozené, tak brzy a strašně moc jsem se toho pohledu bála, ale ona byla tak krásná, kůžičku krásně napnutou a růžovou, krásné dlouhé řasy, vlásky a obočí měla jak namalované.
Měla vše, jak má být, byla jako panenka. Nemohla jsem se vynadívat, jak byla krásná, ale to taky bylo vše, co pro ni mohl člověk udělat. Byla to hrozná bezmoc, když člověk viděl, jak bojuje. Všude samé hadičky a přístroje a když nějaký zapípal, tak jsem šla pomalu do mdlob, ten neskutečný strach při každém nadechnutí, že je to to poslední. Každý den jsem za ní jezdila a strávila u ní hodiny a prosila Boha ať jí dá šanci, ať to náš drobeček, zlatíčko zvládne.
Doktorka mám dala naději, že pokud začnou dobře fungovat střeva a močový měchýř, tak má naději, a to se stalo po třech dnech, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít neskutečnou radost z prvního hovínka, které měla. Dokonce byla tak živá, že si narazila ručičku, jak sní hýbala a celé oddělení jí začalo držet palce a doufali, že to zvládne, říkali jí tam zázrak. 8. den se ale její stav zhoršil na začínající zápal plic, bojovala 9. dní a do poslední chvíle se snažila hýbat ručičkama jako kdyby nám chtěla zamávat. Zemřela chvíli poté co jsme odešli.
Zhroutil se mi celý svět, nechápala jsem proč se vše stalo, nechtěla jsem přijmout tu skutečnost, týden jsme byli zavření s přítelem doma a nenáviděli toho tam nahoře, proč nám ji vzal, hlavně ve chvilkách, kdy jsem musela odstříkávat mléko a nemohla ten náš malý zázrak přiložit k prsu. Nikdy by mě nenapadlo, že místo miminka si domů přivezeme urnu, vždy jsem si myslela, že pohřbívat budou jednou děti mě, né já je, aspoň si myslím, že by to tak v životě mělo být.
Je to 7 měsíců a pořád to bolí, jako kdyby to bylo včera, ale mám doma dceru, která jde do puberty a ta mě potřebuje, ale musím říct, že nebýt přítele, tak bych to nezvládla. I když má dcera není jeho, za vlastní ji považuje a to mi dodává sílu, ale smířit se s tím je těžké, vlastně nevím do dneška, proč k porodu došlo, zda díky tomu odběru plodové vody nebo selhal lidský faktor, v jedné nemocnici poznají, že hrozí porod a v druhé tvrdí, že je vše v pořádku, a to je asi důvod, proč se člověk pořád trápí.
Nyní zkoušíme štěstí dál, podstoupila jsem opět umělé oplodnění, ale bohužel se to nepovedlo, nevzdáváme to a půjdeme do toho znova, přítel věří, ale já mám strach. Myslím na tu naší krásnou vymodlenou princeznu, na naší bojovnici, strašně mi chybí a pořád ji budu milovat.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 530
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 356
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 577
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 264
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 177
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18064
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2417
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2615
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2342
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1557
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Držím moc moc palce, aby jste to všechno brzy zvládli a vaše princezna vám seslala nové a zdravé miminko co nejdřív, které odnosítě úspěšně až do konce. 
. Je mi z toho do breku, ale věřím, že když jsi jednou na dně, tak už může být jen lépe a od toho dna se jde jedině odrazit směrem nahoru. Přeji vám, ať vás brzy potká štěstí v podobě krásného, zdravého miminka, které bude váše holčička z nebíčka hlídat na jeho cestě životem. 
