Rodit umíme
- Porod
- sarix
- 30.07.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rodit umíme prohlásil můj gynekolog po letmém pohledu do mé těhotenské průkazky a určitě na mě pak upřel svůj pohled, aby si mohl užít moji vyplašenou reakci. Zpětně mu teď už asi můžu i dát za pravdu.
Je 3:33, všude tma, mžourám na telefon a spokojená s tím údajem potácím se do potichoučku do vany, abych nevzbudila spáče. Vzbuzena kontrakcí, zkušená prvním porodem, těším a bojím se následujících hodin. Jsem právě 40+5, den před tímto jsem prodělala na vlastní žádost Hamiltona, zatím se historie opakuje úplně přesně jako před více než dvěma lety s prvorozeným.
Po vaně a dalších nebolestivých kontrakcích budím opatrně muže. Jsme od večera domluveni na budíčku v šest ráno kvůli návštěvě veteriny. Tolik zdaleka není. Muž na mě hledí trochu uraženě, po zkontrolování času na přilehlém mobilu se jeho výraz mění na bytostně uražený.
„Vždyť jsme měli vstávat až v šest!?“
Přece ho nesplaším, jemně mu vysvětluji, že mám bolesti a opírám se v další kontrakci nenápadně o pelest postele. Nechápe, čučí.
„Miláčku, já rodím!“ ![]()
Jsme sehraní, muž odchází obstarat štěňata, já dobaluji tašku do porodnice. Prcek se budí v postýlce jako na zavolanou. Poslušně k němu ulehám, abych ho znovu uspala, nějak mi nedochází, že snazší bude ho už rovnou převézt k jeho prarodičům na hlídání. Je něco po páté ranní, muž mi naštěstí napoví, že moje počínání je tak trochu kontraproduktivní. Okamžitě zapojuji mozek a navrhuji batoleti výlet k babičce. Totálně se vzpruží na posteli a vyjmenuje mi aspoň pět věcí a osob, na které se neskutečně těší. Super, tohle nám vyšlo. Kdo někdy měl trému z toho, co jeho mazánek bude dělat počas strávený maminkou v porodnici, teď asi ví, o čem píšu.
Kolem šesté přivážíme prcka na hlídání. Jeho prarodiče jsou zcela vzhůru, natěšení a napjatí. Snažím se maskovat, že rodím, jsou to přece jen rodiče partnera a já silná holka, s úsměvem na rtech promávávám kontrakci a konečně jedem až do porodnice, je to asi dvě minuty autem.
Je po čertech krásné ráno, tiché, klidně, slunečné. Tak konečně začíná léto a já jedu do porodnice, navíc je pátek, celej krásnej víkend strávím v peřinách. Tatínek, současný i nastávající, mě vyloží i s taškama před recepcí nemocnice a jde zaparkovat. Snad se po zkušenostech s předchozím porodem ještě vrátí…
Ano, stojím tu jak kůl v plotě s příslušenstvím a přichází pro změnu kontrakce. Juchám v duchu radostí, když vidím milovaného mužíčka vracet se zpět. Recepční na mě koukne tak nějak chápavě a povídá:
„Vy asi jdete na porodnici.“
Už volá na čtvrté patro, ať se z nás mohou taky radovat a my se potácíme k výtahu. Nahoře se nás chápe asistentka a říká něco o úsměvu na mé tváři. Asi nějaká deformace, prostě lidi zdravím s úsměvem, ujišťuju ji, že mě asi brzy přejde. Nepřejde, hnedka se mě ptá, jestli jsem to já s tím Hamiltonem. Uzavírali si na mě s doktorkou bezmála sázky a paní doktorka prý bude moc ráda, jak se jí to povedlo a za chvíli dorazí. Jsem ráda, doktorka mi sedla, tak aspoň vím, na koho budu rodit.
Ležím na monitoru, asistentka sepisuje papíry, končí jí směna a přichází jiná. Usměvavá a příjemná na první pohled. Celou dobu se vše nese v uvolněné atmosféře. Na stupnici od 1 do 5 označuji bolestivost kontrakcí dvojkou, jako druhou nejméně bolestivou. Asistentka souhlasí, na nějakou extra bolest prostě nevypadám. Následuje vyšetření na koze. Jsem otevřená na 2! Cože na dva? Minule jsem byla při příjezdu na 4… Jsem zklamaná, ale obě asistentky mě uklidňují, že do oběda budu mít po akci. Nj, do oběda to snad nějak vydržím.
Drahý poslušně přináší doklad o tom, že si zaplatil za lístek v první řadě na představení s názvem POROD. Posílám ho za štěňaty a jdu na klystýr. Vrací se asi za hodinku a show je už v plném proudu. Za tu dobu jsem stihla probrat vše o štěňatech s asistentkou i dětskou sestrou, vyfotit si omylem podlahu porodního sálu, vyprázdnit střeva a otevřít se na 6. Ještě chvíli ve sprše a šup na monitor. Asi ten monitor nenávidím, kontrakce tam pěkně skáčou a já se těším, až mě odpojí.
Odpojeno. Asi si ještě chvilku poležím. Ale to už se mám jít vyčůrat a předvést se na lůžko. Jsem otevřená na 8. Užívám si teplé sprchy, jenže doktorka mě chce vidět. Mám se dostavit na vyšetřovnu. To nechápu. Asi bych tam došla, ale po menším divadýlku typu
„Cože na vyšetřovnu?! No to né…!“ mi v tuhle chvíli už naprosto zbožňovaná asistentka domlouvá doktorku až na sál.
Doktorka přichází, koukne, píchne vodu, povolí tlačit, až budu chtít tlačit. No nucení na tlačení od minula moc neznám, tentokrát by tam i nějaké bylo. Při další kontrakci už uznávám, že jsem si těch křečí užila dost a rozhoduji se pro porod. Tlačím o sto šest. Byla jsem sice pochválena, ale výsledek se zatím nedostavil. Poprvé za celou dobu bych od toho porodu nejradši odešla.
Nedá se to vzít zpět a tak při další bolesti tlačím, cítím jak rudnu a vzpomínám na rady maminky, abych měla zavřené oči, aby mi nepopraskaly žilky. Kontrakce dávno skončila, ale protože se daří, tlačím dál kontrakce nekotrakce. Ten pocit, když se malá pudila na svět, nelze popsat a ta úleva, když je v rukou porodníka a brečí, posléze mi přistává v náruči, taťka se usmívá, asistentka chválí, doktorka si chce užít aspoň něco málo šití. Všechno je perfektní, apgar 10, 10, 10. Dvě hodinky na sále, dlouhá teplá sprcha za odměnu, po svých na pokoj, kde si v klídku můžu sednout na postel.
Od příjezdu do porodnice po příchod miminka na svět uteklo 2 a čtvrt hodiny. Íny se narodila v 8:46, 3420 g a 51 cm. Celý porod mi přišel více než snesitelný a jsem rozhodnutá si to střihnout ještě jednou, když se zadaří.
Odpoledne už vítám první nedočkavé návštěvy, přesně podle přání své těhotné švagrové - namalovaná, učesaná a v pohodě. Nemusím se vůbec přemáhat a s kamarádkou mi holky ani nechtějí věřit, že jsem ráno porodila.
Přeju podobné porody i vám, milé prvo, druho i více rodičky. Taky jsem to tady v posledních dnech před porodem hltala a doufala v ty pěkné scénáře. Tak teď další důkaz, že to není sci-fi.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 986
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 582
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1002
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 446
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 275
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18779
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2484
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2705
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2446
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1630
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....