Deníček téměř z porodního sálu: Rozhodnutí během vteřiny
- Porod
- Martii04
- 18.11.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nikdy se nedá nic naplánovat...
Musím říct, že těhotenství jsem měla opravdu moc hezké a klidné. Chodila jsem na předporodní kurz, kde jsem se dozvěděla spoustu užitečných věcí a díky tomu jsem se nebála porodu. Vlastně jsem se na něj těšila, měla jsem ho svým způsobem vysněný a živě jsem si představovala, až se Mireček narodí, jak mi ho přiloží na tělo.
Byla jsem 38+0. S přítelem jsme se nepohodli, měla jsem ten den poradnu a naměřili mi vysoký tlak. Jelikož jsem se s ním léčila, tak mi paní doktorka dělala vyšetření a druhý den jsem si měla zavolat o výsledky, ale druhý den mi praskla voda nečekaně, bylo to 2. 11., a tak jsme vyrazili do porodnice.
Všechno bylo v pořádku… Přijali mě, ale nakonec to ještě nevypadalo a přítel jel domů a já jsem čekala, co se bude dít. Druhý den už konečně přišly kontrakce, kolem oběda přijel přítel jako psychická podpora.
Všechno se to začalo rozjíždět. Tak jsme si říkali: Super. Pak začaly veliké bolesti, kontrakce se stupňovaly, ale já jsem se neotvírala. Nikdo sme nechápali proč. Ve sprše a na míči vše ok, ale jakmile jsem si lehla a měřili sme malýho, tak kontrakce nic moc. Až se mi rozjely po asi 2 minutách, ale stále jsem se neotvírala. Až jsem nakonec dostala injekci na zklidnění kontrakcí, protože byly dost intenzivní, chvílema srdíčko Mirečka sláblo, nakonec to bylo všechno v pořádku…
Zase se mi rozjely kontrakce, otevřená na tři prsty, nic moc. Tak jsme zkoušeli různě vyvolat, podpořit porod, ale nic nepomáhalo. Kontrakce jely jedna za druhou a kdykoliv přišla, tak Mirečkovi klesla srdeční frekvence. To už bylo dost divné, nikdo sme nechápali, co se děje.
Doktorka běžela za doktorem, poradit se, co dál a najednou přilétla, že okamžitě na císaře a jestli s tím souhlasím. Byla to jedna jediná vteřina, kdy se rozplynulo to, co jsem si tak vysnila, ale fakt sme se snažili, takže bylo jasné, že akutní císař je poslední možnost.
S přítelem jsme se na sebe jen podívali, v očích byl strach a zoufalství… ale okamžitě jsem řekla:
Ano. A jelo to. Všichni se seběhli a začali mě připravovat, cévka, injekce na ředění krve a nevím co vše. Odvedli mě na sál. Bylo tam tolik lidí a všichni byli jako mravenci, každý se věnoval tomu svému.
Neměla jsem tušení, co mě čeká, protože jsem se nezajímala o císaře. Nepočítala jsem s tím, že bych ho mohla mít. Vše mi vysvětlovali a tak i dělali, byl to fofr mohla být skoro 1 hodina ráno. To nepočítám, jakou mám panickou hrůzu, když mám něco na obličeji. Samozřejmě jsem začala panikařit a doktorka musela uvolňovat kyslík, poslední doktorovo slova, který si pamatuji, když reagoval na moje tetování, je: Leguán na větvi, toho ničit nebudeme a pak už si pamatuju dvě morčátka na louce a jak se probírám.
Přítel ke mě hned běžel, jak mě vyvezli ze sálu, chtěl, ať s ním komunikuji, ale nešlo to… Ale řekl mi to nejdůležitější, že malej je v pořádku. Odvezli mě dospat. Tam mě umyli a pak na JIPku. Malej se narodil 4. 11. 2022 měl 50 cm a 3 120 gramů.
Na pokoji jsem se nějak dostala k telefonu a měla spoustu fotek od přítele, abych věděla, že malej je opravdu v pořádku. To nejkrásnější, u čeho pláču ještě teď bylo, když tam byly fotky z bondingu. Přítel není moc člověk, který by se citově projevoval, ale věděl, jak moc si přeju bonding a tak požádal personál, zda mu to umožní. Umožnili a on je za to teď neskutečně rád a já taky. Ještě ten den mi přinesli malýho 3×, aby se přisál. Byl tak moc šikovný.
A já na JIPce! To zoufalství, že ho nemůžu mít u sebe, bylo opravdu hrozné, ale člověk musí být silnej a mít vůli. Nevzdala jsem to, i když to strašně bolelo a bolí, ale je 5. 11. a mě odpoledne pustili na šestinedělí. Hurá, jsem zase o krok blíže ke svému miminku.
Přítel za mnou přišel na návštěvu a my měli celou dobu Mirečka u sebe. Je dokonalej!! A teď konečně sme byli spolu a já se mohla dozvědět, co se vlastně stalo, proč ty komplikace? Přítele totiž hned informovali a vše mu vysvětlili. Malej byl zamotaný v pupečníku a proto nemohl sestoupit a vždy, jak byla kontrakce tak ho to sevřelo a proto se mu snižovala srdeční frekvence.
V tu chvíli jsem se rozbrečela, protože tam se prostě opravdu nedalo nic jiného dělat. Díky tomu, že vím, co se stalo, nemám vůbec pocit selhání a i přesto všechno to nevzdávám. Malýho mi přinesli ještě večer a já zjistila, že mi začalo téct mlezivo. Den po císařském řezu, což je skvělé.
Teď už odpočívám a těším se na ráno. Bude 6. 11. a já budu mít svoje miminko konečně u sebe.
Ano jizva mě bolí a hodně, nemůžu pořádně vylézt z postele, ale budu se svým miminkem a to je to nejúžasnější. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych nebyla v takové psychické pohodě, ale určitě to dopadlo, jak nejlépe mohlo.
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3072
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2053
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2089
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1309
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 5394
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4760
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1808
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 307
Průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 2053
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 939
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Nekdy ten porod nevyjde podle predstav, ale vysledek stoji zato 
