„Sajrajty do sebe cpát nebudu!“ řekla máma zdravotnice o očkování proti chřipce

Vypadalo to jako dobrý nápad. Jenže už od začátku bylo něco jinak. Byla uzavřenější, podrážděná. O běžných věcech se s ní dalo mluvit, ale jakmile se rozhovor stočil jinam – politika, zprávy, volby – bylo to jako přecházet minové pole. Měla jsem pocit, že každé slovo může spustit výbuch.

Moje máma bývala kdysi hrdá zdravotní sestra, která nám doma vyprávěla o pacientech a o tom, jak se medicína neustále posouvá. Jenže poslední roky se změnila. Od té doby, co není táta, tak je stále více a více na internetu. Na zprávy už nekouká, prý „všechny lžou“. K volbám nechodí, protože „stejně všichni kradou“. A medicína, které celý život věřila, je podle ní dneska jen „byznys pro farmaceutické firmy“. Zní to strašně, ale čím víc stárne, tím víc mám pocit, že se od ní názorově vzdaluju.

A pak to přišlo. Seděly jsme u stolu, povídaly si o dětech a práci – a já, naprostý idiot, jsem se zmínila o novém benefitu, který nám nabídli. „Mami, víš, co máme nově? Očkování proti chřipce zdarma. Úplně super nápad, že?“ Řekla jsem to s úsměvem, jen tak mimochodem. Ale v ten okamžik ztuhla.

„No, to snad ne,“ odpověděla napjatě. „Ale vždyť víš, jak to mám s imunitou,“ zkusila jsem to. „Od dětí pořád něco chytím, tak to chci využít.“ „Jako za mě je přirozená imunita jednoznačně lepší,“ řekla a už z ní stříkal ten tón, který znám – ten, kterým dává jasně najevo, že o tomhle se prostě nediskutuje.

„Takové sajrajty do sebe cpát je kravina. Vždyť ani nevíme, co v nich všechno je!“ Zírala jsem na ni. Na ženu, která celý život lidem odebírala krev, kontrolovala teplotu, radila, pomáhala… Očkovala! A teď sedí naproti mně a mluví o očkování proti chřipce jako o spiknutí. „Na imunologii to taky nedoporučují,“ mávla rukou. „Ale co ti budu povídat, ty už názor máš vytvořený, že?“

A v tu chvíli jsem to vzdala. Zbytek večera byl tichý, napjatý. Manžel se snažil odvést řeč jinam, ale bylo to marné. Cítila jsem se hrozně. Jako by se mezi námi něco nenávratně přetrhlo. Rychle dojedla a omluvila se, že už pojede domů.

Nevím, jak se to stalo. Jak se z člověka, který pomáhal druhým, důvěřoval atestovaným léčivům, stal někdo, kdo nevěří už vůbec ničemu – ani médiím, ani institucím, ani zdravotnictví.

A nejvíc bolí, že to není jen o očkování. Je to o tom, že už si asi nerozumíme. Že když spolu mluvíme, mluvíme každá úplně jiným jazykem. Vůbec nevím, jak to změnit, protože jsem z toho nešťastná. Je to přece moje máma! Mám zkoušet dál s ní mluvit o všem, riskovat další hádky, nebo se prostě smířit s tím, že se naše rozhovory smrknou na péči o domácnost, děti a počasí?