Sekce podruhé
- Porod
- feésM
- 05.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak jsme přišli k těm zázračným //, jsem tu už psala. V den manželových 24. narozenin jsme se dozvěděli, že si měl místo nových bot a rybářského vybavení přát raději zbrojní průkaz, protože bude mít doma brzy 3 baby. Termín porodu vycházel na 21.7.2014, přesně 19 měsíců po narození první dcery.
Těhotenství probíhalo až na pár drobností v poklidu. Můj sen o přirozeném porodu byl brzy rozmetán na prach. Nejdříve kvůli vcestné placentě, která se nakonec ale přece jen vytáhla, potom mi to překazila tenčící se jizva po prvním porodu sekcí.
Je středa 25.6.2014 a já se chystám do poradny a na první monitor. Nemůžu se dočkat, až uslyším tlouct srdíčko. 
Dnes mám také dostat doporučení na císaře a zajet se do porodnice domluvit na termínu. Jenže ejhle. Doktorka, která se o mě celou dobu starala, je nemocná a má tu záskok. „Náhradní“ paní doktorka ale nevidí pro sekci jediný důvod, prý je vše v naprostém pořádku. Na otázku, jak se cítím jí odpovídám, že dobře, akorát mě poslední dva dny docela bolí jizva. Podívala se na ní okem a řekla mi, že mě nemůže bolet, protože není skoro vidět a že jsem těhotná, tak co vlastně čekám. Hm, super. Jdu domů a doufám, že tu za týden bude už moje gynekoložka.
Odpoledne mě ale jizva bolí už víc než včera, manžel mě tedy pro jistotu veze na kontrolu do porodnice. Cestou necháváme naší první dcerku u našich a loučím se s ní slovy „za chvilku bude maminka zpátky“.
V nemocnici mě poslali na porodnické oddělení na ultrazvuk, aby se podívali na stav jizvy. Doktor dlouho kouká na obrazovku bez jediného slova. Pak odlepí oči a zeptá se, kdy jsem naposledy jedla. „V 11,“ odpovídám rychle. Že by přes plný žaludek špatně viděl? „Tak chviličku, hned vám vše povím,“ řekne mi a bere do ruky telefon. „Porodnice, pošlete k nám na pátou anesteziologa, budeme tu mít sekci, díky,“ a zavěsí.
Cože? Jakou sekci? To jako já? Vždyť jsem teprve 36+2 tt. Doktor mi hned vysvětlí, že maličká musí ven. Jizva je opravdu hodně tenká a nemůžeme čekat ani den. Miminko má ultrazvukovým odhadem přesně 3 kg, takže by mělo být v pořádku. Zavolá PA a ta mě odvádí na porodní sál. Je něco málo před šestnáctou hodinou.
Po chvilce přichází manžel. „Co tady děláš?,“ ptá se vyděšeně, když zjišťuje, že jsem v místě, kde jsem se snažila přivést na svět naší první dceru.
„Co by, v pět jdu na sál,“ hlásím mu s úsměvem. Uvěří až ve chvíli, kdy přijde PA s monitorem a začne provádět přípravy. Rychle ještě volám mamce, že si tam Káju musí nechat a najednou je 17 hodin. A PA přijde se zprávou, že už je čas.
Na operačním sále se to hemží modrými plášti. Anesteziolog už na mě čeká a říká mi, jak si mám sednout. První dceru jsem rodila pod celkovou anestezií, na nic jiného nebyl čas. Teď jsem se tedy rozhodla zkusit spinál. Po několika nepovedených pokusech o vpich na správné místo se konečně zadařilo a já dostala instrukce, že mě teď budou lechtat po břiše a až nebudu nic cítit, ať řeknu a začne se.
Po chvíli slyším cinkání čehosi a na břiše stále něco cítím, tak se raději ozývám s tím, že to ještě nemám necitlivé, ať počkají. Anesteziolog se nade mnou začne smát a oznámí mi, že už mám ale přeříznuté dvě vrstvy. Pak mi popisuje, co se zhruba u mě v břiše dělá a děje a v 17:37 konečně uslyším pláč.
Hned mi naší holčičku ukazují. Je tak maličká a nádherná. Naprosto úžasný pocit být při tom, když děťátko přijde na svět. Po chvilce jí odnášejí ošetřit, změřit, zvážit a za tatínkem.
„Tak a teď to bude už delší a nepříjemnější,“ hlásí mi anesteziolog, ale je mi to jedno. Uchovávám si svou euforii a těším se, až toho malinkého tvorečka zase uvidím.
„2920 gramů a 47 centimetrů, maminko. Je to krásná zdravá holčička,“ přijde mi oznámit asistentka a v ten moment jsem ještě šťastnější, teda pokud to vůbec jde.
Po několika dalších minutách jsem sešitá a převáží mě na pooperační pokoj. Na chodbě stojí manžel s naší Terezkou v náručí, tak mi tam PA zastaví, abych si jí mohla zase pohladit a trochu „poňuchňat“. Po chvilce se moje postel zase rozjede, ale manžel i s maličkou můžou na pokoj se mnou.
Hned dáváme vědět tu radostnou novinu rodině a známým a užíváme si první chvilky s naší druhou dcerkou. Pak ale přijde sestřička z dětského, že jdeme přiložit. Zvedne jí z postýlky a se slovy, ať chvilku počkáme si jí odnáší pryč. Jsem zmatená. Proč? Po chvilce se vrací i s malou a zkouší mi jí přiložit k prsu. Ta ale pláče a odmítá. Sestřička nám vysvětluje, že se asi potřebuje trošku prohřát, tak že ji odnese na výhřevnou postýlku a na kojení mi ji donese ještě večer nebo ráno. Dám drobečkovi pusinku na tvář a popřeji jí hezký odpočinek v teplíčku. Manžel se se mnou po chvilce také loučí, abych si odpočinula a on že půjde s kamarády zajistit Terezce zdraví. Po pár minutách usínám.
Ze spánku mě v noci vytrhne primář dětského oddělení. Naší holčičce se prý moc nedaří a jedou si pro ní kolegové z fakultní nemocnice. Zatím nevědí, co přesně se děje. Prý dostanu brzy informace. V tu chvíli se mi udělalo strašně špatně. Klepala jsem se a netrpělivě čekala na nové zprávy. Ty se dostavily ani ne po hodině. Malou chystají na převoz s podezřením na těžkou vadu srdíčka. Ještě mi ji přivezou ukázat a rychle si ji odvážejí.
Přes slzy jsem ji stejně ani neviděla, dostávám prášky na spaní a na uklidnění, ale nic nepomáhá. Cítím se tak bezmocně. Proč? Ptám se pořád dokola.
Nad ránem do dveří opět vchází pan primář a oznamuje mi, že srdíčko je v pořádku, vada byla vyloučená, ale byl prokázán zánět v plicích a po převozu došlo k respiračnímu selhání. Terezka byla uvedena do umělého spánku a napojena na plicní ventilaci. Na jednu stranu mi spadl ohromný kámen ze srdce, že se jejich obavy ohledně srdíčka nepotvrdily. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že ani tohle není žádná prkotina. Hrozně bych ji chtěla vidět a být u ní. Bohužel mě ale nemocnice, ve které ležela na JIRP, nechtěla přijmout. Dokud je malá v tomhle stavu, byla bych prý k ničemu.
Do neděle, kdy mě propustili, jsem se musela spokojit se zprávami od lékařů a manžela, který za malou každý den jezdil. Má první cesta z porodnice vedla samozřejmě za ní. Jaký pohled tam na mě čekal nebudu popisovat. Myslím, že si to každá maminka umí představit. Ráda bych to jednou vymazala z hlavy.
Po 6 dnech zkusili Terezku z UPV odpojit, naštěstí úspěšně, a my jsme konečně viděli naší berušku zase vzhůru. Dva dny na to byla převezena na oddělení pro nedonošence a v pátek 4.7. jsem si s sebou už vezla tašku a zůstala u ní. S kojením jsme neměly nejmenší problém, na váze přibírala, tak si nás hned 7.7. vezl taťka domů.
Příjezd to byl radostný, nejvíc nadšená byla z miminka „velká“ sestřička Karolínka. Pořád jí chodila hladit. A to trvá dodnes. Terezce jsou už 2 a kousek měsíce, ještě jí čeká pár vyšetření, ale snad na nás budou čekat už jen samé dobré zprávy.
Když si vzpomenu na první porod, tak jsem si ho sice moc neužila, ale radovala jsem se další dny z naprosto zdravé holčičky. Teď jsem si sice užila první pláč a pohled na to „oslizlé“ miminko, ale to, co přišlo potom, úplně zničilo mou radost z porodu. Jsem ráda, že je to za námi a chtěla bych moc poděkovat chrudimské i královéhradecké nemocnici. Jsme a budeme jim neskutečně vděční.
Přečtěte si také
Syn přišel ze školy s tím, že je chudý. Nesmím ale promluvit s učitelkou
- Anonymní
- 05.09.26
- 25423
Když začal první den školy, byl to pro nás něco jako oslava Nového roku. Všichni jsme byli natěšení, co nás nového čeká, kam se ten rok posuneme a jak nový školní rok bude vypadat. První dny byly...
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 14415
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 28619
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 13103
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 4471
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
Nesnáším letošní počasí. Nejdřív vedro k padnutí, teď mají přijít lijáky
- Anonymní
- 04.09.26
- 1481
Jestli je něco, na co jsem letos nadávala snad víc než na cokoli jiného, pak je to počasí. Celé léto jsme čekali, kdy konečně zaprší. Když už pršet začalo, většinou přišla taková bouřka, že jsem...
Školková angličtina za 10 tisíc? Odmítla jsem platit a učitelka zuří
- Anonymní
- 04.09.26
- 13921
Sníst ranní rohlík, obléknout dvě věčně se hemžící holčičky, dorazit do naší malé vesnické školky včas a pak honem do práce. Není to vždycky jednoduché, ale tuhle školku prostě miluju. Rodinná...
Dcera mě pozvala na víkend. Až na místě jsem zjistila, kolik mě to bude stát
- Anonymní
- 04.09.26
- 49302
K šedesátinám jsem od dcery dostala krásný dárek. Alespoň jsem si to tehdy myslela. V obálce byla rezervace na prodloužený víkend v malém penzionu v jižních Čechách. Měla jsem jet já, dcera s...
Až když jsem na týden odjela, zjistila jsem, že manžela nemusím furt kontrolovat
- Anonymní
- 04.09.26
- 11091
Dlouhá léta jsem měla pocit, že kdybych na chvíli přestala fungovat, naše domácnost se rozpadne. Můj muž přitom není neschopný. V práci vede lidi, umí vyřešit spoustu problémů a poradí si i s...
Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu
- Anonymní
- 04.09.26
- 5082
Ve vzduchu je od minulého školního roku vyhazov zaměstnanců. Nikdo nám před prázdninami sice nic neřekl, ale informace mezi lidmi kolovaly jako horký brambor. Teď jsme všichni zpátky a lidi jsou na...
