Sekce podruhé
- Porod
- feésM
- 05.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak jsme přišli k těm zázračným //, jsem tu už psala. V den manželových 24. narozenin jsme se dozvěděli, že si měl místo nových bot a rybářského vybavení přát raději zbrojní průkaz, protože bude mít doma brzy 3 baby. Termín porodu vycházel na 21.7.2014, přesně 19 měsíců po narození první dcery.
Těhotenství probíhalo až na pár drobností v poklidu. Můj sen o přirozeném porodu byl brzy rozmetán na prach. Nejdříve kvůli vcestné placentě, která se nakonec ale přece jen vytáhla, potom mi to překazila tenčící se jizva po prvním porodu sekcí.
Je středa 25.6.2014 a já se chystám do poradny a na první monitor. Nemůžu se dočkat, až uslyším tlouct srdíčko. 
Dnes mám také dostat doporučení na císaře a zajet se do porodnice domluvit na termínu. Jenže ejhle. Doktorka, která se o mě celou dobu starala, je nemocná a má tu záskok. „Náhradní“ paní doktorka ale nevidí pro sekci jediný důvod, prý je vše v naprostém pořádku. Na otázku, jak se cítím jí odpovídám, že dobře, akorát mě poslední dva dny docela bolí jizva. Podívala se na ní okem a řekla mi, že mě nemůže bolet, protože není skoro vidět a že jsem těhotná, tak co vlastně čekám. Hm, super. Jdu domů a doufám, že tu za týden bude už moje gynekoložka.
Odpoledne mě ale jizva bolí už víc než včera, manžel mě tedy pro jistotu veze na kontrolu do porodnice. Cestou necháváme naší první dcerku u našich a loučím se s ní slovy „za chvilku bude maminka zpátky“.
V nemocnici mě poslali na porodnické oddělení na ultrazvuk, aby se podívali na stav jizvy. Doktor dlouho kouká na obrazovku bez jediného slova. Pak odlepí oči a zeptá se, kdy jsem naposledy jedla. „V 11,“ odpovídám rychle. Že by přes plný žaludek špatně viděl? „Tak chviličku, hned vám vše povím,“ řekne mi a bere do ruky telefon. „Porodnice, pošlete k nám na pátou anesteziologa, budeme tu mít sekci, díky,“ a zavěsí.
Cože? Jakou sekci? To jako já? Vždyť jsem teprve 36+2 tt. Doktor mi hned vysvětlí, že maličká musí ven. Jizva je opravdu hodně tenká a nemůžeme čekat ani den. Miminko má ultrazvukovým odhadem přesně 3 kg, takže by mělo být v pořádku. Zavolá PA a ta mě odvádí na porodní sál. Je něco málo před šestnáctou hodinou.
Po chvilce přichází manžel. „Co tady děláš?,“ ptá se vyděšeně, když zjišťuje, že jsem v místě, kde jsem se snažila přivést na svět naší první dceru.
„Co by, v pět jdu na sál,“ hlásím mu s úsměvem. Uvěří až ve chvíli, kdy přijde PA s monitorem a začne provádět přípravy. Rychle ještě volám mamce, že si tam Káju musí nechat a najednou je 17 hodin. A PA přijde se zprávou, že už je čas.
Na operačním sále se to hemží modrými plášti. Anesteziolog už na mě čeká a říká mi, jak si mám sednout. První dceru jsem rodila pod celkovou anestezií, na nic jiného nebyl čas. Teď jsem se tedy rozhodla zkusit spinál. Po několika nepovedených pokusech o vpich na správné místo se konečně zadařilo a já dostala instrukce, že mě teď budou lechtat po břiše a až nebudu nic cítit, ať řeknu a začne se.
Po chvíli slyším cinkání čehosi a na břiše stále něco cítím, tak se raději ozývám s tím, že to ještě nemám necitlivé, ať počkají. Anesteziolog se nade mnou začne smát a oznámí mi, že už mám ale přeříznuté dvě vrstvy. Pak mi popisuje, co se zhruba u mě v břiše dělá a děje a v 17:37 konečně uslyším pláč.
Hned mi naší holčičku ukazují. Je tak maličká a nádherná. Naprosto úžasný pocit být při tom, když děťátko přijde na svět. Po chvilce jí odnášejí ošetřit, změřit, zvážit a za tatínkem.
„Tak a teď to bude už delší a nepříjemnější,“ hlásí mi anesteziolog, ale je mi to jedno. Uchovávám si svou euforii a těším se, až toho malinkého tvorečka zase uvidím.
„2920 gramů a 47 centimetrů, maminko. Je to krásná zdravá holčička,“ přijde mi oznámit asistentka a v ten moment jsem ještě šťastnější, teda pokud to vůbec jde.
Po několika dalších minutách jsem sešitá a převáží mě na pooperační pokoj. Na chodbě stojí manžel s naší Terezkou v náručí, tak mi tam PA zastaví, abych si jí mohla zase pohladit a trochu „poňuchňat“. Po chvilce se moje postel zase rozjede, ale manžel i s maličkou můžou na pokoj se mnou.
Hned dáváme vědět tu radostnou novinu rodině a známým a užíváme si první chvilky s naší druhou dcerkou. Pak ale přijde sestřička z dětského, že jdeme přiložit. Zvedne jí z postýlky a se slovy, ať chvilku počkáme si jí odnáší pryč. Jsem zmatená. Proč? Po chvilce se vrací i s malou a zkouší mi jí přiložit k prsu. Ta ale pláče a odmítá. Sestřička nám vysvětluje, že se asi potřebuje trošku prohřát, tak že ji odnese na výhřevnou postýlku a na kojení mi ji donese ještě večer nebo ráno. Dám drobečkovi pusinku na tvář a popřeji jí hezký odpočinek v teplíčku. Manžel se se mnou po chvilce také loučí, abych si odpočinula a on že půjde s kamarády zajistit Terezce zdraví. Po pár minutách usínám.
Ze spánku mě v noci vytrhne primář dětského oddělení. Naší holčičce se prý moc nedaří a jedou si pro ní kolegové z fakultní nemocnice. Zatím nevědí, co přesně se děje. Prý dostanu brzy informace. V tu chvíli se mi udělalo strašně špatně. Klepala jsem se a netrpělivě čekala na nové zprávy. Ty se dostavily ani ne po hodině. Malou chystají na převoz s podezřením na těžkou vadu srdíčka. Ještě mi ji přivezou ukázat a rychle si ji odvážejí.
Přes slzy jsem ji stejně ani neviděla, dostávám prášky na spaní a na uklidnění, ale nic nepomáhá. Cítím se tak bezmocně. Proč? Ptám se pořád dokola.
Nad ránem do dveří opět vchází pan primář a oznamuje mi, že srdíčko je v pořádku, vada byla vyloučená, ale byl prokázán zánět v plicích a po převozu došlo k respiračnímu selhání. Terezka byla uvedena do umělého spánku a napojena na plicní ventilaci. Na jednu stranu mi spadl ohromný kámen ze srdce, že se jejich obavy ohledně srdíčka nepotvrdily. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že ani tohle není žádná prkotina. Hrozně bych ji chtěla vidět a být u ní. Bohužel mě ale nemocnice, ve které ležela na JIRP, nechtěla přijmout. Dokud je malá v tomhle stavu, byla bych prý k ničemu.
Do neděle, kdy mě propustili, jsem se musela spokojit se zprávami od lékařů a manžela, který za malou každý den jezdil. Má první cesta z porodnice vedla samozřejmě za ní. Jaký pohled tam na mě čekal nebudu popisovat. Myslím, že si to každá maminka umí představit. Ráda bych to jednou vymazala z hlavy.
Po 6 dnech zkusili Terezku z UPV odpojit, naštěstí úspěšně, a my jsme konečně viděli naší berušku zase vzhůru. Dva dny na to byla převezena na oddělení pro nedonošence a v pátek 4.7. jsem si s sebou už vezla tašku a zůstala u ní. S kojením jsme neměly nejmenší problém, na váze přibírala, tak si nás hned 7.7. vezl taťka domů.
Příjezd to byl radostný, nejvíc nadšená byla z miminka „velká“ sestřička Karolínka. Pořád jí chodila hladit. A to trvá dodnes. Terezce jsou už 2 a kousek měsíce, ještě jí čeká pár vyšetření, ale snad na nás budou čekat už jen samé dobré zprávy.
Když si vzpomenu na první porod, tak jsem si ho sice moc neužila, ale radovala jsem se další dny z naprosto zdravé holčičky. Teď jsem si sice užila první pláč a pohled na to „oslizlé“ miminko, ale to, co přišlo potom, úplně zničilo mou radost z porodu. Jsem ráda, že je to za námi a chtěla bych moc poděkovat chrudimské i královéhradecké nemocnici. Jsme a budeme jim neskutečně vděční.
Přečtěte si také
„Vždyť kojí úplně špatně,“ zaslechla jsem tchyni. Pomohla až laktační poradkyně
- Anonymní
- 23.06.26
- 1279
Největší tlak, který na novopečenou mámu přichází, je ten zvenku, z vašeho okolí. Dobře míněné rady, které ale občas šíleně bolí. A blbý je, že často se jedná o vaše nejbližší lidi. Jako v mém...
Vzala jsem si muže s dítětem. Teď mám doma pocit, že jsem tam navíc
- Anonymní
- 23.06.26
- 1353
Vzala jsem si muže, který má dceru z předchozího vztahu, a od začátku jsem se snažila být trpělivá, laskavá a nebrat jí tátu. Jenže ona mě odmítá, provokuje, shazuje a dává mi najevo, že v jejich...
Devět týdnů bez školy, bez babiček a bez řidičáku. Jak to mám zvládnout?
- Anonymní
- 23.06.26
- 2450
Mám dvě děti na prvním stupni, chodím do práce a letos jsem prázdniny zřejmě úplně podcenila. Bydlíme v malém městě v pohraničí, příměstských táborů je málo, babičky nemáme a já navíc nemám...
Tchyně vtrhla po mém císaři do porodnice. Musela ji vyhodit až sestřička!
- Anonymní
- 23.06.26
- 1484
Porod je pro každou ženu jedním z nejintenzivnějších a nejnáročnějších zážitků v životě. Když navíc neprobíhá podle plánu a skončí akutní operací, žena potřebuje klid, bezpečí a čas na to, aby se...
Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna
- Vilma1897
- 23.06.26
- 376
V čem je její kouzlo? Třikrát vyprodala Eden a spousta lidí se vracela znovu. Včetně mě. Na první koncert jsem měla lístek na sobotu. A hned když skončil, bylo mi jasné, že v úterý chci být v Edenu...
„Je můj syn autista?“ zeptala se kamarádka. Ze strachu jsem jí zalhala do očí
- Anonymní
- 22.06.26
- 2110
Říká se, že upřímnost je základem každého pevného přátelství. Jenže co dělat v situaci, kdy vás nejlepší kamarádka postaví před otázku, jejíž pravdivá odpověď by jí mohla zlomit srdce? Minulý týden...
Dcera s ADHD potřebuje asistenta. Muž zuří: „Nedělej z ní blbečka s nálepkou!“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1488
Každý rodič si přeje, aby jeho dítě mělo hladkou a bezstarostnou cestu životem. Když se ale objeví první překážky, ukáže se, jak pevný je nejen vztah rodiče k dítěti, ale i partnerů mezi sebou. My...
Manžel mě nutí jezdit každý víkend k tchyni. Ta mě jen kritizuje, jsem zoufalá
- Anonymní
- 22.06.26
- 2973
Víkend by měl být pro pracující rodiče časem odpočinku, kdy konečně vypnou, užijí si klid s rodinou a naberou síly na další pracovní týden. Pro mě je ale páteční odpoledne začátkem pravidelné noční...
Dřu ve dvou pracích do půlnoci. Podle muže ale jen „courám po kroužcích“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1467
Sedím u kuchyňského stolu, na monitoru notebooku svítí čas 0:24 a mně únavou pálí oči. Tohle je moje každodenní realita. Kolotoč, ze kterého nemůžu vystoupit, protože se ode mě očekává, že budu...
Máma mi vyčítá práci a děti ve školce. Sama mě tam jako malou zapomínala!
- Anonymní
- 22.06.26
- 1011
Být dnes mámou je nesmírně vyčerpávající. Společnost na nás klade protichůdné nároky – máme budovat kariéru, vypadat skvěle, mít naklizenou domácnost, a přitom se dětem věnovat čtyřiadvacet hodin...
