Sekce podruhé
- Porod
- feésM
- 05.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak jsme přišli k těm zázračným //, jsem tu už psala. V den manželových 24. narozenin jsme se dozvěděli, že si měl místo nových bot a rybářského vybavení přát raději zbrojní průkaz, protože bude mít doma brzy 3 baby. Termín porodu vycházel na 21.7.2014, přesně 19 měsíců po narození první dcery.
Těhotenství probíhalo až na pár drobností v poklidu. Můj sen o přirozeném porodu byl brzy rozmetán na prach. Nejdříve kvůli vcestné placentě, která se nakonec ale přece jen vytáhla, potom mi to překazila tenčící se jizva po prvním porodu sekcí.
Je středa 25.6.2014 a já se chystám do poradny a na první monitor. Nemůžu se dočkat, až uslyším tlouct srdíčko.
Dnes mám také dostat doporučení na císaře a zajet se do porodnice domluvit na termínu. Jenže ejhle. Doktorka, která se o mě celou dobu starala, je nemocná a má tu záskok. „Náhradní“ paní doktorka ale nevidí pro sekci jediný důvod, prý je vše v naprostém pořádku. Na otázku, jak se cítím jí odpovídám, že dobře, akorát mě poslední dva dny docela bolí jizva. Podívala se na ní okem a řekla mi, že mě nemůže bolet, protože není skoro vidět a že jsem těhotná, tak co vlastně čekám. Hm, super. Jdu domů a doufám, že tu za týden bude už moje gynekoložka.
Odpoledne mě ale jizva bolí už víc než včera, manžel mě tedy pro jistotu veze na kontrolu do porodnice. Cestou necháváme naší první dcerku u našich a loučím se s ní slovy „za chvilku bude maminka zpátky“.
V nemocnici mě poslali na porodnické oddělení na ultrazvuk, aby se podívali na stav jizvy. Doktor dlouho kouká na obrazovku bez jediného slova. Pak odlepí oči a zeptá se, kdy jsem naposledy jedla. „V 11,“ odpovídám rychle. Že by přes plný žaludek špatně viděl? „Tak chviličku, hned vám vše povím,“ řekne mi a bere do ruky telefon. „Porodnice, pošlete k nám na pátou anesteziologa, budeme tu mít sekci, díky,“ a zavěsí.
Cože? Jakou sekci? To jako já? Vždyť jsem teprve 36+2 tt. Doktor mi hned vysvětlí, že maličká musí ven. Jizva je opravdu hodně tenká a nemůžeme čekat ani den. Miminko má ultrazvukovým odhadem přesně 3 kg, takže by mělo být v pořádku. Zavolá PA a ta mě odvádí na porodní sál. Je něco málo před šestnáctou hodinou.
Po chvilce přichází manžel. „Co tady děláš?,“ ptá se vyděšeně, když zjišťuje, že jsem v místě, kde jsem se snažila přivést na svět naší první dceru.
„Co by, v pět jdu na sál,“ hlásím mu s úsměvem. Uvěří až ve chvíli, kdy přijde PA s monitorem a začne provádět přípravy. Rychle ještě volám mamce, že si tam Káju musí nechat a najednou je 17 hodin. A PA přijde se zprávou, že už je čas.
Na operačním sále se to hemží modrými plášti. Anesteziolog už na mě čeká a říká mi, jak si mám sednout. První dceru jsem rodila pod celkovou anestezií, na nic jiného nebyl čas. Teď jsem se tedy rozhodla zkusit spinál. Po několika nepovedených pokusech o vpich na správné místo se konečně zadařilo a já dostala instrukce, že mě teď budou lechtat po břiše a až nebudu nic cítit, ať řeknu a začne se.
Po chvíli slyším cinkání čehosi a na břiše stále něco cítím, tak se raději ozývám s tím, že to ještě nemám necitlivé, ať počkají. Anesteziolog se nade mnou začne smát a oznámí mi, že už mám ale přeříznuté dvě vrstvy. Pak mi popisuje, co se zhruba u mě v břiše dělá a děje a v 17:37 konečně uslyším pláč.
Hned mi naší holčičku ukazují. Je tak maličká a nádherná. Naprosto úžasný pocit být při tom, když děťátko přijde na svět.
Po chvilce jí odnášejí ošetřit, změřit, zvážit a za tatínkem.
„Tak a teď to bude už delší a nepříjemnější,“ hlásí mi anesteziolog, ale je mi to jedno. Uchovávám si svou euforii a těším se, až toho malinkého tvorečka zase uvidím.
„2920 gramů a 47 centimetrů, maminko. Je to krásná zdravá holčička,“ přijde mi oznámit asistentka a v ten moment jsem ještě šťastnější, teda pokud to vůbec jde. ![]()
Po několika dalších minutách jsem sešitá a převáží mě na pooperační pokoj. Na chodbě stojí manžel s naší Terezkou v náručí, tak mi tam PA zastaví, abych si jí mohla zase pohladit a trochu „poňuchňat“. Po chvilce se moje postel zase rozjede, ale manžel i s maličkou můžou na pokoj se mnou.
Hned dáváme vědět tu radostnou novinu rodině a známým a užíváme si první chvilky s naší druhou dcerkou. Pak ale přijde sestřička z dětského, že jdeme přiložit. Zvedne jí z postýlky a se slovy, ať chvilku počkáme si jí odnáší pryč. Jsem zmatená. Proč? Po chvilce se vrací i s malou a zkouší mi jí přiložit k prsu. Ta ale pláče a odmítá. Sestřička nám vysvětluje, že se asi potřebuje trošku prohřát, tak že ji odnese na výhřevnou postýlku a na kojení mi ji donese ještě večer nebo ráno. Dám drobečkovi pusinku na tvář a popřeji jí hezký odpočinek v teplíčku. Manžel se se mnou po chvilce také loučí, abych si odpočinula a on že půjde s kamarády zajistit Terezce zdraví.
Po pár minutách usínám.
Ze spánku mě v noci vytrhne primář dětského oddělení. Naší holčičce se prý moc nedaří a jedou si pro ní kolegové z fakultní nemocnice. Zatím nevědí, co přesně se děje. Prý dostanu brzy informace. V tu chvíli se mi udělalo strašně špatně. Klepala jsem se a netrpělivě čekala na nové zprávy. Ty se dostavily ani ne po hodině. Malou chystají na převoz s podezřením na těžkou vadu srdíčka. Ještě mi ji přivezou ukázat a rychle si ji odvážejí.
Přes slzy jsem ji stejně ani neviděla, dostávám prášky na spaní a na uklidnění, ale nic nepomáhá. Cítím se tak bezmocně. Proč? Ptám se pořád dokola.
Nad ránem do dveří opět vchází pan primář a oznamuje mi, že srdíčko je v pořádku, vada byla vyloučená, ale byl prokázán zánět v plicích a po převozu došlo k respiračnímu selhání. Terezka byla uvedena do umělého spánku a napojena na plicní ventilaci. Na jednu stranu mi spadl ohromný kámen ze srdce, že se jejich obavy ohledně srdíčka nepotvrdily. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že ani tohle není žádná prkotina. Hrozně bych ji chtěla vidět a být u ní. Bohužel mě ale nemocnice, ve které ležela na JIRP, nechtěla přijmout. Dokud je malá v tomhle stavu, byla bych prý k ničemu.
Do neděle, kdy mě propustili, jsem se musela spokojit se zprávami od lékařů a manžela, který za malou každý den jezdil. Má první cesta z porodnice vedla samozřejmě za ní. Jaký pohled tam na mě čekal nebudu popisovat. Myslím, že si to každá maminka umí představit. Ráda bych to jednou vymazala z hlavy.
Po 6 dnech zkusili Terezku z UPV odpojit, naštěstí úspěšně, a my jsme konečně viděli naší berušku zase vzhůru. Dva dny na to byla převezena na oddělení pro nedonošence a v pátek 4.7. jsem si s sebou už vezla tašku a zůstala u ní. S kojením jsme neměly nejmenší problém, na váze přibírala, tak si nás hned 7.7. vezl taťka domů.
Příjezd to byl radostný, nejvíc nadšená byla z miminka „velká“ sestřička Karolínka. Pořád jí chodila hladit.
A to trvá dodnes. Terezce jsou už 2 a kousek měsíce, ještě jí čeká pár vyšetření, ale snad na nás budou čekat už jen samé dobré zprávy.
Když si vzpomenu na první porod, tak jsem si ho sice moc neužila, ale radovala jsem se další dny z naprosto zdravé holčičky. Teď jsem si sice užila první pláč a pohled na to „oslizlé“ miminko, ale to, co přišlo potom, úplně zničilo mou radost z porodu. Jsem ráda, že je to za námi a chtěla bych moc poděkovat chrudimské i královéhradecké nemocnici. Jsme a budeme jim neskutečně vděční. ![]()
Přečtěte si také
V 45 jsem dala výpověď a chci si splnit sen. Manžel mě nařkl z nezodpovědnosti
- Anonymní
- 15.11.26
- 943
Když jsem manželovi oznámila, že dávám výpověď a chci rozjet vlastní podnikání, čekala jsem překvapení, možná trochu obav, ale také podporu. Místo toho mě označil za nezodpovědnou ženskou, která si...
Dcera se zbláznila. Prý se cítí jako kluk a máme jí říkat Adam. Otec ji zabije
- Anonymní
- 15.11.26
- 1032
Moje patnáctiletá dcera mi nedávno oznámila, že se necítí být dívkou. Vybrala si nové mužské jméno a chce, abych jí říkala v mužském rodě. Vím, že bych ji měla především vyslechnout a podpořit, ale...
Rozhodla jsem, že děti budou doma pomáhat. Manžel ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 15.11.26
- 612
Když jsem se doma vyjádřila k tomu, aby děti konečně začaly pomáhat s domácností, manžel mi před nimi předvedl takové divadlo, že jsem se nestačila divit. Prý jsem hysterka, která si neumí poradit...
Seřvala jsem spratka na hřišti, který hodil písek na dceru. Špatná jsem byla já
- Anonymní
- 15.11.26
- 627
V poslední době se nám několikrát stalo, že nějaké dítě házelo na dceru písek. Jednou ho dokonce měla plné oči. Většinou šlo o nepozornost rodičů, kteří někde seděli, povídali si a o své dítě se...
Na přípravné kurzy nemáme. Bojím se, že kvůli tomu dcera přijímačky neudělá
- Anonymní
- 15.11.26
- 297
Slíbila jsem dceři, že přípravu na přijímačky zvládneme spolu doma. Na placené kurzy nám teď nezbývají peníze. Jenže po práci mi často chybí energie a s některými úlohami si sama nevím rady. Když...
„Máš mu jednu vrazit. Tohle by sis ty nikdy nedovolila,“ připomněla mi máma
- Anonymní
- 14.11.26
- 1046
Naši byli na mě a bráchu vždycky dost přísní. Táta dokonce nešel pro ránu daleko a máma to schvalovala. Já jsem se ale zařekla, že svoje děti nikdy bít nebudu. Jenže mladší syn je pořádné kvítko....
Zaplatíme 65 tisíc za dovolenou, abychom týden jen leželi. Letos už fakt ne
- Anonymní
- 14.11.26
- 1194
Letos jsem manželovi oznámila, že na další dovolenou u hotelového bazénu nepojedu. Jeho reakce mě utvrdila v tom, že už spolu možná ani neumíme trávit volný čas. Zatímco on si představuje další...
„Podívej se na sestru!“ vyčítá mi máma. Nechápe, že o víkendech musím pracovat
- Anonymní
- 14.11.26
- 809
„Podívej se na sestru, ta si na rodinu čas vždycky najde.“ Tuhle větu od mámy poslouchám skoro každý víkend. A pokaždé mám chuť jí připomenout, že zatímco moje sestra v sobotu dopoledne peče buchtu...
Vydělává 50 tisíc, ale doma nehne prstem. Jen chlastá pivo a čumí na televizi
- Anonymní
- 14.11.26
- 934
Už mě nebaví poslouchat, jak je můj manžel unavený z práce. Já totiž také pracuji, starám se o dvě děti, domácnost a všechno, co je potřeba zařídit. Jenže zatímco já večer padám únavou, Petr si...
Vysnila jsem si hodnou holčičku. Místo toho už 16 let trnu, co zase provede
- Anonymní
- 14.11.26
- 696
Nepíše se mi o tom vůbec snadno. Po dvou synech jsem strašně chtěla dceru. A dlouho se nedařilo. Kluci jsou dvojčata a porodila jsem je jako velmi mladá. Bylo mi 19 a já si to tehdy ani moc...