Naše cesta ke štěstí

V rychlosti shrnu, jak to začalo. V 17 letech jsem poznala kluka od vedle ze třídy. Rozuměli jsme si a začala velká láska. Po maturitě jsme spolu začali bydlet a o rok později jsme se vzali. Když nám oběma bylo 21 let, tak jsme se rozhodli, že je na čase mít doma někoho třetího, tvorečka, který nás bude už navždy spojovat. Bohužel po vysazení antikoncepce nešlo všechno tak, jak mělo, ale štěstí se na nás po roce snažení usmálo a 8. 4. 2012 jsem po 1. IUI našla na testíku vysněné //. Radost byla ohromná, to určitě nemusím popisovat, a strach o to, aby bylo s drobečkem všechno v pořádku, byl také větší a větší. Ani nevím proč, ale 9. 8. 2011 nám doktorka řekla, že máme v bříšku na 90 % holčičku. Manžel z toho měl ohromnou radost. Moc si ji přál Těhotenství jsem si užívala a nemohla se dočkat, až přijde den D, který měl nastat 19. 12. 2012.

V úterý 18. 12. jsem se probudila brzy ráno. Cítila jsem pod sebou vlhko, ale nebyla to žádná loužička, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Během dopoledne jsem si ale všimla, že ze mě každou chvilkou něco „odkapává“, tak jsme raději s manželem vyrazili do porodnice, abychom náhodou nezaspali podtékání plodové vody. Počítala jsem s tím, že jenom udělají test a pokud to bude plodovka, tak si mě tam nechají a pokud ne, tak pošupajdím domů. Tašku jsme brali raději s sebou.

Na recepci jsem vysvětlila, co se děje. Milá paní mě poslala na oddělení gynekologické ambulance, kde mě ihned po otevření dveří začali cpát do nemocniční košile. Snažila jsem se sestřičce vysvětlit, že nevím, jestli to je plodovka, že třeba pojedu zase domů a ona mi zase opakovala, že to asi né, protože už mám stejně zítra termín a ať to nechám na doktorce. Vyplnili jsme hafo papírů a mezitím mě napojili na monitor. Vše v pořádku – k porodu jsem se nechystala, ale přesto mě odvedli na „čekací“ pokoj. Doktorovi se nelíbily otoky na nohou, a tak mi vzali krev a moč. Večer mi dr. přišel říct, že je v moči bílkovina a krevní obraz také není nic moc, takže bude muset miminko do pátku ven. Zatím mu ale ještě dáme jeden den čas, jestli se nerozhodne vykouknout na svět samo od sebe.

V noci jsem moc nespala. Pokoj byl hned vedle příjmu, tak jsem slyšela, jak přivezli paní, napojovali ji na monitor a potom odvedli. Chvilku nato byl slyšet pláč miminka. Ve středu ráno se nedělo pořád nic. Udělali mi oxytocinový test, který vyvolal pár kontrakcí, ale po odpojení opět nic. Pokud se do druhého dne nic nestane, tak prý dostanu tabletku na vyvolání. A tak se i stalo. Ve čtvrtek po sedmé hodině mi ji pan doktor zavedl a už asi za 15 minut začaly přicházet bolesti. Ty časem sílily a chodily v kratších a kratších intervalech. Už jsem je měla po 5 minutách a rozcházela je po pokoji. Občas jsem si přidřepla. K večeru ale začaly bolesti nějak slábnout, až zmizely úplně. Prý je to normální a stává se to. Mám se jít vyspat a ráno dostanu další tabletku. Bylo mi slíbeno, že další den – v pátek se už malá narodí. Pokud se nepodaří vyvolat ji, tak odpoledne udělají císařský řez.

Okolo 22. hodiny jsem zalezla do postele a usnula, ani nevím jak Byla jsem za ten den hodně unavená a chtěla jsem být na druhý den vyspalá. Aaaauuu. Vzbudí mě bolest břicha a kolem je ještě tma. Podívám se na telefon. Je 0:47h. Skrčím nohy k pupíku a bolest poleví. Usínám… a zase. Tentokrát je 1:12 hodin. Že by se něco dělo? Posadím se na postel a koukám z okna. Občas vidím projet nějaké auto. Bolest se ale nevrací, tak jdu zase spát. V 1:46 hodin už ale opět sedím a začínám si do telefonu zapisovat časy bolestí.

Po třetí hodině ranní už sleduji pravidelné kontrakce po 12 minutách. Nejsou moc silné, takže jen sedím a koukám. Intervaly se zkracují, bolesti jsou čím dál silnější. Občas musím z postele vstát a procházet se. V 6:30 hodin přichází sestřička s monitorem. Říkám jí, že se mi v noci vrátily kontrakce a už je mám po 6 minutách. Monitor to celé potvrzuje, tak jdu na kontrolu k doktorovi. „Sbalte si věci a sestra vás dovede na porodní sál. Můžete zavolat manželovi, ať přijede. Dneska večer budete usínat už s miminkem“, slova doktora zněla pomalu neuvěřitelně. Tak už dneska ze mě bude máma 

Manžel přijel během chviličky. Zatím jsem dostala yal gel a vyprázdnila se. Kontrakce přicházely už po 5 minutách. Poskakuji si po míči, občas se zvednu a projdu, do toho nějaký ten monitor. Už ani nevím, v kolik mi doktor přišel píchnout vodu. Jen pro vysvětlení – v to úterý mi plodová voda neodtékala. U někoho se prý stává, že má dva obaly vody, a když první praskne, tak voda jenom takhle vykapává. Nevím přesně, co to bylo. Nezabývala jsem se tím.

„Dáme epidural?“ zeptal se doktor. Mé přesvědčení bylo jasné: „epidural ne. Děkuji“. Doktor se pousmál a začal mě přesvědčovat o tom, že by to bylo lepší, protože to vypadá na dlouhý porod, tak abych ty bolesti zvládla. „Ale vždyť se to dá v pohodě vydržet“ oponuji mu. Hned se rozesměje a s úsměvem mi říká: „ale to ještě není ono“. Cože? Ono to bude horší? Nakonec tedy na nabídku epiduralu přikyvuji. Anesteziolog mi přišel napíchnout hadičku na zavedení epiduralu do páteře a mezitím mi začínají celkem slušné bolesti.

Po pár minutách už drtím manželovi ruku a prosím sestřičku, ať už mi tam ten epidural konečně dají. Ta mi radí, ať vydržím co nejdéle, že mám nárok na 3 dávky, tak ať si je nevyplácám hned. Pár minut to tedy ještě zkouším vydržet zalezlá ve sprše, ale když jsem potom měla jít do postele kvůli monitoru, tak už jsem bolestmi nevydržela ani chvilku v klidu ležet. Se slzami v očích prosím sestřičku, ať už mi ho dá. A po pár minutkách… ani nevím, že rodím. Necítím nic. Žádné tlaky jak se říká. Prostě vůbec nic. Je mi hej a zase si poskakuju po míči. Usmívám se na manžela, který už má dost 

Po hodině a kousku se mi bolesti začaly vracet. Chtěla bych hned další dávku toho zázračného epiduralu, ale sestřička mi připomíná, že už mám jen 2 dávky, tak ať si je šetřím. Tudíž zase držím, jak se dá. Když už to bolí opravdu hodně, posílám manžela pro sestřičku s další dávkou Přišla i s doktorem, ten mě vyšetřil a řekl, že už další nedostanu a jde se tlačit. Tak rychle? Neříkali, že to bude ještě na dlouho? Pomáhají mi na porodní křeslo a vysvětlují, kdy můžu. A jde se na to. První zatlačení mi strašně ulevilo, druhé ještě taky, ale u dalších a dalších pořád nic Doktor i porodní asistentka mě chválí a povzbuzují. Asistentka se mi snaží pomoci a tlačí mi při tlačení lokty do břicha. Pořád nic. Doktor volá dalšího doktora. Prý to chce chlapa Takže mi lokty do břicha tlačí ten druhý doktor a porodní asistentka pěstí z druhé strany do boku. A nic. Už to trvá víc jak půl hodiny.

„Jděte na chviličku tlačit na záchod. Pomůže Vám to“, říká mi doktor. Tak jsem slezla a udělala, co říkal. Po 15 minutách se vrátil, že jdeme na to a už to zvládneme. Dobře. Nadechnu se a tlačím. Zase mám lokty a pěst v břiše, manžel mi drží hlavu u prsou a… nic. Cítila jsem, že je miminko o něco blíž, ale pořád to nešlo. Tlačím ještě několikrát a pořád bez výsledku.

„Kleště nebo vex?“ slyším toho druhého doktora. „Nic“, doktor se na mě podíval a říká mi: „Mamko, nedá se nic dělat, ale musíme miminko vyndat bříškem“. Začala jsem brečet. Císař byl pro mě noční můra. Chtěla jsem to zvládnout a porodit svoji holčičku normální cestou. Nikdo o tom se mnou ale nesmlouval. Hned jsem měla na nohách punčochy a odváděli mě za roh na operační sál. Ani spinální anestezii jsem už neukecala. Prý je to akutní, takže narkóza musí být celková. Na to nestíhám ani nic říci. Dostávám masku s pokynem nadechnout, vydechnout, nadechnout, vydechnout.

Otevírám oči. Vedle mě sedí manžel a usmívá se. „Malá?“ ptám se. Jaká radost, když mi řekl, že je v pořádku. Naše holčička se narodila 21. 12. 2012 v 15:32 hodin s 3820 g a 50 cm. Po chvilce jsem ji už držela v náručí. Spokojeně spinkala. Nikdy jsem nezažila hezčí pocit. Zamilovala jsem se do ní a tahle láska nikdy neskončí.

Byl to dlouhý a náročný porod, ale stál za to. Všechna bolest byla hned zapomenuta a přicházejí samé radosti V pátek bylo naší Karolínce 6 týdnů. Od té doby pěkně vyrostla a každý den se učí nové věci. Moc ji milujeme. Je to to nejkrásnější, co nás v životě potkalo a myslím si, že jakýkoliv porod stojí za život zdravého človíčka.

Moc děkuji všem, kteří nás na naší cestě ke štěstí podporovali a díky patří i celému personálu chrudimské porodnice. Lepší péči si neumím představit.

A všem těhulkám přeji co nejrychlejší porod bez komplikací a hlavně zdravé miminko