smutný příběh

můj příběh je takovýto… před 6 lety jsem otěhotněla (úplně omylem) se svým tehdejším přítelem a protože jsem vždycky chtěla hodně dětí, tak jsem si to i pro:,–(ila doma u rodičů (bylo mi dvacet a dělala jsem výšku) a přes uragán, který se naší rodinou v té době prohnal, jsem se rozhodla miminko si nechat. Přítel se ke svatbě neměl, naši z něho příliš nadšení nebyli (bohužel je nutno přiznat, že teď už to chápu), ale já jsem se těšila na své miminko…a všechno šlo docela dobře až do 38 tt, kdy mi praskla voda a já si zavolala taxik a odjela do porodnice. Tam mi řekli, že je to v pořádku, počínající porod, a čekalo se, až se kontrakce zesílí a porod rozběhne… Přítel mi řekl, že on na to není a odešel domů. Tak jsem tam 24 hodin ležela a čekala na porod, jež byl v nedohlednu. Druhý večer mi sestrička donesla prášek na spaní a oznámila mi, že ráno už začnou porod vyvolávat. Docela jsem se na to tešila, už jsem chtěla vidět svou holčičku a tak jsem si šla lehnout. Prášek jsem si nevzala. V noci jsem se najednou vzbudila a všude bylo strašně moc krve, volala jsem sestřičku a pak si už skoro nic nepamatuju, jen anestezioložku na sále… a doktora, který říká, že nemá ozvy a že to, co slyší, je můj tep. Hned jak jsem se z narkózy probrala, veděla jsem, že miminko umřelo. Nikdo mi ještě půl dne nic neřekl, měla jsem strašnou zimnici a celá jsem se třásla a jen si pamatuju, že jsem strašně nechtěla umřít. Pak už si pamatuju jen strašnou otupělost (a to zcela nemedikamentózní). Tak jsem přišla o první miminko. Ještě mi řekli, že kdybych si bývala ten prášek vzala, asi bych se v noci nevzbudila a vykrvácela do postele…

Náš vztah to samozřejmě nevydržel (ani z toho přítele neviním, kdo by chodil s permanentně brečící holkou, co se lituje) a tak jsem hledala a hledala a před dvěma roky jsem našla muže svých snů. A co víc, on to cítil podobně a to je moje největší štěstí, jaké se mi kdy přihodilo. Všechno o děťátku jsem mu řekla hned na začátku, i když jsem se strašně bála, že mě kvůli tomu opustí, že mě nebude chtít s „problémem“ a taky jsem mu hned na rovinu řekla, že moje mrtvé miminko se mnou prostě roste, že počítám, kolik má let a že už by šlo do školky a že je a vždycky bude mou součástí. Ale neopustil mě a slíbil, že se o mě bude starat a bude mě chránit a to dělá a já jsem mu za to strašně vděčná. Chodili jsem spolu tři měsíce a rozhodli jsme se, že se vezmeme a začneme se snažit o miminko… po roce jsme opravdu měli krásnou svatbu, ale miminek jsme se nedočkali. Po devíti měsících snažení jsem otěhotněla, ale než jsem se stihla začít radovat, o miminko jsem v 5. tt přišla. Několik dní jsem strávila doma pláčem, bylo to hrozný. Navíc jsem chodila do školy na státnicovou praxi a tam mě ještě spolužačky pomluvily, že se flákám a ulejvám. A já ani neveděla, jak se bránit, nechtělo se mi nikomu svěřovat. Teď už bych si nechala normálně vystavit papír, s tím, že to každému může být fuk, ale tehdy jsem se strašně styděla. To samé se opakovalo po svatbě na podzim… zase 5 tt. Už jsem byla úplně na dně.

Na podzim 05 jsme se proto rozhodli, že půjdeme do CAR a rozebereme to všechno s odborníky. Ti nám bohužel řekli jen to, že naše šance počít je naprosto mizivá a že jedinou možností je pro nás IVF/ICSI. Bylo mi to divné, když jsem už třikrát otěhotněla spontánně. S manželem jsme to doma obrečeli jak malí krokodýli, seděli jsme na pohovce a plakali a plakali. Pamatuju si, jak jsme vyšli z CAR, všechny naděje ztracené a manžel mě dlouho objímal a já jsem plakala. Asi za týden od návštěvy CAR jsem si udělala test, neb jsem to již 14 dní nedostala a byl … pozitivní. Už jsem z toho byla tak zmatená, že jsem se ani nezvládala radovat, nevěděla jsem, čemu věřit…Manžel byl na tom podobně. Byli jsme oficiálně naprosto neplodný těhotný pár. No a s miminkem to dopadlo špatně, na Štědrý den v noci mě operovali kvůli mimoděložnímu těhotenství a přišla jsem o vejcovod…a taky mi zjistili těžkou endometriózu. Manžel tam byl celou dobu se mnou, držel mě za ruku, když mi bylo špatně, hladil mě a koukal se se mnou na Angeliku , kterou jinak nesnáší a četl mi ženské časopisy a nosil čaj. Nevím, jak bych to bez něj zvládla, už nemám sílu táhnout to dál sama a on mi pomohl a podepřel mě, když jsem to nejvíc potřebovala.

Minulý týden mi lékař řekl, že to zkusíme se Zoladexem a přeléčíme endometriózu. Snažím se bojovat, ale už to moc nejde. Bože, je mi 26 let a jsem v koncích.

Pořád přemýšlím, proč. Proč se mi tohle všechno děje. Že to musí mít nějaký smysl, že děti mít asi nebudu… proč umírají děti? proč ženy potrácejí? Jaký to všechno má smysl?
Pochopila jsem, že můj muž je báječný chlap, který se neotočí na podpatku před dveřmi nemocnice a neodejde. Že se mnou bude, i když mi bude zle. Možná proto to bylo dobré. Ale moc to bolí.