Srdce na dlani
- O životě
- aaaki
- 01.09.18 načítám...
Chci vám vyprávět příběh o dvou úžasných lidech, o muži, ženě a jejich společné životní cestě. Tento příběh je opravdu skutečný, vlastně pořád ještě pokračuje a je o Heroldovi a Sussan...
Budu se snažit vás stručně uvést do obrazu. Herold je dnes 70letý pán v penzi, Sussan 63letá dáma, taktéž v důchodu, žijí ve svém krásném domě ve státě Illinois v USA. Na zahradě jim pobíhá pejsek a líně se tam promenádují dvě kočky.
Sussan byla vždy velmi společenská, krásná dívka, sen mnoha mužů. Měla tři sestry a sny o velké lásce a rodině. Na střední škole se bláznivě zamilovala, v 17 letech jim rodiče vystrojili svatbu (ano, v USA to jde bez nutného papírování). Brát se nemuseli, prostě cítili, že chtějí být spolu. Nutno také říci, že Sussan je z malého městečka, kde je silná křesťanská komunita a jakékoli soužití muže se ženou bez slibu před bohem nebylo v té době myslitelné. Aspoň ne pro holku „z dobré rodiny“. Nicméně, tady happyend nečekejte. Svatba byla v říjnu, rozvod v prosinci. Sussan vždy s úsměvem říká, že nikoho, kdo zažil kratší manželství, nezná. Prostě jak rychle láska přišla, tak taky odešla.
O rok či dva později stála Sussan před oltářem znovu. První to vypadalo nadějně, krásný, mladý, šarmantní, s dobrým postavením i platem. Ale abych to zkrátila, když ani po sedmi letech manželství nepřistoupil na dítě s tím, že si chce ještě užívat a budovat kariéru, Sussan to znovu zabalila.
To o pár městeček dál žil Herold. Mladý chlapec, který měl nadprůměrné IQ a více než holky ho vždy zajímala věda a veškerý svůj volný čas trávil v laboratoři. Jeho nejbližší člověk byl jeho bratr – dvojče, stejně inteligentní. Když se ti dva bavili, „běžní lidé“ většinou neměli páru o čem. Herold hned po výšce nastoupil jako vědec do státního ústavu pro výzkum zbraní, vše financováno vládou USA. Sussan tenkrát po rozvodu chtěla změnit celý svůj dosavadní život včetně práce. Přihlásila se na místo sekretářky v onom výzkumném ústavu, usmálo se na ni štěstí a brzy nastoupila. A konečně nastal den, kdy si atraktivní Sussan v kantýně všimla zakřiknutého, stydlivého mladého vědátora Herolda. Jak Sussan vždy říkala, „už jsem nechtěla žádného svalnatého krasavce, toužila jsem po dětech, po jistotě, stabilitě.“ Opět to trošku zkrátím, Sussan tohoto tichého muže pozvala na večeři, kde mu řekla vše o svém dosavadním životě a o její touze po dětech a slušném chlapovi. Herold, v té době mu bylo 35 let, byl však stále nepolíbený panic (bez nadsázky). Jak jsem již psala, ženy, víno, zpěv, nikdy nebylo jeho, ale i on chtěl na této zemi zanechat svůj otisk v podobě potomka. A tak se tito dva zcela odlišní lidé jednoho krásného dne vzali a začali hned pracovat na vytouženém miminku. Sussan ve věku 29 let, kdy většina kamarádek měla už děti minimálně dvě.
Snažili se a snažili, ale miminko stále nepřicházelo. Asi po roce neúspěšného snažení navštívila Sussan lékaře, který jí k jejímu šoku oznámil, že kvůli jistému zdravotnímu problému děti pravděpodobně mít nikdy nebude. Byl to pro oba samozřejmě strašný šok a velká rána. Vím, že absolvovali kolečko různých vyšetření, návštěvy všelijakých klinik a center. Byli i u léčitele, nepřestávali věřit a vyzkoušeli téměř vše. Ale čas plynul, Sussan už bylo dávno po třicítce a miminko stále nikde. Byla několikanásobná teta, protože každá z jejich sester měla více než dvě děti, jak Sussan sama několikrát říkala „Ač jsem sestry milovala a přála jim to, má frustrace se zvyšovala s příchodem každého jejich potomka, každé křtiny pro mne byly těžší a těžší a cítila jsem se jako hrozný člověk, jako hrozná sestra a jako neschopná žena.“
Ano, jejich rodinné oslavy připomínaly školku. Nejen Sussan, ale také Herold byl ze čtyř dětí a každé už mělo své děti. A pak se vždy z této oslavy museli vrátit zpět do svého velkého, prázdného domu. Není to nijak podstatné, ale Herold měl jako státní zaměstnanec a navíc jako vědec nadstandardní plat, který by byl dostatečný k zaopatření hned několika dětí. V jejich domě byly 3 dětské pokoje. Všechny prázdné, všechny s bílými stěnami, které čekaly, až je někdo vymaluje…
Po pěti letech snažení došli k rozhodnutí, že si dítě adoptují. Adopce je v USA mnohem běžnější než u nás, tudíž i rychlejší. Jednoduše kontaktujete adoptivní agenturu, dáte jim své údaje, požadavky, nemalé peníze a ony se o veškeré papírování a procesy postarají za vás. Další rána ovšem přišla, když Sussan s Heroldem bylo řečeno, že kvůli Sussanině minulosti jsou velmi nevhodný pár k adopci. Ano, bylo to kvůli tomu, že Herold byl jejím již třetím manželem.
Ne že by byla Sussan nějak promiskuitní, ale bohužel to agentury moc nezajímalo, prostě „Třikrát jste změnila příjmení, to je jako byste třikrát zbankrotovala a chtěla po bance další úvěr.“ Tak nějak jim to tenkrát řekli. Po nějakém čase však našli agenturu, která jim přislíbila, že je dá do pořadníku. I když věděli, že je to velmi málo pravděpodobné, přáli si novorozence, ideálně bílého, ať není hned na první pohled patrné, že je adoptovaný/á. Pohlaví jim bylo jedno. Takže vyřídili nutné náležitosti a čekali.
Mezitím se samozřejmě museli realizovat i jinak, aby z toho všeho nezblbli, takže si koupili kočku, psa a Sussan přeměnila neužívanou část domu ve své malé podnikání – fitness pro ženy. Aspoň trošku přišla na jiné myšlenky a měla vyžití. „Sussan, dnes nemůžu na kardio,“ řekla jí jednou jedna její klientka, „jsem totiž těhotná,“ dodala s šibalským úsměvem. Prostě děti, těhotenství, miminka – to všechno bylo všude kolem nich, jen u nich stále nic…
Přicházel další podzim, další výročí svatby (už sedmé), které si mysleli, že budou slavit i se svými dětmi, ale stále byli sami dva. Byla neděle podvečer a zazvonil telefon. „Máme pro vás dobrou zprávu, jedna těhotná žena si vás vybrala v profilu uchazečů o adopci. Je teprve v šestém měsíci, ale tvrdí, že je rozhodnutá dát dítě k adopci. Je velmi mladá, teprve začíná VŠ a dítě se jí momentálně moc nehodí do plánů. Každopádně chce, aby bylo dítě milované a nijak nestrádalo, právě proto si vybrala vás.“ Tak nějak ten hovor tenkrát probíhal. Hned druhý den navštívili Herold se Sussan agenturu osobně, aby vše vyřídili. Adopce v USA funguje na principu anonymního profilu uchazečů. Takže si nastávající maminka, je-li rozhodnutá dítě dát k adopci, může sama vybrat, do jaké rodiny chce miminko dát. Vidí informace jako jsou vzdělání, obor, ve kterém zájemci pracují, jak dlouho jsou spolu, sociální poměry atd.
Sussan s Heroldem měli konečně novou naději na nový život. Na své vytoužené miminko. Nastávající matka s adopcí souhlasila, proto se sepsaly nutné papíry a vše bylo připraveno. V takových případech to funguje tak, že adoptivní rodiče znají termín porodu, a když je rodička přijata do nemocnice, jsou adoptivní rodiče ihned kontaktování, přijedou do nemocnice, jsou samozřejmě v jiné místnosti, ale jejich dítě je jim předáno hned po narození. Biologická matka se s adoptivními rodiči nesetká.
Nastávající rodiče začali zařizovat pokojíček, konečně i oni mohli jít do obchodu nakoupit dupačky a body pro SVÉ miminko, už pro žádné synovce, neteře, ale konečně pro ten jejich vymodlený poklad. Vše bylo připraveno již několik týdnů před termínem. Jednoho nedělního rána po Vánocích opět zazvonil telefon. „Žena rodí, dostavte se co nejrychleji do porodnice.“ Byli tam, jak nejrychleji mohli a jednoho mrazivého nedělního večera jim konečně nesli jejich uzlíček štěstí. Miminko se přivinulo ke svým novým rodičům a oni byli konečně šťastní. Po prohlídce pediatrem s tím, že je vše v pořádku, jeli se svým pokladem domů. Dostal jméno Keyleb. Konečně byli rodiči. Každý den děkovali Bohu ve svých modlitbách (bez nadsázky, jsou silně věřící), že je vyslyšel a děkovali dotyčné rodičce, že jim odnosila a porodila tak dokonalého chlapečka. Sussan konečně prožívala ten nekonečný pocit štěstí.
Přesně o týden později, opět v neděli večer jim opět zazvonil telefon. „Obávám se, že máme špatnou zprávu, biologická matka si to rozmyslela a chce svého syna zpět.“ Ano, v té době byla desetidenní lhůta, kterou měla rodička ze zákona na to, aby mohla své dítě chtít vrátit. Herold se Sussan nemohli dělat vůbec nic. Věděli o této možnosti. Věděli, ačkoliv si ji nechtěli připustit. Další den v osm ráno byli i s Keylebem očekávání ve stejné nemocnici, v jaké byli před týdnem si chlapečka vyzvednout. Museli své znovu nabyté štěstí vrátit a jet domů s prázdnou náručí, s prázdnými srdci a s prázdnou budoucností. Myslím si, že kdo to nezažil, nemůže ani pochopit, jakou bolestí museli oba procházet. Nabalili chlapečkovi jeho věci a jeli jej vrátit s vědomím, že už ho nikdy neuvidí.
Toho dne v Sussan zemřeli veškeré naděje na to být maminkou. Vykašlala se na vše, na fitko, na adopci, na domácnost, prostě jen tak přežívala doma v ložnici. Herold ji nosil jídlo do postele, nosil ji do vany, česal jí vlasy. Ona totálně rezignovala. Pak jednou, když jí Herold zase myl záda ve vaně, řekl: „Nepamatuji si, že bys měla v poslední době menstruaci.“ Sussan ani nevěděla, jestli menstruaci měla, nebo ne, ale stejně už ničemu nevěřila a její cyklus jí byl úplně jedno, stejně jako vše ostatní. Herold stejně hned toho večera jel do lékárny pro těhotenský test. Téměř Sussan donutil, aby ho počůrala, když vtom se na testu objevily DVĚ ČÁRKY! Nemohli tomu uvěřit, takže Herold jel pro další testy a Sussan čůrala a čůrala a pořád viděli to samé - //. Stále se tomu báli věřit. Dokonce Sussan donutila Herolda, aby test počůral taky, jestli to třeba není nějaká vadná várka, která vyhodnocuje vše jako pozitivní.
Hned na druhý den jeli k lékaři, který Sussan potvrdil těhotenství – byla ve 4. měsíci. Měla tu malinkou fazolku v děloze, už když si byli pro malého Keyleba. Depresi vystřídala opět ohromná radost a také strach z toho, aby vše dobře dopadlo. Nebudu to již prodlužovat, prostě v jeden krásný jarní den se jim narodila úžasná, zdravá holčička. Pojmenovali jí Katherine. Byla (a stále je) pro ně učiněný zázrak a střed jejich vesmíru.
Katherine je dnes 29 let. Je z ní krásná mladá žena, na svůj věk velmi úspěšná fotografka v jedné reklamní agentuře. Hodná holka, která svým rodičům dělala celý život jen samou radost. „Hodně jsme se načekali, ale nemohli jsme si přát lepší dceru.“ Tohle od nich Katherine slýchává celý život. Je živena a byla odchována jejich nekonečnou láskou a i ona jim ji denně oplácí. Sice má již svůj život, žije v jiném městě, ale cestu domů za svými rodiči si vždy a velmi často najde.
Keyleba už nikdy neviděli, ani o něm neměli žádné zprávy. „V naších srdcích je stále a modlíme se za něj i jeho maminku, aby byli oba zdraví a šťastní.“ Tak na něj vždy Herold se Sussan vzpomínají. „Nikdy nezapomenu na ta malinkatá očka, jak se na mne díval s veškerou důvěrou světa a na pevný stisk jeho prstíků, tolik to bolelo, když jsme o něj zase přišli, ale vím, že jeho matka udělala to nejlepší rozhodnutí a že i pro něj bylo nejlepší vyrůstat se svou biologickou mámou.“
A jak to vlastně všechno vím? Chtěli si aspoň na krátkou chvíli splnit svůj sen o větší rodině a více dětech, proto se Herold se Sussan a v té době 16letou Katherine přihlásili do programu hostitelských rodin pro zahraniční studenty na studijní pobyt v USA. Ve stejný rok jsem zase já projevila zájem o roční studium na střední škole v USA a přes agenturu jsem hledala svou hostitelskou rodinu. Vyplnila jsem dotazník a čekala, kdo se mne ujme. A jsem velmi šťastná a vděčná, že si mne vybrali právě tito lidé. Nejen že mi po celý školní rok poskytli ubytování a stravu, ale dali mi mnoho lásky, času a trpělivosti v těžkých začátcích, kdy jsem nebojovala pouze s jazykovou bariérou, ale také se steskem po domově. Ukázali mi, co to je se vzájemně milovat, respektovat a ctít (sama jsem z rozvedené rodiny, doma zejména hádky, napětí, rozvod byl vysvobození, proto to pro mne tolik znamenalo). Oba jsou do dnes mým vzorem a Katherine je pro mne něco jako sestra, kterou jsem nikdy neměla.
Uplynulo již 12 let od doby, kdy jsem s nimi rok žila, ale pravidelně za nimi jezdím do USA, Katherine jezdí za mnou do ČR nebo se sejdeme jinde v Evropě. Vytvořilo se mezi námi pouto, které funguje skrze oceány, časová pásma a hektické životy nás všech. Jsem neskutečně vděčná, že tito výjimeční lidé jsou součástí mého života a jestli opravdu existuje, tak i já děkuji bohu, že nás dal tak krásně dohromady.
Jo, a ještě jedna perlička na závěr, všechny ty pozitivní těhotenské testy, dnes už 30 let staré, mají Sussan s Heroldem schované v sáčku v mrazáku jako své rodinné bohatství 
Přečtěte si také
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 3180
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 2621
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 735
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 1963
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 1953
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 1768
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 4130
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 3305
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 2470
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...
Život na vedlejší koleji (2. díl)
- Anonymní
- 27.04.26
- 1487
Celou noc jsem nespala. Marek vedle mě odfukoval s naprostým klidem člověka, který má svědomí čisté jako čerstvě vyprané povlečení. Nebo jako někdo, kdo je prostě skvělý lhář.
. Diky.
