Srdíčko netluče
Revize v 11. týdnu těhotenství, konec vývoje 8+4 týden těhotenství. Můj příběh, začíná sladce, ale jeho konec je příliš trpký.
Když jsme se s manželem rozhodli a dospěli k tomu mít děti, nějak jsme si mysleli, že to půjde na první šup. Přece jen už mi je 29. A biologické hodiny tikají. Kolem dokola samé těhulky. Každá druhá kamarádka těhotná. A tak se ptám: „Nastal ten pravý čas?!“
A tak to začalo. Když se první měsíc nezadařilo, nebrala jsem to nijak tragicky. Ani druhý měsíc mě nějak nedeptal. Ale těhulek kolem přibývalo a chtíč po dítěti rostl. Jenže měsíce plynuly a těhotenský test pořád bílý jako sníh. Až po 6 měsících v pondělí ráno, kdy měla přijít menstruace, se na testu ukázaly jasné dvě čárky. // ![]()
Nějak se mi po půl roce ani nechtělo věřit, že by to tak mohlo být. Druhý test bez váhání opět ukázal //. A tak jsem se okamžitě objednala u svého gynekologa. Ten mě ovšem objednal až o 7 dní později. Nervozita stoupala s každým dnem v práci. Čárka na testech každým dnem sílila.
A když jsem konečně navštívila gynekologa, byl tam malý fazolek, co mi rozsvítil svět. Manžel byl nadšený, já jen zářila. Další kontrola opět proběhla v pořádku. Na třetí kontrole už bylo slyšet srdíčko a malý Mr. Bean rostl před očima.
Jelikož žijeme v malém městě, zpráva, že jsem těhotná, se rozkřikla velmi brzy. Ani mi to nevadilo, věřila jsem, že bude všechno v pořádku. Na 4. návštěvě jsem dostala těhotenský průkaz, sestřička mě objednala na první screening. Kontrola měla následovat za 3 týdny.
Dny se zdály nekonečné. Tolik jsme se s manželem těšili, <3 až dostaneme další fotečku Mr. Beana, jak manžel říkal.
Pár dní před kontrolou mě překvapilo opravdu lehké špinění. Byla to sobota ráno, ale bylo to malinko a všude na internetu psali, že to je normální. O pár dní později jsem zjistila, že je to nejhorší, co mě v životě potkalo. Ve středu večer den před kontrolou u gynekologa jsem na toaletním papíře našla jasně červenou krev.
Neváhala jsem a okamžitě jsme s mužem jeli na pohotovost. Celou cestu jsme neřekli ani slovo. V nemocnici jsem se sestřičkou vyplnila dotazník a popsala jí, co se stalo. Nebolelo mě nic, už jsem nekrvácela. Věřila jsem, že je vše v naprostém pořádku. Jak psali na internetu. Když přišel lékař, vylezla jsem na „kozu“ a už podle výrazu doktora, který se podíval na monitor ultrazvuku jsem věděla, že je zle.
„Je mi líto neslyším žádnou srdeční reakci.“
Najednou jsem cítila, jak mi puklo srdce.
Doktor pokračoval: „Vzhledem k tomu, že jste v 11. týdnu těhotenství, srdíčko přestalo bít 8+4 tt a miminko se přestalo vyvíjet.“
Co říkal dál, už moc nevím, zatemnil se mi mozek. Jen, že musím přijet ráno ještě na ultrazvuk a pokud lékař potvrdí, že srdeční akce není, půjdu okamžitě na revizi dělohy.
Vyšla jsem z ordinace, plná slz. Manžel už věděl, že je něco špatně. Říct mu to bylo stejně hrozné jako dozvědět se tu zprávu. Otázky, co teď budeme dělat??? Kde jsem udělala chybu?? Jak to, že jsem nevěděla, že je mrtvé??? Proč se to stalo zrovna nám?? Nikdo nezná odpověď nikdo vám neodpoví.
Hned jsem volala domu matce, a muž zase své. Noc byla strašná, ani na vteřinu jsem neusnula. Nešlo to, slzy tekly samy, bolest a najednou to prázdno někde v duši.
Manžel musel ráno do práce, a tak mě do nemocnice odvezla matka. Opět tak nějak beze slova. Jen mi řekla: „Ničeho se neboj.“
Jak se nemám bát? Moje dítě je mrtvé, nosím ho pod srdcem a skoro 14 dní jsem to nevěděla. Jak je to možné?
V nemocnici potvrdili, že srdíčko netluče. Udělali mi odběr krve, podepsala jsem papír, že souhlasím s revizí dělohy. Na anesteziologii jsem podepsala souhlas s narkózou. A šla jsem na pokoj.
O půl hodiny později mě už vezli na sál. Byla jsem v nemocnici v Novém Jičíně. Na sále bylo rušno. Neustále někdo přicházel, odcházel. Já ležela, nohy roztažené, přivázané. Připadala jsem si jak někde uprostřed rušného trhu než na operačním sále. V tu chvíli mi to bylo, ale jedno.
Jedna sestra mi změřila tlak, druhá zavedla kanylu. Připojila kapačku a přišel anesteziolog. Řekl jen: „Jdeme na to.“
Přiložil mi masku na obličej já se zhluboka nadechla a zmizela jsem někam do temnoty, kde byl jen chlad a prázdnota. Celý zákrok trval necelých 15 minut, ale mně se zdálo, že jsem v tom temném prázdném místě byla snad 100 let. Když jsem se probouzela, pořád jsem opakovala: „Kde mám ty kopretiny, kde mám kopretiny?“
Odvezou vás zpět na pokoj. Slzy mi pořád tekly proudem. Nešlo to zastavit. To prázdné místo už tam bude navždy, tím jsem si byla jistá. Byla jsem slabá a otupělá. Už jsem věděla, že je to všechno pryč. Že to není jen zlý sen, ale skutečnost, kterou nelze změnit.
ČLOVĚK SI ŘÍKÁ: CO TEĎ?
Nic jiného, než jít dál, nezbývá. Sestřička mi řekla, že miminko bylo moc nemocné, a tak to sama příroda zařídila. Všechno mi vysvětlila, a tak jsem aspoň malinko pochopila, že co se má stát, stane se. Výčitkami ani hledání viny v člověku samotném nepomůže nikomu. Hlavně ne sami sobě. A proto se teď snažím soustředit na budoucnost.
Nikdy nezapomenu, ale nevzdám to.
Od revize je to dnes 3 týdny a 4 dny. Jsem fyzicky v pořádku. Psychika se mi už taky dává dohromady a hned po první menstruaci to s manželem znovu zkusíme.
Nikdo nesmí ztrácet hlavu, i když je to hodně těžké. Věřte, že všechny čeká hezčí zítřek.
Vaše Marta
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 862
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1008
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1583
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 2292
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 635
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2990
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 7011
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2887
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1299
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2948
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...