Srdíčko netluče
Revize v 11. týdnu těhotenství, konec vývoje 8+4 týden těhotenství. Můj příběh, začíná sladce, ale jeho konec je příliš trpký.
Když jsme se s manželem rozhodli a dospěli k tomu mít děti, nějak jsme si mysleli, že to půjde na první šup. Přece jen už mi je 29. A biologické hodiny tikají. Kolem dokola samé těhulky. Každá druhá kamarádka těhotná. A tak se ptám: „Nastal ten pravý čas?!“
A tak to začalo. Když se první měsíc nezadařilo, nebrala jsem to nijak tragicky. Ani druhý měsíc mě nějak nedeptal. Ale těhulek kolem přibývalo a chtíč po dítěti rostl. Jenže měsíce plynuly a těhotenský test pořád bílý jako sníh. Až po 6 měsících v pondělí ráno, kdy měla přijít menstruace, se na testu ukázaly jasné dvě čárky. // ![]()
Nějak se mi po půl roce ani nechtělo věřit, že by to tak mohlo být. Druhý test bez váhání opět ukázal //. A tak jsem se okamžitě objednala u svého gynekologa. Ten mě ovšem objednal až o 7 dní později. Nervozita stoupala s každým dnem v práci. Čárka na testech každým dnem sílila.
A když jsem konečně navštívila gynekologa, byl tam malý fazolek, co mi rozsvítil svět. Manžel byl nadšený, já jen zářila. Další kontrola opět proběhla v pořádku. Na třetí kontrole už bylo slyšet srdíčko a malý Mr. Bean rostl před očima.
Jelikož žijeme v malém městě, zpráva, že jsem těhotná, se rozkřikla velmi brzy. Ani mi to nevadilo, věřila jsem, že bude všechno v pořádku. Na 4. návštěvě jsem dostala těhotenský průkaz, sestřička mě objednala na první screening. Kontrola měla následovat za 3 týdny.
Dny se zdály nekonečné. Tolik jsme se s manželem těšili, <3 až dostaneme další fotečku Mr. Beana, jak manžel říkal.
Pár dní před kontrolou mě překvapilo opravdu lehké špinění. Byla to sobota ráno, ale bylo to malinko a všude na internetu psali, že to je normální. O pár dní později jsem zjistila, že je to nejhorší, co mě v životě potkalo. Ve středu večer den před kontrolou u gynekologa jsem na toaletním papíře našla jasně červenou krev.
Neváhala jsem a okamžitě jsme s mužem jeli na pohotovost. Celou cestu jsme neřekli ani slovo. V nemocnici jsem se sestřičkou vyplnila dotazník a popsala jí, co se stalo. Nebolelo mě nic, už jsem nekrvácela. Věřila jsem, že je vše v naprostém pořádku. Jak psali na internetu. Když přišel lékař, vylezla jsem na „kozu“ a už podle výrazu doktora, který se podíval na monitor ultrazvuku jsem věděla, že je zle.
„Je mi líto neslyším žádnou srdeční reakci.“
Najednou jsem cítila, jak mi puklo srdce.
Doktor pokračoval: „Vzhledem k tomu, že jste v 11. týdnu těhotenství, srdíčko přestalo bít 8+4 tt a miminko se přestalo vyvíjet.“
Co říkal dál, už moc nevím, zatemnil se mi mozek. Jen, že musím přijet ráno ještě na ultrazvuk a pokud lékař potvrdí, že srdeční akce není, půjdu okamžitě na revizi dělohy.
Vyšla jsem z ordinace, plná slz. Manžel už věděl, že je něco špatně. Říct mu to bylo stejně hrozné jako dozvědět se tu zprávu. Otázky, co teď budeme dělat??? Kde jsem udělala chybu?? Jak to, že jsem nevěděla, že je mrtvé??? Proč se to stalo zrovna nám?? Nikdo nezná odpověď nikdo vám neodpoví.
Hned jsem volala domu matce, a muž zase své. Noc byla strašná, ani na vteřinu jsem neusnula. Nešlo to, slzy tekly samy, bolest a najednou to prázdno někde v duši.
Manžel musel ráno do práce, a tak mě do nemocnice odvezla matka. Opět tak nějak beze slova. Jen mi řekla: „Ničeho se neboj.“
Jak se nemám bát? Moje dítě je mrtvé, nosím ho pod srdcem a skoro 14 dní jsem to nevěděla. Jak je to možné?
V nemocnici potvrdili, že srdíčko netluče. Udělali mi odběr krve, podepsala jsem papír, že souhlasím s revizí dělohy. Na anesteziologii jsem podepsala souhlas s narkózou. A šla jsem na pokoj.
O půl hodiny později mě už vezli na sál. Byla jsem v nemocnici v Novém Jičíně. Na sále bylo rušno. Neustále někdo přicházel, odcházel. Já ležela, nohy roztažené, přivázané. Připadala jsem si jak někde uprostřed rušného trhu než na operačním sále. V tu chvíli mi to bylo, ale jedno.
Jedna sestra mi změřila tlak, druhá zavedla kanylu. Připojila kapačku a přišel anesteziolog. Řekl jen: „Jdeme na to.“
Přiložil mi masku na obličej já se zhluboka nadechla a zmizela jsem někam do temnoty, kde byl jen chlad a prázdnota. Celý zákrok trval necelých 15 minut, ale mně se zdálo, že jsem v tom temném prázdném místě byla snad 100 let. Když jsem se probouzela, pořád jsem opakovala: „Kde mám ty kopretiny, kde mám kopretiny?“
Odvezou vás zpět na pokoj. Slzy mi pořád tekly proudem. Nešlo to zastavit. To prázdné místo už tam bude navždy, tím jsem si byla jistá. Byla jsem slabá a otupělá. Už jsem věděla, že je to všechno pryč. Že to není jen zlý sen, ale skutečnost, kterou nelze změnit.
ČLOVĚK SI ŘÍKÁ: CO TEĎ?
Nic jiného, než jít dál, nezbývá. Sestřička mi řekla, že miminko bylo moc nemocné, a tak to sama příroda zařídila. Všechno mi vysvětlila, a tak jsem aspoň malinko pochopila, že co se má stát, stane se. Výčitkami ani hledání viny v člověku samotném nepomůže nikomu. Hlavně ne sami sobě. A proto se teď snažím soustředit na budoucnost.
Nikdy nezapomenu, ale nevzdám to.
Od revize je to dnes 3 týdny a 4 dny. Jsem fyzicky v pořádku. Psychika se mi už taky dává dohromady a hned po první menstruaci to s manželem znovu zkusíme.
Nikdo nesmí ztrácet hlavu, i když je to hodně těžké. Věřte, že všechny čeká hezčí zítřek.
Vaše Marta
Přečtěte si také
Osypala jsem se po vitamínech na plodnost. Manžel tvrdí, že to mám ze stresu
- Anonymní
- 12.09.26
- 157
S manželem se snažíme už skoro rok o miminko. Před časem jsem začala brát různé doplňky stravy a současně za mnou přišla i manželova sestra, která pracuje v jedné vitamínové firmě. Doporučila mi...
Porodila jsem dceru, manžel si mě už vůbec nevšímá. Přitom já potřebuji něhu
- Anonymní
- 12.09.26
- 212
Po porodu jsem tak nějak počítala se vším možným. S tím, že budu unavená, nevyspalá, že budu mít doma miminko a že se náš život na nějakou dobu úplně převrátí naruby. S tím, že nebudu mít čas na...
Byla jsem zoufalá, že syn je prostě mimoň. Pak jsme dostali diagnózu
- Anonymní
- 12.09.26
- 326
Každé ráno jsem měla pocit, že vypravuji na Mars malého mimozemšťana. „Vstávej.“ Nic. „Vstávej, prosím.“ Zase nic. Pak syn konečně vylezl z postele, začal hledat ponožky, cestou si všiml lega a na...
Tchyně mi ochotně hlídá. Za každou pomoc ale později zaplatím
- Anonymní
- 12.09.26
- 201
Když potřebuji pohlídat čtyřletou dceru, tchyně je vždy připravená pomoci. Jenže potom všem vypráví, že bez ní nic nezvládám, a při první neshodě mi připomene všechno, co pro nás udělala. Je to...
Ve školce říkají, že je syn nevychovaný. Já vím, co vidí až doma
- Anonymní
- 12.09.26
- 181
Pětiletý Matěj nesnáší hluk, změny a situace, které nedokáže předvídat. Ve školce ho považují za neposlušného a ostatní rodiče za rozmazleného. Já však každý den vidím dítě, které se nesnaží...
Tchyně řekla mé dospívající dceři, že je tlustá. Ta teď jen počítá kalorie
- Anonymní
- 11.09.26
- 2018
Některé věty dospělí řeknou bez většího přemýšlení. Dítě si je ale může zapamatovat na roky. Přesně to se stalo v naší rodině. Moje tchyně poznamenala před dcerou, že je „nějaká tlustá“. Od té...
Vrátila jsem se do práce, doma ale dál sloužím na plný úvazek
- Anonymní
- 11.09.26
- 6032
Po čtyřech letech na rodičovské jsem se těšila mezi lidi a na práci, ve které budu zase někým jiným než jen mámou. Brzy jsem ale zjistila, že se změnil pouze můj denní program. Péče o děti i...
Všechno máme napůl. Jenže já už nechci být ve vztahu, kde se všechno počítá
- Anonymní
- 11.09.26
- 5712
Dlouho jsem si myslela, že jsme s manželem vzorem moderního partnerství. Oba pracujeme, oba vyděláváme, oba se staráme o domácnost a o děti. Když přijde účet v restauraci, zaplatíme každý polovinu....
Střídání letního a zimního času zase a opět. S dětmi je to peklo
- Anonymní
- 11.09.26
- 597
Nejste už taky naštvaní, že se situace kolem střídání letního a zimního času pořád nevyřešila? Já už tedy značně. Mám dvě malé děti a upřímně každý rok, navíc dvakrát, pokaždé změna času...
WhatsApp chtějí zpoplatnit, přijde mi to nefér. Na čem chtějí ještě vydělávat?
- Anonymní
- 11.09.26
- 1014
Musím uznat, že zpráva o tom, že WhatsApp bude zpoplatněn mě nejdřív dost vyděsila. Přes tenhle komunikační kanál se dorozumívá prakticky celá naše rodina. Přijde mi skvělé, že si můžeme posílat...