Stačilo něco říct, táto...
- O životě
- Anonymní
- 04.08.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Přestože to bude brzy již 7 let, co táta odešel, pokaždé, když mám odpovědět na příčinu úmrtí, například u lékaře, při sepisování mojí anamnézy, nejde mi to slovo sebevražda přes ústa, zakoktám se, zblednu a nejradši bych utekla. Utekla před vším, co s tím souvisí. Možná, že vypsání se ze všech pocitů a hlavně z pocitu viny na tom něco změní.
Vždycky jsem jako malá holka tvrdila, že mám dva táty. Jednoho, který je chlap jako hora, všude je ho plno, jeho bodrý smích je nakažlivým, jeho laskavé oči obejmou pocitem bezpečí, prostě táta, jak má být.
Někdy ovšem zmizel a místo něj přišel domů vrávoravým krokem ten druhý. Načichlý hospodou, zlý, agresivní, sprostý a nebezpečný. Ani nevím jak, ale navykla jsem si hlídat cestu vedoucí domů z okna svého pokoje a podle jeho kroků a hlasitosti, s jakou se zavřely všechny troje dveře vedoucí od ulice až domů odhadnout, jak moc zlý ten jeho návrat z hospody bude.
Ve tmě jsem skenovala každou postavu se zatajeným dechem, hlídala hodiny podle toho, kdy která hospoda v našem malém městě zavírala a čekala. Přestože mám v živé paměti, kolikrát ublížil mámě, kolikrát jsme spaly u sousedů, když vyhrožoval, že nás zabije, pořád to byl můj táta a měla jsem ho ráda. Bolel mě, ale měla jsem ho ráda.
Bylo mi necelých 15 let, když jsem s ním zůstala sama, protože maminka po téměř pětiletém boji s rakovinou umřela. Až teď chápu, co jsem slýchávala od doktorů: „To kvůli tobě maminka tak bojuje a je tady mnohem déle, než by kdokoliv jiný vydržel…“
Věděla moc dobře, že život bez ní s ním bude pro malou holku sakra těžký. A taky byl. Jen pár dní po maturitě jsem se proto odstěhovala. Díky pomoci širší rodiny jsem se uchytila v Praze a začala konečně žít život podle svých představ, ale hlavně, beze strachu.
Za tátou jsem ale každý měsíc jezdila na víkend. Pořád jsem tam byla doma. Sice jsem vždy pár dní před příjezdem domů měla zlé sny a nevěděla, jestli ho najdu v pořádku doma, nebo jestli ho budu sbírat opilého někde na lavičce nebo na náměstí, jako už tolikrát.
Chápejte, cítila jsem za něj zodpovědnost. Půjčovala jsem mu peníze, pro které si klidně jezdil až ke mně do práce. Půjčoval si od mých známých, styděla jsem se za něj kvůli tomu, ale bohužel, neuměl, i když možná chtěl, žít jinak. Peníze na měsíc propil za jediný večer, platil za všechny „kamarády“, a aby měl na nájem a další nezbytné výdaje, dostal se do kolotoče půjček.
Pak si našel přítelkyni, která s ním ale měla stejné peklo jako moje mamka a hledala pomoc u mě. Ale v té době jsem už měla svojí rodinu a díky manželovi jsem našla sílu konečně říct: „Nezlobte se, ale mě už to nezajímá, zavolejte na něj policii, nebo ho vyhoďte, ale já už víc dělat nemůžu,“ když mi volala a stěžovala si na něj.
Byla jsem z toho pokaždé několik dní nešťastná, na druhou stranu jsem sama v sobě měla srovnané, že jsem už udělala dost. Že jsem se natrápila dost, postarala dost, přestože jsem mu neměla co oplácet, protože to on se choval jako dítě a já jako předčasně dospělá… Zkusila jsem vše, co mě napadlo, abych mu pomohla. Navrhovala jsem léčebnu, trávil v mojí nové rodině všechny svátky, Vánoce, narozeniny, přestože to pokaždé bylo spojeno se stresem, jak moc bude opilý.
Teprve když se mi narodila dcera, a poprvé se stalo, že jsme za ním jeli a byl opět přes všechny sliby opilý, sebrala jsem se a s pláčem i manželem a miminkem jela zpátky domů. A když jsem s ním poté mluvila, řekla jsem mu: „Ještě jednou se stane, že přijedeme i s mojí dcerou a budeš opilý a už nás nikdy neuvidíš. Nedovolím, aby ona zažívala to, co já. Nedovolím, aby svého dědu takhle viděla. Rozmysli si to dobře.“
Od té doby byl tím nejlepším dědou, jakého jsem si mohla přát, snad se i snažil vnučce vynahradit to, o co jsem přišla já a vidím z fotek, že v těch chvílích byl opravdu šťastný. Nevím, kolik ho to stálo sil, jeden víkend v měsíci, kdy jsme přijeli, zůstat úplně střízlivý, ale moc jsem si ho za to vážila, i když jsem věděla, že ostatní dny jede ve svém starém režimu. Ani na přímé dotazy a ani z jiných indicií ale nebylo znát, že by měl větší finanční starosti, než obvykle. K důchodu si přivydělával, a tak se zdálo být všechno v pořádku. Ale byl to jen zdánlivý klid před bouří.
Každé léto se v našem městě koná pouť a při této příležitosti se schází naše celá rodina. I v létě 2009 jsme se všichni sjeli, táta si užil s mojí dcerou všechny atrakce, a já už byla v myšlenkách na dovolené u Máchova jezera, kam jsme hned poté měli jet.
Jen jedna věc byla jiná než jindy. Když nás šel táta vyprovodit a dcera, tehdy čtyřletá mu mávala z auta, táta brečel. Prostě stál, mával a utíral si slzy. Myslela jsem na to celou cestu do Prahy, ale říkala jsem si: „Stárne a je mu líto, že nás měsíc neuvidí.“
Ale neviděl nás už nikdy. Z dovolené jsem mu poslala pohled a po týdnu, jako obvykle, jsem mu volala. Telefon ale dva dny nikdo nebral a nevěděla o něm ani jeho přítelkyně, ani další příbuzní. Obvolala jsem nemocnice, ale také marně. To už mi bylo divné a zalarmovala jsem z práce manžela, že za tátou musíme jet. Dceru jsem dala na hlídání k manželovým rodičům, protože jsem nechtěla, aby jela s námi.
První, co mě totiž napadlo bylo, že tátu najdeme v bytě. Že se opil, spadl, uhodil a zemřel. Nebo že dostal infarkt, mrtvici, ve svém věku se kupodivu vzhledem ke stylu života léčil jen s vysokým tlakem, takže co jiného by mě mělo napadnout… Manžel mi ještě v autě slíbil, že mu dám klíče od bytu a půjde se tam první podívat on. Dodnes jsem mu za to vděčná.
Zastavili jsme u bytovky, manžel vešel dovnitř, já jsem seděla v autě a klepala se strachy. Najednou jsem zaslechla hlasy, a tak mi spadl kámen ze srdce, hurá, táta je v pořádku, jdu mu teda pěkně vynadat a hrnu se z auta. Jenže na schodišti stojí s manželem soused a jeho žena má v rukou místní noviny.
Přichází ke mně a potichu říká: „To je dobře, že jsi přijela, dneska to vyšlo a my si myslíme, že se jedná o tvého tátu…“
V tu chvíli mám pocit, že je to všechno jen nějaký film, ve kterém hraju hlavní roli, ale rozhodně to není skutečnost. Sedám si na schody a čtu: „20. srpna kolem poledne bylo nalezeno na hladině řeky Vltavy na 121. kilometru lidské tělo. Poté, co bylo vytaženo na břeh, se zjistilo, že se jedná o muže ve věku 60-70 let oblečeného do tmavé plátěné bundy s kapsami, pánské košile šedých kalhot a koženkových polobotek. U sebe utonulý neměl žádné doklady. Na místě při ohledání nebyly zjištěny žádné stopy po násilí. Přesnou příčinu určí až soudní pitva.“
„Prostě takový článek, no, proč by to jako měl být táta?“ běží mi hlavou, která ještě nechce vidět přiložené fotky oblečení a hodinek, které jsem mu koupila k narozeninám, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí zdraví, milý táto… Potřebuju mít jistotu, a proto odjíždíme na místní policii. A pak už není pochyb. Ironií osudu je, že v místě, kde tělo vyplavalo, se táta narodil. Vrátil se domů…
Nějakou dobu trvaly všechny úřední záležitosti a než se vyloučilo cizí zavinění. S tímhle závěrem přišel definitivní šok. Cože? On se neopil, nezakopl, nespadl nešťastnou náhodou a neutopil se? Nebo se nepopral a nikdo mu nepomohl? Cožecožecožecože, on to udělal sám? Všechno ostatní bych přijala. Koneckonců, žil tak, že od podobného neštěstí neměl nikdy daleko. Ale sebevražda? PROČ?
A pak jsem zjistila, proč. Pár dní před poutí k nám domů přišel exekutor a všechny věci, kterých jsem se dotýkala přes dvacet let a tvořily můj domov, polepil žlutými papírky. Táta je před naším příjezdem sundal a schoval. Jeho dluhy přerostly několik set tisíc. Už při naší poslední návštěvě věděl, co udělá.
A já si pořád říkám: „Měla jsem to poznat. Měla jsem něco říct, udělat, měla měla měla… Stačilo říct, táto: jsem v průseru, holka, pomůžeš mi?“
Na pohřeb jsem si koupila nové černé šaty. Abych se mu líbila. Obřad probíhal v tom samém kostele jako s mámou. Na hostině jsem ještě zvládla všem poděkovat a připít si na tátovu památku a pak se nade mnou na nějaký čas stáhla opona, která mi nedala spát, nemohla jsem jíst a snažila jsem se fungovat jen kvůli dceři.
Na policii v okresním městě jsem si později vyzvedla krabici, kde bylo tátovo oblečení. Dlouho jsem nevěděla, co si s ní počít. A tak jsem se na ni chodila dívat do garáže, dokud ji manžel nevyhodil. Byt jsem se po tátovi snažila vyklidit sama a zoufale jsem hledala nějaký dopis, pár řádků, cokoliv, co by mi tady nechal. Ale nezůstalo nic, jen za pár týdnů se mi ozval cizí člověk s tím, že rybaří na Cholíně a na břehu našel doklady, u kterých bylo moje telefonní číslo, tak jestli volá správně… Voláte, ale pozdě… Pozdě o jeden život…
Každé léto, když se blíží výročí, tak, jako teď, cítím takovou zvláštní melancholii. Vracím se na ta místa, kde se to stalo a dlouho jsem se nemohla vůbec koupat v řece, ani v bazénu. Snažila jsem se představit si, jak tátovi bylo ty poslední chvíle, na co myslel, jak ho voda unáší… Někdy se mi o tom zdá. Když jedu " k našim", mámě vezu gerbery, které mívala nejraději, a tátovi lilie. Aby věděl, že se už nezlobím. A že pro mě rozhodně není srab, protože už chápu, že mi nechtěl přidělávat starosti. Jen škoda, že ho nenapadlo říct…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1605
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1646
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 689
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 399
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20656
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2881
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1756
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Upřímnou soustrast.
… vzpomínky sepsané, navzdory ošklivým zážitkům, s neuvěřitelnou vyrovnaností, něhou a životní pokorou.
Kdo chce kam…
