Syn brečel kvůli drahým dárkům spolužáků. Já mám strach z dalších Vánoc

Loňské Vánoce mám pořád před očima. A upřímně – už teď mě svírá žaludek z těch letošních. Myslela jsem si, že už jsem si na ledacos zvykla, ale nic mě nepřipravilo na to, co mi jednou večer řekl můj jedenáctiletý syn.

Přišel za mnou s očima plnýma slz, úplně rozklepaný. Když jsem ho objala a ptala se, co se stalo, mezi vzlyky ze sebe dostal, že „spolužáci říkali, že skoro všichni dostali na Vánoce herní počítač.“ A dodali k tomu: „A tys nedostal nic takovýho?“

Seděl přede mnou kluk, který si nikdy na dárky nestěžoval. A teď se mu hroutil malý dětský svět jen proto, že někdo v páté třídě poznamenal něco o tom, co je „správný“ dárek.

A mně se v hlavě rozjel ten známý kolotoč – výčitky, smutek, vztek na tuhle dobu, kde se děti předhánějí, kdo má větší monitor a kdo dražší grafickou kartu. A hlavně ta bezmoc, že jako máma na to sama prostě nemám. Ne na počítač za patnáct nebo dvacet tisíc. Ne s mým platem dvacet tisíc, když jen bydlení spolkne dvanáct.

Ano, mám přítele. Ale ten dává synovi dárky okolo pětistovky – a já to tak beru, není to jeho povinnost. Jeho otec? Dva tisíce a tím to končí. A já? Já makám celý rok a z posledních sil dám dohromady pět tisíc, abych splnila všechna jeho přání. Přání, která jsou pro mě velká, ale ve světě dnešních dětí to vypadá, jako kdyby nedostal skoro nic.

A to mě bolí nejvíc.

On nikdy nebyl rozmazlený. Nikdy si nepotřeboval dokazovat hodnotu tím, co má. A teď najednou cítí, že je „míň“, protože jeho kamarádi dostávají věci za desítky tisíc. A já ho nedokážu ochránit před tím tlakem.

Vím, jaké to je počítat každou korunu. Být sama s dítětem. Dělat zázraky z ničeho. A teď to vidím zrcadlené v jeho očích a mám pocit, že selhávám.

Letos mám strach. Znovu se bojím toho dne, kdy se vrátí do školy po prázdninách. Co zase uslyší. Jak se bude cítit. Jestli se mu znovu zlomí srdce kvůli tomu, že nemáme „počítač na hry“, protože starý notebook už sotva utáhne Minecraft.

A nejhorší je, že ve všech těch emocích cítím i vztek – ne na něj, ale na tuhle dobu, kde dárky určují hodnotu dítěte. Kde už dva roky nevěří na Ježíška, protože spolužákům přijde cool mu to říct.

Přitom já bych dala všechno, aby věděl, že je milovaný. Že není „míň“. Že hodnota lidí se nekupuje v Alze.

Ale vím, že na to jednou přijde. Jen škoda, že teď je ještě moc malý… a svět už moc hlučný.