Také máte doma malého teroristu? Na všechno křičí: „Neeee!“ a se vším je problém

Ráno začalo nevinně – připravila jsem mu oblečení, já se oblékala, on si hrál s auty. „Honzí, jdeme si umýt zuby,“ říkám klidně. Odpověď: hlasité „NEEEEE!“ a odběhnutí do nejzazšího kouta. Zkoušela jsem ho přesvědčit po dobrém – nabídla jsem mu, že nejdřív můžeme vyčistit zoubky plyšákovi. Nezabralo to. Po chvilce přemlouvání už nastoupily moje nervy: „Přijď hned teď do koupelny!“ Samozřejmě ani to nepomohlo. Vzpínal se, křičel, kopal kolem sebe. Nevydržela jsem to a sebrala ho a násilím mu zuby vyčistila. Hrozně brečel, ale nedalo se nic jiného dělat.

Po zubech přichází oblékání. Snažím se ho vést v tomto k samostatnosti „Sundej si pyžamko a jdeme se oblíkat.“ Odpověď: pláč, křik, házení oblečení po pokoji. Nabídky odměn, sliby, přesvědčování – nic. Nakonec jsem ho musela násilím svléknout. S oblékáním mi musel přijít pomoct manžel, protože té chobotnici nandáte jednu nohavici a druhou už má svlečenou. Je to prostě hrozný boj. Po téhle scéně jsem seděla vedle něj a snažila se jen zhluboka dýchat. Byla velká chyba se oblíkat, protože teď jsem byla zpocená až za ušima. Musela jsem se jít převlíknout.

Snídaně? Další boj. Každá lžička müsli je důvod k hádce. „Nechci to!“ „Chci něco jiného!“ „Nechci teplé mléko!“ „Chci kuličky!“ Když už mám pocit, že se zblázním, konečně se mu podaří sníst pár soust. Sedím u stolu, unavená, a přemýšlím, jak je možné, že z každé maličkosti dělá drama. A pak manžel zavolá, že už musíme fakt jet.

A tak přichází obouvání. Zimní boty nechce. Čepici nechce. Když se snažím domluvit: „Pojď, obujeme boty a půjdeme za tatínkem do auta,“ slyším jen další „NEEEEE!“ Utíká po schodech pryč… Zkouším po dobrém, po zlém, slibuji pohádku v autě… Nakonec ho musel obout skoro násilím manžel. Cítím frustraci a obrovskou vinu zároveň. Samozřejmě pohádka běží celou cestu do školky. Jen aby byl už klid. A to je teprve 7 ráno!

Odpoledne začíná další kolo. Návrat ze školky, svačina, nekonečné hraní si s autíčky a stavebnicemi. Vypadá to, že to bude ok, ale stačí maličkost – nechce po sobě uklidit, na chvilku od něj odejdu třeba na záchod, nechci mu dát dobrůtku – a je tu další křik, další pláč. Každý den je stejné drama. Já se snažím být trpělivá, hledám kompromisy, ale často zjišťuji, že se mi nějak vytratily veškeré moje hranice. Chci být milující a spravedlivá máma. Ale jak všude čtu o těch laskavých hranicích – jak to jenom dáváte s divokými kluky?

Večer… no, večer je vrchol. Čištění zubů, převlékání do pyžama, přečtení pohádky, uložení do postele. Každý krok je malá válka. „Nechci pyžamo!“ „Nechci si čistit zuby!“ „Chci ještě jednu pohádku!“ Někdy mám pocit, že bych mohla ztratit hlas jen od křiku. Minulou noc jsem už brečela vyčerpáním.

A přitom vím, že je to jen fáze. Každé dítě testuje hranice, objevuje, kdo je, zkouší svět. Ale jak mu jen ty hranice ukázat, aniž by z toho byl neustálý boj a pláč? Kde najít tu rovnováhu a jak být trpělivá, zvláště ve vypjatých chvílích? No, už se těším na to, až budou tyhle výbuchy jen vzpomínkou.

Teď sedím u něj, sleduju, jak spí, a snažím se nadechnout. Jeho malý teroristický den skončil. A já doufám, že i zítra přežijeme další.