Timko
O tom, ako sa všetko dokáže zmeniť z jednej sekundy na druhú.
**Netuším, kde začať… odkiaľ… od začiatku? Od stredu? Od konca?
Skúsim to… detičky som vždy milovala… ešte počas strednej školy som brigádovala v jasliach. Po výške sa mi splnil sen – stala som sa sestričkou na novorodeneckom oddelení, na JIS (JIP), kde som sa starala o tých najmenších z malinkých. Prácu som milovala, aj keď bola náročná, vzťahy medzi kolegyňami všelijaké, no pocit, že robíte niečo, čo má zmysel a najmä vidíte tie pokroky, zázraky, keď z 800 gramového drobčeka „vypiplete“ dva a pol kilové bábätko, odchádzajúce so šťastnými rodičmi domov, bol nadovšetko…
Ku nám bocian neprichádzal a tak som sa rozhodla pre laparoskopiu, počas ktorej zistili, že mám polovičnú maternicu a jeden vajíčkovod vôbec nevyvinutý. Nasledoval kolotoč vyšetrení, gynekologička nás hneď poslala do CAR v Brne. Pred rokom sme tam išli prvý raz, najprv sme skúšali silné lieky, ktoré však na mňa vôbec nezaberali, v máji sme išli do IVF cyklu…
Prvý embryotransfer bol neúspešný… prišiel druhý… a s ním krásne, najkrajšie dve čiaročky… boli sme tak strašne s manželom šťastní… Ja som sa síce stále bála, keďže som vedela až veľmi dobre, čo všetko sa môže prihodiť. Snažila som sa nepripúšťať si to, no nie vždy to šlo. Bývalo mi zle, ale tešila som sa z toho, pretože som vedela, že to je vlastne dobre, že maličký sa uhniezďuje… Trošku som si vydýchla po prvom trimestri, veľmi som dúfala, že najhoršie máme za sebou, nevoľnosti pomaličky ustupovali… Drobček sa vyvíjal ukážkovo…
Až jedno dopoludnie mi volala sestrička z gynekológie, aby som tam prišla. Rozklepala som sa, vedela som, že nie je dobré, keď vám takto zavolajú. Z tripple testov mi zistili riziko NTD 1:2. Obrovské riziko. Šoklo nás to, no aj napriek tomu sme vedeli, že si drobčeka necháme, budeme bojovať ešte viac ako doteraz… a v kútiku duše sme verili, že je možno nakoniec všetko v poriadku. Bolo. Potvrdil nám to morfologický ultrazvuk, na ktorý sme sa veľmi veľmi s manželom tešili. Timko sa nám tam predviedol v celej svojej kráse, pózoval nám, natočili sme si ho do mobilu.
Až kým mi lekár neskontroloval krčok. Bol veľmi skrátený – verdikt – okamžitá hospitalizácia. Zostala som v šoku znovu, nevedela som, či sa mám tešiť, že Timko je v poriadku, alebo sa strachovať, čo to znamená. Išli sme do nemocnice, kde som sa ešte týždeň pred tým starala o iné bábätká, prijali ma… zhodli sa na tom, že bude nutné podstúpiť serkláž…
Ok, vravím si… zistili to, urobia serkláž a budem doma cez Vianoce s vyloženými nohami pozerať rozprávky a dodržovať pokojový režim… Ach… Keby som vtedy vedela, čo do tých Vianoc prežijeme…
Serkláž dopadla dobre. Komplikácie žiadne, krvácanie tiež nie, po dvoch týždňoch som šťastná ako blcha odchádzala s manželom z nemocnice. Verila som, dúfala, že je dobre.
Utorok ráno. Týždeň po prepustení. Krv. Jasná, červená. Je zle. Opäť príjem, lekári ma však upokojovali, že to môže byť z krčka, Timko bol v poriadku, dajú mi infúzie, v piatok môžem ísť domov.
Streda bez problému.
Štvrtok krv. Takže v piatok domov nejdem.
Piatok bez problému. Som 23+5, vybavujeme transport na pondelok do BA, kde je pericentrum. Telefonujem so sestrou, tiež tehuľkou, posielame si cez internet kočíky, postieľky. Manžel mi priniesol vynikajúci obed… Háčkujem čiapočku pre Timka, čítam knihu… prišla večera, najedla som sa… kŕč… nejaký čudný… prešlo asi 15 minút a zase… rozmýšľam, či takto nejako môžu vyzerať poslíčkovia… Znovu… Menia sa sestričky, prichádza nočná, vravím jej, že mám nejaké čudné kŕče, dáva mi infúzku s magnéziom.
Kŕče neprestávajú. Sestrička volá doktora, vyšetruje ma. Všetko vyzerá v poriadku, nekrvácam, dostávam ešte jednu infúziu.
„Je lepšie?“ pýta sa ma sestrička.
Pokrútim hlavou. To sa už krútim v bolestiach každých 7 minút. V tom som to zacítila… Krv. Ďalšia kontrakcia. Ďalšia krv. A ďalšia. Ďalšia. Vedela som, že to je zlé. Veľmi zlé.
Berú ma na sono. Timko je v poriadku. Len ja krvácam, mám silné kontrakcie… „Musíme vám urobiť sekciu, lebo vykrvácate.“
Nie… preboha prosím, prosím, nerobte mi sekciu, nech vykrvácam, nech zomriem, hocičo, len prosím, zachráňte maličkého, prosím, prosím! Prevezte ma inde, urobte čokoľvek, len nie sekciu!!! Kričala som… niečo nahlas, niečo vo vnútri… Slzy mi stekali prúdom, krv takisto.
Abrupcia placenty.
Chytím si brucho. Prosím, nech je to sen. Nemôže to byť naozaj. Prosím!!! Je ploché. Nič. Prázdno. Príšerné prázdno. Mám pocit, že sa nedokážem nadýchnuť, existovať. Neprežijem to. Pozriem na mobil, je pol tretej ráno. Dvere sa otvorili. „Chcete to vedieť?“ Prišla za mnou novorodenecká lekárka, s ktorou sme spolu ešte pred mesiacom zachraňovali iné životy. „Chcem,“ odvetím duto. „Malinký pred chvíľou dodýchal… Bol to veľký bojovník, pokrstili sme ho… Žil dve a pol hodiny… Je mi to veľmi ľúto,“ odchádza, vzápätí ju strieda sestrička. „Musím ho vidieť,“ zašepkám. „Dobre, odveziem vás tam…“
Berú ma na posteli na novorodeneckú JIS. Kolegyne mi podávajú dieťatko zabalené v plienočke… Plačú. Ja v tej chvíli nedokážem ani to.
Dieťatko… Môj synček…Prepáč mi to, všetko, prosím. PROSÍM, prepáč… zlyhala som… nedokázala som vydržať do konca… Moje telo to nezvládlo… Mal si príliš malinký domček… Milujeme ťa aj s tatinkom najviac na celom svete, Timinko… Prepáč, prosííím!
Nič viac. Len prehlbujúce sa prázdno. Fyzické, psychické. Bolesť, ktorú poznáme len my. Mamičky našich anjelikov.
Verím, že poletuje medzi obláčikmi, pomáha Perinbabe zasnežovať krajinu, pozerá na nás zhora… Ochraňuje nás… Mám pocit, že som zostarla o tisíc rokov… No týmto, pre niekoho možno rozprávkam, verím. Spolu s manželom, ktorého neskutočne ľúbim… viac, ako kedykoľvek predtým…
P. S.: Ďakujem Ti, Timinko, že sme mohli prežiť tých zázračných 24 týždňov s Tebou…
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 3992
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1505
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 229
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1492
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 589
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 3369
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2429
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 3507
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 538
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 348
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
Taky jsem maminkou andilka. Ta bolest je nejhorsi na svete, o tom neni pochyb. Ted uz nic nebude jako driv, je to zkusenost, ktera obrati zivot naruby a tez dlouha cesta. Na ni muze pomoct kontakt s maminkami ve stejne situaci, tady je uzavrena skupina Prazdna naruc, me osobne velice pomohla. Moc preju at cas pomuze bolest zmensit a detatka se brzy dockate. 
Ty první týdny a měsíce jsou nejhorší, to prázdno a zmar jsou úplně hmatatelné 
Ja prisla o prvorozenou holcicku ve 37.tt. Ted mam doma cerstve mesicniho chlapecka. Kdybys chtela byt v kontaktu s nekym, kdo zazil, prijd k nam do Prazdne naruce. Me holky moc pomohly. Posilam objeti 