Timko
- Prázdná náruč
- zuzulik123
- 29.01.20 načítám...
O tom, ako sa všetko dokáže zmeniť z jednej sekundy na druhú.
**Netuším, kde začať… odkiaľ… od začiatku? Od stredu? Od konca?
Skúsim to… detičky som vždy milovala… ešte počas strednej školy som brigádovala v jasliach. Po výške sa mi splnil sen – stala som sa sestričkou na novorodeneckom oddelení, na JIS (JIP), kde som sa starala o tých najmenších z malinkých. Prácu som milovala, aj keď bola náročná, vzťahy medzi kolegyňami všelijaké, no pocit, že robíte niečo, čo má zmysel a najmä vidíte tie pokroky, zázraky, keď z 800 gramového drobčeka „vypiplete“ dva a pol kilové bábätko, odchádzajúce so šťastnými rodičmi domov, bol nadovšetko…
Ku nám bocian neprichádzal a tak som sa rozhodla pre laparoskopiu, počas ktorej zistili, že mám polovičnú maternicu a jeden vajíčkovod vôbec nevyvinutý. Nasledoval kolotoč vyšetrení, gynekologička nás hneď poslala do CAR v Brne. Pred rokom sme tam išli prvý raz, najprv sme skúšali silné lieky, ktoré však na mňa vôbec nezaberali, v máji sme išli do IVF cyklu…
Prvý embryotransfer bol neúspešný… prišiel druhý… a s ním krásne, najkrajšie dve čiaročky… boli sme tak strašne s manželom šťastní… Ja som sa síce stále bála, keďže som vedela až veľmi dobre, čo všetko sa môže prihodiť. Snažila som sa nepripúšťať si to, no nie vždy to šlo. Bývalo mi zle, ale tešila som sa z toho, pretože som vedela, že to je vlastne dobre, že maličký sa uhniezďuje… Trošku som si vydýchla po prvom trimestri, veľmi som dúfala, že najhoršie máme za sebou, nevoľnosti pomaličky ustupovali… Drobček sa vyvíjal ukážkovo…
Až jedno dopoludnie mi volala sestrička z gynekológie, aby som tam prišla. Rozklepala som sa, vedela som, že nie je dobré, keď vám takto zavolajú. Z tripple testov mi zistili riziko NTD 1:2. Obrovské riziko. Šoklo nás to, no aj napriek tomu sme vedeli, že si drobčeka necháme, budeme bojovať ešte viac ako doteraz… a v kútiku duše sme verili, že je možno nakoniec všetko v poriadku. Bolo. Potvrdil nám to morfologický ultrazvuk, na ktorý sme sa veľmi veľmi s manželom tešili. Timko sa nám tam predviedol v celej svojej kráse, pózoval nám, natočili sme si ho do mobilu.
Až kým mi lekár neskontroloval krčok. Bol veľmi skrátený – verdikt – okamžitá hospitalizácia. Zostala som v šoku znovu, nevedela som, či sa mám tešiť, že Timko je v poriadku, alebo sa strachovať, čo to znamená. Išli sme do nemocnice, kde som sa ešte týždeň pred tým starala o iné bábätká, prijali ma… zhodli sa na tom, že bude nutné podstúpiť serkláž…
Ok, vravím si… zistili to, urobia serkláž a budem doma cez Vianoce s vyloženými nohami pozerať rozprávky a dodržovať pokojový režim… Ach… Keby som vtedy vedela, čo do tých Vianoc prežijeme…
Serkláž dopadla dobre. Komplikácie žiadne, krvácanie tiež nie, po dvoch týždňoch som šťastná ako blcha odchádzala s manželom z nemocnice. Verila som, dúfala, že je dobre.
Utorok ráno. Týždeň po prepustení. Krv. Jasná, červená. Je zle. Opäť príjem, lekári ma však upokojovali, že to môže byť z krčka, Timko bol v poriadku, dajú mi infúzie, v piatok môžem ísť domov.
Streda bez problému.
Štvrtok krv. Takže v piatok domov nejdem.
Piatok bez problému. Som 23+5, vybavujeme transport na pondelok do BA, kde je pericentrum. Telefonujem so sestrou, tiež tehuľkou, posielame si cez internet kočíky, postieľky. Manžel mi priniesol vynikajúci obed… Háčkujem čiapočku pre Timka, čítam knihu… prišla večera, najedla som sa… kŕč… nejaký čudný… prešlo asi 15 minút a zase… rozmýšľam, či takto nejako môžu vyzerať poslíčkovia… Znovu… Menia sa sestričky, prichádza nočná, vravím jej, že mám nejaké čudné kŕče, dáva mi infúzku s magnéziom.
Kŕče neprestávajú. Sestrička volá doktora, vyšetruje ma. Všetko vyzerá v poriadku, nekrvácam, dostávam ešte jednu infúziu.
„Je lepšie?“ pýta sa ma sestrička.
Pokrútim hlavou. To sa už krútim v bolestiach každých 7 minút. V tom som to zacítila… Krv. Ďalšia kontrakcia. Ďalšia krv. A ďalšia. Ďalšia. Vedela som, že to je zlé. Veľmi zlé.
Berú ma na sono. Timko je v poriadku. Len ja krvácam, mám silné kontrakcie… „Musíme vám urobiť sekciu, lebo vykrvácate.“
Nie… preboha prosím, prosím, nerobte mi sekciu, nech vykrvácam, nech zomriem, hocičo, len prosím, zachráňte maličkého, prosím, prosím! Prevezte ma inde, urobte čokoľvek, len nie sekciu!!! Kričala som… niečo nahlas, niečo vo vnútri… Slzy mi stekali prúdom, krv takisto.
Abrupcia placenty.
Chytím si brucho. Prosím, nech je to sen. Nemôže to byť naozaj. Prosím!!! Je ploché. Nič. Prázdno. Príšerné prázdno. Mám pocit, že sa nedokážem nadýchnuť, existovať. Neprežijem to. Pozriem na mobil, je pol tretej ráno. Dvere sa otvorili. „Chcete to vedieť?“ Prišla za mnou novorodenecká lekárka, s ktorou sme spolu ešte pred mesiacom zachraňovali iné životy. „Chcem,“ odvetím duto. „Malinký pred chvíľou dodýchal… Bol to veľký bojovník, pokrstili sme ho… Žil dve a pol hodiny… Je mi to veľmi ľúto,“ odchádza, vzápätí ju strieda sestrička. „Musím ho vidieť,“ zašepkám. „Dobre, odveziem vás tam…“
Berú ma na posteli na novorodeneckú JIS. Kolegyne mi podávajú dieťatko zabalené v plienočke… Plačú. Ja v tej chvíli nedokážem ani to.
Dieťatko… Môj synček…Prepáč mi to, všetko, prosím. PROSÍM, prepáč… zlyhala som… nedokázala som vydržať do konca… Moje telo to nezvládlo… Mal si príliš malinký domček… Milujeme ťa aj s tatinkom najviac na celom svete, Timinko… Prepáč, prosííím!
Nič viac. Len prehlbujúce sa prázdno. Fyzické, psychické. Bolesť, ktorú poznáme len my. Mamičky našich anjelikov.
Verím, že poletuje medzi obláčikmi, pomáha Perinbabe zasnežovať krajinu, pozerá na nás zhora… Ochraňuje nás… Mám pocit, že som zostarla o tisíc rokov… No týmto, pre niekoho možno rozprávkam, verím. Spolu s manželom, ktorého neskutočne ľúbim… viac, ako kedykoľvek predtým…
P. S.: Ďakujem Ti, Timinko, že sme mohli prežiť tých zázračných 24 týždňov s Tebou…
Přečtěte si také
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1166
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2089
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 1920
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 3614
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 780
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2509
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1694
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 7037
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 2250
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 5367
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Taky jsem maminkou andilka. Ta bolest je nejhorsi na svete, o tom neni pochyb. Ted uz nic nebude jako driv, je to zkusenost, ktera obrati zivot naruby a tez dlouha cesta. Na ni muze pomoct kontakt s maminkami ve stejne situaci, tady je uzavrena skupina Prazdna naruc, me osobne velice pomohla. Moc preju at cas pomuze bolest zmensit a detatka se brzy dockate. 
Ty první týdny a měsíce jsou nejhorší, to prázdno a zmar jsou úplně hmatatelné 
Ja prisla o prvorozenou holcicku ve 37.tt. Ted mam doma cerstve mesicniho chlapecka. Kdybys chtela byt v kontaktu s nekym, kdo zazil, prijd k nam do Prazdne naruce. Me holky moc pomohly. Posilam objeti 