Timko
O tom, ako sa všetko dokáže zmeniť z jednej sekundy na druhú.
**Netuším, kde začať… odkiaľ… od začiatku? Od stredu? Od konca?
Skúsim to… detičky som vždy milovala… ešte počas strednej školy som brigádovala v jasliach. Po výške sa mi splnil sen – stala som sa sestričkou na novorodeneckom oddelení, na JIS (JIP), kde som sa starala o tých najmenších z malinkých. Prácu som milovala, aj keď bola náročná, vzťahy medzi kolegyňami všelijaké, no pocit, že robíte niečo, čo má zmysel a najmä vidíte tie pokroky, zázraky, keď z 800 gramového drobčeka „vypiplete“ dva a pol kilové bábätko, odchádzajúce so šťastnými rodičmi domov, bol nadovšetko…
Ku nám bocian neprichádzal a tak som sa rozhodla pre laparoskopiu, počas ktorej zistili, že mám polovičnú maternicu a jeden vajíčkovod vôbec nevyvinutý. Nasledoval kolotoč vyšetrení, gynekologička nás hneď poslala do CAR v Brne. Pred rokom sme tam išli prvý raz, najprv sme skúšali silné lieky, ktoré však na mňa vôbec nezaberali, v máji sme išli do IVF cyklu…
Prvý embryotransfer bol neúspešný… prišiel druhý… a s ním krásne, najkrajšie dve čiaročky… boli sme tak strašne s manželom šťastní… Ja som sa síce stále bála, keďže som vedela až veľmi dobre, čo všetko sa môže prihodiť. Snažila som sa nepripúšťať si to, no nie vždy to šlo. Bývalo mi zle, ale tešila som sa z toho, pretože som vedela, že to je vlastne dobre, že maličký sa uhniezďuje… Trošku som si vydýchla po prvom trimestri, veľmi som dúfala, že najhoršie máme za sebou, nevoľnosti pomaličky ustupovali… Drobček sa vyvíjal ukážkovo…
Až jedno dopoludnie mi volala sestrička z gynekológie, aby som tam prišla. Rozklepala som sa, vedela som, že nie je dobré, keď vám takto zavolajú. Z tripple testov mi zistili riziko NTD 1:2. Obrovské riziko. Šoklo nás to, no aj napriek tomu sme vedeli, že si drobčeka necháme, budeme bojovať ešte viac ako doteraz… a v kútiku duše sme verili, že je možno nakoniec všetko v poriadku. Bolo. Potvrdil nám to morfologický ultrazvuk, na ktorý sme sa veľmi veľmi s manželom tešili. Timko sa nám tam predviedol v celej svojej kráse, pózoval nám, natočili sme si ho do mobilu.
Až kým mi lekár neskontroloval krčok. Bol veľmi skrátený – verdikt – okamžitá hospitalizácia. Zostala som v šoku znovu, nevedela som, či sa mám tešiť, že Timko je v poriadku, alebo sa strachovať, čo to znamená. Išli sme do nemocnice, kde som sa ešte týždeň pred tým starala o iné bábätká, prijali ma… zhodli sa na tom, že bude nutné podstúpiť serkláž…
Ok, vravím si… zistili to, urobia serkláž a budem doma cez Vianoce s vyloženými nohami pozerať rozprávky a dodržovať pokojový režim… Ach… Keby som vtedy vedela, čo do tých Vianoc prežijeme…
Serkláž dopadla dobre. Komplikácie žiadne, krvácanie tiež nie, po dvoch týždňoch som šťastná ako blcha odchádzala s manželom z nemocnice. Verila som, dúfala, že je dobre.
Utorok ráno. Týždeň po prepustení. Krv. Jasná, červená. Je zle. Opäť príjem, lekári ma však upokojovali, že to môže byť z krčka, Timko bol v poriadku, dajú mi infúzie, v piatok môžem ísť domov.
Streda bez problému.
Štvrtok krv. Takže v piatok domov nejdem.
Piatok bez problému. Som 23+5, vybavujeme transport na pondelok do BA, kde je pericentrum. Telefonujem so sestrou, tiež tehuľkou, posielame si cez internet kočíky, postieľky. Manžel mi priniesol vynikajúci obed… Háčkujem čiapočku pre Timka, čítam knihu… prišla večera, najedla som sa… kŕč… nejaký čudný… prešlo asi 15 minút a zase… rozmýšľam, či takto nejako môžu vyzerať poslíčkovia… Znovu… Menia sa sestričky, prichádza nočná, vravím jej, že mám nejaké čudné kŕče, dáva mi infúzku s magnéziom.
Kŕče neprestávajú. Sestrička volá doktora, vyšetruje ma. Všetko vyzerá v poriadku, nekrvácam, dostávam ešte jednu infúziu.
„Je lepšie?“ pýta sa ma sestrička.
Pokrútim hlavou. To sa už krútim v bolestiach každých 7 minút. V tom som to zacítila… Krv. Ďalšia kontrakcia. Ďalšia krv. A ďalšia. Ďalšia. Vedela som, že to je zlé. Veľmi zlé.
Berú ma na sono. Timko je v poriadku. Len ja krvácam, mám silné kontrakcie… „Musíme vám urobiť sekciu, lebo vykrvácate.“
Nie… preboha prosím, prosím, nerobte mi sekciu, nech vykrvácam, nech zomriem, hocičo, len prosím, zachráňte maličkého, prosím, prosím! Prevezte ma inde, urobte čokoľvek, len nie sekciu!!! Kričala som… niečo nahlas, niečo vo vnútri… Slzy mi stekali prúdom, krv takisto.
Abrupcia placenty.
Chytím si brucho. Prosím, nech je to sen. Nemôže to byť naozaj. Prosím!!! Je ploché. Nič. Prázdno. Príšerné prázdno. Mám pocit, že sa nedokážem nadýchnuť, existovať. Neprežijem to. Pozriem na mobil, je pol tretej ráno. Dvere sa otvorili. „Chcete to vedieť?“ Prišla za mnou novorodenecká lekárka, s ktorou sme spolu ešte pred mesiacom zachraňovali iné životy. „Chcem,“ odvetím duto. „Malinký pred chvíľou dodýchal… Bol to veľký bojovník, pokrstili sme ho… Žil dve a pol hodiny… Je mi to veľmi ľúto,“ odchádza, vzápätí ju strieda sestrička. „Musím ho vidieť,“ zašepkám. „Dobre, odveziem vás tam…“
Berú ma na posteli na novorodeneckú JIS. Kolegyne mi podávajú dieťatko zabalené v plienočke… Plačú. Ja v tej chvíli nedokážem ani to.
Dieťatko… Môj synček…Prepáč mi to, všetko, prosím. PROSÍM, prepáč… zlyhala som… nedokázala som vydržať do konca… Moje telo to nezvládlo… Mal si príliš malinký domček… Milujeme ťa aj s tatinkom najviac na celom svete, Timinko… Prepáč, prosííím!
Nič viac. Len prehlbujúce sa prázdno. Fyzické, psychické. Bolesť, ktorú poznáme len my. Mamičky našich anjelikov.
Verím, že poletuje medzi obláčikmi, pomáha Perinbabe zasnežovať krajinu, pozerá na nás zhora… Ochraňuje nás… Mám pocit, že som zostarla o tisíc rokov… No týmto, pre niekoho možno rozprávkam, verím. Spolu s manželom, ktorého neskutočne ľúbim… viac, ako kedykoľvek predtým…
P. S.: Ďakujem Ti, Timinko, že sme mohli prežiť tých zázračných 24 týždňov s Tebou…
Přečtěte si také
Cizí ženská sahala na mou dceru v kočárku. Moje reakce ji pořádně zaskočila
- Anonymní
- 07.11.26
- 2518
Někteří lidé mají opravdu zvláštní pocit, že když se jim líbí cizí dítě, mohou si k němu dovolit úplně všechno. Moje roční Anežka je roztomilá holčička, a navíc hodně kontaktní. Od chvíle, kdy jsem...
Cizí muž mě v obchodě seřval, že nehlídám dítě. Vůbec nic mu do toho nebylo
- Anonymní
- 07.11.26
- 1715
„Paní, vy si snad děláte legraci? Místo abyste hlídala dítě, čumíte do telefonu!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, že se otočila snad polovina obchodu. Stála jsem u regálu s drogerií, v jedné ruce...
Synovi bude třicet a nikdy neměl ženu. Pak jsem pochopila, proč se jí vyhýbá
- Anonymní
- 07.11.26
- 3025
Mému synovi bude za pár měsíců třicet a ještě nikdy neměl přítelkyni. Žádnou vážnou známost, žádný vztah, dokonce ani obyčejné rande, o kterém by mi vyprávěl. Dlouho jsem si říkala, že je jen...
Odsoudila jsem rodiče dětí bez snídaně. Pak mi syn vrátil moje vlastní slova
- Anonymní
- 07.11.26
- 11404
Do rodičovské skupiny jsem napsala, že připravit dítěti snídani snad ještě není nad lidské síly. Za deset minut mi přišlo jedenáct souhlasných reakcí. Připadala jsem si jako jediná, kdo se nebojí...
Přijímačky se mají zjednodušit? Takže se pak na gympl dostane každý hlupák!
- Anonymní
- 07.11.26
- 808
Dneska jsem na internetu narazila na článek, který mě opravdu nadzvedl ze židle. Viděli jste ten nápad, že se přijímačky od Cermatu budou zjednodušovat? Já to prostě nechápu. Absolutně ne.
Kolegové mě pozvali na rozlučku. Až tam jsem zjistila, že dostávám výpověď
- Anonymní
- 06.11.26
- 6670
Ještě v pátek ráno jsem si myslela, že mám v práci skvělé vztahy a že si mě kolegové váží. Večer mě pozvali na společnou rozlučku, koupili mi dárek a objednali stůl v restauraci. Jenže já netušila,...
Manžel si pustil to odporné video přímo před naší dcerou. Chci utéct
- Anonymní
- 06.11.26
- 2986
Život vás občas srazí na kolena způsobem, o kterém se vám nesnilo ani v těch nejtemnějších nočních můrách. Jsou situace, kdy se díváte na člověka, s nímž sdílíte domácnost, a v šoku si uvědomujete,...
Dcera dostala v Lidlu hysterák. Lidé na mě koukali, jako bych za to mohla
- Anonymní
- 06.11.26
- 1477
„Jsi ta nejhorší maminka na světě!“ zařvala na mě moje pětiletá dcera uprostřed Lidlu a vzápětí sebou praštila o zem. V tu chvíli se otočila snad polovina obchodu. Já stála s košíkem v ruce, v němž...
Muž odmítá kroužky, já tlačím své ambice. Kdo zachrání mého staršího syna?
- Anonymní
- 06.11.26
- 1411
Mateřství je neustálý boj mezi tím, kým bychom chtěli, aby naše děti byly, a kým ony ve skutečnosti jsou. Nejvíc bolí, když si uvědomíte, že svým vlastním tlakem možná křivíte osudy těch, které...
Chůvě jsem dával 300 korun za hodinu. Syn mi ukázal, co si má k večeři zalít
- Anonymní
- 06.11.26
- 2393
Syn přede mě položil kelímek instantních nudlí a zeptal se, jestli mu ho zaleju stejně jako Klára. Bylo půl osmé večer, zrovna jsem přišel z odpolední a žena měla službu ještě do rána. V lednici...
Taky jsem maminkou andilka. Ta bolest je nejhorsi na svete, o tom neni pochyb. Ted uz nic nebude jako driv, je to zkusenost, ktera obrati zivot naruby a tez dlouha cesta. Na ni muze pomoct kontakt s maminkami ve stejne situaci, tady je uzavrena skupina Prazdna naruc, me osobne velice pomohla. Moc preju at cas pomuze bolest zmensit a detatka se brzy dockate. 
Ty první týdny a měsíce jsou nejhorší, to prázdno a zmar jsou úplně hmatatelné 
Ja prisla o prvorozenou holcicku ve 37.tt. Ted mam doma cerstve mesicniho chlapecka. Kdybys chtela byt v kontaktu s nekym, kdo zazil, prijd k nam do Prazdne naruce. Me holky moc pomohly. Posilam objeti 