Timko
O tom, ako sa všetko dokáže zmeniť z jednej sekundy na druhú.
**Netuším, kde začať… odkiaľ… od začiatku? Od stredu? Od konca?
Skúsim to… detičky som vždy milovala… ešte počas strednej školy som brigádovala v jasliach. Po výške sa mi splnil sen – stala som sa sestričkou na novorodeneckom oddelení, na JIS (JIP), kde som sa starala o tých najmenších z malinkých. Prácu som milovala, aj keď bola náročná, vzťahy medzi kolegyňami všelijaké, no pocit, že robíte niečo, čo má zmysel a najmä vidíte tie pokroky, zázraky, keď z 800 gramového drobčeka „vypiplete“ dva a pol kilové bábätko, odchádzajúce so šťastnými rodičmi domov, bol nadovšetko…
Ku nám bocian neprichádzal a tak som sa rozhodla pre laparoskopiu, počas ktorej zistili, že mám polovičnú maternicu a jeden vajíčkovod vôbec nevyvinutý. Nasledoval kolotoč vyšetrení, gynekologička nás hneď poslala do CAR v Brne. Pred rokom sme tam išli prvý raz, najprv sme skúšali silné lieky, ktoré však na mňa vôbec nezaberali, v máji sme išli do IVF cyklu…
Prvý embryotransfer bol neúspešný… prišiel druhý… a s ním krásne, najkrajšie dve čiaročky… boli sme tak strašne s manželom šťastní… Ja som sa síce stále bála, keďže som vedela až veľmi dobre, čo všetko sa môže prihodiť. Snažila som sa nepripúšťať si to, no nie vždy to šlo. Bývalo mi zle, ale tešila som sa z toho, pretože som vedela, že to je vlastne dobre, že maličký sa uhniezďuje… Trošku som si vydýchla po prvom trimestri, veľmi som dúfala, že najhoršie máme za sebou, nevoľnosti pomaličky ustupovali… Drobček sa vyvíjal ukážkovo…
Až jedno dopoludnie mi volala sestrička z gynekológie, aby som tam prišla. Rozklepala som sa, vedela som, že nie je dobré, keď vám takto zavolajú. Z tripple testov mi zistili riziko NTD 1:2. Obrovské riziko. Šoklo nás to, no aj napriek tomu sme vedeli, že si drobčeka necháme, budeme bojovať ešte viac ako doteraz… a v kútiku duše sme verili, že je možno nakoniec všetko v poriadku. Bolo. Potvrdil nám to morfologický ultrazvuk, na ktorý sme sa veľmi veľmi s manželom tešili. Timko sa nám tam predviedol v celej svojej kráse, pózoval nám, natočili sme si ho do mobilu.
Až kým mi lekár neskontroloval krčok. Bol veľmi skrátený – verdikt – okamžitá hospitalizácia. Zostala som v šoku znovu, nevedela som, či sa mám tešiť, že Timko je v poriadku, alebo sa strachovať, čo to znamená. Išli sme do nemocnice, kde som sa ešte týždeň pred tým starala o iné bábätká, prijali ma… zhodli sa na tom, že bude nutné podstúpiť serkláž…
Ok, vravím si… zistili to, urobia serkláž a budem doma cez Vianoce s vyloženými nohami pozerať rozprávky a dodržovať pokojový režim… Ach… Keby som vtedy vedela, čo do tých Vianoc prežijeme…
Serkláž dopadla dobre. Komplikácie žiadne, krvácanie tiež nie, po dvoch týždňoch som šťastná ako blcha odchádzala s manželom z nemocnice. Verila som, dúfala, že je dobre.
Utorok ráno. Týždeň po prepustení. Krv. Jasná, červená. Je zle. Opäť príjem, lekári ma však upokojovali, že to môže byť z krčka, Timko bol v poriadku, dajú mi infúzie, v piatok môžem ísť domov.
Streda bez problému.
Štvrtok krv. Takže v piatok domov nejdem.
Piatok bez problému. Som 23+5, vybavujeme transport na pondelok do BA, kde je pericentrum. Telefonujem so sestrou, tiež tehuľkou, posielame si cez internet kočíky, postieľky. Manžel mi priniesol vynikajúci obed… Háčkujem čiapočku pre Timka, čítam knihu… prišla večera, najedla som sa… kŕč… nejaký čudný… prešlo asi 15 minút a zase… rozmýšľam, či takto nejako môžu vyzerať poslíčkovia… Znovu… Menia sa sestričky, prichádza nočná, vravím jej, že mám nejaké čudné kŕče, dáva mi infúzku s magnéziom.
Kŕče neprestávajú. Sestrička volá doktora, vyšetruje ma. Všetko vyzerá v poriadku, nekrvácam, dostávam ešte jednu infúziu.
„Je lepšie?“ pýta sa ma sestrička.
Pokrútim hlavou. To sa už krútim v bolestiach každých 7 minút. V tom som to zacítila… Krv. Ďalšia kontrakcia. Ďalšia krv. A ďalšia. Ďalšia. Vedela som, že to je zlé. Veľmi zlé.
Berú ma na sono. Timko je v poriadku. Len ja krvácam, mám silné kontrakcie… „Musíme vám urobiť sekciu, lebo vykrvácate.“
Nie… preboha prosím, prosím, nerobte mi sekciu, nech vykrvácam, nech zomriem, hocičo, len prosím, zachráňte maličkého, prosím, prosím! Prevezte ma inde, urobte čokoľvek, len nie sekciu!!! Kričala som… niečo nahlas, niečo vo vnútri… Slzy mi stekali prúdom, krv takisto.
Abrupcia placenty.
Chytím si brucho. Prosím, nech je to sen. Nemôže to byť naozaj. Prosím!!! Je ploché. Nič. Prázdno. Príšerné prázdno. Mám pocit, že sa nedokážem nadýchnuť, existovať. Neprežijem to. Pozriem na mobil, je pol tretej ráno. Dvere sa otvorili. „Chcete to vedieť?“ Prišla za mnou novorodenecká lekárka, s ktorou sme spolu ešte pred mesiacom zachraňovali iné životy. „Chcem,“ odvetím duto. „Malinký pred chvíľou dodýchal… Bol to veľký bojovník, pokrstili sme ho… Žil dve a pol hodiny… Je mi to veľmi ľúto,“ odchádza, vzápätí ju strieda sestrička. „Musím ho vidieť,“ zašepkám. „Dobre, odveziem vás tam…“
Berú ma na posteli na novorodeneckú JIS. Kolegyne mi podávajú dieťatko zabalené v plienočke… Plačú. Ja v tej chvíli nedokážem ani to.
Dieťatko… Môj synček…Prepáč mi to, všetko, prosím. PROSÍM, prepáč… zlyhala som… nedokázala som vydržať do konca… Moje telo to nezvládlo… Mal si príliš malinký domček… Milujeme ťa aj s tatinkom najviac na celom svete, Timinko… Prepáč, prosííím!
Nič viac. Len prehlbujúce sa prázdno. Fyzické, psychické. Bolesť, ktorú poznáme len my. Mamičky našich anjelikov.
Verím, že poletuje medzi obláčikmi, pomáha Perinbabe zasnežovať krajinu, pozerá na nás zhora… Ochraňuje nás… Mám pocit, že som zostarla o tisíc rokov… No týmto, pre niekoho možno rozprávkam, verím. Spolu s manželom, ktorého neskutočne ľúbim… viac, ako kedykoľvek predtým…
P. S.: Ďakujem Ti, Timinko, že sme mohli prežiť tých zázračných 24 týždňov s Tebou…
Přečtěte si také
Našla jsem u muže v telefonu fotky své sestry. Chce s ní spát
- Anonymní
- 11.07.26
- 496
Sedím doma v obýváku, děti spí a já mám pocit, že se mi pod nohama propadla zem. Dneska odpoledne si manžel nechal na stole odemčený telefon, protože šel ven čistit auto. Pípla mu zpráva na...
Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
- Anonymní
- 11.07.26
- 279
Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....
Celé roky jsem si myslela, že mě tchyně nesnáší. Nakonec mi nejvíc pomohla
- Anonymní
- 11.07.26
- 261
Když jsem poznala Filipa, bylo mi pětadvacet a byla jsem přesvědčená, že když si rozumí dva lidé, mají z poloviny vyhráno. Nenapadlo mě, že mnohem složitější bude vyjít s jeho maminkou.
Na rodinné dovolené jsem zjistila, kdo je pro manžela důležitější než my
- Anonymní
- 11.07.26
- 350
Když jsme letos vyrazili do Chorvatska, věřila jsem, že nás čeká deset dní, kdy konečně vypneme. Manžel poslední měsíce pracoval od rána do večera a doma jsme spolu zvládli prohodit sotva pár vět....
Kamarádka mi nevzala jen partnera. Začala žít život, který měl být můj
- Anonymní
- 11.07.26
- 268
Když jsme se s Michalem rozešli po pěti letech, říkala jsem si, že horší už to být nemůže. Brečela jsem celé týdny a snažila se smířit s tím, že některé vztahy prostě nevydrží. Netušila jsem, že ta...
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 980
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1157
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1834
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 2607
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 708
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
Taky jsem maminkou andilka. Ta bolest je nejhorsi na svete, o tom neni pochyb. Ted uz nic nebude jako driv, je to zkusenost, ktera obrati zivot naruby a tez dlouha cesta. Na ni muze pomoct kontakt s maminkami ve stejne situaci, tady je uzavrena skupina Prazdna naruc, me osobne velice pomohla. Moc preju at cas pomuze bolest zmensit a detatka se brzy dockate. 
Ty první týdny a měsíce jsou nejhorší, to prázdno a zmar jsou úplně hmatatelné 
Ja prisla o prvorozenou holcicku ve 37.tt. Ted mam doma cerstve mesicniho chlapecka. Kdybys chtela byt v kontaktu s nekym, kdo zazil, prijd k nam do Prazdne naruce. Me holky moc pomohly. Posilam objeti 