Tohle nikdo nečekal. Chybíš mi!
Porod se smutným koncem...
Od neděle 6. 12. od 20:00 jsem začala mít bolesti, nejspíš poslíčci, bylo to nepravidelné. Trvalo to do pondělí, kdy jsem to už nevydržela a byla nervózní, tak jsme radši jeli do porodnice.
Bolesti jsem měla do podbřišku a hlavně do zad. Přijali mě, udělali ultrazvuk a monitor, otevřená jsem byla na jeden prst. Dali mě na porodní pokoj s přítelem, který čekal do půlnoci, že kdyby se nic nezměnilo, tak pojede domů. Tak po půlnoci jel tedy domu, žádná změna, bolesti jsem měla pořád, ale nepravidelné. Celou noc jsem nespala, dostala jsem injekci na spánek, ale nepomohla. Nález byl stále stejný, žádná změna do 12:00 (úterý)…
Tak se mě ptali, zda chci jít domů, že jsou to poslíčci a nic se nezměnilo. Řekla jsem, že ano, domácí prostředí je lepší, říkala jsem si. Doma jsem bolesti odpoledne měla, ale méně. Večer se to začalo stupňovat, musela jsem to hrozně prodýchávat, šlo to neskutečně do zad, pravidelně i nepravidelně. Vydržela jsem to až do 8 hodin do rána, pak jsem několikrát zvracela.
To už jsem řekla přítelovi, že se to nedá vydržet, volala jsem na pohotovost, zda přijet. Tak jsme jeli. Zase mě zkontrolovali a nález byl: stále na jeden prst, to jsem se tam rozbrečela, že to není možné… Ale přijali mě kvůli těm bolestem do zad a podbřišku co 7-8min. Udělali monitor a poslali m na porodní box. Od 9 hodin (asi v 11 udělali klystýr) do 14:30 se nic nezměnilo, nalez stejný. Asi okolo 16. jsem byla otevřená konečně na 3,5 cm.
Pak mě kontrolovala sestra rukou, nevím v kolik hodin, a díky tomu mi praskla voda. Od té doby to byla hrůza pro mě, pravidelné kontrakce do zad. Vůbec jsem nevnímala čas, takže vám to budu psát nejspíš bez času. Monitory se dělaly celou dobu porodu, co 2 hodiny. Takže kontroly byly. Přítel byl velká opora, masíroval, říkal, jak dýchat, ve sprše, na míči, dělala jsem snad vše. Uběhl nějaký ten čas. Na začátku jsem měla injekci, která mi měla pomoct trošku od bolesti, neudělala nic.
U těch pravidelných kontrakcí, jsem už žádala epidural, ale anesteziolog mi ho nemohl poskytnout… Tak jsem to zvládla s nějakou jinou injekcí. Začala jsem mít pocit na tlačení, tak jsem říkala příteli, že potřebuju tlačit, ať zazvoní, nejde mi to jen tak prodýchat. Zdálo se mi, že tlačím snad hodinu, nešlo to.
Vyzkoušené snad všechny polohy: ve stoje, na zádech, bok, druhý bok, na čtyřech, ve dřepu, prostě snad všechno. Tak mi řekli, ať zkusím prodýchat pár kontrakcí. Malá se nechtěla sesunout hlavičkou dolů. Ozvy po celou dobu porodu. Nešla vytlačit měla jsem krátké kontrakce, na tři nadechnutí, a furt nic, zalézala hlavička zpět.
Byla jsem hotová, unavená. Tak se zkoušelo tlačit, pomohli mi nástřihem, řvala jsem neskutečně bolestí. Poté malou vytáhli, co jsem ji vytlačila, a dali mi ji na hruď.
Narozena 10.12.2020 ve 2:28 váha 3 700 gramů. Naše Laura ♥️ Od té doby začal náš horor. Ptala jsem se, proč nebrečí. Měla jsem ji na hrudi sekundu, hned ji vzali a odstřihli od pupeční šnůry. Věděla jsem, že je něco špatně, nenechali dotepat pupečník. Dali malou do boxu, slyšela jsem jen slovo „resuscitace“, přišlo snad 10 doktorů z JIP. 1, 2, 3. 1, 2, 3, počítali. My s přítelem jen na sebe koukali strach v očích. Malá nedýchala resuscitovali ji 20 minut.
Její stav je vážný. Měla a má otok na mozku, nedýchá sama, zornice ji na světlo nereagují, má velmi poškozený mozek. Leží na podložce kde je 33,5 stupňů ( léčba hypoxicko ischemické encefalopatie řízenou hypotermií), kde se snaží zachránit co nejvíce mozek na 72 hodin. Je v umělém spánku, v neděli by ji měli oteplovat. Po oteplení žádná změna, přestali ji dávat léky, z umělého spánku se neprobudila a výsledky byly stále stejné.
Na naše rozhodnutí s přítelem jsme našeho malého andílka odpojili od přístrojů 21. 12.. Byly jen dvě možnosti: nechat ji odpojit a nebo odejít samotnou, ale nechtěli jsme nikoho trápit hlavně malou, i když nic necítila. Chybí mi! Ta bolest je neskutečná… Navždy ji budu mít v srdci a doufám, že nám pošle sourozence, ať nejsme tolik smutní.
Miluju tě Laurinko!!
Přečtěte si také
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 4370
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 1195
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 987
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1192
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 4657
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 3683
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 2442
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 1269
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za to jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 4858
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 3199
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
Strašně mě bolí u srdce, myslím na Vás.. Moc moc 
Ať Vám Bůh brzy pošle druhého andílka. Ale vy nikdy nezapomenete 
A řekl Vám někdo kde se stala chyba, nebo proč se stalo, to, co se stalo, když ozvy byly v pořádku?
