Úlevníček 6 - strašecí

Nemyslím tím Nové Strašecí nebo Staré Strašecí, ale MIKULÁŠE, ČERTA S SPOL.

Blíží se ten večer, který i já očekávám s velkými obavami. Bydlíme téměř až na konci naší vesničky, navíc v poslední chalupě je velmi oblíbená hospůdka. Jakýkoli průvod omladiny nad patnáct tam končí. Od koledníků, masopustního průvodu, velikonočních mrskačů až po zmíněnou partičku Mikuláše s pár čerty a anděly.
K nám už doputují posilnění alkoholem a tak se nedivte, že odmítám být doma s dětmi sama. Co s bandou přiožralých skorodospělých a už dospělých? Zamykám, vypínám zvonek, neotvírám a držím palce stařičkým domovním dvěřím a futrům, aby vydržely několik minut bušení a kopanců. Jsem tu osmý rok a není to lepší. Masky jsou vždycky nádherně vyšňořené a pod tou nádherou není poznat o koho jde. Když jsme to zažili poprvé, manžel bránil své čerstvě vyženěné dcery s nasazením života, když místo dětí chtěli do pytle nacpat aspoň jeho. Ráno pak se mladší Zuzka vrátila z cesty na autobus, oči na vrch hlavy: „Jů, mamí, venku leží kus čerta, to ho taťka zabil?“ Pepča je zahlédl asi před třemi lety a pak se bál i malých koledníčků při tříkrálové sbírce, i když nebyli větší než on a zpívali jako andílci.
Vzpomínám si na svůj mikulášský děs. Měla jsem povedené strýčky Jirku, Vendu a Milana ve věku 13-18 let. Byla to jedna z mých ranných vzpomínek. Milan dělal Mikuláše, Jirka s Vendou čerty. Byli taky pěkně namaskovaní, čerti navíc měli holinky na smetáku a ty s velkým huhláním nejprve strčili do dveří. Když vrazili do pokoje, vyděsila jsem se tak, že jsem dostala hysterický záchvat a napasovala se do neuvěřitelně malé škvírky. Rodiče pak museli odšoupnout nábytek, aby mě odtamtud vydolovali. Pak už příští rok strýčkům stačilo jen zahuhlat a strčit holinku mezi dveře a efekt byl okamžitý. Však si mě ti puberťáci ještě párkrát vychutnali.
Svoje děti si tedy před zbytečnými stresy chráním. Autistovi Pepčovi bych to ani nedokázala vysvětlit, protože on nezná metaforu. Když včera tatínek řekl, že jde nakopnout kotel do kotelny a mínil tím že ho roztopí, ptal se ho proč do něj bude kopat a byl schopen vidět pouze to fyzické nakopnutí.
Tak jestli chcete předvést drobečkům čerta s Mikulášem, proč ne, ale pro mrňousky pouze z bezpečné rodičovské náruče a těm starším je nesmíte pouštět do pokoje. Tam je jejich výsostné území a měli by se tam cítit bezpečně.
A co vy, jak jste prožívali, prožíváte nebo hodláte prožívat čerta s Mikulášem?

Stefinka

P. S. doufám tu nebude moc deníčků s podobným tématem. Když tak se omlouvám.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Mirousek
1790
30.11.04 22:05

Ahoj Stefinko,

při čtení Tvého „úlevníčku“ jsem si taky zavzpomínala na tento den. I my jsme bydleli na konci vesnice, snad naštěstí s tím rozdílem, že hospoda byla na opačném konci.
Strašení jsem byla naštěstí ušetřená, nevzpomínám si, že by je rodiče někdy pustili. Asi to bylo i tím, že mám o 5 let mladšího bratra a když by už na mě mohli jít, tak na brášku ještě ne.
Vždycky jsem se na Mikuláše, čerty a anděly dívala jen z okna. Když jsem byla starší, tak jsem je sice vyhlížela a poslouchala, kdy budou zvonit, ale vždycky jsem se bezpečně „uklidila“.

Teď máme malého a budu se asi hodně rozmýšlet, jestli někdy Mikuláše s doprovodem pustíme. Myslím, že někdy z nich mají děti hodně velký strach a někdy tím můžou být poznamenáni na celý život.

Miroušek

  • načítám...
  • Zmínit
stefinka
2304
30.11.04 23:52

Ahoj Miroušku,
my jsme potom mívali punčošku přivázanou na klice okna a potom u mých holek, když byly malé, bydleli jsme ve městě a tam se brzy rozmohlo zvaní Mikuláše za peníze. Jako děti jsme dělávali Mikuláše pro spolužáky, ale to je přece něco jiného, když už je dítě větší a čert je navíc stejné váhové kategorie.
Snažím se děcka vůbec nestrašit, třeba bubákem a podobně. Jako děcko jsem asi byla velký strašpytlík, ale tmy, oken bez závěsů a za nimi tma, sklepa … tak to se bojím pořád a jsem skoro stará :-). Jsou noci, kdy musím mít rozsvícenou lampičku, malinkaté světýlko … Stefinka

  • načítám...
  • Zmínit
Mirousek
1790
1.12.04 11:36

Ahoj Stefinko,

u nás se pak večer daly na stůl talíře pro Mikuláše a ráno jsme už nemohli s bráchou dospat a běželi se dívat, co nám tam Mikuláš nadělil. Řekla bych, že už ale i tahle tradice upadá. Za Mikuláše a čerta už chodí čím dál menší děti. Letos jsem se přestěhovala na vesnici za manželem a tady chodí ještě 4.12. Barborky. Taky se dávají cukrovinky a ovoce. Tak mně to připadá nějak navíc, nejsem na ně zvyklá. Myslím, že přece stačí mikulášská nadílka. K Barborce se mně vybaví trhání větviček třešně nebo zlatého deště a ne chození děvčat po vsi pro nadílku. Ale to jsem se dostala už kousek jinam od Mikuláše. Uvidím, jak to bude tady v soboru probíhat a potom kdyžtak dám vědět.
A ještě k tomu strašení. Já malého strašit taky nebudu. Řekla bych, že by neměl mít strach, ale spíš respekt před určitými věcmi i lidmi.
Tak zatím ahoj Miroušek.

  • načítám...
  • Zmínit
Mirousek
1790
14.12.04 11:21

Tak jsem slíbila, že se ještě ozvu, ale nějak se mi nezadařilo dřív. Ono skoro taky není co psát, protože jsem Barborky neviděla. Asi letos nechodily. Další tradice skončila, řekla bych.
Ahoj Miroušek.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let

Sousedovic kočky si z naší zahrady udělaly vlastní toaletu, děti je ale milují

Vysadili jsme dětem ovocné keře. Dopadlo to úplně jinak, než jsme čekali

Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou

Syn (10) odjel na tábor bez mobilu a já trnu hrůzou, jak to můj chlapeček zvládá

Kde jsou všechny ty ženské dvojice?

Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna

Chtěla jsem mladé matce zachránit dítě. Její reakce mi vyrazila dech

Tátův deníček: Rodičovství, které změnilo můj svět

Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference