Velikonoce na Moravě: Vloni jsem se opila a spletla si švagra s manželem

Na alkohol si moc nepotrpím, tvrdý už vůbec není moje parketa. Jenže manžel pochází z Moravy, a tam se na to kouká úplně jinak. Panáček hruškovice patří k uvítání, k obědu, k návštěvě i k odchodu. Doma se tomu vyhnu bez problémů, ale u tchánovců se sklenička odmítá těžko.

Vloni jsem si říkala, že jeden malý panák nic neudělá. Pak přišel druhý, třetí a najednou jsem měla pocit, že se svět točí o něco rychleji, než by měl. Pamatuju si smích, hlasitou hudbu a pocit, že všechno zvládám úplně v pohodě. Realita byla trochu jiná.

Vrchol přišel ve chvíli, kdy jsem si spletla švagra s manželem. Ano, jsou dvojčata, takže jistá podobnost tam je, ale to mě omlouvá jen částečně. S naprostou jistotou jsem k němu přišla a začala se chovat, jako by to byl můj muž. On stál, nevěděl, co říct, a já byla přesvědčená, že všechno dává smysl.

Naštěstí zasáhl manžel dřív, než se situace stihla úplně zvrtnout. Oba to nakonec vzali s nadhledem, hlavně když viděli, v jakém jsem stavu. Já jsem se druhý den probudila s bolestí hlavy, pocitem studu a pevným rozhodnutím, že tohle už se opakovat nebude.

Letos jsme pozvaní znovu. Tchán už prý chystá zásoby a těší se, jak si připijeme. Já mám ale jasno. Držím se vody, maximálně jednoho symbolického loku a dost. Manžel si ze mě dělá legraci a tvrdí, že si radši vezme výrazné tričko, abych ho bezpečně poznala. Jeho brácha má totiž novou známost a ta by nebyla moc nadšená, kdybych se na jejího miláčka „vrhla“.

Upřímně, letos si chci Velikonoce opravdu užít. Bez kocoviny, bez trapných historek a hlavně s čistou hlavou. Některé tradice stojí za to dodržovat. Ale ta kocovina a ostuda za to nestojí. Jenže je mi jasné, že Moraváci tohle nepochopí. Možná bych si mohla najít nějakou výmluvu, antibiotika, nebo bolest hlavy, nemoc, s pitím jsem přestala. Jenže ani to většinou nepomůže.