Velká bolest
Když jsem v červnu 2013 po našem pátém IVF objevila na těhotenském testu dvě čárky, nemohla jsem tomu uvěřit, byla jsem nesmírně šťastná. Navíc bylo naše štěstí dvojité, čekala jsem dvojčátka. Bylo to mé druhé těhotenství.
Mám už velkého syna, který si vždycky sourozence moc přál, nejlépe brášku. Jaké to bylo překvapení, když jsme mu oznámili, že bude mít brášky rovnou dva.
Oproti prvnímu těhotenství se mi tentokrát těhotenské nevolnosti nevyhly. První tři měsíce jsem se bez piškotů jako první pomoci nehla na krok. Týdny utíkaly, nevolnosti ustoupily a já se cítila výborně. Pomalu jsme začali pro naše chlapečky vybírat výbavičku, objednali jsme kočárek raději vše s předstihem, kdybych musela jít ležet do nemocnice, jak mě lékař upozorňoval. Také jsem počítala s tím, jak bříško hodně rychle rostlo, že toho později už asi moc nenachodím.
Byla jsem ve 26. týdnu. Večer jsem usnula u televize, jak se mi teď stávalo častěji. Najednou jsem ucítila mokro a když jsem vstala, nebylo pochyb, že mi odtéká plodová voda. Věděla jsem, že je zle. Proboha proč? Ještě ne!!!
Slzy se mi řinuly, rychle jsem na sebe něco naházela a jeli jsme do místní nemocnice, kde mě lékař prohlédnul. Na ultrazvuku bylo vidět, že jeden chlapeček je téměř bez vody. Následoval rychlý převoz do krajské nemocnice. Manžel jel za sanitkou autem.
Stahy ani bolesti jsem žádné neměla, vyčkávalo se, prý ať jsou v děloze co nejdýl, třeba i bez vody. Byl takhle bez vody ještě další tři dny. Pamatuji si, že jsem měla strašnou zimnici a pak mi nějaká lékařka oznámila, že se bude rodit normálně a že jeden chlapeček je MRTVÝ. Byl to šok!!!
Pak už si jen matně pamatuji porod, spíš jen stíny a hlasy, jak jsem se dostala na porodní sál, nevím. Dál už si nepamatuji vlastně nic. Prodědělala jsem septický šok s multiorgánovým selháním. Probrala jsem se po několika dnech z umělého spánku na ARU. Plicní ventilace, všude hadičky, strašně nateklá, ale živá. Je mi moc líto, co musela prožívat moje rodina - manžel, syn, rodiče, sestra. Bylo to strašné, ale o tom se rozepisovat nechci.
Druhý chlapeček ležel na JIPce v inkubátoru a já se těšila, až ho po takové době konečně uvidím. Bohužel jsem byla ještě hodně slabá, ale chtěla jsem za ním. Byl tak maličký, ale krásný. Každý den jsem se modlila, ať je silný a zvládne to. Říkala jsem mu, že se na něj doma těší velký bráška a že ho všichni moc milujeme.
V neděli brzy ráno mi do nemocnice zavolal manžel, hned jsem poznala, že se něco děje. Řekl mi, že mu volali z nemocnice, že je s naším chlapečkem zle. Pane Bože, co mám dělat? Chtěla jsem rychle za mím na JIP, ale prý za mnou nejdříve přijde lékařka. Přišla a rovnou mi řekla: „Váš chlapeček dnes umře.“ Na tuhle větu nikdy nezapomenu.
Pomohla mi dojít na JIP. Ležel tam, jako vždycky, nechtělo se mi uvěřit, že by měl dnes odejít. Pořád jsem ho hladila a prosila, aby ještě chvíli vydržel, než přijede tatínek. Manžel konečně dojel, viděla jsem, jak mu také stékají slzy. Lékařka nám řekla, že bohužel našemu chlapečkovi v noci několikrát selhalo srdíčko a že už není šance. Mohla jsem si ho vzít do náruče - poprvé a naposled.
Nechali nás s ním o samotě, abychom se s ním mohli rozloučit. Bylo to tak silné. Moc jsme plakali. Alespoň jednou jsem mu zazpívala písničku, tak jako jsem vždy před spaním zpívala staršímu synovi. Manžel mu udělal křížek na čele, aspoň tak jsme si ho pokřtili.
Pak ho odpojili a byl konec. Držela jsem ho v náručí, když jeho dušička odcházela za bratříčkem dvojčetem. Žil 19 dní.
L a M, moc vás milujeme, každý den na vás myslíme a nikdy nezapomeneme. Jen ta bolest je moc velká a myslím, že nikdy neskončí.
Přečtěte si také
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 2795
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 4365
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 4355
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 410
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 4151
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 4085
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Máma se vrátila k příteli, který ji málem zabil. Mám o ni obrovský strach
- Anonymní
- 01.09.26
- 3057
Je mi 25 let a mamce 45. Celý život tak nějak pořád hledá toho pravého. Nikdy jsem jí v tomhle moc nerozuměla. Ona prostě nedokáže být sama. Tři manželství, tři rozvody a několik dalších vztahů jen...
Dcera nechce jezdit k tátovi. On tvrdí, že ji proti němu navádím
- Anonymní
- 01.09.26
- 1515
Po rozchodu jsme se s bývalým domluvili, že dcera u něj bude každý druhý víkend. Jenže poslední měsíce před odjezdem pláče, bolí ji břicho a prosí mě, abych ji tam neposílala. Když jsem to začala...
„Mít jedináčka je sobecké!“ řve tchyně. Přitom sama vychovala jen jedno dítě
- Anonymní
- 01.09.26
- 8463
Náš syn je na světě zázrakem. Můj porod byl jedno velké trauma, na které do smrti nezapomenu – nastaly vážné komplikace a lékaři na sále bojovali o život můj i o život miminka. Zvládli jsme to jen...
Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
- kristyna dostalova
- 01.09.26
- 992
Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.
Přeji hodně sil a doufám, že čas co nejdříve tu bolest otupí 
jak jsou někteří lidé hloupí, drž se 