Vyvolávaný porod mého chlapečka

Měla jsem krásné těhotenství, které se ke konci začalo trošku komplikovat. Začala jsem mít velké otoky těla, vysoký tlak, váha šla rychle nahoru (25 kilo) a celkově mi nebylo nejlépe. Gynekolog mě ve 34. týdnu poslal do porodnice na pozorování a testy kvůli podezření na preeklampsii. Testy vycházely jednou ano, poté ne, pak zase ano. Byla jsem propuštěna s tím, že mám zkusit vydržet, aby se malý ještě vyvinul. Doma se vše horšilo, i přes léky tlak stále stoupal, otékal mi krk, že jsem se chvílemi nemohla nadechnout (pocit špuntu v krku).

Držela jsem se dlouho. Ve 37+4 jsem šla na kontrolu do poradny a lékař mě rovnou poslal do porodnice na vyvolání. Vysoký tlak, otoky, špatné krevní testy a moč. Přijetí trvalo nekonečně dlouho. Vyplňování papírů, otázky ohledně zdravotního stavu. Poté si mě vzala na starost lékařka, která mi vysvětlila plánovaný postup a udělala kontrolu čípku. Ve stejný den jsem šla na ozvy a velký ultrazvuk.

O půlnoci mi byly zavedeny čípky na roztažení. Přiznám se, že jsem se u toho kroutila. Bylo to bolestivé a hodně nepříjemné, což po pár minutách přešlo a už jsem o tom nevěděla. Ráno v 8 byly čípky vyjmuty a ještě před „akcí“ jsem šla na monitor.

Ve 12 hodin začala celá akce. Opravdu jsem se šíleně těšila, že budu mít drobečka na světě. Vůbec jsem se nebála, naopak jsem si připadala jako dítě, co se těší, až si rozbalí dárek. No… rychle mě to přešlo V poledne jsem přešla na porodní box a doktorka mi praskla vodu. Na první dobrou to nevyšlo, protože jsem bolestí vykopla a sejmula doktorku. Ten pocit vytékající plodové vody byl nechutný, teplý a nekonečný. Dvě hodiny jsem se procházela a při tom jsem telefonovala. Pocit v bříšku byl zvláštní. Bylo cítit, jak malý padá níž a spíš se už jen „cachtá“ ve zbytku vody.

Ve dvě hodiny přišla doktorka, podívala se na ozvy miminka, zkontrolovala mě a nechala mi dát kapačku s oxytocinem. S úsměvem na tváři jsem pozorovala kapičky. Jedna, druhá, třetí… 14:05… „Au, au, aaaaaaa.“ Najednou takové bolesti v podbřišku. Pálení, tlačení zevnitř. Během hodiny jsem měla ozvy, sprchu, ozvy. Křičela jsem bolestí, hekala (jen tedy zvuky, ne slova).

Ve tři hodiny porodní asistentka zavolala primářku, aby mi píchla epidural. Ta přišla, podívala se a už jen kývla hlavou, že se jde na věc. Chvilku mi trvalo, než jsem si našla nejlepší polohu pro nohy a ruce. Jak tlačit a dýchat jsem pochopila téměř ihned. Bylo to nekonečné. Primářka řekla: „Zatlačte. A ještě jednou a znovu.“ Pak opět třikrát a zase třikrát a zase a zase… Už jsem byla vyřízená, však říkala třikrát a je venku. To bylo milionkrát třikrát Po půl hodině už jsem ke křiku přidala i slova jako: „Pojď už ven, dělej, No taaaak.“

Najednou jsem cítila, jak mnou projel pocit úlevy. Ze vteřiny na vteřinu byla bolest pryč. Za další vteřinu mi maličký ležel na hrudi a hned se přisál jako pořádný chlap nebo spíš piraňa Můj syn vykoukl na svět v 16:10.

I přes všechnu bolest byl porod krásný. Ale i tak vím, že u dalšího porodu se budu bát slova „oxytocin“, protože ten mi způsobil prvotní bolesti…

Příběh je krátký stejně jako byl můj porod. Každá jsme jiná, každá cítíme bolest jinak, odehrává se v nás tolik myšlenek. Není ale nic krásnějšího, než přivést na svět uzlíček štěstí <3