Z nebe na dno

Nežádám radu, hledám naději. Dostat ze sebe své pocity prý pomáhá a tak jsem se rozhodla zkusit o svých pocitech napsat.

Každý z nás si rok co rok dáváme novoroční předsevzetí. Někteří z nás chtějí zhubnout, někteří chtějí povýšit nebo přestat s kouřením. Většina z nás to ovšem dřív nebo později vzdá.

Tenhle rok jsem se ale rozhodla svoje předsevzetí dodržet. Slíbila jsem si, že musím rozlousknout komplikovaný vztah a začít se svým životem něco dělat a někam se pohnout. Rozhodla jsem se začít věnovat svým koníčkům, které jsem se vztahem opustila. A díky tomu, že jsem chodila víc ven a poznala nové lidi, tak jsem také poznala, že současný vztah nikam nevedl. Navíc jsem se potřebovala dát dohromady i psychicky, protože jsem za sebou měla opravdu těžké období.

Rozhodla jsem se proto vztah ukončit. Za nedlouho jsem poznala člověka, se kterým jsem si rozuměla jako nikdy s nikým a přátelství přerostlo v krásný vztah. Svět byl růžový a já měla hlavu plnou pozitivním myšlenek.

Myslela jsem si, že už se nemůžu mít líp a pak se to stalo.

Dvě čárky na testu, nejhezčí den v mém životě. Oba jsem se radovali a zároveň strachovali. Když mi na kontrole doktorka řekla, že jsem opravdu těhotná a že je vše, jak a kde má být, byl to zázrak.

Druhá kontrola a naše první fotka miminka.
Třetí kontrola a srdíčko bilo jako o závod.

Prožívala jsem nejhezčí období mého života a když přišla řeč o tom, že bychom se vzali, lítala jsem v oblacích. Měla jsem vše, po čem jsem v životě toužila, a spousty věcí, na které se těšit.

Velmi rychle jsem musela nakoupit těhu oblečení, protože mi krásně rostlo bříško.

Ve čtvrtém měsíci jsme jeli na genetiku, lehla jsem si na stůl a paní doktorka začala dělat ultrazvuk. Najednou ztuhla a já jsem znejistila. Chvilku zkoumala obrazovku a pak nám příliš nešetrně řekla, že miminko není tak velké, jak má být, a že mu nebije srdíčko. V tu chvíli se pro mě zastavil čas a já se zmohla jen na zoufalý pláč.

Velice rychle mi oznámila, že nám vezmou krev a objednají mě na vyčištění. Musela jsem čekat do rána, protože nástup do nemocnice jsem měla až druhý den ráno.

Byla to nejhorší noc v mém životě, nedokázala jsem přestat brečet, propadla jsem zoufalství. Bylo to totiž už podruhé, co jsem přišla o své dítě.

Můj přítel je tu celou dobu se mnou. Byl se mnou i v nemocnici a čekal, až se probudím. Sestřičky říkaly, že se nehnul od postele a měl o mě velkou starost, protože jsem se dlouho neprobouzela. Je to úžasný člověk a velká opora. Ale také vím, že jsem na něj teď hrozně zlá a že zrovna on si to vůbec nezaslouží. Moc bych mu chtěla říct, jak moc ho miluju, jak moc jsem na něj pyšná a že už nikdy nechci být bez něho. Tak moc bych se chtěla těšit a radovat se, že si ho mám vzít, ale…

Jsem týden po zákroku a i přes poměrně silné léky na nervy jsem v hrozné depresi, :(
Nedokážu a ani nechci myslet.
Moc to bolí, tak moc. :(
Vím, že na to nejsem sama. Že mě můj přítel miluje a moje rodina je tu stále pro mě.

Všechno na světě bych teď vyměnila za to, abych své dítě mohla zachránit.
Jsem úplně na dně, přesně tam, kde jsem byla před rokem, a hledám síl, abych mohla žít dál, ale život už mi naložil tolik ran a tolik bolesti…
Poprvé v životě nevím jak dál, nenacházím jedinou pozitivní myšlenku.
Jak jít dál?

Přečtěte si také

Šváb mi vzal klid na duši

Šváb mi vzal klid na duši
  • Kaonev
  • 19.09.26
  • 191

Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
ejhle
2909
30.11.18 00:42

Jak? Den za dnem. Postupně. Najdi si nějakou činnost (práce, fitko, pporid si pejska a začni venčit …). Časem to bude lepší. Podobný zážitek mám za sebou 4×. Mě osobně pomohlo jakési rozloučení a vybrečení se. No a pak návrat do běžného života…držím Ti palce. :) :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Frances22
1197
30.11.18 05:41

Mam za sebou 3 ZP a ano, bylo to tezke, sice jsem se nedosla tak daleko jako ty, ale pomohla mi prace i pritel.. Vse jsem vypustila.. A ted?? Jsem ve 34+3tt a cekame holcicku.. Ano, tento rok jsem byla na revizi a povedlo se nam to po prvni MS, na kterou jsem cekala 2 mesice.. Nikdy jsem nemela jistotu, jestli uz bude vse v poradku, ale tajne jsem doufala a chodila do prace az do nastupu MD.. Nezoufej, miminko vi, kdy u tebe zustat

Příspěvek upraven 30.11.18 v 05:42

  • načítám...
  • Zmínit
svycarka
7626
30.11.18 06:30

Mrzi me tva ztrata :hug: jit dal? Musis….Musis zit a ver, ze jednou prijde den, kdy se zacnes zase smat. Co takhle jed nekam s přítelem? Udelat si hezky cas, rozmazlit se..nebud na nej zla,boli ho to stejne,jen je to chlap a ty neplacou. Ty se vyplakej a smir…Miminka se jiste dockate :hug: :hug: Bojuj,drzim ti palce :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
stinga
80055
30.11.18 07:18

ano nebuď zlá na chlapa, ho to taky bolí, ať nepřijdeš i o něho

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
30.11.18 07:30

Mam za sebou 2 ZP a take jsem byla na dne, i kdyz ne tolik, jako ty. Jak jit dal? Pockat na MS a zkusit to znovu… Ja uz mam ted 2 deti, na sve trapeni si pamatuji, ale uz je to, jako by ho zazil nekdo jiny.

  • Upravit
Kukacka123
7712
30.11.18 08:05

Moc me to mrzi :hug: jit dal musis, jak uz tu zaznelo, den za dnem…najit si nejakou cinnost…nebud na pritele zla, jeho to boli stejne jako tebe, na miminko se taky tesil…my prisli o miminko v 17tt a manzel to nesl stejne tezce, prede mnou se drzel a podporoval me, ale pak po case se mi priznal, ze kdyz byl sam, taky to obrecel…predtim SP v 5tt…

Ver, ze bude lip, pobrec si, potruchli…ale ver, ze bude lip a miminko prijde :andel: my mame doma temer pulrocni holcicku a je to nase nejvetsi stesti :kytka: taky jsem uz ani neverila, ze to bude…vam to ocividne slo hned, zadne dlouhe cekani, zadne problemy s pocetim…to je pozitivni :)

Moc drzim palce…ted se zrelaxuj a ver! :kytka: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Majdina82
3074
30.11.18 08:06

Je mi to moc líto, co se ti stalo :hug: ale věř, nejsi jediná, je nás spousta, co prodělala revizi a ne jednou. Ještě horší je muset porodit mrtvé dítě. Musíš se vzchopit, abys nepřišla o fajn chlapa a aby mohlo přijít další dítě. Pokud budeš v depresích, tak to dítě nepřijde ;) Taky jsem nevěděla, jestli se někdy dočkám a teď mě tu nenechají vyspat dva kluci :D

  • načítám...
  • Zmínit
karjak
429
30.11.18 08:41

Život je někdy tak strašně nespravedlivý… :,( Máš báječného muže, který vše sdílí s Tebou, a jak je psáno výše, bolí ho to stejně jako Tebe. Pokud je Ti moc těžko, vypovídej se odborníkovi. Také organizace Dlouhá cesta - Prázdná kolébka nabízí laické psychologické poradenství. Mně pomohlo rozloučit se, vybrečet se a vymluvit. Na začátku se to zdá nemožné, ale postupně Ti bude lépe a lépe. Na malé nikdy nezapomeneš a bude vždy s Tebou. A vůbec si neumím představit bolest, kterou musí prožít rodiče, když zemře dítě, které už nějakou dobu bylo s nimi. Jestli si chceš popovídat, napiš zprávu. Ti, co neprožili vyslechnou, ale nepochopí. (Měla jsi také „štěstí“, že jsi šla na revizi. Já jsem ve čtvrtém měsíci mrtvé dítě rodila a je to bezkonkurenčně ten nejhorší zážitek…) Chtěla bych Tě obejmout, alespoň na dálku…Život můžeš buď přijmout nebo odmítnout. Se vším, co přinese. Přijmi ho, prosím :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Demi
4047
30.11.18 08:53

Zkus si připustit, že tvého přítele to také velmi bolí. Ale on se s tím nějak musí vyrovnat sám, zatím co ty máš jeho jako milující oporu. Emoce jsou těžký soupeř, dobře vím, jak tahle ztráta bolí. Poznala jsem, že čas má léčivý účinek a každou bolest dokáže zahojit.
Stejně jako jsi zvládla ukončit nefunkční vztah, vyrovnat se s tím a začít znova, podobně to půjde i v tomto případě.
Zatím je to vše asi čerstvé, týden je krátká doba, ale za další týden už to může bolet o trošku míň a bude zas dobře.
:hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Janičička
35
30.11.18 12:09

Svět kolem je černý a je těžké se donutit vstát z postele. Já si začala psát na papír každodenní plán, co musím udělat a odškrtávala jsem si, co jsem skutečně udělala. I banality typu jít si vyčistit zuby, sníst oběd. Každý den jsem přidávala úkoly, některé jsem odsouvala, hlavně své koníčky, které mě dřív bavily a pak nějak neměly smysl. Taky mi až časem zpětně došlo, že můj muž prožíval stejnou ztrátu jako já. Vrhla jsem se do práce, dělala jsem v nezisku, takže to mělo smysl. A uzavřela se do sebe, což se nelíbilo mým kolegyním, které potřebovaly sdílet každé „prd“ a nedokázaly pochopit, proč nereaguju na jejich „uděláte si další“ a celé to vygradovalo tak, že se se mnou údajně necítily dobře a před dalším pokusem o mimčo jsem byla odejita. Ale podařilo se mi zvednout, i když to nebylo lehké a najít si jinou práci. Už to zkrátím, o rok a půl později a po dvou dalších neúspěších jsem byla znovu těhotná, miminko jsem donosila až do konce, přes cokoliv co se stalo jsme to zvládli a teď tu můj největší životní zázrak leží vedle mě a žumlá si dudlíček. Není to lehké a člověk přemýšlí, kolik těch ztrát a té bolesti může ještě unést, ale když se ti podaří vstát z té postele a přitom se třeba i opřít o přítele/manžela, tak se nakonec všechno to zlé může obrátit v dobré a ty vyjít silnější!! Držím palce, není to lehká doba!!

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
30.11.18 16:16

Drz se a ver v budoucnost. Ja jsem na jare rodila mrtvou holcicku. Tesne pred porodem ji prestalo tlouct srdicko… taky jsem myslela, ze umru bolesti… dnes jsem na zacatku dalsiho tehotenstvi a nezbyva nam nez verit a doufat…

Neboj, miminko si k tobe cestu najde. Drz se!!! :hug:

  • Upravit
marin
30452
30.11.18 20:54

Je to hodně zajímavé, ale zrovna dnes jsem dostala e-mail od jedné známé, se kterou jsem se seznámila na předporodním kurzu, prožila podobné a chce pomoci ostatním.
Milí přátelé,
ráda bych vám představila svůj projekt Průvodce po ztrátě miminka, na
kterém od jara pracuji a který bude ještě 10 dnů na Startovac.cz.
Když byste chtěly dát vědět o něm někomu, komu by mohl pomoct, budu vám
vděčná.
Mockrát děkuji
Krásný zbytek roku Žádala mě, abychom to šířili dál. www.startovac.cz/…emu-miminku/
 www.ztratamiminka.cz

Příspěvek upraven 30.11.18 v 20:56

  • načítám...
  • Zmínit
janina74
70
1.12.18 10:40

Mrzí mě co se stalo, ale prostě to tak mělo být.
Nikdo z nás některé věci v životě neovlivní. Nyní to hodně bolí, mrzí, trhá vám to srdce. Ale nebojte všechno preboli, chce to jen čas, trpělivost. Znovu se pokuste o těhotenství, věřím, že všechno dobře dopadne. Miminko mít budete, musíte věřit :srdce: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
pe-terka
25179
1.12.18 11:04

Z velkých duševních krizí se člověk hrabe postupně :,( Nicméně ty máš před sebou spoustu naděje, jen se musíš pořádně podívat dopředu :hug: Máš fajn partnera, který tě podpoří i v horších časech, a máte velikou šanci na další těhotenství s úspěšným zakončením :dance:
Aktuálně se neboj dávat průchod svým citům, křič, plač, vypovídej se do aleluja :andel: :andel: A klidně si udělej nějaký rozlučková rituál s miminkem, třeba za pomoci ultrazvukových snímků :think: Taky není špatné začít sportovat, něco, co ti zaměstná tělo a vytěsní nepříjemné myšlenky :think:
Věřím, že za rok tu budeš psát pozitivní děníček o těhotenství, porodu a prvních dnech se zdravým miminkem :hug:

Příspěvek upraven 01.12.18 v 11:05

  • načítám...
  • Zmínit
pe-terka
25179
1.12.18 11:13

@karjak „Ti, co neprožili vyslechnou, ale nepochopí.“
Vím, že je to těžké téma, ale fakt si myslíš, že lidé bez podobných ztrát nemají v sobě tu empatii? Věř mi, že když máš dítě/děti, které miluješ, denně děkuješ za jeho (jejich) život a zdraví a modlíš se, aby to tak zůstalo - tak si tu šílenou bolest představit umíš :,(
Já osobně si denně přeji, abych ji nikdy nemusela zažít :kytka:

Příspěvek upraven 01.12.18 v 11:19

  • načítám...
  • Zmínit
chs.jasmin
17126
1.12.18 19:26

Ahoj,

moc mě mrzí, čím jsi si za poslední týden musela projít. Ale veř, že nejsi tam, kde jsi byla loni! Letos máš za sebou milujícího partnera a tak jste na ten smutek dva, ale zároven jste dva na radosti, na cestu společným životem, na lásku, na založení rodiny. Nevzdávej se! :hug: Bude zase dobře. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
trisstann
100
1.12.18 21:28

to mě moc mrzí,,,já přišla o dítě v den jeho porodu doktoři to celý zvrtali a ted po 18 letech se už rok snažím otěhotnět,,,chápu tvou bolest,ale život jde dál neodháněj od sebe někoho koho miluješ,,myslím že mu taky není lehko,,

  • načítám...
  • Zmínit
karjak
429
2.12.18 19:29

@pe-terka To jsem asi nenapsala úplně šťastně…Samozřejmě každý rodič ví, co je strach o dítě. A tuším, že je to emoce, která provází rodiče až do konce života. Jen, že lépe se sdílí lidem se stejnou zkušeností. Třeba kamarádky vyslechnou, podpoří. Jednou, možná dvakrát, ale pak už je to zkrátka otrava … Většina lidí se bojí o takových věcech víc mluvit. Pár lidí se mi chvíli vyhýbalo a jedna kamarádka se přiznala, že se bála, že o tom budu chtít pořád vykládat. Takže když ženské řeší nesnáze u porodu, nemůžu se jen tak zapojit se svými zkušenostmi. Když jsem rodila svoje (mrtvé) dítě, tak… Není to zkrátka v dané chvíli příjemné. Taky mi, osobně, není příjemné zapojit se do debaty, kdy ženy vzpomínají na svá těhotenství. Taky bych mohla zavzpomínat, jak jsem oblinkávala rohy cestou do práce, ale zase - není to komfortní.
A jedna osobní zkušenost. Blízká kamarádka věděla o mých nepovedených těhotenstvích vše, vyslechla, poptala se. Teprve když její dcera porodila mrtvou holčičku přiznala, že pochopila, co jsme vlastně s manželem prožívali.
Pokud jsem se někoho dotkla, je mi to líto. Tak to myšleno nebylo. Každý si nese svoje bolesti a žádná z nich není větší či menší.

  • načítám...
  • Zmínit
pe-terka
25179
2.12.18 20:58

@karjak rozumím ti :kytka: Taky si nesu trauma z určitých událostí a když někdo na podobné téma konverzuje, není mi to příjemné - naopak :,(
A chápu, že když ženě zemře při porodu dítě, tak se jí jeví např. stížnosti kamarádky, že rodila císařem, jako naprostá banalita :,( Život nám někdy prostě pořádně naloží, člověk má pocit, že už to nemůže unést :,( Pomože čas a sdílení s někým, kdo je na tom podobně.
Všem maminkám, které čelily takové hrůze jako smrt vlastního dítěte (plodu), přeji co nejdříve zdravé dítě/děti :hug: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
karjak
429
3.12.18 17:37

@pe-terka :srdce: Díky, krásně jsi to napsala:)

  • načítám...
  • Zmínit
pavym
2
6.12.18 02:55

Četla jsem kdysi tento příběh:

Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánovi.

Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že najednou se v písku črtají jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života.

Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Pánovi: „Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života se v písku črtaly jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala.“

On zašeptal: „Dítě moje drahé, Mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl.“

Nechoď sama, nech se nést. V Bibli je napsáno toto: „Nechceme bratři, abyste nevěděli o svých zesnulých. Nemusíte nad nimi truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm. “

Tvé malinké děťátko prostě jen neumřelo. Umřelo svému maličkému tělíčku a pro tento svět, ale čeká ho život, který nekončí. Každého z nás čeká život, který nekončí, každého z nás, kdo věří, že Ježíš je Pán. Neumím si představit, jaké to v nebi bude, ale musí být krásné se znovu setkat s těmi, kteří nám tady na zemi tak chybí. A na společně strávený čas pak můžeme mít celou věčnost…

  • načítám...
  • Zmínit
terkaaaa
51
9.12.18 20:58

Ze sna dna je těžké se zvedat

Zdravím tě,
Když to čtu přemýšlím jaké to je těžké se zvednou . Přišla jsem o svoji vymodlenku dcerku v březnu . Jela jsem rodit a už jí nebylo srdíčko . Dlouho potom jsem brečela a vždy si říkala co jsem komu provedla tak hrozného .
Jednu věc máme společnou a to je úžasný muž. Víš v každé situaci kdy jsem upadala do nejhorších myšlenek jsem si řekla že malá tu byla pro to aby nás dva dala více dohromady . Každé ráno když vztanu kouknu do nebe a myslím na mojí malou berušku .
Najdi si to krásné tvůj andílek by nechtěl aby jsi se za něj takhle trápila . Říkala jsi že jsi s ním prožila to nejkrásnější . Chtěl ty dát to nejkrásnější a když věděl že jsi šťastná mohl odejít ☺️
Andílci jsou nas pohled na svět jinýma očima . Dávají nám sílu bolosti ale pořád tu je ta láska kterou máme jako mami a to nám nikdo nevezme .
Posílám ti sílu ????
 Terka

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
14.12.18 20:37

Mrzi me co se ti stalo dokazu se vcitit do tve kuze i kdyz jsem to nezazila.Ale zkus se zvednout a jit dal vim ze je to tezke urcite to zvladnes.Zkus si s pritelem vyrazit nekam na dovolenou nebo najit nejakou aktivitu.Hlavne od sebe neodhanej sveho pritele a dej mu sanci at ti pomuze podle toho co pises muzu rict ze tvuj pritel je s tebou v dobrym i zlym a to se jen tak nevidi malo kdo by to zvladl.

  • Upravit
Dorotka101
607
15.12.18 07:15

Moc mě mrzi, co se Vám stalo…přeju vám oboum moc sil. Nebuď zla na tvého partnera. Jemu je taky strasne, ver mi. Buď rada, ze ti je oporou. Vaz si ho, protože ne každý chlap je takový! Není to samozřejmost.

  • načítám...
  • Zmínit
no.comment
3163
20.12.18 08:49

Mrzi me Vase ztrata :( Je to hrozne,prijit o miminko. Ja jsem pred 4 lety prisla o dvojcata ve 21.tydnum Sla jsem na velky ultrazvuk,miminka byly zivy,ale maly. Odeslali me do nemocnice. Tam jsem si polezela 4 dny a domu jsem se vracela totalne na dne,bez briska,bez miminek. Myslela jsem si,ze jsem jedna z mala,kterym se tohle stalo. Ale byla jsem na velkem omylu. Jen tady je spoustu podobne smutnych pribehu :(
Trvalo to nejakou chvili nez jsem byla schopna fungovat. Byla jsem oskliva na lidi kolem sebe,ale oni to chapali a byli mi oporou. Nejvice mi pomohlo vyplakat se a popovidat si s nekym o tom. At uz osobne nebo takto virtualne. Bolet to bude jeste dlouho,ale naucis se s tim zit. Drzte se s manzelem!

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář