za blbost se platí.

Začínalo léto 2004. Bylo mi 18, právě jsem měla za sebou školu, před sebou letní brigádu. Nastoupila jsem v jednom supermarketu a mezitím jsme si hledala stálou práci. Až mi jednou uprostřed srpna volala kamarádka z Prahy, že bych mohla nastoupit do jedoho centra, prodávat oblečení. Hned jsme to vzala. Do Prahy jsme už nějaký ten čas jezdila, líbilo se mi tam..a že to bylo daleko do dodova? Člověk se přece musí osamostatnit, ne?

Nastoupila jsme do práce, prvních pár týdnů bylo v pohodě, pak se začal měnit kolektiv a mě to začalo lézt na nervy. tak jsem přestoupila na jiný obchod. Nemohla jsem si stěžovat. Prodavačky tam byly jen dvě, + manažerka a asistentka. Moc mě to bavilo. Pak jsem se seznámila s NÍM. Dělal ochranku našemu centru, byl zhruba ve stejném věku jako já, zamilovala jsme se na první pohled. Po dvou měsících jsme spolu začali bydlet. Tenkrát jsme si myslela, jak nám to spolu klape, dnes to vidím jinak. Měla jsem růžové brýle a neviděla jsem, že společnou domácnost táhnu víceméně já ze své výplaty, že on nesmyslně rozhazuje. Uplynul rok a já zatoužila po miminku. Tak se taky stalo. Jenže..mezitím mě vedení chtělo přeložit na druhý konec Prahy, dělala bych 14 hodin v kuse. Tou dobou mi už nebývalo moc dobře, tak jsem radši zůstala na neschopence. on chodil dál do práce, jenže dělal od rána do večera a domů stejně nedonesl ani korunu. jeden měsíc jsme to zvládla, nějaké peníze jsme měla, ale další měsíc už to nešlo. Blížily se Vánoce, chtěla jsme jet domů za rodiči, ale nebyly peníze na cestu, natož na nějaké dárky. Byly to nejhorší Vánoce v mém životě. Občas donesl domů jeden suchý chleba a maso z konzervy. Jindy jen pytlík brambor nebo polévky do hrníčku. Během Vánoc jsem zhubla 10kg, v slzách jsem volala mámě. Ještě ten den pro mě přijela.

Ještě nějaký čas jsme se ho snažila omlouvat a doufala jsem, že se změní, vždyť jsme spolu čekali dítě! Ale nezměnil se, na miminko nikdy nic nekoupil, (tedy jednou dovezl molitanovou matraci do postýlky a dva dudlíky a to bylo vše). Díky mámě jsem otevřela oči, pomohlo tomu i jeho jednání se mnou, často mi volal, žárlil na moji mámu, která ho nemohla vystát a navážel se do ní, když jsme se jí zastávala, tak mi sprostě nadával a jednou mě dokonce i napadl. To byla poslední kapka a od té doby jsme ho neviděla. Když se narodilo mimčo, napsala jsem mu e-mail, že jsme ho do rodného listu neuváděla, že po něm nechci ani korunu, ovšem s podmínkou, že se k nám nebude přibližovat a že se malému nebude motat do života. odepsal, že souhlasí. od té doby jsme slyšela ještě pár pomlouvačných řečí z jeho strany, aůle nevšímám si toho, jinak nás neobtěžuje, i když..kdoví, co bude dál.

Dodnes jsem vděčná mámě, jak mi pomohla, když mi bylo nejhůř, společně doufáme, že se nám jednou podaří najít toho pravého chlapa, který nám bude nejen milovaným manželem, ale i hodným a spravedlivým tatínkem.

Ale..jedné věci nelituju, za malého jsem moc ráda a i kdybych to měla všechno prožít znovu..už kvůli němu bych do toho šla. Děti za své rodiče nemohou.