Viktorka mi zemřela v bříšku

Jsou tomu dva měsíce, co se mi obrátil život vzhůru nohama. Vysnila jsem si život plný lásky a štěstí a osud tomu chtěl jinak...

Viktorka mi zemřela v bříšku

S manželem jsme se poznali před téměř osmi lety. Byla to láska víceméně na první pohled, oboustranně nás to k sobě táhlo. Začali jsme spolu hned bydlet. Nastěhoval se ke mně do domu po mém nevydařeném manželství, vdávala jsem se brzy, ale manželství bylo odsouzeno k záhubě téměř hned. Byla jsem ráda, že s bývalým nemáme děti, asi by byly chudáci. Nastaly by tahanice po soudech a nestaral by se, viděla jsem to samé u jeho bývalé ženy a dětí. Zažít jsem to nechtěla. A po tom, co běhal za jinými v práci jsem byla za konec manželství vděčná.

S mým současným manželem Honzou jsme měli skvělý vztah, já změnila práci a šplhala jsem po pozicích nahoru. Honza jezdil kamionem, tak trávil týden pryč a domů se vracel na víkendy. Mně to vyhovovalo, měla jsem čas na práci a svoje koníčky a myslela jsem, že to má stejně. Já časem převzala vedení organizace a pracovala jsem i o víkendech, chtěla jsem mít vše dokonalé. Honza se mi začal postupně ztrácet a po šesti letech přišla krize ve vztahu. Jednou mi večer oznámil, že má jinou a opouští mě. Tušila jsem, že něco přijde, náš vztah nebyl už jako dřív a při intimnostech byl odtažitý. Sebral se a šel.

Byla to pro mě rána pod pás, co mě posadila na zadek. Problém byla moje práce, až moc jsem pracovala a zjistila jsem, že peníze a úspěch nejsou vše. Přestala jsem řešit Honzu a jeho city a život. Sice jsme jezdili na výlety, měli společné zájmy, ale bylo to málo. V životě jsme se ani jednou nepohádali a já nechtěla být za hysterku, stejně by šel. Věci si druhý den odvezl, nechal si tu jen pár věcí, že se pro ně staví. Při loučení jsme brečeli oba, zažili jsme krásné chvíle, objímali se a slibovali si navzájem hezký budoucí život. Mě se v tu chvíli zastavil svět, v životě jsem nezažila nic horšího, byla jsem zklamaná a vyčerpána. Rozvedená ve třiceti a bezdětná, kdo by mě chtěl? Neměla jsem nic, jen svoji práci.

Další týden mi začal Honza psát šílené zprávy. Sledoval, kde jsem, s kým jsem a jestli nejsem na sociálních sítích, vyhrožoval mi. Já ho chtěla zpět, ale teď mě ponižoval a urážel. Z trucu jsem sedla k seznamce a dala si inzerát. Chlapy jsem mohla přehazovat lopatou. Vše ale zůstalo u psaní. Nebyla jsem schopna se s někým sejít, pro mě byl Honza ten pravý a já pro něj. Čtrnáct dní co jsme byly od sebe mi začal Honza psát, jak vzpomíná na naše krásné chvíle a na to, co jsme spolu prožili. Že by trable v ráji? Jeho současná přítelkyně bydlí s rodiči v malém domě se dvěma dětmi. Volal mi každý den, hezky jsme se povídali jako dlouho ne. Vše si vyříkali a začal mi říkat, jak se mu stýská, a že mě miluje. Byla jsem zase na koni.

Ještě nějakou dobu trvalo, než se rozhodl a stěhoval se zpět. I když jsem se zapřísáhla, že ho zpět nechci, srdce vyhrálo nad hlavou. Nevyptávala jsem se ho, když bude chtít, tak mi vše řekne, dělala jsem, že se nic nedělo. Náš vztah to ještě posílilo a bylo nám spolu krásně. Každý týden mi nosil květiny, což mu vydrželo do dnešní doby. Pár měsíců potom mě požádal o ruku, i když je o 14 let starší, tak nám to funguje dobře. Svatbu jsme naplánovali za rok, budu mít po zkouškách ve škole a už čistou hlavu.

V prosinci téhož roku jsme si konečně řekli, že začneme pracovat na miminku. Antikoncepci jsem nebrala více jak rok, ale s mými diagnózami byla malá pravděpodobnost, že se to povede “normálně”. A ejhle druhý den mi bylo zle, jak kdyby mě někdo přejel. Když jsem připravovala maso pro psy, letěla jsem na záchod a zvracela. Za 14 dní to bylo na testu jasné, jsem těhotná! Cítila jsem se dobře, nezvracela jsem, připravovala svatbu a učila se na atestaci do školy. Ze začátku těhotenství mě ředitel nechal doma na Home Office kvůli epidemii covid-19. Ze začátku mi to vadilo, ale později jsem za to byla ráda.

Zkoušky jsem zvládla za jedna a své ano jsme si řekly na konci května, již s pěkným bříškem a naší malou Viktorkou. Po svatbě jsem se vrátila do práce a naskočila opět do toho šíleného shonu, občas mi vadilo bříško, ale většinu času jsem byla za počítačem a s telefonem v ruce. Na mateřskou jsem nastoupila 6 týdnu před termínem porodu, pár dní před tím dal můj zaškolený zástup výpověď a nastalo dohadování s ředitelem a lynčování mezi ostatními vedoucími. Teď se to moje těhotenství nehodí. Snažila jsem se v práci pomoci, jak jen to jde. Ředitel mě uháněl s termíny a já pracovala do doby, než mě začalo bolet břicho. Byla jsem již týden doma, v ložnici postýlka nachystaná, v pokojíčku i přes odpor rodiny kočárek. Co by se sakra mohlo stát? A vyprané věcičky pro Viktorku, v koutě stál kufr do porodnice. Nechtěla jsem hrát hysterku a letět hned k doktorce, beztak měla dovolenou. Břicho se večer uklidnilo a já opět nastartovala počítač a honila jsem termíny do práce. Honza jezdil stále na víkendy domů a snažil se mi ve všem pomáhat a podporovat mě.

Za týden, když jsem byla ve 36. týdnu mi praskla ráno voda. „Sakra vždyť nemám ještě rodit, dnes mám jet na kontrolu k doktorce a nejsem připravená, Viktorka se ještě neotočila,“ říkala jsem si. To jsem věděla, na porod jsem prostě ještě nebyla připravená. Zavolala jsem švagrové a po cestě uháněla manžela, aby přijel za mnou, naštěstí byl v Čechách. Do porodnice to máme 40 km, cesta utíkala a já se se švagrovou loučila se slovy, že příště už s malou v ruce. V porodnici mě přijali a dali na monitor.
Slyšela jsem malou, tak mě to uklidnilo, měla jsem pocit, že se tak nehýbe. „Asi už tam nemá tolik místa,“ jsem si říkala. Za pár minut přišla sestra a začala mi hledat ozvy po břiše, ptala se na polohu malé, pohyby a v tom mi to došlo, Viktorka už není. Začala jsem panikařit, moc dobře jsem věděla, co to znamená. Na ultrazvuku se mi doktor omluvil a vyslovil to. Srdíčko malé už netluče. Zhroutil se mi svět. Přijali mě na pokoj, že mi během odpoledne vyvolají porod. Zavolala jsem Honzovi ať nepospíchá, umřela nám naše holčička. Honza brečel a já nebyla schopna jakýchkoliv citů a emocí. Švagrové a mým rodičům jsem poslala jen zprávu. Ležela jsem na pokoji sama a říkala si: „Proč?“

Trochu mě pobolívalo břicho, ale nic strašného to nebylo. Kolem poledne se na mě koukl doktor a jelo se na sál, za chvíli budu rodit. Ani jsem netušila, kdy se to takhle zhouplo. Na sále si teprve doktor uvědomil, že malá je koncem pánevním. Honza ještě nedorazil, byla jsem i možná ráda, nemusí být u narození a zároveň smrti naší holčičky. Porod šel rychle, až na hlavičku, kontrakce nikde, v jednu bylo po všem, i po mém životě.

Připadala jsem si jako břídil, žádné slzy, žádné emoce. S placentou to bylo horší, uspali mě a následovala manuální lýza. Po probuzení byl u mě Honza a brečel, snažila jsem se být statečná a podporovat ho, to už moje emoce propukly a já plakala. Viktorku jsme vidět nechtěli, dodnes jsem za to ráda. Myslím, že by to bylo ještě horší. Honza odjel a já zůstala sama se svými myšlenkami a pochybnostmi. V noci jsem nespala a brečela. V porodnici byli úžasný, vše vysvětlili, nabídli pomoc a pochopení.

Druhý den dopoledne jsem jela domů, plná únavy a nevyřčených slov. Honza vše zlikvidoval a odvezl ke známým, našla jsem jen jedny ponožtičky v pračce, o kterých doteď neví, kočárek, postýlka i věcičky nebyly. Nejhorší bylo potkávat známé a odpovídat na otázku:* „Kde máte malou?“* Další rána bylo vyřízení pohřbu a rodného listu. Sedět mezi rodiči s miminky jsem nedávala a propukla v pláč před matrikou. Honza mě podporoval, truchlili jsem spolu. Snažil se mě zabavit a odjeli jsem na víkend pryč, zařídil hlídání pro psy a pobyt. Byla jsem ráda, člověk musí jít dál.

Dnes po několika týdnech si říkám, že to byla moje chyba, žila jsem pouze sebou a svojí prací. V životě to nevrátím zpět. Svírám urnu naší Viktorky a marně hledám slova. Dnes přesně vím co chci. Chci svého skvělého manžela a naši malou dcerušku. Do práce se mi nechce, nechci se vrátit do toho šíleného koloběhu zpátky. Teď marně doufám, že se nám povede těhotenství zase brzy a já se nebudu muset koukat na ty šílené obličeje spolupracovníků. Dnes už znám své priority a vím, že na pověrách něco je… Kolik ran mi hodlá osud uštědřit nevím, ale vím jedno, vždy se vrátím silnější a silnější…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
7010
3.10.20 08:18

:srdce: upřímnou soustrast :srdce:

Někdy nám život připraví opravdu kruté rány, aby nás posunul dál, člověku to přijde až nelidské :(.

Přeji hodně štěstí do života a sil :andel:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
3.10.20 09:21

Je mi moc líto, čím sis prošla. Ráda bych ti napsala jednu věc. Také jsem pracovala, ještě v den porodu a narodil se mi zdravý chlapeček. Tím tě nechci naštvat. Chci tím říct jedno. ZA TO, CO SE STALO NEMŮŽEŠ. Nemůže za to ani tvoje práce. Stane se to i ženám, které doma leží v klidu na gauči celé těhotenství. Moje prababička v den porodu pracovala na poli. Měla 5 dětí. S každým do porodu od rána do večera pracovala. Je to blbá náhoda, příčinu ti řeknou doktoři. Já jsem po synovi potratila 4×, pak mi zjistili antifosfolipidový syndrom.. v podstatě se dítěti v pupečníku pravdepodobně utvořila sraženina. Ted si píchám clexane a modlím se, ať to zvládnem. Držím ti palce, ať to příště vyjde a jste šťastní :kytka:

  • Nahlásit
9451
3.10.20 11:10

:hug: Určitě vám Viky pošle brášku nebo sestřičku a dá na ně pozor, nic si nevycitej - tohle se mohlo stát a určitě někdy stalo i i mamince, co byla celé těhotenství doma na neschopence. Je to smutný, že se tohle děje. Já chodila do práce u obou dětí celé těhotenství - s 2. jsem myslela, že navazu na RD, už to i vypadalo, jenže jsem hned vzápětí potratila a taky si vyčítala kde co. Po nástupu zpět do práce jsem se bála, že už se to nepovede, při všem tom stresu s tím spojeným - a do roka od navratu z 1. mateřské jsem odcházela na 2. - 8 týdnů před termínem jsem si prodloužila ještě o 2 týdny dovolené, takže jsem byla doma celý 3. trimestr, jednak byly prázdniny a i to dlouhé sezení mi nedělalo moc dobře. A už jsem taky chtěla mít klid a neriskovat ale v 1.tehot. mě zastavily až problémy s tlakem. Být tebou, nechám si napsat - než se dostanes z toho nejhoršího šoku a dáš se trochu dohromady neschopenku, příp. aspoň domluvím na práci z domova, třeba se zadari, když budeš v klidu doma, ale to musíš vědět sama, jestli ti pomůže spíš ta práce přijít na jiné myslenky, nebo naopak potřebuješ čas si vše v sobě zpracovat a v klidu bolest odzit. Nelamej hlavně nic přes koleno, jestli tě práce stresuje, šla bych na PN i po otěhotnění, který ti moc přeju, už jen kvůli Covidu a všemu kolem. Musí být hrozný se po porodu vrátit domů sama… Ale v partnerovi mas oporu, to je dobře…

  • Zmínit
  • Nahlásit
32436
3.10.20 12:01

Nemuzes za to a uz vubec za to nemuze kocarek v pokojicku. Stava se to. Preju brzke nove otehotneni a hodne stesti.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4272
3.10.20 15:12

Někdy musí osud krutě zasáhnout aby se nám v hlavě rozsvítilo a srovnaly se priority. Je to strašné smutné, držte se :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
80
3.10.20 15:27

Neskutečně silný příběh. Běhá mi mráz po zádech a chce se mi plakát. Přeji hodně moc sil a lásky ❤️❤️❤️❤️🍀

  • Zmínit
  • Nahlásit
228
3.10.20 19:50

Nic si nevycitej, ja jsem mela v tehotenstvi taky strasne moc prace a nervu, posledni zakazku jsem odevzdala v noci pred planovanym porodem. To se proste stava i bez “duvodu”, resp. duvod je vetsinou medicinsky, ne chovani matky.

Preju, at se rychle zadari a at to tentokrat dotahnete do uspesneho konce.

  • Zmínit
  • Nahlásit
32
3.10.20 20:11

Je mi to moc lito :,( Já před necelým měsícem take přišla o mou milovanou holcicku ve 41.tydnu, téměř stejný osud. kdyby jsi chtěla, tak napis a můžeme se navzájem podpořit :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
66
3.10.20 20:55

Děkuji Vám všem za slova útěchy. Připadám si, že jsem byla silnější, asi kvůli manželovi, snášel to zpočátku hůř jak já. Nyní mám pocit, ze se role otočily. Každý večer doma brečím a přehrávám si, co bylo špatně… Vím, ze mi Viktorku nikdo nevrátí, ale strašně mi chybí. Už jsou to více jak dva měsíce, ale bude to bolet cely život. Nyní se zacneme pokoušet o další miminko, cítím, ze to pomůže nám oboum. Jsem rada, ze i přes to úskalí, mám úžasného muže, který mě podporuje, to mě drzi nad vodou.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5284
3.10.20 21:13

Za nic nemůžeš. Já také pracovala intenzivně až do porodu a pak ještě z porodnice před císařským řezem. Je mi líto, co se stalo, ale byla to hloupá náhoda, někomu se to stát musí a bohužel jsi to byla ty. Opravdu mě to mrzí. Ty za to nemůžeš.

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.10.20 01:12

V cervnu jsem uplne stejne prisla o dcerku ve 41tt. Drz se, ac zivot uz nikdy nebude takovy, jaky byl predtim :,(

  • Nahlásit
1249
4.10.20 18:59

Je mi to moc líto a neumím si představit bolest jakou prožíváte.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5.10.20 02:18

Je mi z toho moc smutno, ale ver, ze urcite budes mit brzy miminko, na Viktorku nikdy nezapomenes, ale konecne zacnes zase zit, Netrap se prosim, preji ti stesti. lasku a vytouzenou rodinu.

  • Zmínit
  • Nahlásit
774
5.10.20 08:21

Upřímnou soustrast
Je to hrozné
Bolest nepředstavitelná
Také jsem si ztrátu detatka zažila ovšem v druhem trimestru…
Není den kdy bych na to nemyslela
Nic si nevycitej. Stalo se…
A ty musíš byt silná na příchod dalšího detatka

Posílám objetí :srdce: :) drz se

  • Zmínit
  • Nahlásit
1481
6.10.20 09:10

Preju uprimnou soustrast :hug: spis me zarazi, jakou ranu ti udelal tvuj manzel, nakopala bych ho nekam preletavyho ptaka :cert: mozna to bylo znameni, ze s takovym hajz…em si dite nedelat, aby si neskoncila sama. Si zase najde jinou bokovku a tobe zbydou oci pro plac. Drz se a pouzivej hlavu :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
66
9.10.20 16:11

@migmina myslím, ze už ne. Potřebovaly jsme to oba. Jeden druhého si nevážil. Ale popravdě po tom všem co se stalo, tak jsem si to chvíli taky říkala. Naštěstí mě opravdu hodně držel nad vodou. Teď se budeme pokoušet znovu. Dle pitvy úmrtí bez zjevné příčiny…

  • Zmínit
  • Nahlásit
6
16.10.20 10:23

Vím, že žádná slova útěchy nejsou v téhle situaci dost, ale chci Vám říct, abyste se neobviňovala. I kdybyste jen seděla doma a nepracovala, asi by to dopadlo stejně. Zkuste se přečíst názory MUDr. Kouckého (je to jeden z největších odborníků na těhotenství, rizikové těhotenství a porody), hodně se zabývá novými trendy a hlavně novými výzkumy. Dle něj tato úmrtí nejsou v žádném případě chybou matky (a ani pověry za to nemůžou)!!! Bohužel děje se to kvůli „programové chybě“ už při oplodnění, ta se nemusí při dalším těhotenství opakovat, je to nahodilá věc. Současná medicína tyto chyby není schopná odhalit a ani léčit. Takže vy za to nemůžete!!! Hodně sil Vám přeji.

  • Zmínit
  • Nahlásit
9451
21.10.20 08:42

@Adel1808 To je mi líto… :hug: :andel:

  • Zmínit
  • Nahlásit