Zlý sen...
- Prázdná náruč
- Lexa88
- 14.05.16 načítám...
Už mnohokrát jsem si tu četla deníčky ostatních uživatelů, ale nenapadlo mě, že toto udělám i já. Beru to jako určitou formu terapie... Nedokážu ústně říct, jak se teď cítím, co prožívám, tak třeba mi to takto aspoň trošku pomůže. Můj deníček je o tom, jak už podruhé, se z obrovského štěstí může stát zatraceně velké neštěstí. O snažení a velké naději, která se rázem obrátila ve zlý sen.
Probouzím se ve 3:00 hodiny a po obličeji se mi koulejí slzy jako hrachy. Přála jsem si, aby to byl vše jen zlý sen. Pohladím si bříško a uvědomuji si, že je to všechno krutá realita, už do rána neusnu. Za pár hodin odjíždím na svoji již druhou revizi po zamlklém potratu.
Vše začalo v roce 2014, kdy po vážné bouračce na kole jsme se s přítelem rozhodli, že se začneme snažit o miminko. Tehdy mě ani nenapadlo, že se za pár měsíců podaří a já asi po 14 dnech vynechání menstruace najdu na testu //. Byl to pro mne docela šok, jelikož nikdy předtím jsem těhotná nebyla. Šok se velmi rychle obrátil ve velké štěstí.
Oba jsme se s přítelem hrozně těšili. První kontrola u lékaře v 6. těhotenském týdnu potvrdila přítomnost srdeční akce, ale nad plodem byl velký hematom a bylo mi řečeno, že to je buď a nebo. Buď se za 14 dní s panem doktorem uvidíme na kontrole, nebo potratím. Doktora upozorňuji na mou trombofilní mutaci, ale odpovídá mi jen to, že nejsem ten případ, u kterého by se to mělo řešit.
Zrovna v té době mi i sestra oznámila, že čeká dvojčátka, jaká krása. Věřila jsem, že mám v břiše malého bojovníka! 14 dní se nic nedělo, mně bylo pořád fajn, dokonce jsem ani nepozorovala, že bych měla být těhotná. Poslední dny před kontrolou jsem začala lehce špinit, tak jsem to dávala za přičinění uvolňujícímu se hematomu.
Na kontrole ale následovala ledová sprcha. Hematom se krásně vstřebal, ale miminku přestalo bít srdíčko. Do té doby jsem o zamlklém potratu nikdy neslyšela a ani nevěděla, že by zrovna mě mohlo něco takového potkat. Dostávám žádanku do nemocnice na revizi.
Vycházím z ordinace na ulici, sednu na první patník a pláču. Okolo chodí lidé, kteří na mě koukají, ale je mi to jedno. Po chvíli zvládám příteli napsat SMS zprávu, aby pro mne přijel, jelikož bych netrefila ani na nádraží. Zhroutil se mi svět.
Druhý den nastupuji do nemocnice, kde se téměř všichni usmívají, ale mně to nejde. Rozloučím se pohlazením bříška s miminkem a probouzím se po revizi na pokoji. Před odchodem prosím sestru o vystavení neschopenky, aspoň na tři dny, tedy do konce týdne.
Ta mě zpraží odpovědí, že co bych chtěla, že klidně můžu jít hned do práce, nakonec mi ji vystaví, ale připadala jsem si velmi nepatřičně. Nemohla jsem se ten týden vrátit do práce, prostě to nešlo. Měla jsem v sobě hrozné prázdno a strašně moc to bolelo. Prostě jsem potřebovala být chvíli sama a nějak to všechno zpracovat.
Po víkendu jsme s přítelem odjeli na dlouho plánovanou vánoční dovolenou do Ameriky. Asi mi to pomohlo přijít na jiné myšlenky. Ale to prázdno přetrvávalo několik dalších měsíců. Jen při pomyšlení na to co se stalo, se mi vždy vykutálely slzy.
Na kontrole po revizi mě doktor upozorňoval na to, že se nám jistě velmi rychle podaří další miminko. Tělo po revizi je jak pohnojené, to půjde hned. Věřím mu… V lednu se začínáme zase snažit.
Na internetu najdu skupinku, kde zjišťuji, že je nás více, které v prosinci 2014 prodělaly zamlklý potrat. V této skupince je nás asi 8. Plyne rok 2015 a postupně každá z holek dávají fotky pozitivních testů, jen já nic (v tuto dobu mají všechny krásná miminka!).
Každý měsíc si už před menstruací myslím, že jsem opět těhotná. A ono nic. Následuje fáze smutku, lítosti, nezmaru. Během menstruace se snažím nabrat novou sílu. V létě 2015 navštívím svého gynekologa s žádostí o vyšetření, jelikož se nám pořád nedaří. Odbude mě tím, že pokud se nám do konce roku nepodaří, že se tedy podívá, zda mám ovulaci a pokud ano, tak mě pošle na laparoskopii, že bude problém určitě tam. Když se ptám na vyšetření partnerova spermiogramu, tak mi odpovídá s tím, že když se nám jednou povedlo, problém jistě nebude tam. Trochu zaskočená odcházím…
Nevzdávám se, sedám k internetu a hledám pomoc jinde. Nacházím řadu Center asistované reprodukce. S přítelem se dohodneme, že půjdeme na konzultaci a pak uvidíme. Nechci ale žádné umělé oplodnění, chci mít přeci dítě zcela přirozeně. Myslím, že první návštěva byla někdy v srpnu 2015. Začali nám dělat všechna potřebná vyšetření a vše začalo opět nabírat nový směr. )
Zjišťuje se, že partner má horší spermiogram, ale nic tragického. V září absolvujeme první metodu asistované reprodukce IUI. Do února 2016 následují další 3 pokusy. Při každém pokusu se ale zjišťuje, že spermiogram se rapidně zhoršuje a na poslední IUI jdeme s tím, že možnost úspěchu je asi jen 2 %. Každý měsíc bílých testů mě hrozně vysiluje. Mám chuť to vše vzdát. Někam se zahrabat a už nevylézt… Je to všechno pro mě hrozně těžké.
V prosinci 2015 jdeme na konzultaci ohledně IVF. Moje chtění mít kompletní rodinu je obrovské. Po konzultaci mi přítel v autě sděluje, že se mu to zdá jako velký zásah do těla. Dále se o tom nebavíme. Prostě trochu tabu. Doktoři nám říkají, že šance na přirozené otěhotnění je, jednou se nám to povedlo, ale tato šance je velmi malá a může to klidně trvat i řadu let.
Pořád nad možností IVF přemýšlím, zvažuji, nikdo nás ale do ničeho nenutí. Do IVF nakonec jdeme, březen se mi zdá jako dobrý měsíc. Pokud by to náhodou nevyšlo, s čímž jsme také museli počítat, tak budu mít dostatek času připravit se na následující sportovní sezonu, jelikož s přítelem hodně sportujeme a trochu si aspoň zaměstnám hlavu.
Představuji si, jak budeme mít plno oplodněných embryí, které pak necháme zamrazit pro případné další pokusy, ale prostě věřím, že to vyjde. Hormonální stimulace uteče jako voda, mně je celkem fajn.
V den odběru vajíček jsem trošku nervózní. Měla bych mít okolo 16 vajíček, což mě ale trošku uklidňuje. Po odběru mi doktorka sděluje, že odebrali pouze 6 vajíček, ostatní byly nezralé. Tajně pláču, mám obrovský strach, že to bude zase k ničemu. Každý den čekání, zda se embrya vyvíjí, je dlouhý. Koneční verdikt jsou 2 embrya, ale jedno s pomalejším vývojem.
Přesně na Velikonoční pondělí si jedeme pro našeho nového člena rodiny, 5denní embryo. O zavedení ani nevím, vše proběhlo tak rychle. S fotkou embrya odjíždím blaženě na pokoj. Pohladím bříško a vítám nového člena a hlavně věřím!
První necelý týden se celkem vleče, ale já se snažím hodně odpočívat, chodit na procházky… V sobotu mě začne bolet břicho, které se mi začíná rapidně nafukovat. V neděli nejsem bolestí schopna ani vstát, břicho mám jak v 5. měsíci. Každý pohyb je, jako kdyby mi někdo zabodl kudlu do břicha. Při zvednutí mi vyhrknou slzy. V pondělí už to nevydržím a jedeme do centra.
Po vyšetření se zjistí, že jsem dostala pozdní hyperstimulační syndrom, což je následek hormonální stimulace a jedná se o dočasnou poruchu propustnosti cév. V břiše a pod plícemi mám velké množství tekutiny. Ta nejlepší zpráva je ale to, že jsem těhotná!!!
Tato myšlenka mi pomáhá překonat kritický týden. Mám hroznou radost, nemůžu tomu věřit. Hrozně se těším, ale stále ve mě přetrvává strach z prvního neúspěchu. Snažím se myslet pozitivně a všechny špatné myšlenky si zakazuji.
Postupně přichází všechny typické příznaky - jsem hrozně unavená a můžu spát klidně 24 hodin denně, mnoho věcí a hlavně lidí mi smrdí, je mi permanentně špatně od žaludku, zvětší se mi prsa… Raduji se. U prvního těhotenství jsem toto nezažila, takže si říkám, že teď už je to určitě na dobré cestě.
V 6. těhotenském týdnu se na ultrazvuku potvrdí srdíčko, úplně mi to vehnalo slzy do očí, předávají mě do péče mé gynekoložky. Termín porodu vychází na 17. 12. 2016, takže budu mít už miminko na Vánoce u sebe. V noci se mi zdává, jak mám miminko v náručí a jsem hrozně šťastná. Každý den si hladím bříško, které se malinko zvětšuje. S partnerem se oba těšíme. Odpočívám, co to jde…
Kontrola u mé lékařky je naplánovaná na úterý 10. 5. 2016. Těším se na to, až to malinké, co nosím v bříšku, opět uvidím, ale trošku ve mně zůstávají obavy. Sestřička plánuje termíny, kdy dostanu průkazku, půjdu na první screening, ptá se na jména… Pak jdu k lékařce. Má velkou radost, že se nám konečně podařilo.
Na začátku ultrazvuku říká, že miminko je v pořádku. Vyšetření ale začne trvat déle, než je zvykem, a lékařka mlčí. Najednou ji slyším, jak říká, že mě ještě pošle do nemocnice, že nemůže najít srdíčko. Miminko odpovídá 8+3 dle poslední menstruace, ale je bez srdeční akce. Mluví o tom, že to nemůže posoudit sama… Já už ji ale neposlouchám, propadá se mi svět pod nohama. Vyjdu z ordinace, venku je krásně. Sedám na lavičku, opět úplně prázdná, zlomená, nešťastná.
V Praze na dalším ultrazvuku se vše potvrzuje. Miminko to vzdalo před pár dny, bude lepší udělat revizi… Injekce na ředění krve, které už si píchám od stimulace mám píchat dál, takže ani toto tentokrát nepomohlo.
Sedím, pláču a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, zda jsem nemohla udělat něco jinak, proč se to znovu opakuje a proč zase já?!!! Vím, že na revizi mi vezmou něco, co je součást mě. Něco, co mi bude hrozně moc chybět, něco, co ve mně způsobí nepopsatelné prázdno.
Bolí to a bolet to bude. Jen teď nevím, kde mám najít novou sílu a asi i odvahu začít znovu bojovat… Nevím…!!!
Přečtěte si také
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 739
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 1204
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 1162
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 1989
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 705
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2225
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1472
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 6137
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 1960
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 5149
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
přeji hodně sil do dalšího snažení.. Já přišla o jedno a bolí to i teď když mám už mimi u sebe.. Najdi si Karolinku snažilku určitě ti dodá naději 
. Nyní už máme dvě holčičky, ale vzpomenu si a to dost často. 
. Synovi jsou 4 měsíce. Tak neztrácej naději! 
. Zkus se v CARu optat na vyšetření - genetika, hematologie, imunologie, štítka, karyo typ - u nás pomohlo IVF s PGS (vyšetření chromozomů embryí). Mám teď 2 měsíční miminko díky tomu vyšetření. U nás ani nebyl problém otěhotnět, ale nikdy jsem nepřekročila 12tt. Posílám Ti sílu bojovat, určitě to vyjde a budeš mít svoje vytoužené miminko 