Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@bertoldina píše: Více
ano, já vím, že v tom pracuješ a máš pravdu, já jsem nedomyslela všechny možné důvody, a tak v podstatě je to moc dobře, že mají někteří adoptivní rodiče šanci dostat zdravé dítě, které bude snad docela bezproblémové
@Barevné klubíčko píše: Více
Tak to adoptovane je tvoje vlastni. Ma uplne stejna prava na deditstvi a na vse jako tve bio dite. To preci nemuzes takto rozlisovat. To by bylo vuci tomu diteti nefer. Adopce neni pro kazdeho. Musis to mit srovnane. Kdyz to tak nemas, tak to adopce nechod. Tak to vidim ja. Jiste, jsem jen teta, ale vidime se casto. Beru si to dite na prespavacky k nam. Jedno me dite je skoro stejne stare. U sestry jsem nikdy nepozorovala, ze by v necem preferovala nebo mela vice rada sve bio deti. Vzdyt se o to dite starala od malinka. Je to jeji dite. Stejne jako ostatni. Tady kolikrat maminky pisi pred porizenim druheho ditete, ze nevedi, jestli druhe budou milovat stejne jako prvni a pak zjisti, ze ano.
@Anonymní píše: Více
Je to zajimave, ale u nas v rodine take je adopce. Moje praprababicka mela 10 deti a vzala si tzv. prazatko. Prazskeho sirotka. Do 6 let na venkov a dostavala za to nejake drobne a pak si to dite nechala dal, ikdyz uz po 6. roce se na nej nic nedostavalo. No a mela svych deti dost a stejne si to dite nechala.
@Anonymní píše: Více
no a kam by ho jako vrátila po tom 6. roce?
![]()
Myslím si, že je málo lidí, kteří dokáží milovat adoptované dítě jako své vlastní.
Stačí si tu přečíst xx článku o macechach/nevlastních tatincich… A je to dost k pláči. A též šli do toho ti lidé dobrovolně. Jasně, není to to samé, ale tam je znám jeden bio rodič a beztak je to někdy dost strašne číst.
Další věc kterou jsem viděla, tak když se dítě dostalo do puberty a cloumaly s ním hormony, tak tolerance u bio dítěte byla o dooost větší jak u adoptovaného, kde byla tendence kladení otázek ohledně bio rodičů a genetiky.
Znám i případ, kdy žena nemohla otěhotnět. Adoptovala holčičku, pak měla své 2 děti (kluky) a najednou z milované holčičky byla přítěž, která se nedá vrátit…
Když to šlo,.adoptovaná dcera odešla, zpřetrhala vazby a čau. Měla jsem možnost se kamarádit se synem té adoptované. holcicky. Nikdy se s tím nevyrovnala. Teď ji je cca 65 let.
Další příklad: pár nemůže mít děti, adopce 2 děti. U jednoho matka pila. S dětma si užili/užívají dost koleček u specialistů. Což dost nabourá vztah. A inu vlastního dítěte je to únavné. Natož u adoptovaného.
Takže proto třeba já vím, že bych nechtela, aby mi naší domů přivedli adoptované dítě.
Ptali jste se na názor syna? Ale i vaší rodiny? Protože i vaše rodina to dítě musí přijmout a nedělat rozdíly. Což lehké není a nebude.
Prostě ve svém okolí bohužel nemam žádný happy end.
Myslím že málokdo dokáže vidět a přemýšlet tak moc do budoucna.
Ano, může se nám neprovést i bio dítě. To se stává také. Ale stále víme co jsme dělali v těhotenství s bio dítětem atd.
@stinga píše: Více
Netusim v te dobe. Nejspis to sirotcince nebo neco takoveho. To bylo jeste nekdy pred prvni svetovou. Proc ty oci v sloup? Myslis, ze tenkrat byl nejaky rozvinuty socialni system, co se o ty deti bez rodicu postaral. Cetla jsi neco z te doby?
@Ťarbík01 Adoptivní a nevlastní rodičovství je z hlediska volby úplne neco jineho. A nevlastní rodič muze dítě milovat víc než vlastní. Pokrevni pouto je výhoda, ne záruka lásky a laskyplneho pristupu. Biorodice se ke svým dětem umí chovat tak ku. revsky, že by toho průměrný člověk z ulice nebyl schopen. Adoptivní rodiče jsou na úskalí pripravovani (nyni…v generaci tebou zminovane pani byl zvyk adopci zatloukat, co to slo, prace s rodinou veskera zadna). Srážka s realitou i tak umí být náročná, ale to se neliší od toho, když si dítě porodis. Už samotný porod - teoreticky víš, do čeho jdeš, prakticky to zjistíš, až když se to děje. Někdy se představy potkají se skutečností, někdy moc ne a někdy mas místo orgasmickeho porodu rozkuchane břicho a i z toho můžeš být šťastná nebo traumatizovana. Čímž chci složite říct jednoduchou věc, že není žádná šablona.
@Mája_-_000 píše: Více
dětí do adopce ubývá, protože stát se snaží původní biologickou rodinu sanovat a výrazně staví práva rodičů nad práva dětí. tak to alespoň vidím já (je podstatnější aby byla bio rodina spolu, i když skrytě nefunkční, než aby dítě vyrůstalo v pohodovém a stabilním prostředí). Z tohoto důvodu, než projdete celým procesem, než se najde vhodné dítě, než vás napárují, může to trvat klidně 6 let. Takže prvotní záměr, že vaše první dítě bude mít sourozence je naprosto lichý. Budete mít dva jedináčky. Navíc váš motiv nebude pro úřad dostatečný. Tím je hlavně naplnění biologické potřeby (což vy máte) a touha pomoci nějakému dítěti (tito lidé ale mají obvykle velice uvolněné požadavky, tj. neohlíží se na etnikum, zdravotní stav, pohlaví, ani stáří dítěte).
@Anonymní píše: Více
oni ponejvíce to hejtují a kafrají do toho ti, kteří reálnou zkušenost nemají jenom takovou tu „sousedi si adoptovali a dopadlo to špatně“, popřípadě „mám kamarádku, která má sestru a ti si adoptovali a do 12 let v pohodě a pak se dítě chytlo party a zdivočelo“. Jako kdyby se bio dítě party chytnou nemohlo etc.
Jinak já jsem adoptovala i přes to, že bio děti mít můžu, složitější cestou, ale můžu, nicméně jsem si vybrala variantu adopce záměrně. V podstatě to pro mě už od dětství byla prioritnější možnost, než mít vlastní dítě. Proč, to nevím. Prostě to tak je. Měli jsme i dost široké „požadavky“, konkrétně bez ohledu na věk, bez ohledu na pohlaví a etnikum, nevadí zdravotní postižení.
Příspěvek upraven 13.03.25 v 13:33
@Anonymní píše: Více
Jo tomu rozumím. Já bych tohle fakt nedokázala. Jako určitě bych nedělala rozdíly, ale vnitřně bych více milovala své dítě, které mi je podobné vzhledem i povahou… No já bych nebyla vhodný kandidát na adopci. A teda všechna čest těm, kteří opravdu dokáží milovat stejně své děti i adoptované ![]()
@stinga píše: Více
Někam do klášterní školy. Už byl dost vypiplaný, aby mohl v tom klášteře makat. Nebo by si ho vzala nějaká rodina na práci za byt a stravu.
Na vsi bylo jednoduší o to malé dítě se postarat, než v Praze.
@Barevné klubíčko píše: Více
Na tom je zajimave, ze oni k sobe davaji rodicex deti, co se k sobe hodi, at uz vzhledove nebo i povahou (pokud to jde odhadnout). To me celkem prekvapilo, ze se fakt vybira diteti ten nejlepsi kandidat na rodice na miru, tak aby pokud mozno to dite zapadlo do dane rodiny, co nejlepe. A to dite pak nasaje od rodice jeho gesta, mimiku, vyjadrovani, takze nakonec to dite je do urcite miry podobne sve adoptivni matce. Ja tam treba tu podobu vidim, kdyz se zatvari stejne
.
@Anonymní píše: Více
To je hrozně zajímavé, zkoušela jsem googlit to pražátko a nic jsem nenašla. Ale asi to bylo obvyklé, když si to pamatujete i pod svým názvem.
@Judina píše: Více
Asi to tenkrat bylo obvykle, ze se davaly deti bez rodicu z Prahy na venkov na vychovu. To uz jsem cetla i jinde. Predpokladam, ze to byly dost nemanzelske deti a matka je tenkrat nemohla/nechtela vychovavat sama. Jestli se tomu takto rikalo obecne nebo jen v nasi rodine/okoli, tak to netusim. Ono ani google nezna vse. Je to rodinna historka.
@stinga V naší rodině se také adoptuje. „Přestože“ máme biologické děti. I minulé generaci. Poslední adopce od schválení po telefonát několik málo měsíců. Moje kamarádka s manželem pár let zpět, krásný roční chlapeček. Můj nejkrásnější
spolužák na gymplu byl adoptovaný. Bývalá sousedka adoptovala chlapečka z kojenaku, kde pracovala. Pracují ve zdravotnictví, týdny se setkávám se stejnými pacienty, těch příběhů, co znám, kazdy rodičovství pojal dle sebe, mě má práce naplňuje přesčas, navíc věnuji aktivně pomoci zvířatům (dočaska), mám své vlastní děti, adopce byla také původně v plánu.