Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Krásný den, velmi mě trápí situace, do které jsem se dostala. Dlouho jsem sama sebe přesvědčovala, že to nějak půjde, ale jak se skutečnost stala realitou, tak si myslím pravý opak. Ráda bych znala zkušenosti ostatních, kteří se dostali do podobné situace. Asi 3 roky mám nového partnera, se kterým jsme 2 roky společně bydleli v mém domě. Já mám děti dospělé, jedno již bydlí odděleně (má vlastní rodinu), druhé sice se mnou bydlí, ale je to „samostatná jednotka“, nyní obývá svoje patro a po studiu chce bydlet samostatně. Partner má děti mladší (16 a 12 let), tyto bydlí s matkou, kontakt s dětmi má pravidelný, jezdili každých 14 dní na víkend k nám a 1 den v týdnu jezdil partner za nimi (takto si to partner domluvil s matkou jejich dětí a s touto informací jsem do vztahu vstupovala já). Jde o to, že partner je jedináček a má již pouze matku, tato ho tak rok a půl nazpět začala bombardovat požadavkem, aby se společně odstěhovali na Vysočinu (kde partner bydlel dříve). Že partner bydlí se mnou jeho matka nebrala moc v potaz, prý ji nenapadlo, že je to vážné. Partner mi říkal, že se u mě necítí doma, a že by se taky chtěl vrátit zpátky, tak si bohužel opravdu s matkou koupil dům, resp. on vše vybral a zařídil, ale „papírově“ celý dům patří jeho matce. Do budoucna by chtěl, aby matka obývala spodní patro a my jsme bydleli nahoře (jinou možnost než se tam přestěhovat taky jsem nedostala, buď to vezmu takto nebo vztah skončí). Společný by byl vstup se spodní chodbou a celá zahrada, společná by byla i pračka, která by byla dole u jeho matky (je jí 73 let). Nyní bydlí matka s parterem na jednom patře, takže oddělené je pouze pokoje, ostatní je společné. Byla jsem tam pár víkendů a po pravdě je to pro mě katastrofa, a když tam ještě přijdou partnerovy děti (které to teď k otci mají kousek), je to ještě horší, soukromí není žádné. I programy v televizi si pouští matka podle sebe a hlasitost je na celé patro. Takže se z těchto víkendů vracím domů úplně vyřízená a samozřejmě „prskám“ na celý svět a máme kvůli tomu s partnerem konflikty. Pořád od něj slyším, že jeho rodinu nenávidím, přitom on s tou mojí nic společného mít nemusí (moji rodiče už nežijí a děti mám velké). Tvrdí mi, že vidím všechno černě, a že to přece potom bude všechno jinak až se odstěhuje matka dolů. Já tomu ale nevěřím, jeho matka bydlela celý život ve městě, kde měla kamarádky, byla zvyklá s nimi chodit na kafíčko, projít si obchody. Teď ji její syn přestěhoval (a ona chtěla, ačkoli jsem předem říkala, že je to úplný nesmysl tohle udělat starému člověku) na vesnici, kde je minimum lidí a dopravní dostupnost autobusem mizerná. Matka je soběstačná a hlavně si nepřipouští, že je v seniorském věku (ona se přece s důchodci bavit nebude). Takže mám velké obavy, že se absolutně „přilepí“ na nás, protože tam nikoho jiného mít nebude nebo by to byly staří lidé, což je pod její úroveň. Partner mi říká, jak mě má jeho matka ráda, že jsou moje obavy zbytečné. Už teď s ní ale o víkendu mluvím hlavně já (chvílemi si připadám jako pracovník z charity), partner ani jeho děti s toho s babičkou moc nenamluví (klidně vedle ní sedí a hrají hry na mobilu, a to já si nedovolím). Zpětně vidím, že jsem si do takového vztahu neměla vstupovat, ale partnera mám rád a nechtěla bych o něj přijít. Ale v jejich domě já nikdy doma nebudu, nikdy mi tam nebude nic patřit (což mi vůbec nevadí), ale bojím se, že se budu už stále jen někomu přizpůsobovat. A když jsem partnerovi řekla, že se budou muset předem nastavit jasná pravidla, jako např., že se nechci s jeho matkou vídat každý den, nechci, aby k nám nahoru pořád chodila a měla jsem ji všude za zadkem, tak mi řekl, že jsem vůči ní nenávistná a ať si jí to řeknu sama, on jí prý nic takového říkat nebude.
Byli jste někdo prosím v podobné situaci a jak jste to zvládli?
Omluvám se za dlouhý příspěvek, ale chtěla popsat situaci, velmi mě to trápí.
Rozchod, co jiného. Teď ti vadí společné víkendy s matkou. Zůstaň, tam kde jsi a hledej nového partnera. Tohoto vystěhuj za matinkou.
@1Argo píše: Více
Tohle povede do háje. Vzdej to s přítelem a najdi si někoho jiného, kdo bude respektovat tvoje zájmy a tvoje potřeby.
Pánasi hledá peçovatelku pro maminku..asi by byl rozdil, kdyby s tebou koupi baraku probiral, kdybys mela moznost cokoliv ovlivnit..
Nešla bych do toho ani za zlaté prase. Bydlela jsem s tchyní na přechodnou dobu, cca 3 týdny kvůli našemu stěhování, v začátcích vztahu s manželem. Vdaná jsem skoro dvacet let a s tchyní se nestýkáme vůbec. Máme dítě s těžkou formou PAS. Pro tchyni je tato diagnóza neexistující.
Nebude vám to dělat dobrotu. Fakt ne. Leda že byste každý bydlel ve svém a stýskali jste se v rámci možností a času. Nepíšeš svůj věk, ale já na sobě ve věku 40+ pociťuji větší nároky, pokud jde o tiché, klidné a bezpečné zázemí. Pak se mohu s větší energií a chutí vrhat do různorodých aktivit.
Partnerova matka bude stárnout, stáří s sebou přináší také dosti výrazné psychické a osobnostní změny, aby to pak neskončilo tím, že na tebe partner kompletně přehodí péči o svoji stárnoucí matku. Máš nejspíš také svoje stárnoucí rodiče. Já už mám tuto péči za sebou.
Bez od toho nebo ten vztah prenastavte na to že se budete jenom navštěvovat a to tak z 90% u Tebe.
Bydlet bych tam nešla ani za nic to raději rozchod. Nebudeš mít soukromí ani hodinu denne-uz teď dopředu Ti chlap říká že matce nic říkat nebude za to budeš babe dělat animátora služku a časem pečovatelku na to můžeš vzít jed.
To že tohle bydlení zařídil aniž bys s tím souhlasila a domluvili jste se na tom taky o něčem vypovida ![]()
@1Argo píše: Více
Její dům, její pravidla.Tak nějak nechápu, proč tvůj partner nemá svůj vlastní dům nebo byt. Bydli u ní, takže to je takový výměnný obchod…on má střechu nad hlavou a ona zase syna, který bude skákat, jak ona chce.Tak nějak mi z tvého příspěvku přijde, že u tvého partnera bude nějaké ALE…jakože zadlužený nebo nepracuje atd. Pokud ne, tak promiň, ale nevyzní mi jako chlap co se postará…bydlí u tebe, u matky…
Pokud už teď jeho matku nemusíš, tak časem se to prohloubí a váš vztah stejně půjde do kopru.Ja bych se nestěhovala. On se u tebe necítí doma, ale to, že ty se nebudeš cítit tam mu nevadí. Věr, že pokud babka celý život měla okolo sebe lidi, tak bude chtít mít zábavu i tam a jestli důchodci jsou pro ní k tomu nepoužitelní, tak holt zbýváte jen ty a její syn.
Pokud jsou jen dvě možnosti, spolecne bydlení s matkou, nebo rozchod. Volila bych rozchod.
To je hrůza no.
Problém asi není matka jako jeho přístup a nezájem. Člověku ta blbost druhých láme srdce.
Musíš ho nechat nabít pusu.
Nechat ho s matkou samotného.
A dětmi od ex.
Uvidí jak se mu tam pohrnou ženské.
A pak si uvědomí že ztratil poklad.
Ale vás vztah už možná bude pryč.
Hlavně s tímhle jednáním bys byla blázen do toho jít.
A ještě s jeho arogantním přístupem kdy ti ukazuje že mu na tobě moc nezáleží.
Je to sobec. A uvědom si, že jeho matka tu může být ještě 20 let. Nic ti tam patřit nebude a pokud nebudeš skákat jak oni pískají, dojedeš na to.
Partner to bere tak, že jeho matku vůbec neznám, že ona taková není, aby nám potom lezla do soukromí. Já si to nemyslím, určitě není zlá, svým způsobem ji mám možná i trochu ráda, ale…Třeba mi před časem vnutila prášek na praní a aviváž, že přece peru jejímu synovi. To jsem jenom polkla…a kdo by mu proboha v jeho 50 letech měl prát, když ne partnerka! Nebo mi něco koupí (aniž bych to chtěla), že si to mám odvézt domů. Takže to vypadá, že já jsem ta nevděčná.
Za mě je to o to složitější, že nejsme manželé a ani nemáme (a nebudeme mít) společné děti. Takže pro mě je partnerova matka skutečně cizí, na což je on alergický. Najednou mám pocit, že na něj začíná mít matka větší vliv. Za mě je něco jiného, že se člověk postará nebo vypomůže starým rodičům, když nemůžou, ale sestěhovat se soběstačnou matkou mi přijde absurdní. Ona pořád říkala, že už nechce bydlet v bytě a teď jí začalo vadit, že je zavřená v domě a nemůže na kafíčko s kamarádkou, což se dalo čekat. A dohoda, že tam děti partnera budou bývat občas už taky pomalu bere za své, takže plný barák lidí, kde já jsem cizí.
Nad rozchodem přemýšlím často, jenže nejsem člověk, co by dokázal být delší dobu sám. A v 47 letech ty šance na nalezení partnera už přece jen nejsou tak velké. Vím, že je to nesmyslná motivace v tomto vztahu zůstávat z důvodu obav ze samoty…