Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
…tak v takovém blázinci bych teda žít nechtěl. Ale každý jsme jiní, jestli vám to takhle vyhovuje…
Na Tvém místě bych chtěl být nějakou dobu sám a promyslet si, co vlastně chci.
Pokud se nedokáže rozhodnout, tak o Tebe zas tolik nestojí nebo je to slaboch, nedokáže nést odpovědnost za svoje rozhodnutí.
I pokud o něj pořád stojíš a jsi ochotna mu odpustit, větší šanci na úspěch máš, když ho vyhodíš a řekneš mu, ať se vrátí až bude rozhodnutý, že ty ho chceš, ale jen za takových a takových podmínek.
No takovýhle život v nejistotě ti na ty deprese rozhodně nepomůže..
bohužel je nutné udělat razantní řešení - takže buď tak/nebo tak… žít v provizoriu se fakt takto nedá.
Hezký den všem!
Ačkoliv budu znít zřejmě naprosto hloupě i přesto doufám, že se nějaké pochopení najde. Zamilovaní jsme byli všichni.
Dva roky jsme byli a žili spolu. Po rozchodu jsem si začala hledat bydlení a rozhodla se jít do hypotéky, asi tři měsíce jsme spolu dále žili ve starém bytě a nějak věděli, že to není definitivní konec, já toho jen měla moc skrze řešení hypotéky a jeho snahu o návrat jsem zazdivala, poslední dva měsíce už mi byla přednější zábava a přátelé, než on a nechovala jsem se zrovna vzorove (nezahla jsem nikdy). I přesto jsme věděli, že se máme rádi a já jen chtěla čas až se vyřeší bydlení. Do kterého jsme se rozhodli jít nakonec také spolu, on tvrdil, že kdyby v tom neviděl budoucnost, nešel by do toho, že vše zvládneme.
Jenže po nastěhování sem jsem zjistila, že už začal táhnout s jinou. Tvrdí mi, že myslel, že já už nechci, že mi chtěl dát konečně pokoj a volnost (byl dost urputny o návrat do vztahu a já skepticka) proto se chtěl posunout, pořád žárlí když jdu s někým jiným ven, zajímá se, plakal mi několikrát, že myslel, že budeme spolu navždy, že kdyby ji již nedal šanci, chtěl by se vrátit, já se kontakt snažím utnout, on se spíš SMS ozve jak se mám, nebo napíše na dobrou noc/ráno, sem tam mě vezme za ruku, obejme mě, lehne si ke mně (nic sexuálního, pořád mám úctu vůči té druhé i přesto, že to není dobrý člověk), říká, že odstěhovat se nechce, protože by mě chtěl vídat celý život, že mu na mě záleží nejvíc na světě, že odejde až budu chtít já, jen že už si neumí představit návrat, že se z toho všeho zbláznil. Poslední dva měsíce byly opravdu horská dráha a mé chování ne výborné, což jsem přiznala, a především vidí, že jsem změnila přístup k životu (trpím úzkostmi a depresemi a konečně jsem s tím začala řádně bojovat, brát prášky a netopit se ve smutku ale dát tu energii jinde).
Lidé okolo mě mi radili, abych ho tady bydlet ještě nechala, že jinak zazdim poslední šanci o návrat… Jenže já už nevím. Udělala jsem spoustu laskavych věci, i přesto, že se dívám, jak odchází na noc jinde chovám se k němu s úctou a respektem, ale dochází mi síla na to se na to dívat. Miluji ho, ale ničí mě to. Navíc si čím dál víc začínám uvědomovat, že kluk, který se nemůže rozhodnout pořádně mezi dvěma, mi za to asi tolik nestojí i přesto, že partner byl skvělý. Já aspoň vím trochu na čem jsem, pochybuji, že ona ví, jaké náznaky a naděje mi dává doma. Co myslíte, říct mu ať jde, nebo vyčkat? Děkuji. Všem.