Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Celý život je v háji
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
28.2.12 19:27
Celý život je v háji
Předem se omlouvám, ale bude to asi pěkně dlouhý. Sedím tu, přemýšlím o svém životě a chybách, které mám pocit, že dělám pořád. Ani nevím, co si od toho slibuji, že to tu napíšu. Asi nic, možná pár názorů z venku.
Problém je, že fakt nevidím, kde dělám chyby, určitě je dělám, jinak bych se nepotápěla víc a víc.
Asi bych měla začít od začátku.
Moje dětství bylo docela těžké, vím že si z té doby nesu hodně špatného, hodně věcí jsem nedokázala hodit za hlavu a jít dál. Jsme 4 sourozenci plus jedna sestra, kterou vůbec neznám. Vyrůstali jsme většinou jen s mamkou, občas přišel nějaký ten strejda. Mamka byla hrozný nervák, pořád jí boleli zuby, takže byla věčně nadopovaná práškama, celý den spala a já se starala o sourozence, byla jsem nejstarší. Takže přebalování sourozenců, dělání úkolů, jídla a podobně byl můj každodenní chleba. V tu dobu to bylo tak nějak normální. Moje nejsilnější vzpomínka z dětství je, když jsem ve svých třech letech vařila jídlo, protože mamka celý den spala a já měla hrozný hlad, oloupala jsem brambory a vařila. Pamatuji si to jako dneska. Nebo když už jsem byla starší a mamka opravovala pračku, hrozně se naštvala kvůli blbosti a zapíchla mi šroubovák do ruky. Takový drobnosti byly pořád. Ale nechci si stěžovat, brala jsem to normálně a na tu dobu vzpomínám celkem v dobrém.
Horší to pak bylo, když mamka umírala, umřela mi skoro doma, umírala několik dní a neustále mi zakazovala volat pomoc, že by nás dali do domova a tak. Tak jsem několik dní dávala do pořádku byt, starala se o sourozence a po noci, kdy jsem byt vygruntovala, jsem zavolala záchranku. Bohužel už bylo pozdě, věděla jsem, že mamku vidíme naposledy. Bylo mi 12let. dodnes lituji, že jsem mamku poslechla, že jsem se o ni několik dní starala a spíš nezavolala tu záchranku.
To co se dělo pak ani popisovat nebudu, bylo by to na knihu…Několik domovů, pěstounská péče, zneužívání a pdoobně, radši to přeskočím.
Problém je v tom, že asi nevím, co je v životě správné, jak se člověk v rodině má chovat. Hrozně se snažím mít normální život, nemít problémy,
Mám pocit, že se brodím a brodím v bahně, špíně…Ale jak z toho ven?
Měla jsem přítele, poznali jsme se loni touhle dobou, někdy v červenci jsme se dali dohromady. Bohužel jsem otěhotněla - nebo teda spíš pro mě bohudík, zatím si to nějak neuvědomuji, ale na malý se moc těším. Ve vztahu s přítelem to bylo složité, bylo spoustu hádek, rozchodů. Já před koncem roku zjistila, že jsem těhotná, neměli jsme kde bydlet, bydleli jsme u jeho rodičů, kteří nám to taky neusnadnovali, bydlet s nima prostě dlouhodobě nešlo. Ten měsíc byl hrozný, mi se hádali, do toho byli u jeho rodičů a se mnou třískali hormony jak nikdy, pořád jsem brečela, hádala se. Prostě ten měsíc byl hrozný. Tak jsem to ukončila, ve vzteku, v záplavě hormonů. Přítel nechtěl a já po pár dnech zjistila, že to prostě sama nedám, že mám přítele ráda a že jsem udělala taky plno chyb, za které jsem se mu omluvila. Bohužel přítel už to zpátky nechce vzít. Jsme sice ted v kontaktu, kdy si říkáme, že to půjde napravit, ale mě přijde, že to ani nemyslí vážně. Já ho prostě neumím pochopit. Prý mi může ted nabídnout kamarádství, maximálně občas postel a to je všechno. Když jsme spolu, je vše celkem ok, přítel říká, že potřebuje čas a tak podobně, ale mám pocit, že veškerá iniciativa je na mé straně. Já to chápu, ale aspon náznak, že jdu dobrým směrem by mi pomohl. Těhotenství moc nedávám, je mi špatně, řeším bydlení, práci. A do toho přítele. Nechci aby dítě vyrůstalo bez táty, ale jak to udělat? Nechci na něj tlačit, svoje bychy si uvědomuji a chci na nich pracovat (ikdyž vím, že nebyly jen na mé straně..) Omlouvám se, že je to tak zmatený…fakt se jen potřebuji vypsat. Je toho na mě moc.A děkuji, jestli to někdo přečetl. Je toho víc, co se stalo, ale asi to nemá cenu takhle psát. Hezký večer
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
28.2.12 19:35
Já to přečetla a je mi tě moc líto, přála bych ti vše nej nej. nemám jak ti pomoct, jen kdybys byla v nouzi a potřebovala třeba něco na malé, dcerka mi pomalu vyrůstá z té první velikosti, tak neváhej a napiš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Silwinka87
28.2.12 19:39
Teda páni 
Na začátek ti musím říct,že jsi fakt silná ženská..Přeji ti hodně sil do tvého mateřství,ať už budeš sama nebo s přítelem.. 
Vím,že to máš těžké,nikdy jsi nezažila pořádný vzorec rodinného života,ale to vůbec nevadí,to nemusí znamenat,že budeš skvělá mamča..Řiď se instinktem a svými city..
Co se týče přítele,tak si myslím,že sám neví,co chce a to co ti nabízí není dost.Není to dost pro rodinný život..
Podle mě,jsi zvládla i horší situace,než to,že nebudeš s biologickým otcem svého miminka..
Já být tebou,tak na něj netlačím..Určitě na tebe někde čeká chlap,kterého si zasloužíš..
- Citovat
- Upravit
28.2.12 19:39
ahoj,
ach jo..myslela jsem si,že to nemámjednoduché,ale proti Tobě asi ještě jo…poradila bych Ti jediné(dělám to samé)soustřed se ted jen a jen na miminko,nic ostatního není momentálně důležitější..Tvému příteli bych asi dala čas,nějaký čas s ním třeba ani nekomunikovala(ale dopředu bych mu to řekla,že mu dávám čas na rozmyšlenou,at si v klidu vše ujasní)at se sám rozhodne co chce…nemá cenu tlačit na pilu..a i když je riziko,že se rozhodne,že ve vašem vztahu pokračovat nechce,není to konec světa..je lepší to vyřešit takhle,než se mu vnucovat a zprotivit úplně..jestli Tě zná,bude vědět,čím jsi si prošla a ž e si něco z toho bohužel neseš do dalšího života..každý z nás si něco nese,něco za sebou táhne..Jde o to,jestli to ten druhý dokáže pochopit a tolerovat..Přeju opravdu hodně síly a co nejlepší rozhodnutí 
Raduj se z mimíska 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 19:40
Ahoj,
nevím, zda Ti dokážu nějak pomoci. Zažila jsi toho ve svém životě až dost ošklivého, co Tě zároveň posílilo. Z psaní usuzuji, že jsi inteligentní a chytrá žena. Potřebuješ podporu. Pro přítele je to taky těžké, možná by bylo fajn obrátit se na někoho, kdo by vám na vše dal nadhled. Já to asi dost dobře nedokážu. Jen vidím, že je toho hodně, co bys potřebovala nějak zpracovat sama v sobě. asi by Ti to ulehčilo pak další roky života.
Čas příteli dej, je teď pro něj potřeba, pokud si o něj sám řekl. ale mluvit spolu taky můžete.. O tom všem, jak to máte. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 19:40
tak předně je mi líto tvého dětství nedětství,takhle by to prostě být nemělo!A hned druhým dechem dodávám že by bylo nejlepší vyhledat odbornou pomoc.Asi je to všechno tak zamotané a provázané že budeš potřebovat pomocnou ruku cestou ven!Každý krok je lepší než žádný…Držim pěsti!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Silwinka87
28.2.12 19:40
Silwinka87 píše:
Teda páni
Vím,že to máš těžké,nikdy jsi nezažila pořádný vzorec rodinného života,ale to vůbec nevadí,to nemusí znamenat,že budeš skvělá mamča..Řiď se instinktem a svými city..
Co se týče přítele,tak si myslím,že sám neví,co chce a to co ti nabízí není dost.Není to dost pro rodinný život..
Podle mě,jsi zvládla i horší situace,než to,že nebudeš s biologickým otcem svého miminka..
Já být tebou,tak na něj netlačím..Určitě na tebe někde čeká chlap,kterého si zasloužíš..
Teda nemusí to znamenat,že nebudeš skvělá mamča.. 
- Citovat
- Upravit
28.2.12 19:46
Děkuji za rady a příspěvky 
nemám problém s tím dát příteli čas, ale hrozně mě ničí ta nejsitota, to že mi neřekne co chce a nechce. Že jednou řekne, že nechce hledat jinou ženu pro život, že mě miluje a pak se třeba x dní neozve a první krok musím udělat já. Nebo se ozývat nemám? Když jsem se neozvala týden, vynadal mi, že o mě měl strach, že jsem se mu neozvala (přitom on mě taky ne).
Lehký to nebylo a není, problém je, že už to nějak neumím strávit, že to, že jsem byla jako dítě silná už ted nezvládám. Když na to tak myslím, já ani neměla pubertu, vždycky jsem byla to rozumné dítě, které se o vše postará. Nikdy jsem neudělala nic co by se nesmělo, protože na mě ležela zodpovědnost. I v domově jsem měla sourozence na starost, měla jsme je na pokoji a starala se o ně pořád. Bráškovy byly dva roky, když mamka umřela, toho jsem vychovávala až do nějakých 6ti let, pak šel do pěstounky.
Já mám prostě v sobě hrozný zmatek, pořád zkoumám, co dělám a jak to dělám, kde dělám chybu a tak. A už to nedávám, protože pořád dostávám facky…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 19:51
Granda
Asi vím o čem píšeš, ta beznaděj a nejistota co bude dál. Po přečtení tvého příspěvku sem si uvědomila, že máme dost společného. Já vyrůstala jen se sestrou bez táty s maminkou. Když mi bylo 8 let maminka umřela.
Nebudu psát vše co mě potalo, je to nadlouho a bylo by možná lepší kdybysme si napsaly soukromě a probraly to tam než tady.
Ale věř, že všechno co vypadá neřešitelně, se vyřeší. Byla jsem na dně, ještě v září sem nevěděla jak to všechno zvládnu, ale život se mi od základu změnil.
Vše ti napíšu, když se mi ozveš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 19:51
Protože to je neadekvátní, aby se malé dítě takto chovalo. A možná by to šlo jako krizové řešení situace. Ale tys to takhle měla dost dlouho. A tak to nelze mít celý život. Potřebuješ, aby taky o Tebe bylo dobře postaráno a je možné, že to teď v dospělosti budeš potřebovat ještě víc, než jiní.
Nemusíš vše zvládat sama, už nemusíš . I kdyby to s přítelem nevyšlo, nejsi a nebudeš sama. To je hodně důležité vědět. Pořád tu je spousta institucí a lidiček, kteří rádi pomůžou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 19:55
určitě jsi skvělá ženská tohle všechno ustát a věřím, že jako mamča budeš ještě lepší 
Někdy se to holt tak všechno semele, nemusí být nutně vina v Tobě… pokud je Tvůj přítel co k čemu, určitě si za chvíli všechno v hlavě urovná a zase se spolu udobříte. Pokud ne, tak si nezaslouží ani Tebe, ani miminko a někde čeká lepší
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 20:10
Zivot neni v haji. Mas za sebou ukrutne tezke obdobi. Ale ve matce mas zarny vzor, jak se to nedela. Jsi sobestacna silna osobnost, co uz ve 3 letech zvladla neuveritelnou vec. Myslim, ze je dulezite se soustredit na budovani zazemi - pokusit se najit bydleni, srovnat si myslenky - prece to spatne chces zanechat za sebou. Je dulezite, aby tve dite v tobe melo oporu. Tatinek imho je dulezity, ale neni samocilem. Vztah se da budovat, kdyz jsou oba v pohode.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 20:17
pane jo, nemáš to vůbec lehký..
nechci psát, že tě chápu, protože jsem podobné situace nikdy nezažila. můžu jen napsat, že možná si jen vzdáleně dovedu představit, co prožíváš.
zde můj pohled zvenčí: ty zřejmě zoufale hledáš někoho, s kým budeš moct mít nějaké zázemí… jenže přítel je zjevně nejistý, nechce se za současné situace uvázat, ale taky se nechce úplně zřeknout odpovědnosti. což je zase dobře.
už tolikrát v životě jsi dokázala, že jsi schopná postarat se o sebe i o ostatní - a teď to bude zase potřeba.
zařiď se sama pro sebe (a pro svý dítě), nespoléhej na cizí pomoc a podporu…ušetříš si mnohé zklamání a očekávání. uvidíš, že se brzo najde někdo, kdo tě bude milovat, chránit a starat se o tebe.
moc přeju, ať se ti daří.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 20:20
Mrzí mě, že se s tebou život moc nemazlil, že za všechno musíš tvrdě bojovat 
Za sebe ti žádnou dobrou radu asi nedám, alespoň posílám hooodně sil Věř, že pokud to nevyjde s tímhle přítelem, tak jednou potkáš někoho, s kým budeš šťastná a bude vás oba milovat. Jsem přesvědčená, že to všechno zvládneš, jsi silná holka, máš můj obdiv. Bude líp, uvidíš Ten uzlíček štěstí, který se ti zanedlouho narodí, ti dodá sílu a chuť do života
Přeju ti hodně štěstí, snad už máš to nejhorší za sebou
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.12 21:01
Tak to máš naprostou pravdu, před asi rokem a půl jsem zjistila, že prostě mám panický strach z toho zůstat sama, nemyslím tím jen partnera, ale i lidi kolem. nedokážu bydlet sama, musím mít kolem sebe lidi a když je nemám, aspon vědět, že se třeba kamarádka brzy vrátí. dřív jsem byla skoro pořád sama a pohodě, ted to nedávám, nedokážu být sama, asi vím, že to prostě už nevzládám. to že jsem dala tolik problémů v dětství, nezvládám ty problémy ted. ze sebemenšího se sesypu. a pořád hledám cestu ven a vidím jen tmu..
Black_Orchids píše:
pane jo, nemáš to vůbec lehký..
nechci psát, že tě chápu, protože jsem podobné situace nikdy nezažila. můžu jen napsat, že možná si jen vzdáleně dovedu představit, co prožíváš.
zde můj pohled zvenčí: ty zřejmě zoufale hledáš někoho, s kým budeš moct mít nějaké zázemí… jenže přítel je zjevně nejistý, nechce se za současné situace uvázat, ale taky se nechce úplně zřeknout odpovědnosti. což je zase dobře.
už tolikrát v životě jsi dokázala, že jsi schopná postarat se o sebe i o ostatní - a teď to bude zase potřeba.
zařiď se sama pro sebe (a pro svý dítě), nespoléhej na cizí pomoc a podporu…ušetříš si mnohé zklamání a očekávání. uvidíš, že se brzo najde někdo, kdo tě bude milovat, chránit a starat se o tebe.
moc přeju, ať se ti daří.
Všem jinak děkuji za každý řádek, moc mi to pomáhá. Vím, už dlouho cítím, že tohle sama nezvládnu, že pomoc potřebuji. Snažím se sehnat psychologa, už jsem přemýšlela i nad psychiatrem, protože si už normálně nepřipadám, skolí mě sebemenší problém. Cítím, že dál to nedám. Potřebuji novou sílu, nový náhled na svět, protože v tom svém už se topím.
Všem děkuji a hezký večer
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
