Poradna porodní asistence
Bc. Vladimíra Toplaková
Černé myšlenky a lítost po porodu
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
18.12.22 20:36
Dcera má rok a půl a přesně tyhle tvé pocity znam a zažíváme někdy i teď. Časem ale převažují ty lepší chvíle. Když se začne usmívat, když začne říkat máma, když začne chodit,…
- Citovat
- Upravit
18.12.22 20:52
Dívej, pro většinu matek je první dítě náročné. Jaksi dojde k rozplynutí původních představ a nastoupí tvrdá realita. To co prožíváš je normální, ano své sehrávají i hormony. Na druhoubstranu pokud nebude tohle ustupovat je vhodné to řešit s odborníkem a to nesmíš zanedbat, kvůli sobě i kvůli dítěti. Jinak moje první byla velmi plačtivá, na mě přisátá a pro mě to bylo velice náročné. Cestu jsem si k ní našla až tak po půl roce. Já však byla spíš vyčerpaná, neměla jsem výčitky, u tebe bych spíš řekla, že to může být rovnou na nějakého odborníka se kterým by sis měla promluvit. Drž se 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.22 20:57
Měla jsem to samé pár týdnů po porodu. Zoufalství, depky, zádná velká láska…pak se to přehouplo do obří lásky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.12.22 21:19
Pokud to nezmizí po 6N, tak určitě vyhledej odbornou pomoc. U mě se tak začala rozjíždět vleklá deprese, která se táhla skoro do 8. měsíců věku dcery, kdy to vygradovalo…
Nedělám si srandu, pokud ti nebude lépe, tak se nestyď a opravdu s tím něco dělej.
Brala jsem půl roku AD a teď jsem je vysadila a je to fajn. Úplně o něčem jiným. Akorát tu trpělivost jako manžel nemám a asi nikdy mít nebudu. Jsem vznětlivá povaha, ale snažím se krotit.
- Citovat
- Upravit
18.12.22 22:03
A nezustavej zavřená doma. Choď ven s kočárkem, mezi lidi, do parku, do ulic, klidně do nakupaku. Doma mluv nahlas s malou.
Jakmile budeš „sama“ se svými myšlenkami, bude tě to ubijet.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.22 22:47
To je mix hormonů, nevyspání a nárazu s realitou, že není všechno tak, jak jsme si představovaly. Slev ze svých nároků na samostatný spánek, kojení po 2 hodinách je pořád dlouhý interval. Doporučuji kojit vleže, klidně u toho můžeš podřimovat, když bude miminko spát přes den, zdřímni si taky. Když potřebuješ na wc, tak to miminko 2 minutky pláče nezabije. Taky se dokopej a zajdi občas na procházku, fakt to pročistí hlavu. Drž se, snad bude brzy líp.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.22 22:50
Já to teda takhle neměla, ale znám hodně maminek co to měli podobně. Určitě to přejde, zácatky jsou opravdu vyčerpávající, ale bude lépe, ver mi. A pokud ne, určitě bych si o tom promluvila s někým kdo se tim zabýva🙂
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.22 22:53
Ja jsem si take vse predstavovala uplne jinak, uz to tehotenstvi bylo cele spatne -udrzovani od 23tt u Apolinare, strach a stres. Porod jsem si predstavovala nadherny a hlavne prirozeny, ale opet jsem narazila, protoze byl syn nozkama v porodnich cestach a v 35+3tt jsem akutne prijela k cisari. Tesila jsem se az ho konecne spatrim, jak budu kojit, protoze jsem z tehotenatvi mela pocit, ze nikoho nemuzu milovat vic, ale prwsne jak popisujes, koukala jsem na nej a byl proste tak malinky a nadherny, ale zadna takova ta ohromna laska se nekonala. Maleho mi vozili jiz dokrmovaneho, protoze mel malou porodni vahu, takze byl vycerpany a z prsa nevytahl vubec nic a neustale spinkal. Cekala jsem, ze se to doma zlepsi, ze se rozkojim a budu v klidu, souznena s miminkem, ale to se take nekonalo.Do toho jsem 4 tydny po porodu mela zanet prudusek a ledvin, silene bolesti, horecky, co jsem odsala jsem skrze atb a leky na bolest vylevala..Byla jsem nestastna a neumela si predstavit co bude dal, jestli se to nekdy zlepsi, jestli prijde takova ta materska laska apod..Ale pak po konci sestinedeli se najednou vse zlomilo. Prisla laska i klid v dusi a najednou jsme se naladili jeden na druheho a od te doby uz bylo vsechno mnohem hezci..No a ted uz je tomu malemu uzlicku 9 let a zase me zacina dostavat do otacek-pubertak 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.12.22 23:20
Kup si hořčík a železo, pomůže ti to na únavu a ty nervy. Je to náročné, strašně moc, všechno je jinak, ne vždy lepší, úplně jiné než jsme si představovaly. Ale bude líp. Taky u mě ta láska nepřišla hned, pár týdnů to trvalo. Dnes je dceři 10 let, miluju jí víc, než svůj život a nechápu, jak jsem mohla stvořit něco tak dokonalého 
dej si čas, máš chviličku po porodu. A choď ven, uvidíš, jak ti to pomůže 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.22 11:49
Je to normální. Srážka s realitou a hormony do toho.
Nebuď zavřená celé dny doma. Jdi na procházku. Chápu, teď byly třeba větší mrazy, ale jak to jde nad mínus 5,tak hezky s kočárkem na procházku 2× denně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.22 13:35
Taky ti doporucuji Usmev mamy. Proberou to s tebou, daji ti vyplnit dotaznik a nasmeruji te bud na psychologa nebo psychiatra a nebo jen na jejich podpurnou skupinku zen, ktere si depresemi prosly. Ta posledni varianta se da i treba jen pres psani mailu, pokud nemas prostor nekam jit osobne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.22 22:46
Ty zacatky jsou opravdu takto hrozne pro vetsinu mamin. Sestinedeli se musi prezit a pak je to tyden od tydne lepsi. Muj syn ma pul roku a uz je to uplne skvely, ten zlom nastal nekdy kolem 4. mesice, kdy jsem si to s nim zacala fakt uzivat. A to jsem ho teda milovala od prvni chvile. Ale koji se po dvou hodinach doted, ve dne i v noci. Ale uz jsem si zvykla a hlavne to vytahne za pet minut a spime dal.
Bude lip, neboj. Vydrz, najdete si rezim a bude to dobre. A i to telo se casem srovna skoro do puvodniho stavu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.12.22 23:19
Nedostatek spánku, živin, vitamínů, možná žádná pestrá strava, hormony, stres.. Konec těhotenství, porod, změna celkového fungování domácnosti - je to extrémně náročné. Ale zvládáš to dobře, nepřijde mi, že by byl nutný psychiatr. Ale jako odpočinek a krátkodobý útěk se bude hodit. Já si tedy ani nevzpomínám, jaký přesně vztah jsem měla k malému. Neustále řval, nic se mu nelíbilo, akorát jsme pořád přemýšleli jak mu ten svět udělat pohodlnější a příjemnější. Sakra, škoda že nám trvalo tak dlouho zapnout fén. Bylo by po starostech od prvního dne. Ale když dám ruku na srdce, nejlepší vztah máme teď, když jsou mu 4 roky a už si můžeme celkem normálně hrát, učit se, komunikovat. Do té doby byl spíše povinností než radostí. Když si vzpomenu, jak jsem zvracela po víkendech ve sprše z představy, že mě čeká dalších 5 dní o samotě s lodní sirénou.. Uf.. Drž se, opravdu bude lépe. Jen ne zítra ani za týden ale to zvládneš. 
A ZAPNI FÉN!
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Porod v 38tt a indikovaný císařský řez
- 15.03.25
- Anonymní
Očistky po porodu
- 25.02.25
- Anonymní
Indukce nebo sekce?
- 30.01.25
- MAVISO
Ahoj holky, prosím o radu, povzbuzení či jen přečtení.
Jsem měsíc po porodu, mám zdravou holčičku. Ale od té doby mám hodně těžké myšlenky. Přemýšlím, že jsem to celé nedomyslela a můj život nikdy nebude stejný. Jsem smutná z toho jakou změnou prošlo moje tělo, občas pláču, že je všechno špatně.
Malá je hodně kontaktní není schopná spát jinak než v něčí přítomnosti, kojí se snad co dvě hodiny. Takže jsem v noci co 2 hodiny vzhůru, z toho ještě třeba 40 minut kojím, když jí seberu prso dřív, tak řve. Do postýlky odložit nejde, takže spí vedle mě, což jsem nechtěla. Ne jen že se o ní bojím, že ji zalehnu, ale zároveň nespím vůbec tvrdě a ani ne v příjemné poloze takže mě všechno bolí.
Když pláče, tak jsem na ni občas naštvaná, že nemůže chvilku počkat abych si alespoň došla na záchod. Nosítko používám, ale ne vždy v něm vydrží. Nepřišla u mě žádná veliká láska. Občas se na ni dívám a říkám se, že je nádherná a neuvěřitelná, ale to je asi tak všechno. Prý to může dojít později, já vím. Ale prostě mám pocit, že je vše špatně.
Přítel s ní má krásnou trpělivost když pláče nebo je nerudná. Já jsem buďto vzteklá nebo pláču s ní. Neumím v ty momenty zachovat klid.
Ubíjí mě zima a že jsem celé dny zavřená doma. Je pořád tma. Je mi z toho všeho prostě smutno. Mrzí mě, že jsem na ni naštvaná, protože vím že za to nemůže. Občas jí třeba i trochu"hruběji" chytnu. To prosím neberte jako týrání, ono to ani není poznat „zvenčí“, ale já vím že jsem v pohybech důraznější a nejednám tak opatrně, jako bych jednala v klidu.
Zároveň mám strach, že jsem prostě nebyla na roli mámy připravená a teď kvůli tomu budu na malou hnusná a bude mě nesnášet.
Vím že šestinedělí je plné hormonů ale já mám pocit, že se to nijak nelepší, možná to je o trochu horší.
Je tohle poporodní deprese? Není? Zlepší se to?