Chtěla bych druhé dítě, ale...

Fotoalbum (1)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Stránka: Předchozí 1 2 3 Další

Napsat příspěvek

Velikost písma:

whitemirror

2579

2153

24.4.22 23:49

načítám...

@zudina píše:
To je teda názor kvůli sourozenci bych to nedělala. Ja mám bratra a vůbec si nerozumíme, v dětství jsme si moc nehráli a teď se nestykame. Ja bych si druhé dítě v této době hodně rozmyslela, pokud po něm vyloženě netouzis. Ale zas je možné, ze te brzdí jen strach. Taky ne důležité abyste se shodli s manželem. Rozhodnout se musíš bohužel sama

Přesně… nemám ráda tu naivitu, že malý věkový rozdíl znamená, že si budou rozumět. Navíc pokud budou opačného pohlaví, je možné, že si i tak rozumět nebudou. Z mého okolí se skoro nikdo se sourozencem nebaví, většinou kvůli sporům o dědictví…

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

25.4.22 06:29

načítám...

Neporadím, ale rozumím ti.
Já tedy cítila vždycky, že chci děti dvě, ale taky jsem se dlouho vyhoupávala, pak přišly nějaké zdravotní problémy a teď konečně čekáme druhé. Prvnímu už bude 6. Na druhé se moc těším, ale současně mám taky velký strach, jak to zvládnu. Miminko a prvňák, to asi bude masakr. Opravdu se toho docela bojím, že budu unavená, vyřízená, vzteklá, do toho školní povinnosti první třídy, že budu kvůli tomu všemu na prvního protivná a nebudu mít čas se mu věnovat…Taky bych potřebovala, aby mě někdo uklidnil, jestli má třeba někdo tady zkušenost s takovým věkovým rozdílem, jako je u nás…
Ale jinak stejně nelituju, jak starší roste, stále více jsem cítila - a myslím, že i manžel - tu potřebu, aby k nám ještě někdo přibyl.
Prosím, raději anonymně.

Citovat
Upravit

Anonymní

25.4.22 06:38

načítám...

A ještě co se týká té války a celkové situace aktuálně…No, to mě taky trápí, ale snažím se na to nemyslet. Válka přišla v okamžiku, když už jsem druhé stejně čekala, takže co s tím nadělám. Snažím se tím nestresovat a doufat, že bude dobře. Ale když se zamyslím, jestli by mě to odradilo, kdybych v té době ještě těhotná nebyla..? Já myslím, že stejně ne. Ta touha už nějakou dobu trvala a byla tak silná, že bych se asi nesmířila s tím, to kvůli tomu zabalit. Ač se to asi z jistého pohledu může zdát jako nerozum. Ale i když jsem jinak vcelku pragmatik, myslím, ze v některých věcech srdci neporučíš :nevim:

Citovat
Upravit

Abbynka15

234

306

25.4.22 06:56

načítám...

@Anonymní píše:
Neporadím, ale rozumím ti.
Já tedy cítila vždycky, že chci děti dvě, ale taky jsem se dlouho vyhoupávala, pak přišly nějaké zdravotní problémy a teď konečně čekáme druhé. Prvnímu už bude 6. Na druhé se moc těším, ale současně mám taky velký strach, jak to zvládnu. Miminko a prvňák, to asi bude masakr. Opravdu se toho docela bojím, že budu unavená, vyřízená, vzteklá, do toho školní povinnosti první třídy, že budu kvůli tomu všemu na prvního protivná a nebudu mít čas se mu věnovat…Taky bych potřebovala, aby mě někdo uklidnil, jestli má třeba někdo tady zkušenost s takovým věkovým rozdílem, jako je u nás…
Ale jinak stejně nelituju, jak starší roste, stále více jsem cítila - a myslím, že i manžel - tu potřebu, aby k nám ještě někdo přibyl.
Prosím, raději anonymně.

Ahoj, máme rozdíl skoro 7 let. Starší je holčička a nádherně a hlavně dobrovolně se o brášku s láskou stará. Za mě úžasný rozdíl uvidíme samozřejmě časem. Malýmu už je přes rok a pořád ji to „nepřešlo“. Tím, je je jedno dítě už samostatné a ještě ke všemu spíš pomůže, je to :palec: :palec: :palec:
Dcera první třídu zvládala výborně, takže jsem na ni spíš při úkolech a distanční výuce spíš dohlížela a to se s miminkem zvládat dá. Třeba pro kojení, ty kojiš - dítě počítá nahlas a píše apod. :hug:

načítám...
Citovat
Zmínit

Abbynka15

234

306

25.4.22 07:00

načítám...

@Anonymní píše:
Neporadím, ale rozumím ti.
Já tedy cítila vždycky, že chci děti dvě, ale taky jsem se dlouho vyhoupávala, pak přišly nějaké zdravotní problémy a teď konečně čekáme druhé. Prvnímu už bude 6. Na druhé se moc těším, ale současně mám taky velký strach, jak to zvládnu. Miminko a prvňák, to asi bude masakr. Opravdu se toho docela bojím, že budu unavená, vyřízená, vzteklá, do toho školní povinnosti první třídy, že budu kvůli tomu všemu na prvního protivná a nebudu mít čas se mu věnovat…Taky bych potřebovala, aby mě někdo uklidnil, jestli má třeba někdo tady zkušenost s takovým věkovým rozdílem, jako je u nás…
Ale jinak stejně nelituju, jak starší roste, stále více jsem cítila - a myslím, že i manžel - tu potřebu, aby k nám ještě někdo přibyl.
Prosím, raději anonymně.

Jinak taky jsem se šíleně bála, jak to budu zvládat, ale jak už tu někdo psal: ženský zvládnou všechno :kytka:
A protivná, unavená, vyřízená a vzteklá jsem občas taky - to asi každá maminka. :mrgreen: Důležité je snažit se, aby to to starší dítě pochopilo. Kolikrát jsem se dveří omluvila za „výbuch“, že malej satan :cert: celý den plakal a už toho na mě bylo moc.

načítám...
Citovat
Zmínit

Abbynka15

234

306

25.4.22 07:00

načítám...

@Abbynka15 píše:
Jinak taky jsem se šíleně bála, jak to budu zvládat, ale jak už tu někdo psal: ženský zvládnou všechno
A protivná, unavená, vyřízená a vzteklá jsem občas taky - to asi každá maminka. Důležité je snažit se, aby to to starší dítě pochopilo. Kolikrát jsem se dceři omluvila za „výbuch“, že malej satan celý den plakal a už toho na mě bylo moc.

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

25.4.22 07:22

načítám...

@Abbynka15 píše:
Ahoj, máme rozdíl skoro 7 let. Starší je holčička a nádherně a hlavně dobrovolně se o brášku s láskou stará. Za mě úžasný rozdíl uvidíme samozřejmě časem. Malýmu už je přes rok a pořád ji to „nepřešlo“. Tím, je je jedno dítě už samostatné a ještě ke všemu spíš pomůže, je to
Dcera první třídu zvládala výborně, takže jsem na ni spíš při úkolech a distanční výuce spíš dohlížela a to se s miminkem zvládat dá. Třeba pro kojení, ty kojiš - dítě počítá nahlas a píše apod.

Děkuju :hug:
To je moc hezké, že má dcera k bráškovi takový vztah, doufám, že to u nás bude podobné. Zatím se starší moc těší, tak snad se to po porodu nezmění. Navíc je taky moc šikovný, takže školy se tolik neobávám, spíš je nevyzpytatelné, jaké bude miminko, jestli nebude uplakané, náročné, já nevyspalá mívám sklon k úzkosti…
Ale jak píšeš, ženská vydrží ( a musí vydržet) všechno :mrgreen:

Citovat
Upravit

Reklama

Anonymní

25.4.22 07:56

načítám...

Tady zakladatelka :lol:
Jeste jsem zapomněla dodat, že sama jsem jedináček a u nás doma nikdy nebylo hlavně z mamciny strany zvykem se stýkat. Kdyby otec neměl bratra a ten dvě děti, ti k nám jezdili aspoň občas, tak se s rodinou nestykame vůbec. :nevim: A mně to přišlo hrozně líto, abych syn jednou dopadl stejně a to, že doma se budou řešit jen dospělácké problémy, jako jsem to zažila já. Nemá ani z manželovy strany žádné vrstevníky, se kterými by si hrál.
Předtím mi to tak nepřišlo, ale teď jsem nad tím začala přemýšlet. Zároveň ale nevím, jestli zvládnu v psychické pohodě třeba ubrecene miminko a ještě i syna. :roll: Já jsem dost perfekcionista a pokud něco nezvládám na 100 procent, tak mám z toho pak deprese. Achjo, proč mi byla dána tak moc premysliva povaha :roll: :think:

Citovat
Upravit

Abbynka15

234

306

25.4.22 08:22

načítám...

@Anonymní píše:
Tady zakladatelka
Jeste jsem zapomněla dodat, že sama jsem jedináček a u nás doma nikdy nebylo hlavně z mamciny strany zvykem se stýkat. Kdyby otec neměl bratra a ten dvě děti, ti k nám jezdili aspoň občas, tak se s rodinou nestykame vůbec. A mně to přišlo hrozně líto, abych syn jednou dopadl stejně a to, že doma se budou řešit jen dospělácké problémy, jako jsem to zažila já. Nemá ani z manželovy strany žádné vrstevníky, se kterými by si hrál.
Předtím mi to tak nepřišlo, ale teď jsem nad tím začala přemýšlet. Zároveň ale nevím, jestli zvládnu v psychické pohodě třeba ubrecene miminko a ještě i syna. Já jsem dost perfekcionista a pokud něco nezvládám na 100 procent, tak mám z toho pak deprese. Achjo, proč mi byla dána tak moc premysliva povaha

To jsem přesně já taky perfekcionista a nad vším moc dumám. Určitě to zvládneš :hug: je normální mít obavy, taky jsem je měla a jestli mít nebo nemít druhé dítě bylo na dlooooouhe přemýšlení, ale nelituji. :andel: A teď už mám splněno, dvě děti jsou úplně akorát. :mrgreen:

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

25.4.22 08:27

načítám...

@Anonymní píše:
Tady zakladatelka
Jeste jsem zapomněla dodat, že sama jsem jedináček a u nás doma nikdy nebylo hlavně z mamciny strany zvykem se stýkat. Kdyby otec neměl bratra a ten dvě děti, ti k nám jezdili aspoň občas, tak se s rodinou nestykame vůbec. A mně to přišlo hrozně líto, abych syn jednou dopadl stejně a to, že doma se budou řešit jen dospělácké problémy, jako jsem to zažila já. Nemá ani z manželovy strany žádné vrstevníky, se kterými by si hrál.
Předtím mi to tak nepřišlo, ale teď jsem nad tím začala přemýšlet. Zároveň ale nevím, jestli zvládnu v psychické pohodě třeba ubrecene miminko a ještě i syna. Já jsem dost perfekcionista a pokud něco nezvládám na 100 procent, tak mám z toho pak deprese. Achjo, proč mi byla dána tak moc premysliva povaha

Mám to stejně, píšu o tom o kousek výše. Taky jsem moc přemýšlivá a mám ráda vše na 100%. Taky asi proto jsem se dlouho necítila dost „připravená“ na to mít druhé dítě. No a pak po tom třetím roce, jak začala školka, já do práce, tak pak začal ten čas tak strašně utíkat, navíc byly nějaké zdravotní problémy, no a teď už bude staršímu 6 a teprve budeme mít druhé. A ty obavy jsou tady pořád. Ale na druhou stranu tak nějak cítím, že to prostě dáme, nic jiného nám stejně nezbyde. A jsem moc ráda, že nebudeme mít jen jedno, stále bych se cítila nějak nekompletní. Navíc já taky byla v dětství celkem osamělá - jedináček, sice dvě sestřenice, ale máma se moc nemusí s tetou, tak jsme se moc nevídaly a neměly nějaké extra vztahy. Vždycky jsem si představovala jaké by to bylo, být velká rodina - velká pro mě znamenalo mít aspoň toho sourozence :mrgreen:
Takže chci tím říct asi to, že ty pocit jsou velmi smíšené. Na jedné straně se těším moc a cítím to za sebe jako „správné“, že to druhé budeme mít, na straně druhé ty obavy jsou tady stále a myslím, že pokud je máš tak jako ja v povaze, nezmizí nikdy a čas utíká…A já myslím, že stojí za to se jim postavit.

Citovat
Upravit

Lily Evans

6180

5333

25.4.22 08:31

načítám...

Mám děti dvě, 5 let a 8 měsíců. Druhé chtěl hlavně manžel, já váhala, ale nakonec jsem to riskla. No, kdybych věděla co mě čeká, tak bych to neriskla. Malou miluju, jsem vděčná že je zdravá, holky se milujou, ale odnáším to já. O mladší se dlouho nechtěl starat ani manžel, protože je to kozomilka a mamánek, takže 8 měsíců totálního nevyspání (kojit vleže neumíme ani jedna, takže oblíbená rada „tak si lehni s ní a spi při kojení“ je přes mnohé snahy nereálná), bez pauzy, bez hlídání, a ještě jsem si k tomu chytře vzala půlúvazek (aby mi z té naprosté izolace nehráblo, mám kámoše a kámošky prakticky jen bezdětný a těm se courat plískanicemi s kočárem nechtělo - nedivim se, mně se taky nechtělo :mrgreen: ). Jsem vyčerpaná, nejmíň jednou denně mě napadne jak dobře by mi teď bylo kdybych zůstala u jednoho a pak se nesnáším, že se tak rouhám.
Takže teď začínám učit miminko spát bez prsa v puse, usínat samo a budu odstavovat od kojení. Manžel zjistil že zhroucená manželka je horší než pár hodin s mrzutým miminem, tak se taky zapojil, hurá. Od září jde malá na dva dny do miniškolky u něj v práci a hledáme paní na hlídání. Holt to nebude to tři roky kojené mazlené miminko, ale aspoň nebude mít mámu která lituje, že se rozhodla ho mít, no.