Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Ano vím, že psát to veřejně nebyl předtím nejlepší nápad že všech, jenže v tu chvíli jsem byla plná emocí, že to muselo ven. A pořád jsem se s tím nějak nevyrovnala, celé dětství jsem se o to ale snažila. Teď už jsem dospělá, a je to lepší, ale občas mám takové chvilky, že mě to mrzí a tak nějak bolí, že jsem nikdy neměla mámu, ano měla jsem a stále mám úžasnou babičku, ale..
Já to chápu, že jsi to potřebovala ventilovat. Podle me to jen tak nejde zpracovat, že te nemiluje vlastní máma. Je to na dlouhodobou psychoterapii. Drzim palce, at texh okamziku, kdy je ti z toho smutno je méně a méně..
Je mi z toho smutno..zakladatelko preji ti jen to nejlepsi do zivota
. Jsi silna
.
@terien píše:
Někdo nemá ani to…
To je sice pravda, ale je hrozny, ze ty deti, ltery maji milující rodinu-mamu i tatu, tak si toho nevazi a berou to jako samozrejmost
Příspěvek upraven 20.06.19 v 21:27
@_.Emilyyy píše:
Je mi z toho smutno..zakladatelko preji ti jen to nejlepsi do zivota. Jsi silna
.To je sice pravda, ale je hrozny, ze ty deti, ltery maji milující rodinu-mamu i tatu, tak si toho nevazi a berou to jako samozrdrejmnost…
A jak to mají brát, když nic jiného nezažily.
@terien píše:
A jak to mají brát, když nic jiného nezažily.
No prave, tak si to nikdy neuvedomi. A to je to smutny, ale samozrejme vsem detem preju, aby vyrůstala v normalni rodine..
@_.Emilyyy píše:To je sice pravda, ale je hrozny, ze ty deti, ltery maji milující rodinu-mamu i tatu, tak si toho nevazi a berou to jako samozrdrejmnost…
no to už tak bývá, co svět světem stojí, že si něčeho vážíme, až když to ztratíme
@_.Emilyyy píše:
No prave..
Možná, že když pak dospějí a mají vlastní rodiny, tak pochopí, jak je to vzácné.
@terien píše:
A jak to mají brát, když nic jiného nezažily.
Mas pravdu.
Zakladatelko, i ten nejhorší životní příklad může být tím nejlepším, věř mi, taky o tom něco vím ![]()
Hodně štěstí a už se netrap.
No, chtěla ses pomstít a ublížit jí. Tak jako ona ublížila tobě. Jenže jí to neublížilo, jen jí naštvalo, že jí děláš ostudu a přiměla jsi jí k tomu si do tebe znovu kopnout. Nech mě hádat… je ti tak akorát hůř, že? Buď ráda za babičku s dědou, někteří z nás neměli ani to. Vymaž jí ze života. Já to udělala a je mi mnohem líp, ony tyhle osoby ti nic hezkého neudělají, jen budou kopat a kopat, dokud nezůstaneš ležet na zemi.
Můj vztah s „matkou“ by vydal na hodně smutný román, ale ze zkušenosti můžu říct, jak jsem se vyrovnala s tím, že jsem vlastně nikdy neměla normální matku. V hlavě jsem úplně oddělila matku jako roli (ženu, co tě bezpodmínečně miluje, ty toužíš po její lásce atd.) a tu konkrétní osobu, co mě porodila (např. „Květa“).
Máma mi chybí, jsou situace, kdy bych mámu fakt potřebovala a moc bych si přála její lásku. Květa mi je úplně lhostejná a jsem ráda, že v mém životě není. Tohle rozdělení mi hrozně pomohlo se s celou situací vyrovnat a uspořádat si protichůdné emoce, doufám, že jsem to vysvětlila srozumitelně.
Každopádně je skvělé, že máš tak úžasné prarodiče