"Jiný" vztah k dítěti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
@Anonymní píše:
Myslíte, že můžu mít poporodní depresi rok po porodu?
Měla jsem ošklivý porod, 5 dní jsem trávila bez malého na JIPu.
Bez malého. Psychiatra mi volali i tam
A já mám teď pocit, že mám k němu „jiný“ vztah. Chladný. Nevěnuju se mu, tak jak by potřeboval, skoro si s ním nehraju.
Já ho moc miluju, rve mi srdce co tu teď píšu.
Ale já jsem nejradši, když si hraje sám a „neotrabuve“ mě?
Je to třetí dítě a tohle zažívám jen s tímhle.
Je motoricky opožděnější, nestaví se, na mě skoro nereaguje, ale na jiný lidi ano
Hned jak jsem mohla měla jsem ho porodu u sebe a starala jsem se o něj, ale pak se něco zlomilo a já nevím co. Děsí mě to hrozně moc a já nevím co s tím
určitě vyhledej odbornou pomoc, není se zač stydět.. jo, tohle může být forma poporod deprese, hlavně to řešení neodkládej 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Je mi lito, ze se tak citis. Myslim si, ze by bylo nejlepsi se zkusit obratit na psychologa/psychoterapeuta (nebo mozna I psychiatra, pokud by byly potreba i leky). S takovyma vecma si uz clovek vetsinou neporadi sam.
Taky bys mela zkusit vyuzit co nejvic nejakou pomoc s ditetem od okoli - manzela, babicek, atd. At mas cas i na sebe, pak by sis mozna cas s ditetem vic uzila, kdyz by to nebyla jen rutina…
Kdyz bude krize, zkus zavolat treba na rodicovskou linku (info na rodicovskalinka.cz).
Drzim pesti
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Myslíte, že můžu mít poporodní depresi rok po porodu?
Měla jsem ošklivý porod, 5 dní jsem trávila bez malého na JIPu.
Bez malého. Psychiatra mi volali i tam
A já mám teď pocit, že mám k němu „jiný“ vztah. Chladný. Nevěnuju se mu, tak jak by potřeboval, skoro si s ním nehraju.
Já ho moc miluju, rve mi srdce co tu teď píšu.
Ale já jsem nejradši, když si hraje sám a „neotrabuve“ mě?
Je to třetí dítě a tohle zažívám jen s tímhle.
Je motoricky opožděnější, nestaví se, na mě skoro nereaguje, ale na jiný lidi ano
Hned jak jsem mohla měla jsem ho porodu u sebe a starala jsem se o něj, ale pak se něco zlomilo a já nevím co. Děsí mě to hrozně moc a já nevím co s tím
Ahoj, mám dvě dcery. S druhou, nyní 20-ti měsíční, máme krásný a pevný vztah už od začátku - porod byl oproti tomu prvnímu opravdu super, byly jsme spolu od první chvíle a nechali nás 2 hodiny po porodu nerušeně tělo na tělo, odnesli malou na krátké ošetření až po těch 2 hodinách.
S první dcerkou jsem byla pod oblbovákama na bolest a téměř nic necítila, podmínky porodu taky ne moc příjemné a protože jsem tam pak i krvácela, protože mi bez předchozího upozornění udělali nástřih a přešmikli mi u toho vaginální varixy, nechali mě pak „odpočívat“ do druhého dne a malou přinesli až ráno. Také jsem se pak o ní starala, vše ok, ale pak až doma to nějak nebylo ono. Měla jsem mnohem míň trpělivosti s ní, než mám teď s druhou, taky jsem byla ráda, když se zabavila sama a já si mohla dělat svoje věci 
. Chtěla jsem s tím co nejdřív začít něco dělat, když jsem viděla, že už je jí víc než půl roku a stále je to tak nějak stejné..Pomohlo mi každodenní psychické pracování na sobě, kdy jsem si přehrávala v hlavě, jaký by byl porod takový, jaký by měl být a byly jsme s malou spolu. Každý den jsem na to myslela, udělala jsem si takový „myšlenkový rituál“ opětovného narození dcery tak, jak bych si představovala a ten považovala pak už za platný. A můj vztah k dceři to opravdu velmi pozitivně ovlivnilo a tak pak už to bylo moje zlatíčko, stejně, jako je druhá dcerka. Starší je nyní už 6,5 roku a nevypadá naštěstí, že by jí to nějak negativně tehdy ovlivnilo.
Řekla bych, že podmínky porodu jsou hodně důležité pro budoucí vztah matka - dítě. Pokud dítě nenaváže, nejlépe ihned, kontakt s matkou, může toto podle mě vzniknout. Já osobně bych to nazvala „syndrom zavrženého dítěte“ nebo tak něco..je to tak i v přírodě, když odeberou samici mládě a dají jí ho až po nějaké době, často o něj pak nejeví zájem
Příspěvek upraven 30.11.17 v 09:48
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Když já mám strach, že když tohle někomu povím, vezme mi ho 
Já ho fakt hrozně miluju.
Mám šílený výčitky, že kvůli mě je takový jaký je. že se mu víc nevěnuju
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Když já mám strach, že když tohle někomu povím, vezme mi ho
Já ho fakt hrozně miluju.
Mám šílený výčitky, že kvůli mě je takový jaký je. že se mu víc nevěnuju
Nechci zde zavrhovat odbornou pomoc, ale jen napíšu svoji zkušenost. Prošla jsem si v ranné pubertě anorexií a bulimií, navštěvovala psychiatry i psychology a nakonec jsem si stejně pomohla až sama, kdy jsem sama sebe „naprogramovala“ v hlavě jinak, udělala si nějaké mylenkové rituály a ty stále opakovala.
A to samé se mi vyplatilo i u tohoto problému tehdy. Sama sobě si vymyslíš postup, jak z toho ven, co na tebe bude asi tak nejvíc zabírat. Anebo jsem třeba v Pravém domácím časopise četla příběhy o lidech, kteří dělají různé rodinné rituály, rituály menarche pro dívky, kterým přijde první menstruace atd..myslím, že by pomohl i někdo, kdo dělá i rituály porodní, pokud by ti jen ta tvoje vlastní pomoc sama sobě nepomáhala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jé a hele, teď koukám, že něco takového dělá i „moje“ Anička!!! http://annakohutova.cz/…zby/ritualy/
Anička Kohutová byla moje porodní asistentka na předporodní období a byla i u porodu druhé dcerky s náma v Krnově.
Je to úžasná a empatická osoba, vřele doporučuju, pokud bydlíš na Moravě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anebo by jsi i mohla Aničce napsat o radu, u ní rozhodně nehrozí žádný podraz, dala bych za ní ruku do ohně 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Myslíte, že můžu mít poporodní depresi rok po porodu?
Měla jsem ošklivý porod, 5 dní jsem trávila bez malého na JIPu.
Bez malého. Psychiatra mi volali i tam
A já mám teď pocit, že mám k němu „jiný“ vztah. Chladný. Nevěnuju se mu, tak jak by potřeboval, skoro si s ním nehraju.
Já ho moc miluju, rve mi srdce co tu teď píšu.
Ale já jsem nejradši, když si hraje sám a „neotrabuve“ mě?
Je to třetí dítě a tohle zažívám jen s tímhle.
Je motoricky opožděnější, nestaví se, na mě skoro nereaguje, ale na jiný lidi ano
Hned jak jsem mohla měla jsem ho porodu u sebe a starala jsem se o něj, ale pak se něco zlomilo a já nevím co. Děsí mě to hrozně moc a já nevím co s tím
Mně přijde, že to není poporodní deprese, ale nějaký blok STRACHU 
Píšeš : ošklivý porod,5 dní na jípu..Pak, že si malého dostala a starala se a vše OK..Třeba ten špatný prožitek porodu, si potřebovala víc „vyléčit psychicky“,ale láskou si to zaplácla tím, že ses starala o miminko..Ted po roce se tělo ozvalo..Třeba máš strach, že se něco stane..Na mě to tak působí 
Nebooj chce všechno čas a malého ti kvůly tomu rozhodně brát nebudou!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Evulina ja zas nechci zavrhovat nejakou svepomoc, ale podle toho, co zakladatelka pise, uz to neni zadna sranda. Samozrejme je super, ze jste si pomohla sama, ale ne kazdy to dokaze. A pokud jde o dite, tim tuplem bych odbornou pomoc vyhledala. Klidne i nekde anonymne, aby nemela zakladatelka strach, ale myslim, ze to, co pise, neni duvod ji dite vzit, spis proste potrebuje pomoc. Nebyla by prvni ani posledni.
Trauma z porodu je tezka vec, na druhou stranu s tim urcite jde neco delat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ano, samozřejmě že můžete mít depresi i rok po porodu, zejména pokud jste ten rok před tím nebyla v psychoterapii a ani nebrala léky, ačkoliv jste měla vcelku jednoznačné problémy.
Zajděte si na psychiatrii na důkladné vyšetření, aby bylo zřjemé, jestli je potřeba medikace a uričtě zvažte vstup do psychoterapie, abyste měla prostor pro sebe a pro vyčištění si hlavy a duše.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Když já mám strach, že když tohle někomu povím, vezme mi ho
Já ho fakt hrozně miluju.
Mám šílený výčitky, že kvůli mě je takový jaký je. že se mu víc nevěnuju
Matkám, co děti milují a starají se o ně, jen je trápí deprese/pochybnosti/úzkosti… se děti neberou. Neboj . Naopak si myslím, že když se s tím svěříš, vypovídáš se z toho bez cenzury, tak už jen to ti pravděpodobně pomůže to o velký kus zlepšit.
- Citovat
- Upravit
Zkusila bych psychologa, ne hned psychiatra. Proč hned medikace? U lidí, co si svůj problém uvědomují a jsou ochotní s ním pracovat, bych jako první volbu viděla určitě jen psychoterapii… poradnu, soukromého psychologa. Může hodně pomoct
Co píše Evulina je fajn, ale taky si myslím, že to není samospásné… kolik lidí má takovýhle náhled na sebe a svou situaci, a všechny možné příčiny, aby je dovedlo adekvátně zpracovat? Chodila jsem na psychoterapii z jiného důvodu a můžu říct, že jsem sama viděla tak desetinu toho, k čemu jsme se dopracovaly s psycholožkou Je to interakce, různé úhly pohledu… přísloví „víc hlav víc ví“ se neříká jen tak zbůhdarma.
A jinak zadavatelko, ano, řeš to a stoprocentně. Jestli si přístup, že dítě otravuje a přináší ti problémy, poneseš do jeho dalších let, zaděláš mu na celoživotní psychické problémy a problémy ve vztazích. Odmítání matkou, či matky bezdůvodná neláska je OBROVSKÉ trauma pro dítě. Naruší to jeho pocit přijetí a ceny pro ostatní na celý život. Nedovol to… ju?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@LuSof píše:
Mně přijde, že to není poporodní deprese, ale nějaký blok STRACHU
Ano..a velmi zajímavý názor..
Myslím, že zakladatelce by určitě pomohlo zpracovat nějak ten porod a zlepšilo by se to. Náramně se to podobá tomu mému zážitku s první dcerou, popsanému výše Zkusila bych ale rozhodně nejdřív nějaké ty rituály, příp. psychologa..na oblbovací prášky od psychiatra je myslím v tomto případě času dost a problém to akorát utlumí, ale nevyléčí, pokud má v sobě v podvědomí zakladatelka poporodní trauma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@LAlezane píše:
Zkusila bych psychologa, ne hned psychiatra. Proč hned medikace?
No jo, máš pravdu. Asi to beru moc podle sebe. Mě tehdy v anorexii a bulimii psychologové i psychiatři neřekli nic nového, co bych nevěděla. Přišla jsem si na to už předtím dá se říct sama, když se zahloubám do své duše, do dětství, do prožitých zážitků, nějak dokážu sama sobě najít psychické příčiny potíží. Je asi pravda, že každý to tak nemá a odborníka potřebuje. Já jsem dokonce už měla tehdy i vymyšlenou metodu, jak z těch nemocí ven, akorát mě pořád zrazovala vůle. Až pak se začalo dařit, bylo to velké štěstí. A o problémech s první dcerkou jsem věděla na 100%, že to bylo nepříjemnými zážitky z porodu a z toho, že jsem jí nemohla mít hned u sebe. Trefa opět do černého, když jsem si to vše srovnala v hlavě, udělala si tu duševní „očistu“, tak se to velmi velmi zlepšilo, tak o 90%. A po porodu druhé dcerky to zmizelo zcela. Jsou to moje zlatíčka obě dvě. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Myslíte, že můžu mít poporodní depresi rok po porodu?
Měla jsem ošklivý porod, 5 dní jsem trávila bez malého na JIPu.
Bez malého. Psychiatra mi volali i tam
A já mám teď pocit, že mám k němu „jiný“ vztah. Chladný. Nevěnuju se mu, tak jak by potřeboval, skoro si s ním nehraju.
Já ho moc miluju, rve mi srdce co tu teď píšu.
Ale já jsem nejradši, když si hraje sám a „neotrabuve“ mě?
Je to třetí dítě a tohle zažívám jen s tímhle.
Je motoricky opožděnější, nestaví se, na mě skoro nereaguje, ale na jiný lidi ano
Hned jak jsem mohla měla jsem ho porodu u sebe a starala jsem se o něj, ale pak se něco zlomilo a já nevím co. Děsí mě to hrozně moc a já nevím co s tím