Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Nenutím ho
Dneska to vím přesně 3 měsíce.
Stalo se to loni a bylo to jednou. Jenže se v tom plácám, protože je to kolegyně.
Jenom jednou,,,tak to uzavři v sobě. To nebyl vztah. Prostě uklozl. Problém je když je z toho vztah,,,to pak zasahuje celou rodinu.
@Anonymní píše:ČAS, ČAS, ČAS, nic jiného nepomůže
To říká moje psychiatrička. Ale jak to udělat?
@smířený píše:
Ta poslední věta je zvláštní,,,asi jsme racionálněji uvažující tvorové, ale sám sebe oblafnout? Spíš je to potlačení ješitnosti a ega. A pravda je, že už nejsem si 100% jistý, že by to neudělala zas. Ale teď ví, že když nejsme manželé, ale partneři, tak by to byl nezvratný krok z mojí strany bez nějakých emocí,,,a to ji mám opravdu rád. A vím, že to taky záleží na mě.
@smířený píše:
Týden, měsíc, rok, deset,,,záleží, jak se s tím sama vnitřně vyrovnáš. Pokud se budeš stále litovat tak to bude dlouho. Vlastně nic nezměníš,,,karty byli rozdány. Musíš hrát s tím co máš. Ten pocit jsem měl zhruba půl roku,,,stále jsem hledal vysvětlení. A ono žádné není. Je jenom pocit křivdy. Ten musíš přejít a dívat se na to jinýma očima.
Asi jo, asi je to o tom, že umíte víc ovládnout ego a ješitnost. A dokážete nakonec říct, že ona není zlá, není mrcha, prostě měla k tomu důvod. A asi tomu i věříte.
Zajímalo by mě, jestli ten pocit křivdy fakt zmizel, nebo sis to jen tak zracionalizoval a uvěřil tomu, že už tam není.
Já jsem ušla už kus cesty, ale když si na to vzpomenu, tak prostě narovinu řeknu, že se choval jak haj. l, že místo aby problémy řešil jako chlap, řešil je jako srá..č. Nemám potřebu ho hájit, tak jak vy hájíte své ženy.
Klidně řeknu, že to vnímám jako neskutečný podraz.
Prostě ano, on udělal chybu, částečně to uznal a víc to vidím, že to uznal vnitřně, že mu to došlo, ale jak manžel zakladatelky - nechce se o tom bavit, nechce se v tom babrat.
Myslím si, že to, že jste se tehdy rozešli, bylo to nejlepší, co jste mohli udělat.
To bych teď zpětně doporučila každému. V klidu se rozejít, říct si - pojďme si to v klidu rozmyslet, dejme si ten čas, rozmysleme si, co chceme, pak se sejdeme a domluvíme jak dál.
Ale na to každý nemá ani povahu, ani třeba finance.
Jinak si myslím, anonymní obnovitelko, co její manžel kuká se sestřenicí, že to fakt neděláš dobře. To, že mu říkáš že ho miluješ, chceš aby tě objímal, spíte spolu denně. Pro tebe je to šok a možná nějaká terapie, kdy se ubezpečuješ o jeho lásce, která tam teď není a nemůže být, pro něho asi taky šok, plácáte se v tom oba, toto jak to řešíte není moc přirozené. Měli byste si dát čas, oddechnout si od sebe. On vlastně v tom nemá vůbec čas se srovnat sám se sebou, musí být úplně zmatený, spí s tebou a touží po ní, promiň.
Kdyby věděl, že za ní může odejít, že je to na něm, že není od tebe tlačený, tak by si to vyhodnotil jinak.
Takto bude mít pocit, žes ho manipulovala a tlačila a může tě časem za to nenávidět.
To, jestli ti teď říká, že tě miluje, jestli se s tebou miluje- to není ukazatel ničeho, je to pro tebe jen falešná náplast.
Já jsem s mým mužem tehdy spala málo, většinou jen když už nás chtíč oba ovládl tak, že jsme to ani jeden neustáli. Kdybych na něho neměla chuť a vydržela to, nespala bych s ním tehdy vůbec. Ale měla jsem tehdy odejít na pár měsíců, to si myslím teď.
@Anonymní píše:
Víš co, mě to - odpustíš, ale nezapomeneš, připadá taková trapná fráze. Jasně že nezapomeneš, to by ti museli udělat lobotomii mozku!
Ale odpuštění pro mě znamená mít opět stoprocentní důvěru a to ti skoro každý napíše, že nemá.
V opačném případě to není odpuštění. Ale je možné, že to chápeme oba jinak.
Odpuštění není jen to, že už se k tomu nevracíš a že se snažíš na to nemyslet. Já myslím, že opravdově odpustit nedokáže téměř nikdo.
S tímto tedy souhlasím hodně.
Ještě bych doplnila, že jsem hodně navztekaná i kvůli tomu, co ze mě teď je.
Nedůvěřivá, smutná, mstivá potvora. A opravdu to nechci.
Sice se nemstím, ale hrozně bych chtěla. Jen nevím jak.
@smířený píše:
To ti nik z nich neřekne pravdu. Jejich pohled bude zdeformován a vždy budou hledat chybu v tom podváděném. A opravdu si nemyslím, že za nic nemůžeš. Pochopíš časem.
můžu za to, že se mi kurvil? Možná ano, nechala jsem ho dělat, co chtěl, nechala jsem ho jezdit na druhý konec republiky a to tak, že tam trávil víc času než doma, jen aby mohl být se svým nemocným ovdovělým tatínkem co pokud možná nejvíc, táhla jsem děti, barák, firmu. Říkala jsem si uvidí, jak jsem tolerantní, co jsem pro něj dělala. Ha ha, tak jsem za to dostala odměnu ve stylu mm tam milenku. A ještě mi bylo vyčteno, že jsem tam nejezdila s ním. Jasně, máme školou povinné děti, druhá třída to mladší, určitě jsem mohla každého půl měsíce jezdit na druhý konec republiky. Máme za sebou 20let harmonického manželství, do loňského roku, kdy mu zemřela máma, pak se to nějak hroutilo, bylo to divné. Jsem jen člověk, jako on, se svýma chybama a mouchama, ale stejnýma 20let, když neřekne, co je špatně, je to těžké. Jak mám změnit něco, co nevím co? Tak se teď snažím jakože víc přecházet věci, co mi vadí, nekritizovat, chválit, obdivovat…to jsou takové ty univerzální rady, co muž potřebuje. Jednak tím potlačuju své já, za druhé ani nevím, jestli je to k ničemu. Jo, máme teď harmonii, já nic nevyžaduju, nic nechci. Vyhýbám se všem konfliktů,, nenesu je dobře. Raději mlčím. Ale nejsem to já. Řekl, že já za nic nemůžu, že je všechno jeho chyba, tak ale proč potom? Je ve mně opravdu krom té bolesti a zrady pocit marnosti, nespravedlnosti, ublíženosti.
@smířený píše: ČAS, ČAS, ČAS, nic jiného nepomůže
bože, ale jak dlouho? Dneska 3 měsíce, 15 dnů a 4 hodiny a 26 minut. Jak dlouho ještě? Zešílím z toho. Nelepší se to ani o kousek, naopak bych řekla, že je to snad horší. Polevil ten šílený šok, který mi to způsobilo, a zůstala jen bolest k zešílení. Zní to pateticky, já vím. Ale někdy mám tak sevřený hrudník, že je těžké se i nadechnout.
@Anonymní píše:
bože, ale jak dlouho? Dneska 3 měsíce, 15 dnů a 4 hodiny a 26 minut. Jak dlouho ještě? Zešílím z toho. Nelepší se to ani o kousek, naopak bych řekla, že je to snad horší. Polevil ten šílený šok, který mi to způsobilo, a zůstala jen bolest k zešílení. Zní to pateticky, já vím. Ale někdy mám tak sevřený hrudník, že je těžké se i nadechnout.
Už jenom tím uvedením času včetně hodin a minut si to zhoršuješ. A 3 a půl měsíce nic není, musíš ještě počkat.
@Anonymní píše:
můžu za to, že se mi kurvil? Možná ano, nechala jsem ho dělat, co chtěl, nechala jsem ho jezdit na druhý konec republiky a to tak, že tam trávil víc času než doma, jen aby mohl být se svým nemocným ovdovělým tatínkem co pokud možná nejvíc, táhla jsem děti, barák, firmu. Říkala jsem si uvidí, jak jsem tolerantní, co jsem pro něj dělala. Ha ha, tak jsem za to dostala odměnu ve stylu mm tam milenku. A ještě mi bylo vyčteno, že jsem tam nejezdila s ním. Jasně, máme školou povinné děti, druhá třída to mladší, určitě jsem mohla každého půl měsíce jezdit na druhý konec republiky. Máme za sebou 20let harmonického manželství, do loňského roku, kdy mu zemřela máma, pak se to nějak hroutilo, bylo to divné. Jsem jen člověk, jako on, se svýma chybama a mouchama, ale stejnýma 20let, když neřekne, co je špatně, je to těžké. Jak mám změnit něco, co nevím co? Tak se teď snažím jakože víc přecházet věci, co mi vadí, nekritizovat, chválit, obdivovat…to jsou takové ty univerzální rady, co muž potřebuje. Jednak tím potlačuju své já, za druhé ani nevím, jestli je to k ničemu. Jo, máme teď harmonii, já nic nevyžaduju, nic nechci. Vyhýbám se všem konfliktů,, nenesu je dobře. Raději mlčím. Ale nejsem to já. Řekl, že já za nic nemůžu, že je všechno jeho chyba, tak ale proč potom? Je ve mně opravdu krom té bolesti a zrady pocit marnosti, nespravedlnosti, ublíženosti.
Taky si myslím, že chyba je trochu i u tebe, ale nevím kde. Neznám vás. Já vím, kde byla moje chyba a čím jsem tomu pomohla.
Na druhou stranu, vždycky se všecko dá řešit a jen srab to vyřeší takto, že uteče od problému a řeší si ho s někým jiným.
Já jsem se změnila, v hodně věcech, ale ve vztahu praktickém konkrétně to, co bych použila na tvůj příklad, že už mu nemám potřebu dokazovat, že jsem superžena, co zvládne všecko sama - děti, domácnost, práci, povinnosti a on má prostor jen sám pro sebe a svoji kariéru. Už máme ty práva na volný čas a na budování kariéry více rozdělené, stejně tak péči i děti atd.
A taky mám víc potřebu dokázat sama sobě, že se líbím i jiným chlapům, ne jen jemu ![]()
@jipo píše:
Už jenom tím uvedením času včetně hodin a minut si to zhoršuješ. A 3 a půl měsíce nic není, musíš ještě počkat.
Nechceš si změnit tu profilovou fotku??? Kdo se na to má dívat?
![]()
@Anonymní píše:
bože, ale jak dlouho? Dneska 3 měsíce, 15 dnů a 4 hodiny a 26 minut. Jak dlouho ještě? Zešílím z toho. Nelepší se to ani o kousek, naopak bych řekla, že je to snad horší. Polevil ten šílený šok, který mi to způsobilo, a zůstala jen bolest k zešílení. Zní to pateticky, já vím. Ale někdy mám tak sevřený hrudník, že je těžké se i nadechnout.
Kristepane, to vám to fakt stojí za zdravotní potíže? Fakt si zajděte pro neurol, ženský. Takhle si zaděláte na infarkt a to pak bude život v pr.deli doopravdy.
![]()
@Anonymní píše:
Asi jo, asi je to o tom, že umíte víc ovládnout ego a ješitnost. A dokážete nakonec říct, že ona není zlá, není mrcha, prostě měla k tomu důvod. A asi tomu i věříte.
Zajímalo by mě, jestli ten pocit křivdy fakt zmizel, nebo sis to jen tak zracionalizoval a uvěřil tomu, že už tam není.
Já jsem ušla už kus cesty, ale když si na to vzpomenu, tak prostě narovinu řeknu, že se choval jak haj. l, že místo aby problémy řešil jako chlap, řešil je jako srá..č. Nemám potřebu ho hájit, tak jak vy hájíte své ženy.
Klidně řeknu, že to vnímám jako neskutečný podraz.
Prostě ano, on udělal chybu, částečně to uznal a víc to vidím, že to uznal vnitřně, že mu to došlo, ale jak manžel zakladatelky - nechce se o tom bavit, nechce se v tom babrat.
Myslím si, že to, že jste se tehdy rozešli, bylo to nejlepší, co jste mohli udělat.
To bych teď zpětně doporučila každému. V klidu se rozejít, říct si - pojďme si to v klidu rozmyslet, dejme si ten čas, rozmysleme si, co chceme, pak se sejdeme a domluvíme jak dál.
Ale na to každý nemá ani povahu, ani třeba finance.Jinak si myslím, anonymní obnovitelko, co její manžel kuká se sestřenicí, že to fakt neděláš dobře. To, že mu říkáš že ho miluješ, chceš aby tě objímal, spíte spolu denně. Pro tebe je to šok a možná nějaká terapie, kdy se ubezpečuješ o jeho lásce, která tam teď není a nemůže být, pro něho asi taky šok, plácáte se v tom oba, toto jak to řešíte není moc přirozené. Měli byste si dát čas, oddechnout si od sebe. On vlastně v tom nemá vůbec čas se srovnat sám se sebou, musí být úplně zmatený, spí s tebou a touží po ní, promiň.
Kdyby věděl, že za ní může odejít, že je to na něm, že není od tebe tlačený, tak by si to vyhodnotil jinak.
Takto bude mít pocit, žes ho manipulovala a tlačila a může tě časem za to nenávidět.
To, jestli ti teď říká, že tě miluje, jestli se s tebou miluje- to není ukazatel ničeho, je to pro tebe jen falešná náplast.
Já jsem s mým mužem tehdy spala málo, většinou jen když už nás chtíč oba ovládl tak, že jsme to ani jeden neustáli. Kdybych na něho neměla chuť a vydržela to, nespala bych s ním tehdy vůbec. Ale měla jsem tehdy odejít na pár měsíců, to si myslím teď.
já ho ale netlačím, sex nikdy nezačínám, nic po něm nevyžaduju. Jo, párkrát jsem mu řekla nebo napsala, že ho miluju, to ano. Jenže je mým mužem celý můj dospělý život, celý můj život mu to říkám, je těžké najednou nemoct. To se hodně ovládám. Dokonce jsem měsíc držela hubu a krok a on byl doma a s ní si psal. Až to překročilo únosnou mez. Řekla jsem mu, že jsem mu nechtěla dávat ultimata, ale že to nevydržím, ať si sakra vybere mně nebo jí a podle toho se chová, ale že v trojúhelníku žít nebudu. Že mu nebudu dělat zle ani s ním bojovat, ať si vybere. Zůstal doma. Ale přiznám se, že sex s ním mi dělá dobře ( já naopak pominu tu fyzickou stránku, ta je fajn, ale není podstatná, podstatné je to psychicky). Neodmítám ho, ale nezačínám, nikdy od té doby.
Přidám pohled z mužské strany. Manželka mě rok a půl podváděla se svým šéfem. Co a jak bylo je jedno. Spíše chci napsat toto. Je to 2 roky od doby, kdy jsem na to přišel. Fungujeme a dokonce bych řekl, že jsme opět oba zamilovaní. Tedy hlavně ona. Já to mám tak, že to ve mě cosi zabilo. Hlavně mi to vzalo ten ideál, který jsem v ní viděl a mnoho věcí, pro které jsem ji miloval. A teď hledám, co na ní milovat dál. Protože 1,5 roku mi den co den lhala. Já cítil, že je něco špatně. Mnohokrát jsem se ptal. Nikdy se nepřiznala. Zapírala, lhala kam chodí atd. Je na ní spousta pěkných věcí i nadále. Ale já věřil, že je typ, co nikdy nezalže a neohrozí rodinu a když by si někoho našla, tak by to férově řekla. Tohle mi vzala a tohle se nedá už nikdy zapomenout. Výsledek je, že ona se snaží a miluje mě. Já ji asi také miluji, ale už si dokáži představit život bez ní a kdyby přišla, že někoho má, tak by mi to snad i bylo jedno. Podle mě, když se provalí takováto nevěra a není to jednorázovka, tak to změní vztah i obě osoby navždy. A je pak otázkou jestli jsou i nadále kompatibilní.
@brisco píše:
Kristepane, to vám to fakt stojí za zdravotní potíže? Fakt si zajděte pro neurol, ženský. Takhle si zaděláte na infarkt a to pak bude život v pr.deli doopravdy.![]()
Samozřejmě jsem na antidepresivech a pod kontrolou psychiatra. Já, která jsem nikdy nebrala nic než výživu na klouby. Měsíc jsem byla krom antidepresiv na lexaurinu. Ten jsem naštěstí odbourala ( ale bylo s ním fajn, tak nějak k přežití). Ale trpím poruchou příjmu potravy, nemůžu jíst, většinu toho co sním, to jde ven. Řeším to taktéž s doktorem. Jo, až takhle moc mě to zasáhlo. Bohužel, ale neumím se z toho vyhrabat.
@Anonymní píše:
já ho ale netlačím, sex nikdy nezačínám, nic po něm nevyžaduju. Jo, párkrát jsem mu řekla nebo napsala, že ho miluju, to ano. Jenže je mým mužem celý můj dospělý život, celý můj život mu to říkám, je těžké najednou nemoct. To se hodně ovládám. Dokonce jsem měsíc držela hubu a krok a on byl doma a s ní si psal. Až to překročilo únosnou mez. Řekla jsem mu, že jsem mu nechtěla dávat ultimata, ale že to nevydržím, ať si sakra vybere mně nebo jí a podle toho se chová, ale že v trojúhelníku žít nebudu. Že mu nebudu dělat zle ani s ním bojovat, ať si vybere. Zůstal doma. Ale přiznám se, že sex s ním mi dělá dobře ( já naopak pominu tu fyzickou stránku, ta je fajn, ale není podstatná, podstatné je to psychicky). Neodmítám ho, ale nezačínám, nikdy od té doby.
Víš, já si třeba myslím, že bys mu měla víc dát najevo, že tě hrozně ranil. Nemyslím schválnosti, ale stáhnout se, přestat s ním na čas spát (Bože po tom, co ti řekl, že spí s tebou a myslí na ni, jak můžeš???), možná mu přestat dělat servis, říct mu ať tě nechá pár měsíců vydýchat, nepsat mu, nevolat mu, řešit s ním organizační věci a nic víc.
On z toho vlastně ještě vytěžil, z té nevěry a z těch hnusů co tobě a dceři vyblil. Ty se k němu nakonec chováš ještě líp než předtím. Spíš s ním častěji, nevyvoláváš hádky, píšeš mu, že ho miluješ. Může si tě vážit? A ty sebe?
Prostě se trochu vzchop. Nemůže i to být důvod? Žes na něm tak visela? Že ho to třeba dusilo? Nevím, hádám, tam toho mohlo být mnoho…
Jak píšu, příčinu u nás vím, u vás musíš vědět ty. Akorát vím, že to děláš strašně blbě.
@Anonymní píše:
Přidám pohled z mužské strany. Manželka mě rok a půl podváděla se svým šéfem. Co a jak bylo je jedno. Spíše chci napsat toto. Je to 2 roky od doby, kdy jsem na to přišel. Fungujeme a dokonce bych řekl, že jsme opět oba zamilovaní. Tedy hlavně ona. Já to mám tak, že to ve mě cosi zabilo. Hlavně mi to vzalo ten ideál, který jsem v ní viděl a mnoho věcí, pro které jsem ji miloval. A teď hledám, co na ní milovat dál. Protože 1,5 roku mi den co den lhala. Já cítil, že je něco špatně. Mnohokrát jsem se ptal. Nikdy se nepřiznala. Zapírala, lhala kam chodí atd. Je na ní spousta pěkných věcí i nadále. Ale já věřil, že je typ, co nikdy nezalže a neohrozí rodinu a když by si někoho našla, tak by to férově řekla. Tohle mi vzala a tohle se nedá už nikdy zapomenout. Výsledek je, že ona se snaží a miluje mě. Já ji asi také miluji, ale už si dokáži představit život bez ní a kdyby přišla, že někoho má, tak by mi to snad i bylo jedno. Podle mě, když se provalí takováto nevěra a není to jednorázovka, tak to změní vztah i obě osoby navždy. A je pak otázkou jestli jsou i nadále kompatibilní.
Jsi dobrý, že napíšeš, že ji miluješ.
Já ho třeba mám ráda, ale nemiluju. Jinak pocity stejné.