Kdo překonal nevěru

Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
13.7.20 19:37
@Sworley píše:
Jo, mě babička zase řikala, kam se hrabe zhrzená ženská na zhrzenýho chlapa. No já jenom doufám, že si z toho tvýho řešení a zadostiučinění nebude nikdo soudnej brát příklad, páč to zůstává rozum stát.

Podstatné je, že fungovalo. Co si o tom kdo myslí je mi celkem srdečně fuk.

  • Citovat
  • Upravit
5752
13.7.20 19:52
@Anonymní píše:
Taky se vy podváděné musíte taky zamyslet nad tím co tomu chlapovi chybělo.
Jak jsem psal výše, v rodině jste 2 a ten chlap musel mít alespoň nějaký malý důvod proč to udělal, pokud to tedy není profi ku..vník.
Vždy jsou ve vztahu 2. Jeden s větší vinou, jeden s menší. Ale nikdo není z těch 2 osob 100%nevinný

Tohle je blbost. Když někomu něco chybí, tak má prostě právo si to najít jinde? Bez toho, aby to tomu druhému řekl? A co když si chlap po letech soužití usmyslí, že mu chybí dvacítka s pevnýma trojkama a zoceleným zadkem, přičemž doma má čtyřicítku, která mu sice porodila dvě děti, ale léta holt na těle zanechala nějaké šrámy. Má teda právo na svou dvacítku, když jeho žena nemůže logicky s tímhle nic dělat?

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
33117
13.7.20 20:06
@Anonymní píše:
Podstatné je, že fungovalo. Co si o tom kdo myslí je mi celkem srdečně fuk.

U tebe možná…i když nepochopim teda, že po tom hnoji, cos předved, tě tvoje žena nekopla s rozběhem někam.
Něčí jinej protějšek už by to totiž tak lehce přejít nemusel. :roll:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.7.20 20:34

Nevěru můžeš odpustit, ale nikdy na ní nezapomeneš. Manžel si taky začal s kolegyní z práce a přestože jsme zase spolu, tak na to myslím skoro každý den i když ona už je vdaná a má dítě a manželovi věřím, že ho to děsně štve, že naše neshody doma neustál a selhal.

  • Citovat
  • Upravit
1671
13.7.20 20:53
@Anonymní píše:
S tímto tedy souhlasím hodně.
Ještě bych doplnila, že jsem hodně navztekaná i kvůli tomu, co ze mě teď je.
Nedůvěřivá, smutná, mstivá potvora. A opravdu to nechci.
Sice se nemstím, ale hrozně bych chtěla. Jen nevím jak.

Ja to tak mam taky.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
1671
13.7.20 21:01
@Anonymní píše:
Taky se vy podváděné musíte taky zamyslet nad tím co tomu chlapovi chybělo.
Jak jsem psal výše, v rodině jste 2 a ten chlap musel mít alespoň nějaký malý důvod proč to udělal, pokud to tedy není profi ku..vník.
Vždy jsou ve vztahu 2. Jeden s větší vinou, jeden s menší. Ale nikdo není z těch 2 osob 100%nevinný

Nemyslim. Ten muj mi sam rikal, ze mu nic nechybelo, byl plne spokojeny. A potom „se to proste stalo“.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
13.7.20 21:22
@Anonymní píše:
Jo, máme to podobné, kdybys věděla, co já v životě zvládla, jaké situace, všichni jsou naučení, že já táhnu, když je problém, já vyřeším, já se postarám, celá rodina. Včetně nemohoucích seniorů, včetně dítěte s ne moc velkou šancí přežít. Nic mě nepoložilo tak, jako on. Když jsem koukala na své děťátko napojené na přístrojích a poslouchala, že má jen minimální šanci, že to zvládne, to bylo pravé peklo, ale malá se rychle lepšila, to peklo trvalo jen chvíli. Tohle trvá hrozně dlouho a nepolevuje. A v tom stejném se jede dál, ona se postará, ona zvládne, ona vyřeší. Nikdo neví, v jakém žiju pekle. My jsme přeci ideální pár, ideální manželé, za nás by dali ruku všichni do ohně. Bože, já v tom také žila, nikdy bych nevěřila, že tohle udělá. Nikdy, prostě nikdy.
A nikdy bych nevěřila, co za trosku ze sebe sama udělám. Také nejím, nespím, nemůžu ani přemýšlet, jediné co zvládám je se honit po lesích do úmoru nebo dřít v posilovně. Ale začíná se to projevovat na mé tělesné schránce, tělo přestává zvládat. Připadám si jak psychopat. Já potlačila svoje emoce, to máš pravdu. V ten moment, kdy jsem četla ty zprávy a on mi pak řekl, že mě asi nemiluje a k ní ho to táhne, jediné na co jsem byla schopná myslet, že ho nesmím ztratit, že on je všechno, co v životě chci. Ten pocit že ho ztrácím a nemám byl tak šílený. V tom prvotním šoku jsem byla schopná udělat cokoliv, jen abych ho neztratila. Než abych ho vyrazila a zničila jsem dělal všechno, jen aby mě neopustil. Přiznám se, že jsem taky měla sto chutí to ukončit, udělat cokoliv, jen aby ten mozek vypnul. Máme děti, ty mě držely před hloupostma. A sama za sebe se stydím, že vůbec jsem měla takové myšlenky. Že jsem to takhle nezvládla, kam jsem klesla. A neřvala jsem, neudělal jsem nic, jen jsem se snažila, aby viděl, jak báječná jsem. Potlačila jsem samou podstatu sebe samé. Teď už nemá smysl řvát, nadávat a podobně. Ale ta bolest nepolevuje, to sevření uvnitř mě nepolevuje. Neumím se přesvědčit, že je to dobré. Neumím. A když brečím, on je nesvůj, neumí to řešit, nikdy neuměl, ani když nám hrozilo, že ztratíme dítě, zpětně to vidím. Není typ, co by konejšil a dokázal vyřešit moje hysterické vztahy. Nedokáže to ani teď, jakmile vybublá na povrch moje slabost, okamžitě ochladne a stáhne se. Dokáže mě pohladit, dát mi pusu, ale pak se dekuje. Prostě to musím nějak vybojovat sama, pokud s ním chci být. On mi nepomůže. Kéž by alespoň řekl, že je to za ním, že já jsem ten jeho středobod vesmíru. Věřila bych mu to.

Proč myslíš že nemůžeš řvát a vztekat se? Můžeš. Ulev si. Předveď mu klidně hysterickou scénu, vynadej mu do ha. lů a zm. dů, jen ať se ti uleví. Klidně mu to všecko nablij, já bych ho v afektu možná i zbila, za to co ti udělal a to jsem na chlapa nikdy nešáhla, že ses mu obětovala a on to takto spláchl do haj.lu.
Nemusíš to pořád táhnout na hrbu. Nemusíš to zvládnout, chápeš??? Nemusíš. To, co ti udělal je šílené, nevěra fyzická i psychická a ještě podrazí zpětně těch 20 let, co jste spolu byli tím, že ti řekne, že na ni myslel vždycky. I když to tak možná nebylo, on to řekl a v tobě to zůstane.
Nesnaž se si namluvit že je to dobré. Není to dobré a dlouho nebude!
Já bych ho smetla i před rodinou, vůbec bych ho nekryla, ať si to vyžere až do dna. Takto si to zas naložíš všecko na sebe a říkám ti, toto neutáhneš.
Teď to hoď na něho. Ať se v tom hnoji hrabe on.

  • Citovat
  • Upravit
káťa
13.7.20 21:28
@Anonymní píše:
Víš jaký jsem měl já tehdy pocit zadostiučiňění, když jsem tehdy ji odvezl k němu- on vyběhl ven, za ním ta jeho- řvala na něj a fackovala ho,
On jecel na tu moji, že v tom nejsou žádné city, ať se sebere a táhne, že je čubka atd.
Přiznám se, ten pocit ponížení obou byl nenahraditelný…

Ten pocit zadostiučinění chápu. Jen moc nechápu tu radost z toho, že se mnou ženská zůstala jenom proto, že ji milenec doslova vyhnal od baráku… :think:

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
13.7.20 21:29
@smířený píše:
Vím, že by si si ulevila. Ale že by si mu to oplatila nevěrou,,,pak by si si to vyčítala. Ne proto, že by si mu ublížila, ale proto, že by si se cítila hůř než předtím.

Nesouhlasím ;)

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
13.7.20 22:47
@Anonymní píše:
Proč myslíš že nemůžeš řvát a vztekat se? Můžeš. Ulev si. Předveď mu klidně hysterickou scénu, vynadej mu do ha. lů a zm. dů, jen ať se ti uleví. Klidně mu to všecko nablij, já bych ho v afektu možná i zbila, za to co ti udělal a to jsem na chlapa nikdy nešáhla, že ses mu obětovala a on to takto spláchl do haj.lu.
Nemusíš to pořád táhnout na hrbu. Nemusíš to zvládnout, chápeš??? Nemusíš. To, co ti udělal je šílené, nevěra fyzická i psychická a ještě podrazí zpětně těch 20 let, co jste spolu byli tím, že ti řekne, že na ni myslel vždycky. I když to tak možná nebylo, on to řekl a v tobě to zůstane.
Nesnaž se si namluvit že je to dobré. Není to dobré a dlouho nebude!
Já bych ho smetla i před rodinou, vůbec bych ho nekryla, ať si to vyžere až do dna. Takto si to zas naložíš všecko na sebe a říkám ti, toto neutáhneš.
Teď to hoď na něho. Ať se v tom hnoji hrabe on.

jenomže tak ho ztratím, tohle on nezvládne. když to řeknu rodině, nebudu s ním moct být. Jak bych se s nimi mohla stýkat a vědět, že ví, co jsem za chudinku? Že i po tom hnusu jsem s ním? Kdyby držel hubu a nehodil na mě ten hnůj, co pak hodil. Kdyby raději byl jen ticho. Musím to táhnout sama, nemám jinou možnost. Ale v hloubi duše vím, že to nezvládnu, že stejně nebudeme spolu, že to to nedokážu. To mě ničí.

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
13.7.20 22:59
@Anonymní píše:
jenomže tak ho ztratím, tohle on nezvládne. když to řeknu rodině, nebudu s ním moct být. Jak bych se s nimi mohla stýkat a vědět, že ví, co jsem za chudinku? Že i po tom hnusu jsem s ním? Kdyby držel hubu a nehodil na mě ten hnůj, co pak hodil. Kdyby raději byl jen ticho. Musím to táhnout sama, nemám jinou možnost. Ale v hloubi duše vím, že to nezvládnu, že stejně nebudeme spolu, že to to nedokážu. To mě ničí.

Vždycky máš jinou možnost.
Jsi na tom ještě hůř než jsem byla já, podle toho, co čtu.
Já se ani nedivím, protože to, co ti udělal, je fakt šílené, promiň. Myslím si, že jsi pořád ještě v šoku a nejsi schopna uvažovat racionálně.
Proč chráníš jeho a sobě ubližuješ? Zase napíšu frázi, ale až se naučíš mít ráda sama sebe, bude tě mít rád i on.
Uvidíš, co s tebou udělá čas, ale myslím, že je to u tebe horší, než jsem si myslela. Ty máš fakt takovou hrůzu, že tě opustí? Opravdu ho po tom všem chceš? Dokážeš si ten život představit? Se zničíš naprosto dobrovolně.

  • Citovat
  • Upravit
5752
14.7.20 05:48
@Anonymní píše:
jenomže tak ho ztratím, tohle on nezvládne. když to řeknu rodině, nebudu s ním moct být. Jak bych se s nimi mohla stýkat a vědět, že ví, co jsem za chudinku? Že i po tom hnusu jsem s ním? Kdyby držel hubu a nehodil na mě ten hnůj, co pak hodil. Kdyby raději byl jen ticho. Musím to táhnout sama, nemám jinou možnost. Ale v hloubi duše vím, že to nezvládnu, že stejně nebudeme spolu, že to to nedokážu. To mě ničí.

Přemýšlím, proč trestáš sebe za něco, co pos… on.
Já si tímhle vypěstovala solidní panickou poruchu. Nepotlačuj emoce, jsou Tvou součástí, on by to měl ustát. Nemusíš to říkat rodině, je to věc vás dvou (i když já bych je nechránila a nebrala bych to tak, že jsem za chudinku, chudák, co ho ovládá jeho penis, je on).

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
14.7.20 07:10

Všechno jsem to tady přečetla. Jsem na tom stejně, možná hůř. U nás už se to stalo několikrát. Vždy cca po dvou třech letech. Teď v dubnu se dokonce i odstěhoval. Rozjel se rozvod atd. Po týdnu byl zpět, brečel, prosil. Je zpět. Nesnáším se za to. Nedokážu si vysvětlit proč jsem ho vzala. Je mi zle ze sebe samé. Nedokážu ani říct jestli ho miluju nebo ne. Spíš ne. Teď jsem na týden pryč, s dítětem na horách. A neustále potřebuju mít pocit, že on na mě myslí, že mě miluje, že mu chybím. Přitom ve skutečnosti je mi to jedno. Někdy přemýšlím, jaký by to bylo, kdyby umřel, až tak. Že už bych ho prostě zpět vzít nemohla. Nejhorší je, že vidím, že se vůbec nemění. Vždy chvíli, měsíc, dva a pak to padá do stejných kolejí. Nemyslím hned další nevěra, ale jeho pohodlnost, sobeckost, tlačeni do věc, í, které vlastně vůbec nechci, ale udelam, jen aby byl klid. Nejsem schopná se vzepřít. A když jo, tak stejně po pár hodinách max dnech couvám, jen aby byl klid. Uf. Tolik se za to nemam ráda. Není hodina, abych nemyslela na to co udělal, co mi hnusnyho řekl… vůbec nevím jak budu žít dál.

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
14.7.20 07:15
@Anonymní píše:
Vždycky máš jinou možnost.
Jsi na tom ještě hůř než jsem byla já, podle toho, co čtu.
Já se ani nedivím, protože to, co ti udělal, je fakt šílené, promiň. Myslím si, že jsi pořád ještě v šoku a nejsi schopna uvažovat racionálně.
Proč chráníš jeho a sobě ubližuješ? Zase napíšu frázi, ale až se naučíš mít ráda sama sebe, bude tě mít rád i on.
Uvidíš, co s tebou udělá čas, ale myslím, že je to u tebe horší, než jsem si myslela. Ty máš fakt takovou hrůzu, že tě opustí? Opravdu ho po tom všem chceš? Dokážeš si ten život představit? Se zničíš naprosto dobrovolně.

Ano chci ho, miluju ho. Je pro me nepredstavitelne, ze bych ho nemela. Zatim je myslenka na to, ze budu bez nej horsii, nez tohle.on byl doted pro me skvelym manzelem. Opravdu jsem s nim byla stastna. Nejde mi priznat sk, ze je to pryc.

  • Citovat
  • Upravit
Anonymní
14.7.20 07:18
@Anonymní píše:
Všechno jsem to tady přečetla. Jsem na tom stejně, možná hůř. U nás už se to stalo několikrát. Vždy cca po dvou třech letech. Teď v dubnu se dokonce i odstěhoval. Rozjel se rozvod atd. Po týdnu byl zpět, brečel, prosil. Je zpět. Nesnáším se za to. Nedokážu si vysvětlit proč jsem ho vzala. Je mi zle ze sebe samé. Nedokážu ani říct jestli ho miluju nebo ne. Spíš ne. Teď jsem na týden pryč, s dítětem na horách. A neustále potřebuju mít pocit, že on na mě myslí, že mě miluje, že mu chybím. Přitom ve skutečnosti je mi to jedno. Někdy přemýšlím, jaký by to bylo, kdyby umřel, až tak. Že už bych ho prostě zpět vzít nemohla. Nejhorší je, že vidím, že se vůbec nemění. Vždy chvíli, měsíc, dva a pak to padá do stejných kolejí. Nemyslím hned další nevěra, ale jeho pohodlnost, sobeckost, tlačeni do věc, í, které vlastně vůbec nechci, ale udelam, jen aby byl klid. Nejsem schopná se vzepřít. A když jo, tak stejně po pár hodinách max dnech couvám, jen aby byl klid. Uf. Tolik se za to nemam ráda. Není hodina, abych nemyslela na to co udělal, co mi hnusnyho řekl… vůbec nevím jak budu žít dál.

Posilam ti objeti :hug: :hug:

  • Citovat
  • Upravit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další témata z kategorie

Užitečné odkazy

Mohlo by vás zajímat

Zkušenosti a hodnocení

1.2 Spray Max mop box

  • (4.8) + 25 recenzí

Victoria

  • (4.4) + 20 recenzí

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová