Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
to se máte, se přiznám, jak si v duchu představuju, jak jdu a vyrazím jí zuby.se držím při zemi. Naštěstí jako ale to mám jinak, v duchu jsem jí ublížila milionkrát, ve skutečnosti já jsem dáma, ona kurva, co šukala ženatého manžela ženy, se kterou se velmi dobře přes dvacet let zná a přátelí. Ona je bahno, ani jí nemusím vyrážet ty zuby. A držím ji v šachu, stačí říct to a chodí nadosmrti kanálama. Ona i můj drahý. Jo jo, šukali rodinní příslušníci, to by se po rodině fakt líbilo. Držím zobák, chráním její rodiče, mého tchána, její díte a jejího manžela a její sestru, která o víkendu přijede k nám na návštěvu, protože i s ní jsme přátelé a oni samozřejmě netuší, jaké peklo to je. Super, jak nad tím tak přemýšlím, držet ji se zbraní na plotě by taky bylo fajn.
A úplně nejvíc mě baví, když čtu, jak milenka za to nemůže, ta nic neudělala, manžel to byl.
No jo, neměl chodit, kde je to nebezpečné,,,ale pak utekl. jasně, že bych nevystřelil, ale ten psychologický efekt to splnilo. ![]()
@smířený píše:
mě je přes 50,,,a jistota v životě není ani kdyby si boha prosila. Jediná na koho se můžeš spolehnout si ty sama. Je to cynické ale pravdivé.
@Anonymní píše:
I mne je 52 a souhlasím
Já s tím i souhlasím, ale nechci to tak. ![]()
Ale smířit se s tím už konečně musím.
@Anonymní píše:
Nevíš jak? Ty nevíš jak nejvíc zasáhnout jeho ego? Jednoduché, jen na to musíš mít žaludek.
Sežeň si chlapa, to pro ženskou není problém a natoč se s ním při sexu. Buď pěkně hlasitá a hřeji to nej divadlo. Pak mu ten záznam pri nějaké prima příležitosti předej s poznámkou o vyrovnaném skóre![]()
![]()
To víš, že to bylo první co mě napadlo, ale ne hrát divadlo, ale užít si to doopravdy.
Zatím mám někdy nutkání mu jednu vrazit, jako ve filmu.
A i když tu zaznělo, proč se mstít milence, tak jedna dobře mířená by neškodila.
https://www.facebook.com/…20058720350/
Dnes jsem si poslechla. Ti co jsou v začátku nad tím asi budou kroutit hlavou. Já už mám 5let od nevěry a souhlasím ![]()
@Anonymní píše:
Víš jaký jsem měl já tehdy pocit zadostiučiňění, když jsem tehdy ji odvezl k němu- on vyběhl ven, za ním ta jeho- řvala na něj a fackovala ho,
On jecel na tu moji, že v tom nejsou žádné city, ať se sebere a táhne, že je čubka atd.
Přiznám se, ten pocit ponížení obou byl nenahraditelný…
@Anonymní píše:
To víš, že to bylo první co mě napadlo, ale ne hrát divadlo, ale užít si to doopravdy.
Zatím mám někdy nutkání mu jednu vrazit, jako ve filmu.
A i když tu zaznělo, proč se mstít milence, tak jedna dobře mířená by neškodila.
Vím, že by si si ulevila. Ale že by si mu to oplatila nevěrou,,,pak by si si to vyčítala. Ne proto, že by si mu ublížila, ale proto, že by si se cítila hůř než předtím.
@Anonymní píše:
jo, možná jo, možná ne. Já měla taky celý život jednoho chlapa, o jiných chlapech toho také moc nevím. Teď na stará kolena po čtyřicítce jen zírám, jak se z minuty na minutu dokáže obrátit život vzhůru nohama. Jak je najednou děsivá myšlenka, že přijdeš o někoho, koho celým srdcem celý život miluješ. Pro mě je to strašný šok, nemůžu se z toho dostat. Zlobím se sama na sebe, jsem přeci silná, soběstačná sebevědomá ženská, sakra zvládnu toho tolik, najednou je ze mě prostě nic. Nejhorší je, že se tak cítím. Na jiné chlapy nemám pomyšlení. Fakt hele už tři měsíce nejím, jím jen bezpodmínečně to, co zvládnu nevyblít a udrží mě to nějak při životě, což se ovšem projevuje na váze. Do toho nejde vypnout mozek, takže jediné co trochu pomáhá je uhnat se do stavu, kdy prostě nemůžeš, takže jako fakt intenzivně denně cvičím, alespoň chvíli myslím na to, že musím dýchat a ne na to, co mi udělal. Projevuje se to na vizáži, paradoxně komplet okolí je ze mě paf, slyším to ze všech stran, manželovi to říkají kamarádi, jak mi to sluší, prý vyzařuju sebevědomí víc než kdy dřív. Okolí to v podstatě neví a dostávám jednu poklonu za druhou. je mi to úplně putna. Necítím se tak. Snažím se jen přežít. A moc mi to nejde. Sama nevěřím tomu, že mě až takhle mohl srazit jeden nevěrný chlap, ale jo. Snad se z toho brzy nějak dostanu. každopádně chlapy nechci vidět, natož řešit volný vztah.
S tím cvičením děláš dobře, je potřeba ten stres odbourat. Držím Ti pěsti, ať to zvládneš.
Prošla jsem si dvakrát v životě hodně náročnýma situacema. Po předčasném narození straší dcery jsem byla mimo cca 9 měsíců, pak se to zlomilo ze dne na den a byla jsem to zase já.
@Anonymní píše:
hele, já přesně tohle hlásala ještě v únoru, bylo pro mne nepochopitelné se takto trápit, hlásala jsem, že nevěra je okamžitý konec, i jsem v tom duchu udělovala rady. Se vzorným manželem, parádním manželstvím za zády. Dokonce mám fakt své vlastní bydlení, nejsem vázána majetkem nebo bytovými problémy. Může se z minuty na minutu sebrat a jít, vím, že manžel nebude dělat finanční potíže, vím, že „mi nechá děti“, vím, že bude pomáhat. Nemusím se bát porozvodového teroru ( tedy myslím, víš jak, myslela jsem si i, že on by mi nikdy nezahnul). Přesto to co teď cítím, potřebuju, jak se chovám, jak všechno řeším je tak diametrálně odlišné od toho, co jsem si myslela, že bych dělala. Taky bych nechápala, kdybych tohle četla ještě v únoru. Teď už vím, že dokud tím člověk neprojde, neví nic. A ano, ani to nechápe. Celkem ti to i závidím.
Víš co, toto je právě věc, kterou nevysvětlíš nikomu, co si tím neprošel. Ty mi v něčem připomínáš mě. Taky dominantní, sebevědomá, samostatná. Nezávislá finančně, měla bych kde bydlet, děti bych zvládla, vím, že muž by se zapojoval a pomáhal by.
Určitě bych neřešila finanční problémy.
Taky jsem vždycky věděla, co bych dělala, kdyby si to dovolil - plazil by se v prachu a prosil za odpuštění, nebo by okamžitě letěl ![]()
Zkušenost je nepřenosná a myslím nemá smysl vysvětlovat někomu, jak je pak realita jiná.
Jinak tě obdivuju, že dokážeš aspoň cvičit. Já jsem tehdy nemohla nic. Nemohla jsem jíst, nemohla jsem spát, nesoustředila jsem se na knihu ani na film, nemohla jsem ani sportovat, byla jsem jak paralyzovaná.
V noci jsem se budila a třásla se, ten psychický stav byl tak strašný, že jsem se chtěla fakt oddělat. Ale já jsem nic nebrala. Chvilku jsem si říkala, že se upiju, ale nepodařilo se
.
Chvilku jsem se chtěla stěhovat, chvilku ho vyhazovala, dělala jsem scény, pak jsem plakala a chtěla ať mě miluje. No šílené období to bylo.
Navíc jsme byli fakt pro okolí ideální pár a když už by měl někdo ukázat na někoho z nás dvou, kdo by byl schopen nevěry, tak ukáží na mě. Vždycky jsem byla víc společenská.
Chodila jsem do práce, řídila podřízené, většinou chlapy, pod sebou cca 50 lidí a chovala se tak, aby na mě nikdo nic nepoznal a doma odpadala do postele neschopná ničeho.
Taky jsem zhubla, zkrásněla a to jsem nikdy nebyla žádná dýně. Taky mi lidi říkali, že vypadám líp, jak před 20-ti lety. Taky mi bylo 40. V hodně věcech to máme podobné. ![]()
Já myslím, že je špatně, že tys potlačila svoje emoce. Ty bys měla řvát, vztekat se, nenávidět ho, dostat to ze sebe. Toto co děláš je podle mě blbě pro tvé zdraví. Je to fráze ale on si nezaslouží, aby ses kvůli němu zničila ![]()
@Anonymní píše:
Víš jaký jsem měl já tehdy pocit zadostiučiňění, když jsem tehdy ji odvezl k němu- on vyběhl ven, za ním ta jeho- řvala na něj a fackovala ho,
On jecel na tu moji, že v tom nejsou žádné city, ať se sebere a táhne, že je čubka atd.
Přiznám se, ten pocit ponížení obou byl nenahraditelný…
Řikám si, jak hluboko člověk musí klesnout, aby předved takovouhle estrádu hodnou kolotočářů a ještě při tom cítit nějaký zadostiučinění. A nazývat to že „měl jsem koule“ na razantní řešení. Neuvěřitelný.
A to se nijak nezastávám nevěrníků/nic, ale úplně mám husí kůži, ze všeho, cos tady napsal. Prostě hnus.
@smířený píše:
No zase tak jednoduché to není,,,ono taky musí být něco v té hlavičce víme. Ne každý chlap ocení jenom schránku.
Moc by mě zajímalo co oceňoval můj manžel.
Schránka a ani to v tý hlavičce nic moc. ![]()
@smířený píše:
Vím, že by si si ulevila. Ale že by si mu to oplatila nevěrou,,,pak by si si to vyčítala. Ne proto, že by si mu ublížila, ale proto, že by si se cítila hůř než předtím.
Já si to uvědomuji. A taky bych byla stejná jako oni.
Vy chlapi máte výhodu, že nemáte potřebu se v tom babrat.
Já i z jednorazovky dělám bůhví co. A nemyslí si, jsem tím protivná sama sobě.
A navíc, když to tu čtu, tak si nemám co stěžovat. Ty nevěry tady jsou hrozný. Neda se to srovnávat.
Jenže já jsem stejně nasr…
Věřím, že to bude lepší a lepší. Škoda, že jsme na malém městě a navíc jsou kolegové.
Mám ji často na očích.
@Sworley píše: Řikám si, jak hluboko člověk musí klesnout, aby předved takovouhle estrádu hodnou kolotočářů a ještě při tom cítit nějaký zadostiučinění. A nazývat to že „měl jsem koule“ na razantní řešení. Neuvěřitelný.
A to se nijak nezastávám nevěrníků/nic, ale úplně mám husí kůži, ze všeho, cos tady napsal. Prostě hnus.
Nevěra je taky hnus, co naděláš
Babička mi vždy říkala zlý se musí vyhánět zlým.
@Anonymní píše:
Nevěra je taky hnus, co naděláš
Babička mi vždy říkala zlý se musí vyhánět zlým.
Jo, mě babička zase řikala, kam se hrabe zhrzená ženská na zhrzenýho chlapa. No já jenom doufám, že si z toho tvýho řešení a zadostiučinění nebude nikdo soudnej brát příklad, páč to zůstává rozum stát.
@Anonymní píše:
Víš co, toto je právě věc, kterou nevysvětlíš nikomu, co si tím neprošel. Ty mi v něčem připomínáš mě. Taky dominantní, sebevědomá, samostatná. Nezávislá finančně, měla bych kde bydlet, děti bych zvládla, vím, že muž by se zapojoval a pomáhal by.
Určitě bych neřešila finanční problémy.
Taky jsem vždycky věděla, co bych dělala, kdyby si to dovolil - plazil by se v prachu a prosil za odpuštění, nebo by okamžitě letěl
Zkušenost je nepřenosná a myslím nemá smysl vysvětlovat někomu, jak je pak realita jiná.
Jinak tě obdivuju, že dokážeš aspoň cvičit. Já jsem tehdy nemohla nic. Nemohla jsem jíst, nemohla jsem spát, nesoustředila jsem se na knihu ani na film, nemohla jsem ani sportovat, byla jsem jak paralyzovaná.
V noci jsem se budila a třásla se, ten psychický stav byl tak strašný, že jsem se chtěla fakt oddělat. Ale já jsem nic nebrala. Chvilku jsem si říkala, že se upiju, ale nepodařilo se.
Chvilku jsem se chtěla stěhovat, chvilku ho vyhazovala, dělala jsem scény, pak jsem plakala a chtěla ať mě miluje. No šílené období to bylo.
Navíc jsme byli fakt pro okolí ideální pár a když už by měl někdo ukázat na někoho z nás dvou, kdo by byl schopen nevěry, tak ukáží na mě. Vždycky jsem byla víc společenská.Chodila jsem do práce, řídila podřízené, většinou chlapy, pod sebou cca 50 lidí a chovala se tak, aby na mě nikdo nic nepoznal a doma odpadala do postele neschopná ničeho.
Já myslím, že je špatně, že tys potlačila svoje emoce. Ty bys měla řvát, vztekat se, nenávidět ho, dostat to ze sebe. Toto co děláš je podle mě blbě pro tvé zdraví. Je to fráze ale on si nezaslouží, aby ses kvůli němu zničila
Taky jsem zhubla, zkrásněla a to jsem nikdy nebyla žádná dýně. Taky mi lidi říkali, že vypadám líp, jak před 20-ti lety. Taky mi bylo 40. V hodně věcech to máme podobné.
Jo, máme to podobné, kdybys věděla, co já v životě zvládla, jaké situace, všichni jsou naučení, že já táhnu, když je problém, já vyřeším, já se postarám, celá rodina. Včetně nemohoucích seniorů, včetně dítěte s ne moc velkou šancí přežít. Nic mě nepoložilo tak, jako on. Když jsem koukala na své děťátko napojené na přístrojích a poslouchala, že má jen minimální šanci, že to zvládne, to bylo pravé peklo, ale malá se rychle lepšila, to peklo trvalo jen chvíli. Tohle trvá hrozně dlouho a nepolevuje. A v tom stejném se jede dál, ona se postará, ona zvládne, ona vyřeší. Nikdo neví, v jakém žiju pekle. My jsme přeci ideální pár, ideální manželé, za nás by dali ruku všichni do ohně. Bože, já v tom také žila, nikdy bych nevěřila, že tohle udělá. Nikdy, prostě nikdy.
A nikdy bych nevěřila, co za trosku ze sebe sama udělám. Také nejím, nespím, nemůžu ani přemýšlet, jediné co zvládám je se honit po lesích do úmoru nebo dřít v posilovně. Ale začíná se to projevovat na mé tělesné schránce, tělo přestává zvládat. Připadám si jak psychopat. Já potlačila svoje emoce, to máš pravdu. V ten moment, kdy jsem četla ty zprávy a on mi pak řekl, že mě asi nemiluje a k ní ho to táhne, jediné na co jsem byla schopná myslet, že ho nesmím ztratit, že on je všechno, co v životě chci. Ten pocit že ho ztrácím a nemám byl tak šílený. V tom prvotním šoku jsem byla schopná udělat cokoliv, jen abych ho neztratila. Než abych ho vyrazila a zničila jsem dělal všechno, jen aby mě neopustil. Přiznám se, že jsem taky měla sto chutí to ukončit, udělat cokoliv, jen aby ten mozek vypnul. Máme děti, ty mě držely před hloupostma. A sama za sebe se stydím, že vůbec jsem měla takové myšlenky. Že jsem to takhle nezvládla, kam jsem klesla. A neřvala jsem, neudělal jsem nic, jen jsem se snažila, aby viděl, jak báječná jsem. Potlačila jsem samou podstatu sebe samé. Teď už nemá smysl řvát, nadávat a podobně. Ale ta bolest nepolevuje, to sevření uvnitř mě nepolevuje. Neumím se přesvědčit, že je to dobré. Neumím. A když brečím, on je nesvůj, neumí to řešit, nikdy neuměl, ani když nám hrozilo, že ztratíme dítě, zpětně to vidím. Není typ, co by konejšil a dokázal vyřešit moje hysterické vztahy. Nedokáže to ani teď, jakmile vybublá na povrch moje slabost, okamžitě ochladne a stáhne se. Dokáže mě pohladit, dát mi pusu, ale pak se dekuje. Prostě to musím nějak vybojovat sama, pokud s ním chci být. On mi nepomůže. Kéž by alespoň řekl, že je to za ním, že já jsem ten jeho středobod vesmíru. Věřila bych mu to.