Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Náročný syn nebo mé selhání
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
26.1.20 12:52
- Citovat
- Upravit
Anonymní
Anonymní
26.1.20 13:05
@martina bl píše:
Zajímavá diskuze. Napadla mě taková věc, možná je to blbost. Někdo tady psal, že dítě “má vše”. Možná v tomhle je ten problém - taky jsem na sobě často viděla, jak dítěti ve všem vycházím až zbytečně vstříc, jak se snažím, aby bylo jak v bavlnce, necítilo za žádnou cenu frustraci. A to je myslím špatně. Uvědomila jsem si to přes děti své kamarádky-má dva syny a došlo to tak daleko, že děti nejsou schopné zvládnout ani sebemenší frustraci, zubař, pediatr, stříhání vlasů, samy na skluzavku ne, vše je problém. Koukala jsem na to jak blázen a ona mi řekla, že nechce, aby musely snášet něco, co jim vadí, co jim nedělá dobre, co je stresuje. A tam mi to docvaklo a začala jsem svým holkám dávkovat nepohodlné situace, zdůrazňovat, že nějakou míru frustrace, bolesti musí vydržet (starší byly v té době tri). A ono to kupodivu funguje-starší minule kňourala kvůli hladu na výletě, řekla jsem, že jídlo bude až za půl hodiny a ona se prostě zatnula a vydržela to. Stalo se to už víckrát i s tou mladší a já vím, že jsme na dobré cestě, protože chci, aby byly silné a zvládaly i situace, které jsou nepohodlné a vyžadují určitou míru sebezapření.
U běžných dětí v pohodě. Podle mě musí dítě zažít neúspěch a to, že vše nejde a nemá hned. Mám dvě děti a u jendoho není problém. Výchova je u něj úplně o něčem jiném.
U některých dětí to nevychází. Syn má velice nízkou míru frustrační tolerance. Takže v případě hladu, žízně, únavy se přestává ovládat.
Do 4 let nemyslel a hned jednal.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.1.20 13:28
@Anonymní píše:
Nekdy, kdyz je fakt spatnej den se az rouham a rikam si, ze mi timhle fakt nici zivotjsem dost klidny typ, teda byvala jsem, ale ted jsem nekdy z nich tak vystavena a na nervy. Je jasne, ze poslechnout musi a je dulezite v necem fakt neustoupit, ale jsou situace treba na silnici a chodniku se musi drzet za ruce, ale nekdy jim hrabne a leti a ja se div neurvu, to dostanou teda na zadek vzdy, kdyz mi utecou, ale hrozne je, ze se neponauci, doma za trest zakazu pohadku nebo neco dobreho, ale prijdou mi nekdy jak bez rozumu. A uplne nejvic me stvou prave reakce okoli, nekteri znamy maji bud podobny druh a taky myslim, ze jsou na deti treba dost prisni a bez efektu…maji divochy a druhy typ rodicu maji deti jak za odmenu..proste cucici sedici poslusne deti a ti krouti ocima a maji blby reci. A to same napr.kdyz resim scenu v obchode, ze mi oba rvou v kosiku nekdo cumi jak puk nabrousene a nekdo proste shovivave, ze jsou mali a taky to zazili. Kdyz mu das na prdel, nekdo na kouka jakoze jsem tyran a kdyz se snazim slovne mirnym hlasem krotit a vysvetlovat je to pro matky ranarky jak kdybych byla ja blazen. Obcas je to ale fakt des a neco se blbe vysvetluje, maly byl naposledy nejakej nakrknutej a kdyz u nas zazvonila postacka tak ji rekl, ze je hnusna
Jednou mne moc uklidnila tady z diskuze na emiminu nejaka maminka…mela 3 deti, poslusne, hodne vychovane a ona nechapala vecne ujecene deti, tvrdila, ze to je chyba rodicu, pak se ji narodilo 4. dite stejny pristup a byl to ten,,nas" typ…a tak si priznala diky tomuto ditku, ze vychova v tom hraje roli, ale proste povahu a temperament nepotlacis…obcas nekde potkam podobne deti jako ty nase a rodice jsou rozdilni, nekdy jde videt, ze treba v necem chybu delaji, ale ono to nejde takhle diagnostikovat a navic prave muzou mit i opravdu nejake adhd.
Taky si myslím, že výchova je jedna strana mince a že vliv má i temperament a povaha, protože jinak si to nedokážu vysvětlit…on už jako miminko byl takový „jiný“. Nechtěl sedět na klíně, hračky a chrastítka ho zajímaly tak minutu, na rukách u každého kromě mě brečel, když jsem ho kojila a někdo na mě začal mluvit, hned se naštval a bylo po kojení a to měl třeba 7 měsíců…pak jak rostl, to jak se stranil lidí i dětí, nikdy nebyl takové to batole, co se třeba v herně pustí za dětmi, spíš se jich bál…i v té školce je samotář. Do silnice mi naštěstí neběhá, ale u nás moc aut nejezdí a když už, tak zajíždí na odrážedle málem do příkopy a volá „mami na kráááj“…nějak to ale přisuzuju tomu, že je takový bojácný, než že by to bylo o tom, že mě kdovíjak poslouchá.
- Citovat
- Upravit
26.1.20 19:13
@MichaelaHw píše:
@martina bl
To jsme řešili s psycholožkou, že není dobré vytvořit dítěti,,skleníkovou bublinu", protože když se pak ve školce nebo škole střetne s realitou tak nebude schopné to zvládnout. A třeba pak s lékaři to je velmi výživné. Znám jednu slečnu, které ve 14 letech neodeberou krev, lékař ji nevyšetří, protože ona to prostě nemá ráda a nedělá jí to dobře. Případně protože se jí doktor nelíbí, tak k němu už nikdy nepůjde. Samozřejmě je hodně nemocná a lékaři bez vyšetření a laboratorních výsledků nemůžou stanovit přesnou diagnózu
Zrovna tohle jsem řešila taky se starší dcerou, od roka jak se měla jen svléknout u doktora-řev, hrůza. U zubaře teda ne, tam byla ok. A tehdy mě to napadlo-u zubaře byla jednou se mnou, viděla mě na křesle. Tak jsem ji vzala s sebou ke své gynekoložce, když jsem čekala druhou dceru-brali mi krev z žíly. Ona tam u toho seděla, oči vytřeštěný, pořád se ptala, maminko, nebolí? Ano, trochu to píchlo, ale to zvládnu, my holky jsme silný.. po půl roce jsme šli na pediatrii, brali ji i CRP z prstu-ona bez pláče, držela se, neuvěřitelný. Sestricka koukala, co se to s ní stalo. A dcera říká, my holky musíme něco vydržet. A od té doby bez problémů.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.20 19:23
@martina bl píše:
Zrovna tohle jsem řešila taky se starší dcerou, od roka jak se měla jen svléknout u doktora-řev, hrůza. U zubaře teda ne, tam byla ok. A tehdy mě to napadlo-u zubaře byla jednou se mnou, viděla mě na křesle. Tak jsem ji vzala s sebou ke své gynekoložce, když jsem čekala druhou dceru-brali mi krev z žíly. Ona tam u toho seděla, oči vytřeštěný, pořád se ptala, maminko, nebolí? Ano, trochu to píchlo, ale to zvládnu, my holky jsme silný.. po půl roce jsme šli na pediatrii, brali ji i CRP z prstu-ona bez pláče, držela se, neuvěřitelný. Sestricka koukala, co se to s ní stalo. A dcera říká, my holky musíme něco vydržet. A od té doby bez problémů.
Já vždycky říkala, že i když je to nepříjemné, tak to zvládneme, aby se na nás pan doktor /doktorka podívali a řekli co nám je. Také dobře funguje placebo efekt, když bolí bříško, tak uděláme čaj na bříško (většinou klasický bylinkový) a když má nějakou bolístku, tak mažu zase mastičkou, která pomáhá (to mám zase bambucké máslo). Dítko je spokojené, že se starám a já taky, že do něj hned nervu léky
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.1.20 18:14
Skúsila si alebo počula o princípe Nevýchovy? Podľa mňa by sa oplatilo pozrieť sa na ich stránky (nenechať sa zaviesť názvom, nejde o voľný a príliš liberálny druh výchovy). Pojednáva presne o týchto problémoch a na začiatok si nie ke nutné kurz zakúpiť aj bezplatné videá a kurzy, prípadne webináře sú užitočné..? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.20 18:16
Nečetl jsem všechny příspěvky přede mnmou, takže možná budu opakovat, co už napsali jiní. A rovnou jsem začal psát odpovědi a až jsem napsal poměrně obsáhlou odpověď, tak jsem se dočetl, že jste na konci těhotenství. Takže mažu všechno, co jsem napsal a řeknu pouze dvě věci:
1. opravdu je to období vzdoru a tady nastává čas pro zapojení tatínka do výchovy. Máma, která pro dítě byla doposud jedinou jistotou, se teď stala odmítanou autoritou a to je příležitost pro otce;
2. očekávaný příchod sourozence může být stresovým faktorem, který vyvolává Vámi popisované situace. Syn může mít strach, že bude odstaven na druhou kolej. Považuji za důležité na jedné straně rovnocenný přístup (i když novorozeně bude potřebovat mnohem více času a pozornosti), na straně druhé dát staršímu synovi najevo, že ho máte pořád ráda (ale neříkejte mu to, když zrovna budete mít v náruči miminko, protože Vám to syn nebude věřit) - najděte si každý den společnou chvíli, kdy se budete moct věnovat jenom staršímu. A za třetí nepoužívejte věty typu „už jsi velký chlapec, už to musíš pochopit“ - nic nemusí pochopit a ani to chápat možná nebude, naopak bdue potřebovat slyšet ujištění, že chápete, jak se cítí, když dělíte pozornost mezi něj a miminko.
Neselhala jste. Přemýšlíte nad tím, chcete to řešit, takže jste v žádném případě neselhala. A nestyďte se, nemáte za co.
Na závěr si dovolím ještě malou úvahu: možná tím, jak chcete synovi dát mnohem více, než dali rodiče Vám, nosíte v sobě nervozitu, kteoru pak přenášte na syna. I když teď má období vzdoru, jak už určitě někdo napsal. Mmch, tohle je období, kdy by se měl do výchovy zapojit tatínek, který by už jenom tím, že bude novou autoritou místo Vás, mohl některé konflikty zmírnit.
Přejí bezproblémový porod a šťastné mateřství!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.2.20 21:51
@MartinPP
Děkuji za rady a pochopení, toto nejvyhrocenější období se zase trochu uklidnilo a syn je na tom o poznání líp, aniž bych já u sebe něco zásadně měnila, tak snad se opravdu jedná o období vzdoru…co se u něj změnilo je, že za prvé se vzteká o dost méně a za druhé, když už dojde k nějakému záchvatu, kdy zase ječí to svoje „nebudu hodný, budu křičet, budu zlobit“ atd. tak potom, až je schopen mě poslouchat a já mu nabídnu náruč, on přijde a povídáme si, tak mu třeba řeknu: „tebe naštvalo, že ti nejde postavit ten domeček?“ A on „jo, naštvalo“ a já: " a víš, že když ti něco nejde, můžeš vždycky přijít za mnou a já ti pomůžu" a on " jo, vím", mluví pak hrozně lítostivě a u mě se uklidní. Beru to jako posun, že se vlastně dokáže k té situaci vrátit a vyjádřit, proč se vztekal, to ještě nedávno nedělal…Jinak k tomu tatínkovi, oni fungují skvěle, když jsou spolu sami, ale jakmile jsem u toho i já, syn mě hrozně upřednostňuje, ale tatínek končí v práci pozdě a o syna z 80% pečuju já…Poukázal jste na to, že mě ve výchově možná ovlivňuje vztah s mými rodiči a to máte nejspíš pravdu, myslím na ně dnes a denně, pořád nad něčím hloubám a něco v sobě rozebírám…sama cítím, že je to často na škodu, ale mám takovou povahu a moc mi to nejde změnit 
ještě jednou děkuji
- Citovat
- Upravit
12.2.20 21:25
@Anonymní píše:
@MartinPP
Děkuji za rady a pochopení, toto nejvyhrocenější období se zase trochu uklidnilo a syn je na tom o poznání líp, aniž bych já u sebe něco zásadně měnila, tak snad se opravdu jedná o období vzdoru…co se u něj změnilo je, že za prvé se vzteká o dost méně a za druhé, když už dojde k nějakému záchvatu, kdy zase ječí to svoje „nebudu hodný, budu křičet, budu zlobit“ atd. tak potom, až je schopen mě poslouchat a já mu nabídnu náruč, on přijde a povídáme si, tak mu třeba řeknu: „tebe naštvalo, že ti nejde postavit ten domeček?“ A on „jo, naštvalo“ a já: " a víš, že když ti něco nejde, můžeš vždycky přijít za mnou a já ti pomůžu" a on " jo, vím", mluví pak hrozně lítostivě a u mě se uklidní. Beru to jako posun, že se vlastně dokáže k té situaci vrátit a vyjádřit, proč se vztekal, to ještě nedávno nedělal…Jinak k tomu tatínkovi, oni fungují skvěle, když jsou spolu sami, ale jakmile jsem u toho i já, syn mě hrozně upřednostňuje, ale tatínek končí v práci pozdě a o syna z 80% pečuju já…Poukázal jste na to, že mě ve výchově možná ovlivňuje vztah s mými rodiči a to máte nejspíš pravdu, myslím na ně dnes a denně, pořád nad něčím hloubám a něco v sobě rozebírám…sama cítím, že je to často na škodu, ale mám takovou povahu a moc mi to nejde změnit
Supr! Jsem rád, že to zvládáte. Líbí se mi i to, jak řešíte tu pomoc, když se mu něco nedaří. Nicméně si dovolím malou poznámku - i když budete u jeho pokusů něco postavit, je dobré nechat dítě samo, ať to zkouší. Když do toho budete hned zasahovat, jednak se dítě nenaučí samo stavět, nezíská zkušenosti a dovednosti, druhak může získat pocit, že je neschopné, když mu hned začne někdo pomáhat.
Je těžké zbavit se nálepek, kterými nás oblepili naši rodiče. Jedním z kroků, jak z toho ven, je odpustit rodičům - jen sama pro sebe, přijmout, že Vás vychovávali, jak nejlépe uměli; odborníci doporučují (a já s nimi souhlasím) klidně napsat dopis, vypsat se z těch pocitů. Ale ten dopis jim nedávat. Vypsat se z toho a pak ten papír zmuchlat, roztrhat a hodit do koše. A já doporučuji knihu Čtyři dohody - Pracovní kniha, kde to Don Miguel Ruiz popisuje hned v úvodu a vysvětluje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.2.20 17:34
Ach jo a je to tu zase, syn je nemocný a ty jeho vzdorující a nepříčetné stavy jsou zpět…půl dne jenom řve a oponuje…,,mami, já se chci dívat"…,,tak se dívej"…,,NEEE! NEEE! Nechci se dívat"…,,tak se nedívej, nemusíš"…JO! Budu se dívat!!!…Takhle vykřikuje i půl hodiny v kuse a nemusím mu ani odpovídat. V noci spal se mnou v ložnici a každou hodinu se budil a kopal kolem sebe, vyhazoval mě z ložnice, snažil se shodit polštáře atd. Po 5-10 minutách usnul a za hoďku nanovo a takto až do rána…Už fakt nemůžu, za pár týdnů rodím a neumím si představit, co bude dál 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Syn hodně vodí za ruku
- 16.09.26
- Anonymní
Dítě se bojí jít ven
- 08.09.26
- Kris308
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Nekdy, kdyz je fakt spatnej den se az rouham a rikam si, ze mi timhle fakt nici zivot
jsem dost klidny typ, teda byvala jsem, ale ted jsem nekdy z nich tak vystavena a na nervy. Je jasne, ze poslechnout musi a je dulezite v necem fakt neustoupit, ale jsou situace treba na silnici a chodniku se musi drzet za ruce, ale nekdy jim hrabne a leti a ja se div neurvu, to dostanou teda na zadek vzdy, kdyz mi utecou, ale hrozne je, ze se neponauci, doma za trest zakazu pohadku nebo neco dobreho, ale prijdou mi nekdy jak bez rozumu. A uplne nejvic me stvou prave reakce okoli, nekteri znamy maji bud podobny druh a taky myslim, ze jsou na deti treba dost prisni a bez efektu…maji divochy a druhy typ rodicu maji deti jak za odmenu..proste cucici sedici poslusne deti a ti krouti ocima a maji blby reci. A to same napr.kdyz resim scenu v obchode, ze mi oba rvou v kosiku nekdo cumi jak puk nabrousene a nekdo proste shovivave, ze jsou mali a taky to zazili. Kdyz mu das na prdel, nekdo na kouka jakoze jsem tyran a kdyz se snazim slovne mirnym hlasem krotit a vysvetlovat je to pro matky ranarky jak kdybych byla ja blazen. Obcas je to ale fakt des a neco se blbe vysvetluje, maly byl naposledy nejakej nakrknutej a kdyz u nas zazvonila postacka tak ji rekl, ze je hnusna 
to pak se pak omluvim, nutim i jeho rict promin, ale je to trapny.
Jednou mne moc uklidnila tady z diskuze na emiminu nejaka maminka…mela 3 deti, poslusne, hodne vychovane a ona nechapala vecne ujecene deti, tvrdila, ze to je chyba rodicu, pak se ji narodilo 4. dite stejny pristup a byl to ten,,nas" typ…a tak si priznala diky tomuto ditku, ze vychova v tom hraje roli, ale proste povahu a temperament nepotlacis…obcas nekde potkam podobne deti jako ty nase a rodice jsou rozdilni, nekdy jde videt, ze treba v necem chybu delaji, ale ono to nejde takhle diagnostikovat a navic prave muzou mit i opravdu nejake adhd.