Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Ahojda, ráda bych se tu vypovídala, či vyslyšela radu nebo prostě jen jestli se to taky někomu stává..Jsem na RD už 4 rokem(2 děti).Moc kamarádek nemám, popravdě řečeno asi jen 2 na které se můžu spolehnout, ostatní to jsou takové kamarádky, kterým jsem dobrá když se nudí, nebo když chtějí někde vyrazit atd. Pořád se ptám sama sebe kde sem udělala chybu, že je to takové. Někdy máme rozdílné názory ale i když se občas naštvu tim co řeknou tak to přijmu a nemám problém se bavit dál, kdežto ony jsou schopné se třeba na 3 měsíce odmlčet. Muj problem je v tom, že aniž bych chtěla tak ovšem moc přemýšlím. Nechci, ale někdy to snad dělá i samo. Nejhorší je to když jdeme s manželem někde pařit, občas se stane že se bavím a trošku se opiju, to by myslím ani tak nevadilo, ale horší je to že dva dny na to začínám přemýšlet o tom co jsem dělala, co jsem kde povídala..Pamatuju si třeba že sem neřikala nic špatného ale nevím proč dokážu se z toho vynervovat…Prosím stává se vám to taky? jak s tim bojujete? co by mi pomohlo? prosim o radu a ne kritiku, dekuji ![]()
@JayLee me kdyz se neco nelibi tak to reknu, ale snazim se to rict tak aby to nikomu neublizilo, nakonec to dopadne tak ze nez se pretvarovat reknu co si myslim a dopadne to tak ze sem spatna ja, pripadam si menecenna, vsichni muzou rict co si mysli ale ja nemuzu nic :/
Bývala jsem taková, pak jsem hodně tvrdě zapracovala na sobě a na svém sebevědomí a tyhle úzkosti jsou pryč.
@JayLee to mi manža taky říká, když to neunesou jejich problém. Jenže já mám asi strach ze samoty a proto si to pak vyčítám :/
@kikina34 píše:
@JayLee me kdyz se neco nelibi tak to reknu, ale snazim se to rict tak aby to nikomu neublizilo, nakonec to dopadne tak ze nez se pretvarovat reknu co si myslim a dopadne to tak ze sem spatna ja, pripadam si menecenna, vsichni muzou rict co si mysli ale ja nemuzu nic :/
V tom je ten zakopaný pes. Nevěříš sama sobě tak jak ti pak můžou věřit ostatní.
Ja to taky asi nějak tak mám, nad vším moc přemýšlím i když nechci…
A i když vím, že je chyba v druhém, vyčítám si to já.
A o tom, že se opiješ to je ještě dobrý, já radši ne, pač pak mám pocit, že na mě budou všichni hledět a, že určitě něco plácnu atd…
No taky jsem všechno moc řešila a o všem přemýšlela, pomohla mi kineziologie. Paní mi zdělila že se na sebe zlobím a nemám se ráda, což je asi pravda a tak jsem si začala dělat malé radosti, zajít si do cvičení, s manželem wellnes pobyt bez dětí, vyrazit si na hory a je to o dost lepší
.
@nikolítos taky jsem tam byla, minuly tyden, pani mi rekla ze se vseho bojim a tu bolest si nesu z detstvi kterou na me prenesli rodice, pry mam odpoustet jim a vratit jim to..no nevim prislo mi to spis jako zlepseni vztahu mezi mnou a rodicema a to sem zrovna nepotrebovala :/
Jo, s tím pařením se mi to stává taky..jdeme někam tak 1×půl roku a já si to pak vyčítám, pořád přemýšlím, co jsem dělala, jak jsem jednala..no, můj muž mě nechápe, proč to tak řeším…a mě to taky štve, že o všem tak dumám..
ale co s tím-nevím ![]()
@terien jak jsi to udělala? jsem taky taková, snažím se na sobě pracovat, ale výsledky zatím skoro žádné ![]()
Naučit se neřešit co si myslí ostatní.
Já jsem docela introvert, takže se taky se známýma sejdu ráda jen jednou za čas a vím, že některé kámošky mi to mají trochu za zlé, ale prostě je nechci mít každý den doma nakýblované u kafíčka, nemám si s nimi každý den co říct
Mám i dost vlastní práce, hodně chodím s dětmi porůznu, rodina, koníčky, manžel apod.
Takže se ozvu většinou jednou dvakrát do měsíce, někdy i víc a navrhnu, že něco podnikneme. Většinou jdou rády, takže asi si zvykly ![]()
@adeeelia mam to taky tak, co jsou deti tak nechodime tak casto, vetsinou tak jednou za 3 mesice, doma to taky nechape, ale ja se toho nemuzu zbavit :/