Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Neřekla bych, že je tvojí zásluhou, že nedokáže udržet ptáka v poklopci. ![]()
@Anonymní píše:
Dobrý den, potřebuju asi povzbudit z více front najednou. Měla jsem dva roky vztah s člověkem, se kterým jsme sedli. Měli jsme hrozně moc společného, koníčků, názorů, na budoucnost atd. Jsme oba tvrdohlavci, takze se to obcas promítlo, ale jinak vztah fungoval po vsech stranach. Teda takhle jsem si to myslela a nikdy nebylo z ničeho poznat, že je to jinak. Vse jsme si vzdy vyříklali. Přišla jsem vsak na nevěru. Pořád hodnotím i ted zpetně, proč? Nemůžu na nic přijít a bylo mi i řečeno, že za nic nemůžu, že to je jeho selhání. Nebyl to jednorázový úlet, ale opakovane. Prý v tom žádne city nebyli, jen čiste si užít. Jenže doma mel sexu dost a nikdy si nestezoval, že by nebyl kvalitní. A ani to teda nešlo poznat. A já vzdycky zastávala názor, že nevera je vždy zásluhou obou. S rozdílným podílem. At se hodnotím sebevíc kriticky, nemůžu přijít na to, co jsem delala špatne. Ale stejně to beru částečně jako svoje vlastní selhání, stydím se za to. Mám strach z budoucí nedůvěry vůči muži a mám strach, že už se nedokážu zamilovat. Je mi 35, chtela jsem jeste rodinu (uz mám syna), muže po svém boku, se kterým budu mít nejakou historii, až si v duchodu sedneme a budeme vzpomínat. Je mi smutno a bolí to. Vím, že přebolí, za čas. Jak se mám ale vyrovnat s pocitem vlastního selhání a nedůvěrou a nepřenášet to do dalšího vztahu. Jestli teda nejaký další někdy bude…
Znali jste se ze seznamky???
Vztahy ze seznamky někdy vyjdou úplně super. Když oba chtějí…
Ale někdy se tam najdou „chroničtí“ seznamkáři a Ti vždycky visí dál na seznamkách (mění profily) a takhle to pak dopadá…
Proste slabej kus. Vyber partnera je z velke casti loterie. Vytahla sis špatnej los. Nehledej vinu u sebe, zacni žít tak, abys byla zase šťastná.
@sediza tohle asi není jen tak černobílý… milovala jsem ho, i s jeho nedostatkama. On se choval tak, že jsem věřila, že miluje i on me… A právě proto, jak moc těžké je najít partnera, který vám sedne v tolika vecech… nevěřím, ž enekoho takového jeste potkam ![]()
Nojo, to je smutný. Hoď to za hlavu, pokud tam byl skrytý důvod, tak se to stejně nikdy nedovíš.
Po dvou letech chodit někam vyšukávat to je přesně jak píše @sediza - slabej kus.
@Anonymní píše:
@KalamityJohn v tom případe jsem taky, kdyz jsem to nepoznala…
Prdlačky, švagrová. ![]()
Za tohle nemůžeš. To puzení si za.ukat jinde má asi většina chlapů a holt jsou někteří slabší, kteří tomu puzení podlehnou. Je to jak závislost. Někdo umí abstinovat, někdo čas od času podlehne a někdo do toho totálně spadne. A není to vinou toho druhého. Je to čistě na jeho rozhodnutí. Někdo je prostě rozežranej a chce mít všechno.
@Anonymní píše:
@akavi tak proč se říká, že za nevěru většinou muzou oba dva??
To říkají většinou ti nevěrní, aby si to ospravedlnili. Když je to doma tak hrozné, tak to mohou ukončit a pak si souložit jinde, co hrdlo ráčí. Nevěra je vždycky selhání toho nevěrného.
@Anonymní píše:
@akavi tak proč se říká, že za nevěru většinou muzou oba dva??
Protože většinou, ale ne vždy. Vy jste spolu žili, nebo se jen scházeli?
Příspěvek upraven 30.06.20 v 14:00
@akavi jj más pravdu, nevím, proč na takové základní pravidlo ted zapomínám ![]()
Dobrý den, potřebuju asi povzbudit z více front najednou. Měla jsem dva roky vztah s člověkem, se kterým jsme sedli. Měli jsme hrozně moc společného, koníčků, názorů, na budoucnost atd. Jsme oba tvrdohlavci, takze se to obcas promítlo, ale jinak vztah fungoval po vsech stranach. Teda takhle jsem si to myslela a nikdy nebylo z ničeho poznat, že je to jinak. Vse jsme si vzdy vyříklali. Přišla jsem vsak na nevěru. Pořád hodnotím i ted zpetně, proč? Nemůžu na nic přijít a bylo mi i řečeno, že za nic nemůžu, že to je jeho selhání. Nebyl to jednorázový úlet, ale opakovane. Prý v tom žádne city nebyli, jen čiste si užít. Jenže doma mel sexu dost a nikdy si nestezoval, že by nebyl kvalitní. A ani to teda nešlo poznat. A já vzdycky zastávala názor, že nevera je vždy zásluhou obou. S rozdílným podílem. At se hodnotím sebevíc kriticky, nemůžu přijít na to, co jsem delala špatne. Ale stejně to beru částečně jako svoje vlastní selhání, stydím se za to. Mám strach z budoucí nedůvěry vůči muži a mám strach, že už se nedokážu zamilovat. Je mi 35, chtela jsem jeste rodinu (uz mám syna), muže po svém boku, se kterým budu mít nejakou historii, až si v duchodu sedneme a budeme vzpomínat. Je mi smutno a bolí to. Vím, že přebolí, za čas. Jak se mám ale vyrovnat s pocitem vlastního selhání a nedůvěrou a nepřenášet to do dalšího vztahu. Jestli teda nejaký další někdy bude…